Ba-jo

Film, kvůli kterému jsem propadl filmovému umění...srdeční a osudová záležitost.

Autobiografické vyznání lásky k poctivému filmovému umění šmrnclé italským temperamentem a vlnou nostalgie po časech, které se již nikdy nevrátí....pokud milujete film, nelze si tento nezamilovat.

Běžně se neuvolňuji ke komentování pořadů jako je tento, ALE.... ve srovnání s tou hrůzostrašnou podívanou na TV Nova mi to nedá... pokud se chceme vydat cestou podobné "TV show" tak prosím touto, profesionálně zvládnuté...tak jak originál z Británie..nic víc, nic míň...

Klasické Kaurismakiho téma: člověk na dně společenského žebříčku ve své samotě a bezvýchodnosti s velice naivní nadějí, že se vše může změnit. Dialogy ze scénáře, které se vejdou na jednu stránku, depresivní prostředí pásové výrobny zápalek, depresivní a stereotypní život ve finském „slumu“ s absencí rodičovského citu, depresivní zpívané hudební vsuvky a vražedně skvělá Kati Outinen (Iris)!

I přes veškerou úctou k režisérům uvedených v záhlaví, nelze než vyseknout poklonu hlavní režisérce filmu - naší planetě, neboť ona je tou hlavní autorkou ! Pečlivě a logicky seskládané překrásné záběr nás provádí od severního pólu k jižnímu, od rozbřesku k soumraku, od země věčného i když stále rychleji tajícího ledu přes tajgu, deštné pralesy, pouště a oceány zase do ledových království Antarktidy...prostě nádhera ! Vše s poklidným komentářem a nádhernou hudbou. Navrhuji jako povinný výukový film do hodin zeměpisu, biologie a ekologie..určitě předá všem mnohem více než nějaké biflování pouček. PS: Z těch ptáku na Papui jsem opravdu nemohl , tuto vtipnou vsuvku jsem opravdu nečekal !

Nepouštějte si prosím tento film těsně před spaním, tak jak jsem to udělal já....jedním slovem děsivé představení, které mě nesmírně rozrušilo...ale na moje milované, tématicky (favelovsky) spřízněné Město bohů, viděné nejen z té opačné než policejní stránky, to prostě nemá....

Až budou zase krátké dny a dlouhé noci, až bude zase venku pošmourno…zůstanu zalezlý v posteli klidně i o 5 hodin déle, pustím si právě tento film a budu opět se zasněným výrazem ve tváři sledovat osudy Ekdahlovic rodiny, už se nemůžu dočkat.

Skutečný příběh dvou hudebně talentovaných sester, které se každá vydala jinou životní cestou. Jedna do světa velké slávy, ale s neklidným a neuspokojivým soukromým životem, druhá do světa malého, ale šťastnějšího rodinného života na venkově. Byl by to celkem banální příběh, pokud by jednou z těchto sester nebyla nejslavnější violoncellistka všech dob: Jaqueline Du Pré mistrně ztvárněná v podání Emily Watson. Viděl jsem několik dokumentárních záběrů koncertující Jaqueline Du Pré a musím uznat že Emily Watson jí byla víc než důstojným a věrným „náhradníkem“. Pěkně natočeno, zajímavě sestříháno a úchvatně doprovázeno violoncellem. Violoncello miluju, vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu, možná i proto na mě tento film tak hluboce zapůsobil. PS: Může pro špičkového hudebníka existovat větší tragédie, než taková nemoc, jakou je roztroušená skleróza, která potkala Jaqueline Du Pré na vrcholu její kariéry a díky ní i předčasně zemřela ?

"Otče náš, jenž jsi na nebesích...." Stejně tak, jak se modlí stařeček sledující svojí hořící chalupu, modlím se i já k české kinematografii za podobně hodnotný film....pane režisére Formane, hluboce se klaním! Odvážné, sžírající, pravdivé, tragikomické, silné ...

Byl to můj nejvíc nejúchylnější film, který jsem kdy viděl a možná proto jsem od něj v úžasu co je vše možné nemohl odtrhnout oči.