BoredSeal

Milionář Werich podlehl magii buřinky, zdětinštěl a změnil své zaměstnance na Hluboké v útrpné poskoky posluhující fantazii jeho vnučky. Kromě útlaku zaměstnanců na začátku dílu psychicky i fyzicky šikanuje nebohé členy správní rady, kterým odmítá podepsat smlouvy a útočí na ně kuličkami a lukem v rámci nedobrovolného teambuildingu. Ještě než si zaměstnanci vyšinutého kapitalisty oddechnou před jeho odjezdem na cestu kolem světa (na které chce postřílet 12 ledních medvědů pro potěšení vnučky), seřve v noci po telefonu uklízečku v cestovní kanceláři, aby zbytečně vzbudila ředitele. Samozřejmě diváci tleskají, protože je to ctihodný pan Werich proslavený moudrými memes, ale z dnešní perspektivy a znalosti toho, jak se pracuje nejen v Čechách pod majitelem kokotem je skutečně bolestivé díl sledovat, je tam skoro všechno mimo zpožďování výplat příliš nízkých mezd. Jo a po stránce zábavy pro děti už je to dneska bohužel naivní nuda. :D

Tento díl oslní sexy kočkou Milenou Dvorskou a tehdy moderní panelovou výstavbou na sídlišti Červený vrch. Pokud vás nezajímá nostalgie, projížďka po Vltavě nebo nemáte rádi Prahu 6, tak zbytek je o klasickém dítěti, co nezvládá zůstat chvíli suché a čisté a kriminálním výstřelku pana Taua.

Zlomyslný díl o školství - líní žáci šikanují neschopného učitele a z Emila, dočasného vlastníka pana Tau se stal takový otrokář, co už jen diktuje chudákovi Tau úkoly a slibuje ostatním spolužákům, že to z buřinkáře vytahá i pro ně. Naštěstí většinu dílu pan Tau terorizuje chudáka učitele dobrem, což ho dovádí k šílenství tak, jak to mají diváci rádi. Za zmínku stojí, že seriál ČT nechala krásně zrestaurovat a vyčistit, ale v této epizodě se místy projevuje zřejmě nevhodná barevná paleta, která sice krásně vybarvila obraz, ale v pár scénách vytváří dětem "napudrované" obličeje nebo přiliš růžovou hlavu Šteklovi.

Úsměvná vzpomínka na časy, kdy celá rodina musela povinně jet v neděli na chatu nebo chalupu, aniž by tam někdo chtěl doopravdy být.

Drogový Troška. Seriál působí jako když chce někdo po 30 splnit cíl natočit nějakou ujetou taškařici o drogách o mladých lidech pro mladý a vzpomíná přitom na devadesátky, kdy takové věci frčely, ale protože už je starej, tak neví, co mladý baví a domnívá se, že je rebel. Ale tady se nebudou bavit ani staří, co si pamatují různé vzory typu Refn nebo Misfits. Režisér si k tomu sehnal dobrého kameramana a tým, který vytvořil atraktivní výtvarnou stránku, ale obsah obalem nezlepšil. Někteří úzkostliví lidé si často stěžují, proč se točí další film obsahující homosexuály, ale já bych chtěl vytvořit novou demografickou skupinu stěžovatelů, kterým vadí, že se pořád točí další filmy o braní drog, ať už komedie nebo dramata. Fakt už ne a rozhodně ne tady v Čechách, prosím. :)

Seriál si drží svou úroveň kvality kombinace černého humoru a dobře odpozorovaných životních problémů, ale od třetí série už se mi lehce zajídá systém, kdy jedna ze čtyř ústředních potvor udělá něco bezohledného a sobeckého, tvůrci jí její prohřešek zaplácnou nějakým banálním rozhřešením nebo smrtí problematické osoby a jede se dál, aby divák náhodou nepocítil skutečné zhnusení nebo stres. Příkladem může být příběh s matkou Lynette, kterou od určitého momentu nechce mít žádná dcera u sebe doma a matka je konfrontována s krutou pravdou, že je pro vlastní děti nesnesitelná. Skončí na ulici nebo v systému americké sociální péče (hehe)? Samozřejmě že ne, tvůrci prostě vytáhnou z kapsy magické řešení, které je asi na úrovni výhry eurojackpotu, atd. Ale hraje v tom Kyle MacLachlan, konečně přibyla nějaká protiváha pedantské Bree a samozřejmě úroveň zlomyslné komedie je pořád výborná (např. Gabi a existence parkovacích míst pro invalidy).

České kulturní 90´s je zajímavé studovat, protože i když převažují ne úplně povedená díla, často je na nich něco vypovídajícího o atmosféře doby provokující ambice. Amerika je typický případ, za záminkou zpracování zajímavé méně známé látky nám tvůrci servírují zajímavou výtvarnou stránku a hudbu, vzdáleně připomínající něco z díla Karla Zemana, a obsadit většinu rolí divadlem Ypsilon byl fajn nápad. Jestli se dobře pamatuju, tohle byl první pokus, kde ve filmu Lábus s Kaiserem hrají vážné role a nepřekvapivě jsou dobří. O to víc bolí herectví Dejdara, který na plátně jako hlavní postava tráví většinu času, ale stírá ho herecky snad kdokoliv jiný ve filmu. Navíc je jeho hlas dneska už tak zprofanovaný dabingem Barta Simpsona, že je jako herec mrtvej. Největší neštěstí filmu je ale nic moc příběh, který po začátku s Lábusem úplně ztratí cokoliv podstatného a nakonec takhle přijdou o přízeň diváka jako pan topič ke králíkovi.

Z Rickyho tvorby v posledních letech prýští jakési špatně maskované zoufalství ze stavu společnosti a přírody. Nové vystoupení vlastně nepřináší nic nového. Pár vtipů vystavěných ve starém neuctivém smyslu samozřejmě spolehlivě rozchechtá (co by neudělalo dítě pro získání domácího mazlíčka nebo starosti diváků, co je může zranit při sledování Schindlerova seznamu, za záchranu se modlící půlka planety, zatímco pár stovek příslušníků inteligence hledá skutečné řešení), ale jinak je to celkem normální zážitek. Už se stalo zvykem, že dříve šokující humor v současnosti zrcadlí vyjádření některých dementních britských politiků, což mu ubírá na síle a z omluvného dovysvětlování vtipů je zjevné, že v reálu liberální a milý Gervais pociťuje během představení úzkost, že si ho na základě drsného humoru přivlastní špatná divácká skupina, to už je ale bohužel typický jev dnešní doby.

Snaha zkopírovat model Lost s příběhem letecké havárie v Andách a dosadit středoškolačky - druhé dvě součásti jsou dobrý nápad. Obsazení pro obě časové roviny není špatné a dokud nezačne být jasné, že v 10 epizodách se stěží zodpoví všechny odpovědi, že to nebude dávat smysl a že někdo zapomněl, jak moc otravné byly v Lost záhady ostrova. Pokus usnadňovat si budování atmosféry 90. let neustálým nahazováním hitovek je velmi úmorný.

Poutavě natočený, který se neumí ke své škodě věnovat se jednomu tématu. Pokud má být ústřední téma příběh o manželství-přátelství, které Bernsteinovi udržují jako společenské alibi a o úvahách manželky, zda za své přátelství s manželem neplatí příliš vysokou daň v podobě osamělosti, pak ve filmu těžce chybí připomínka společenského diktátu heteronormativity, který by vyoutovanému LB bránil v kariéře (na dobový antisemitismus film nezapomíná a připomene ho v krátké scéně z mládí o vhodnosti změny příjmení kvůli kariéře). Bez externího zla pak působí občas jako jediná homofobka manželka, a to záměr tvůrců asi být neměl. Zbytek filmu je tvořen různými záběry Coopera prožívajícího hudbu nebo randění, aniž bychom se ve smyslu klasického životopisu dozvěděli něco podrobnějšího o kariéře LB (v tomhle smyslu působí nedávný Tár jako kvalitní filmový portrét fiktivní dirigentky). Spíš se to mělo jmenovat Montealegre, protože je to celé o tom, jak je s maestrem nebo jak čeká, až se maestro vyřádí s hudbou a přijde domů. I když tvůrci umí vytvořit a sehrát občas dojímavé scény, jako celek je film úmor.