Sonome

Nemám ráda dabované filmy, takže mi alespoň neuteklo originální znění mantry " I am one with the force." Ve filmu je opravdu nepodařený překlad...

Zhlédnuto ještě před českou premiérou cca před týdnem v IMAXu v Sydney. Údajně největší IMAX na světě není tak velký, 3D verze nic moc, příběh dost uměle vytvořený (děj příštího dílu bude zřejmě uveden něčím, co předcházelo samotnému Slovu) ... tak nevím: dostávám se do stavu, kdy je „kyselo moc kyselý a bramboračka moc bramborová“, jsem stará a už jsem toho viděla moc, nebo začíná být opravdu nouze o dobré filmy? Pár podařených vtípků, velmi dobře hrající Hiddleston a hezká pohřební scéna (to je fakt divný oxymoron) asi nevyváží zbytek filmu, kterému jakoby chyběl třetí (potažmo další) rozměr... Portmanová je nudná k uzoufání - když jsem ji viděla, měla jsem chuť tlouct hlavou o opěradlo sedadla před sebou (ale někdo tam bohužel seděl). Zítra jdu ještě jednou, třeba změním názor v domácím prostředí...

Neočekávala jsem sice druhý District 9, ale i tak mě tento „pink“ film velmi zklamal.

Kdykoliv sleduji válečné příběhy, nemohu nevzpomenout na velmi pěknou recenzi Františka Fuky na film Zachraňte vojína Ryana, otištěnou už hodně dávno v časopise Cinema. Pan Fuka na závěr poznamenal, že film patří k těm, které v lidech nutně vyvolávají otázku „jak bych se v dané situaci zachoval já?“, a vzápětí si i odpověděl: „Já? Pos... bych se strachy!“ Je pravda, že Into the White nezpracovává nijak nový námět: už jen ta samotná zima připomíná Zajatce mlhy a Hlídku v Ardenách, ale zajímavé určitě je, že vychází ze skutečné události. Studená válka a komunistická propaganda už nejsou, tak proč neříct věci tak, jak byly, že... Úsporné pojetí odpovídá okolnostem, černobílá klišé jsou rozbita – pěkné dílko. Jen mi tam trochu neseděly ty jazykové znalosti a lyže najednou vytažené z půdičky chaty, která už byla celá rozebraná a spálená. Proto jen 4*.

Těžko dát hodnocení… Neupírám filmu vtip, šarm, noblesu i velmi pěkné herecké výkony. Ani to, že nám dává naději, že stárnout se dá důstojně a mezi lidmi nám blízkými. Jen mi do toho filmu probleskovaly záběry na moji vlastní babičku rozehnívající se několik let v domově důchodců – alzheimer a stařecká demence nejsou tak miloučké nemoci, jak by se z filmu mohlo zdát. A to ani když má někdo velký dům a spoustu peněz. Prostě konejšivá a milá pohádka pro dospělé.

Kamarádka (také filmový fanoušek) mi po zhlédnutí filmu říkala, že neví, co si o něm má myslet. Šla jsem se tedy podívat s tím, že nebudu myslet, že film jen nechám působit. A dobře jsem udělala: nad tím zcela nepředvídatelným labužnickým zážitkem (mj. klobouk dolů před hereckým výkonem pana Lavanta) moje pravá hemisféra nadšeně výskala a tleskala, aniž by rozuměla. Po odchodu z kina se přihlásilo moje logické já a žádalo nějaký rozbor. Když to hodně zestručním, tak bych viděla dvě možnosti subjektivního výkladu: pro mě, jakožto člověka více duchovně zaměřeného, to bylo stejné téma jako v Atlasu mraků: tedy procházíme různými životy, v různých rolích a různých tělech, a nabíráme tak zkušenosti. Pro lidi jinak světonázorově orientované to možná bude zobrazení toho, jak ve svých životech musíme denně nosit masky a hrát v různých situacích různé role, až už sami nevíme, čí jsme a kým jsme. A pokud vám připadá, že jsem magor, tak… ano, máte pravdu, přesně tuto roli jsem totiž našla v černých deskách jako „podklady pro další dnešní schůzku.“ :-)

Měla jsem to potěšení se s paní Čáslavskou setkat na jedné akci Česko-japonské společnosti, jíž je čestnou předsedkyní. Přišla jsem za ní, představila se a řekla, že si nejdu pro podpis, ale že jí chci říct, že obdivuji ženy bojovnice a že jako členka ČJS jsem hrdá na to, že je naší předsedkyní... Usmála se a se skromností sobě vlastní mi řekla "ale jenom čestnou, jenom čestnou..." Díky lidem, jako je ona, jsem občas i hrdá na to, že jsem Češka. Paní Sommerové patří dík za to, že nám svým citlivě zpracovaným dokumentem připomněla, že nejsme jen národem zkorumpovaných a prolhaných politků a bohatstvím a mocí opojených zbohatlíků, ale že jsou mezi námi lidé, kteří jsou na výši po stránce profesní, osobnostní i morální. Jen je, bohužel, není tak moc vidět....

Hloupé, předvídatelné, technicky špatně zpracované... škoda peněz za vstupenky.

Těžko člověku psát komentáře, když už dva dny po premiéře všichni film viděli a okomentovali :-). A tím nemyslím jen JCM, ale obecně… K filmu: mám dojem, že snahy tvůrců čerpat ze zemské i mimozemské mytologie už delší dobu selhávají a že forma filmů bohužel na celé čáře vítězí nad obsahem. O co plošší a předvídatelnější je příběh, o to propracovanější je technická a vizuální stránka. Takže pro mě jen vcelku příjemná oddechovka na sobotní odpoledne s kamarádkou, od které jsem nic nečekala. Podobně jako Marigolda i mě zaujal pohlavek a flasback, navíc i scéna z jeslí a pejsek jak z Looney Tunes. Srdce i duše ale zůstaly netknuté.

Už dlouho mě žádný film tak nezasáhl. Geniální, téměř „čapkovsky“ laděný scénář nás jemně odvádí od zažitého duálního vnímání tohoto světa, završeného očekávaným happy endem. Zpod hidžábu na nás upřímně promluvil život sám; a já jsem si při jeho pozorování o to víc uvědomila, že přese všechny kulturní a náboženské rozdíly jsme si všichni podobní už jen proto, že řešíme stejné základní životní potřeby a problémy. Tvůrcům filmu skládám hlubokou poklonu.