Sarpele

Není to vůbec špatné. Pět zásadních momentů vztahu (ex)manželské dvojice, se kterými jsme ale seznamováni v opačném sledu. Začínáme momentem oficiálního rozvodu s dramatickou dohrou v hotelovém pokoji, pokračujeme domácím večírkem plným řečí o nevěře, přes komplikovaný porod synka, svatbu a svatební noc a celý film končí náznakem počínajícího vztahu kdesi v italském prázdninovém letovisku. Nejzajímavější na celém filmu je proces sledování. Divák si vytváří nejrůznější konstrukce o minulosti hrdinů, které je nucen po každé epizodě proměňovat. Ústřední dvojice je napsána i ztvárněna věrohodně, ovšem její věrohodnost a do jisté míry všednost je hlavním plusem a zároveň mínusem filmu. Na konci ve vás zůstane trochu prázdný pocit a můžete se cítit mírně podvedeni. Nekoná se žádné překvapivé odhalení. Zjištění, že jste vlastně celou dobu sledovali obyčejný pár s obyčejnými problémy, a že navíc nejste o nic moudřejší než na začátku (ve smyslu ospovědi na otázku "kde ti dva vlastně udělali chybu"), může být poněkud frustrující. Film stojí za vidění, ale pokud byste si chtěli vybrat jen jediný z Ozonových "realistických" filmů, mohli byste sáhnout po pár zajímavějších. (např. Pod pískem nebo Čas, který zbývá)

Dokonalé béčko a perla porevolučního exploatačního filmu!!! Dvě vyšampónované hvězdy s ušlechtilým výrazem brodí se největší špínou divokého východu!!! Drsný a zvrácený lesbický sex ve vězeňských sprchách, drsná lesba s žiletkou v ústech!!! Pavel Bobek jako stárnoucí dekadent a bývalá hvězda!!! Užašňá výšlovňošť Ibrahima Maigu!!! No prostě uberkůl!!!

Smutný důkaz, že i ze silného a zajímavého námětu může vzniknout naprosto průměrný film.

Zajímavé, jak film, který využívá motivu internetu jako horké novinky, může o pár let později vyvolat milou vzpomínku na něco zastaralého. Dívám se na film a říkám si: "Oni tam mají to vytáčené připojení, to jsme kdysi taky mívali." Ovšem tenhle film rozhodně nestárne tak rychle, jako technické novinky. Jeho hlavním tématem není internet, ale všeprostupující nostalgie a právě proto může oslovit diváky stejně teď jako třeba za dvacet let.

Na první pohled to působí jako další z těch malých "nezávislých" amerických filmů, do kterých si filmové a televizní hvězdy občas odskočí ukázat, že taky umí hrát. Obyčejné texaské městečko, obyčejný supermarket a v něm obyčejná ženská, otrávená z práce a věčně zhuleného manžela. Až jednou začne v supermarketu pracovat typický outsider, takový, jaký musí být v každém takovém malém nezávislém filmu, a Justine se do něj - jak jinak - zamiluje. __________ Ovšem stejně tak, jako dokáže jedna Justinina kolegyně nenápadně včlenit peprné urážky zákazníků i do hlášení o slevách, vkrádá se už od začátku do tohoto filmu cynismus a hodně černý humor. Janifer Aniston opravdu velmi dobře stvárňuje svoji Justine - nevinně vypadající monstrum, které vlastně nemá žádné city a emoce, které žije tak trochu mimo realitu, kterou jen občas nezúčastněně glosuje.__________ Hodná holka je film, který přestože působí celkem mile a příjemně, je ve skutečnosti značně znepokojivý... (A navíc v něm všichni herci dokazují, že opravdu umí hrát.)

Jen pro zajímavost - Vierka se 16.12.2007 stala třetí slovenskou Superstar.

Od začátku mám pocit, že je tento film o mně. Asi že se odjakživa cítím jako kombinace osmdesátileté vyrovnané a dokonale šťastné ženy a vyšinutého mladíka, který to s životem vůbec neumí a má zvrácený smysl pro humor.

Když se řekne brazilská hudba, většina lidí si nejspíš vybaví záběry z karnevalu v Rio de Janeiru. Finský režisér Mika Kaurismäki v tomto městě žije už víc než deset let. Spolu s ním cestujeme napříč Brazílií a poznáváme příběhy nejrůznějších lidí spjatých s tradiční brazilskou hudbou. Zjišťujeme, že má mnoho jiných podob, než je ta mediálně nejznámější. Sám režisér k tomu říká: „Většina cizinců zná pouze bosa-novu nebo sambu, ale v Brazílii toho můžete objevit mnohem víc – maracatu, frevo, coco, forró, emboladu a spoustu dalších stylů.“ V porovnání se slavnějším hudebním dokumentem Wima Wenderse Buena Vista Social Club jsou Rytmy Brazílie filmem komplexnějším a spíše než na příběhy lidí zaměřeným na příběhy hudby, jednotlivých stylů a písní.

Tak nějak netuším, co vlastně tvůrci tohoto filmu chtěli vytvořit. Chtěli nám nabídnout úsměvný pohled na zkoušení nového muzikálu? Na to je ve filmu příliš "závažných témat" a samotný muzikál (tuším Můra a motýl) se až příliš podobá Landově běžné mizikálové produkci. Což je trochu matoucí, protože ta je často spíš nechtěnou parodií. ______________ Daleko pravděpodobněji (soudě i podle tohoto textu na oficiálních stránkách) mělo jít o oslavu těch pravých "chlapských hodnot" - jako je chlapské přátelství, síla jít za svým snem, umění sbalit svou vyvolenou a dovednost vyrobit chlast z chleba, vody a droždí - obalenou do jakože fakt dost dobré hudby a spojené s prezentací té super party lidí kolem manželů Landových. ______________ Ovšem i pokud se vám z chlapského sebedojímání nedělá nevolno a Landovy písně pro vás nejsou urážkou vašeho hudebního cítění, pořád ještě najdete dost důvodů, proč vám může Kvaska připadat jako opravdu špatný film. Bylo by zbytečné vyjmenovat všechny nelogičnosti a nesmysly. Jednak by to bylo dlouhé a pak je tady určitě postupně zmíní ostatní. Bylo by laciné napsat, že nejlepší herecký výkon podává tříletá Rozálka, i když je to pravda. Ostatní se většinou buď plácají mezi sebeironickou a vážnou polohou (Korn, Hrušínský, Marek), nebo v horším případě svou roli berou zcela vážně (Vondráčková). Nejlíp vychází postava režiséra v podání Romana Pomajba, který sice přehrává, ale činí tak konstantně a občas i vtipně. ______________ Vyloženě trapně působí "jemná narážka" na zkorumpovanost vedení policie nebo cameo pana Vidíma (asi odměna za účast v Landově řádu lumenů). _______________ Ale proč se vlastně zabývat nějakým podrobnějším hodnocením. Můžeme to brát tak, že Kvaska je prostě taková kinoreklama na tvorbu manželů Landových, bohužel jen trochu moc dlouhá a jen málo zábavná. Přesto váhám mezi jednou a dvěma hvězdičkami. Párkrát jsem se zasmála (a jednou i na místě, kdy to asi tvůrci plánovali), odnesla jsem si nové životné heslo ("Touha je zázrak, kámo, zázrak") a některé scény muzikálu Můra a motýl měly svůj zvrácený půvab. Ale když si uvědomím, jak ublíženeckou polohu Landa zase po případném negativním přijetí Kvasky zaujme...

S filmy Petra Marka mám jeden zásadní problém. Při sledování mám pocit, že se po mně chce, abych se stala součástí toho úžasného světa těch skvělých lidiček, co mají ta srdíčka i jiné orgánky na pravém místě, nosí svetříky a jsou takoví čistí, alternativní a intelektuální. Nebýt dnešní je jediná výjimka. Zaujal mě, bavil mě a dokonce mi připadal i příjemně sebeironický a sebereflexivní (tedy ne jako u jeho ostatních filmů, ze kterých ta sebeironie a sebereflexivita trčí jako dvě vlajky, kterými diváka neustále plácá přes obličej).