Pennywise168

Pennywise168

Tomáš Juřička

okres Liberec

2 body

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Marťan (2015)

  • poster

    Deadpool (2016)

  • poster

    Logan: Wolverine (2017)

  • poster

    Král Artuš: Legenda o meči (2017)

  • poster

    To (2017)

  • poster

    Blade Runner 2049 (2017)

    Děkujme bohu za to, že Kanaďan Denis Villeneuve přestal točit artové filmy o mluvících rybách. Opak by byl pro filmový svět nevyčíslitelnou ztrátou. Blade Runner 2049 o tom musí přesvědčit i ty, kteří byli doposud na pochybách. Takhle se totiž dělala velká filmová sci-fi v dobách Stanleyho Kubricka. Když se před pár lety začaly objevovat dohady o tom, že bychom se měli dočkat remaku či pokračování klasické sci-fi Blade Runner od Ridleyho Scotta, moc nadšení to nezpůsobilo. Původní Blade Runner v sobě umně kombinuje všechno to, co v mnohých dnešních žánrových filmech tak postrádáme - kontrast nečernobílého hrdiny, negativní dopad technologie na lidstvo i negativní dopad lidstva na svět. Svět Blade Runnera není vyleštěná hi-tech budoucnost s roboty, co za nás dělají práci, zatímco my, tvůrci, si žijeme krásný a bezstarostný život plný technických vymožeností. Právě naopak. Beznaděj, špína, zničená planeta, a otázka všech otázek: Jsou lidé vládci světa? Co když jim tato role ani v nejmenším nenáleží? A jak správně definovat "život"? Jestli nějaký film obstál ve zkoušce času, tak rozhodně tento. Harrison Ford, Rutger Hauer a Sean Youngová byli v tomhle snu o elektronických ovečkách nezapomenutelní stejně jako tklivý hudební podkres, který měl na svědomí sám Vangelis. Věřte, nebo ne, aly právě tyto aspekty najdete i v pokračování - Blade Runner 2049. Svět Ricka Deckarda (Harrison Ford) je o třicet let později o něco špinavější, ale stále deštivý a zalitý neonem. Staré verze replikantů jsou bez milosti vyhledávány a likvidovány blade runnery. Jedním z nich je i K (Ryan Gosling), který při rutinní práci narazí na něco, co bylo doposud považováno za nemožné. V rámci kampaně filmu, která se snažila moc neprozrazovat, i já jsem se rozhodl o příběhu příliš nerozepisovat. A na škodu to rozhodně není. K vychválení Villeneuverovy práce se nedostává znaků. Blade Runner 2049 je totiž futuristický epos vyprávěný skrz geniální kameru Rogera Deakinse. Villeneuve se nebojí vybočovat z řady načančaných a líbivých akčních sci-fi posledních let. Jeho film je deprese, která diváka upoutá a nepustí po neskutečných 160 minut. Blade Runner 2049 ale ve své podstatě není to, co se nám plakáty snaží namluvit. Je to milostný dopis kultu, dílu Philipa K. Dicka a filmu, který předběhl svou dobu. Důstojné pokračování. (100%)

  • poster

    Thor: Ragnarok (2017)

    Jeden bůh hromovládce v řetězech, jeden král v důchodu a jedna nakrknutá starší sestra. A to je jen začátek. Taková nenormální rodinka si má co vyříkávat a kulisu jim k tomu nedělá nic menšího než Ragnarok. V novém Thorovi holt za ostrými slovy obvykle následuje i ostrý meč... Zapomeňte na Batmana vs Supermana, to, co chcete doopravdy vidět, je Thor vs Hulk. Konečné rozhodnutí toho, kdo přesně je nejsilnější Avenger, je přece mnohem důležitější než jedna dvě malý apokalypsy. Že to jako lákadlo nestačí? Co takhle nový tým, ve kterém se objeví i valkýra a Loki projednou není ten největší hajzlík? Cate Blanchettová jako záporačka? Pořád ne dost? Tak dobře, poslední eso: na scénu vstoupí i drak. Thor: Ragnarok je v první řadě komedie, kterou si režisér Taika Waititi nepochybně u Marvelu vysloužil ostruhy a nejspíš i novou smlouvu. Jako jo, u prvního Thora se člověk zasmál a naučil se rozbíjet hrnky a u druhého (o kterém je radno mluvit co nejméně) lze zaregistrovat aspoň chabé pokusy směrem k situační komedii v pauzách mezi finančně nejnáročnějším ztvárnění depresivních elfů v historii filmu, ale Ragnarok se poměrem akce/vtípky dostal i nad úroveň Strážců galaxie. Waititiho typický humor sedne Marvelu jako kalašnikov do ruky a je jednoznačně nejsilnější stránkou podívané, u které vám ani nepřijde, že už se pochechtáváte přes dvě hodiny. Aby ne, když Chris "australský krotitel duchů" Hemsworth dostal po svém posledním propadáku možnost improvizovat do té míry, že mu prý natáčení ani nepřipadalo jako práce. Výsledek za to stojí. Přes všechen vtip je ale nový Thor především o titulárním ragnaroku, zkázy Ásgardu, kterou do své někdejší vlasti přináší bohyně smrti Hela, jež si jakožto Odinova prvorozená dcera nárokuje ásgardský trůn pro sebe. Hela j temná, kousavá a mrazivě charismatická, a přestože jí na hrozivé atmosféře ubírá celková odlehčenost filmu, rozhodně s přehledem strčí do kapsy lecjaké jiné marvelovské záporáky. (Karl Urban jako její pravá ruka se vzhledem vrátil do éry druhého Riddicka, což taky potěší.) Ve spojení s tradičně skvělými bojovými choreografiemi, našlapaným soundtrackem a ne úplně stoprocentně průhledným závěrem se finále filmu daří vygradovat do vhodně dramatické roviny. Jedno je jisté: ani smích a bezbřehý optimismus nemůžou změnit skutečnost, že ragnarok a zkáza bohů jsou nevyhnutelné. (90%)

  • poster

    Coco (2017)

    Animáky mám hodně rád, ale už delší dobu si říkám, že mě nic neohromilo. Snímek Coco tuto mizérii rázně uťal - tahle mexická pecka vás protáhne světem živých i mrtvých a nenechá jedno oko suché. Fakt. Miguel je nejmladší článek velké mexické rodiny ševců, která kvůli jednomu z jejich předků zcela bojkotuje hudbu. Což je průser, protože Miguel muziku miluje a chce se stát slavným hudebníkem, jako jeho idol Ernesto de la Cruz. Jak už to tak bývá, věci se řádně zamotají a Miguel se shodou okolností i se svým psem Dantem ocitne v Říši mrtvých, kde se o rodině dozví víc, než by čekal. Coco je pecka. Od prvních minut vás oslní nádhernými barvami a propracovanými charaktery, které zkrátka v Pixaru umí. I když je rozjezd možná maličko pomalejší, za chvíli už nebudete vědět, kam dřív koukat, protože mexická Říše mrtvých je plná života a bere dech. Animace je naprostá špička a třeba babička Coco se svou z vrásek složenou tváří vypadá vyloženě jako živá. Dementní psík Dante slouží jako skvělá komická vložka, ale připravte se na to, že zvláště na konci z vás tenhle animák vyždímá nejednu slzu - a to není nijak melodramatický, jen prostě hezky a důkladně rozebírá, co je to vlastně rodina a k čemu ji člověk má. Skvělý scénář, který dává smysl, super písničky dokreslující atmosféru a skutečně vtipné vtípky - já od animáku víc nechci. A pokud máte doma nějakou drobotinu, berte ji taky, dětské osazenstvo v sále tuhle libovku taky řádně prožívalo. Coco je zkrátka trefa do černého! (90%)

  • poster

    Tvář vody (2017)

    Tajná výzkumná laboratoř, 60. léta, jedna němá uklízečka a monstrum. No, vlastně ne tak docela. Už z dřívějších del Torových filmů víme, že skutečnými monstry jsou lidé - a jinak tomu nebude ani tentokrát. Doug Jones, režisérův dvorní herec monster, na sebe navlékl kůži mořského muže, který byl vědci uvězněn a následně ne zrovna něžně zkoumán. Uklízečku Elisu zpočátku fascinuje možná především proto, že stejně jako ona nemá hlas, kterým by mohl komunikovat. Ano, Tvář vody je v první řadě pohádka o Krásce a zvířeti. Jenže s notnou dávkou goticky laděného hororu a řekněme si to na rovinu - i sexuální přitažlivosti mezi ústřední dvojicí. Právě kombinace pohádkového ladění a vyloženě dospělých témat dokázal del Toro vždy dobře vybalancovat - vzpomeňte si na Faunův labyrint. Před divákem rozehrává drama o přežití s pohádkovými prvky a bez vidiny happyendu. A to s postavami, které jsou někdy lidštější i bez lidské kůže. Sally Hawkinsová je skvělá herečka a při sledování jejího výkonu vás nejspíš napadne, kde se schovává doposud. No a záporák Michael Shannon je už tak nějak jistota. Tvář vody je zkrátka krásně vybalancovaná báchorka pro dospělé od režiséra, kterého nelze nemilovat. Pokud ještě nepatříte k del Torovým fandům, po zhlédnutí jeho novinky vám nic jiného nezbude. (90%)

  • poster

    Muž, který zabil Dona Quijota (2018)

    Životní sny většiny z nás jsou buď příliš skromné, nebo naprosto nerealizovatelné. V případě britského komika, herce, Monty Pythona a vizionářského režiséra Terryho Gilliama se tato dvě přídavná jména střetávají. Posledních skoro třicet let chtěl natočit jeden jediný film. Jenže osud mu nepřál. O posledním fiasku dokonce vznikl dokument - Ztracen v La Mancha. Už to vypadalo, že se svého vysněného projektu nedočká. Nicméně krása snů je, že se občas splní. Nechci tady psát o tom, kolik kompromisů musel Gilliam udělat, aby film vznikl. Ani srovnávat jeho podobu s tou, kterou smetla bouře před téměř dvaceti lety. V té současné se reklamní režisér Toby vrací na místo, kde kdysi natáčel absolventský film, a zjišťuje, že neherec, kterému tehdy svěřil roli Dona Quiota, uvěřil, že je skutečným rytířem bránící vdovy a sirotky... Celý film je zkomponován ze sledu více i méně uvěřitelných náhod a výjevů, ale tenhle spletenec ve výsledku překvapivě dobře drží pohromadě. Připravte se na to, že se budete smát i dojímat, ale zároveň ve vás po skončení bude celý film příjemně rezonovat. V roli Tobyho exceluje Adam Driver. Ano, ten, jehož našinci nejspíš znají jen coby Kylo Rena z nových epizod Star Wars nebo poněkud zachmuřených rolí v nezávislých filmech. Driver pod Gilliamovým vedením křepčí i dostává nakládačky, a přitom zvládá své postavě dodat i reálnější rozměr. A Jonathan Pryce coby pověstný rytíř Don Quijote de la Mancha se pro tuhle roli snad narodil. Za mě to Terry Gilliam dokázal. (90%)

  • Oblíbené filmy
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace