Enšpígl

Příběh není nějaké celistvé vyprávění, ale jen sled jednotlivých scén. Po sexu samozřejmě ani vidu, ani slechu, za to kecama o hovně by mohl film naplnit Macochu. Bože to je snad jasný, že ženská umí udělat z blbýnka chlapa, na to nemusím poslouchat žádný žvásty ani čekat až si hlavní hrdina přeoperuje frňák. Dojem z celýho filmu naštěstí trošku vylepšila finálová pointa.

Působilo to na mě strašně lacině, žádný napětí, dialogy měly snad za úkol suplovat sedativa a pokud jde o odhalovačky či finálovou scénu, tak to bych musel dvě hodiny čichat asfalt, abych to tvůrcům sežral.

Kdybych byl producent a dostal se mně na stů tento námět, tak odložím kalkulačku a jdu do toho, protože i ve filmu jě někdy dobrý poslechnout hlas srdce. Stejně tak si myslím, že reagovala Reese, když se k ní dostal scénár k tomuhle filmu, prakticky nemá moc prostoru předvést svůj vyjímečný herecký talent, ale tahle kráska má srdce na pravým místě a ví, že její jméno zajístí filmu mnohem větší publicitu a tenhle film si fakt naší pozornost zaslouží. Ano jistě, příběh nám ochmatává naše city, ale nežebrá o ně, dělá to s úctou a noblesou. Krásný příběh sudánských sourozenců, občas skvělě ukazuje kontrast dvou zcela odlišných světů a myšlení lidí z těchto světů. Film byl natočen s úctou k lidskýmu právu na důstojný život, ale umí vyvolat úsměv i příjemný pocity.

Je jasný, že takovejhle syrovej humor se nemůže líbit všem. Pozorovat dědka jak s visícíma koulema nahání ženský asi upjatý chlapci či jemnocitný dámičky úplně nedocení, ale my prasat obecný z minusovým íqvé děláme radostí bublinky do půlitru piva, který při filmech usrkáváme a smíchujem při každý sexistický či šílený akci kterou tam dědek s faganem rozjiždí a že se ani jeden z nich nespokojil s minimem je jen a jen plus. Konečně jsem našel do stáří svůj vzor.

Režijní vedení Roberta Hosseina je opravdu mistrovská práce. Obraz, atmosféra, přesvědčivé herecké výkony to všechno v příběhu, patřící ve Francii mezi absolutní literární vrchol. Mně osobně by více vyhovovalo, kdyby dílo nebylo rozdělano na dvě části a šlo v TV na jeden zátah, ale chápu, že by asi hodně diváků nejspíš omyly.

Takovouhle zápletku by za tři rumy vymyslel i Franta Vodtáhlo. Rodina, bráškové, otec, ach bože ani ryba se nechytí na prut bez návnady. Film má jediný štěstí že má dobře udělaný souboje a vydařený herecký výkony i když na pochopení Tommyho pohnutek bych musel asi na Mars, když holky maj k chápání Venuši.

Tohle bych poslal Islámskýmu státu s adresou režiséra.

Tak máme za sebou zřejmě poslední dobrodružství ze Středozemě a já při této příležitosti trošku poruším pravidla a svůj komentář nevěnuji jen filmu, ale i duchovnímu otci celé filmové ságy ze Středozemě, jehož jméno zní Peter Jackson. Mám k němu ohromný respekt a obdiv za to, že se pustil do zfilmování něčeho tak náročného jako je Pán prstenů a Hobit. Musím se přiznat, že já bych radši vyprstil plukovníka vietkongu světlicí než natáčel Hobita. Proč ? Protože bych nikdy nedokázal dát do pohyblivých obrazků, tolik lásky, přátelství, odvahy a nebezpečí. Protože bych nikdy neuměl vážný souboj na život a na smrt odlehčit takovým způsobem, aby to nepůsobilo trapně. A hlavně, protože bych nikdy nedokázal prostřednictvím filmu vrátit dospělý lidi do dětských snů, kdy si každej z nás přejeme být statečný jako Aragon, moudrý jako Gandalf, vznešený jak Elf, řídit se hlasem srdce jako Hobiti a umět žrát jak Gimli. Za tohle všechno pana Jacksone velký díky. Velký díky, že jste v dnešní době udělal šest filmů, který jsou krásný na těle i na duchu. Což samozřejmě platí i na poslední díl Hobita. Dračí prolog je natočen velmi přehledně a milovníci větších táboráčků budou u začátku filmu slintat určitě víc na hasiči. První půlka filmu se věnuje hlavně vykreslení povah hlavních postav. K této části nemám co vyčíst, byla odehrána i natočena na vysoký úrovni a ani chvíli nenudila, ale stejně jsem se už nemohl dočkat závěrečné matky všech filmových bitev. Tu jsem samozřejmě dostal a užil si jí záběr po záběru jako dlouho nic. Přehledně a nepřeplácaně natočený masovky, mnoho osobních soubojů jeden na jednoho, jeden na přesilu, který nepostrádali kvalitní choreo, originální nápady i zábavné vsuvky. Zkrátka opravdová filmařská lahůdka. Moc se mně líbil i dialog o lásce mezi Thranduilem a Tauriel, krásně napsaný a ještě líp zahraný. Pokud u triologie Pána prstenů nemám pořád ještě jasno, který díl se mně líbí víc, tak u té Hobití mám po dnešku světlo. Pět armád prostě mělo vítězství už v názvu.

Na Klauni jsem se na Cinemaxu docela dlouho chystal, ale buď jsem byl ožralej nebo jsem necítil tu správnou myšlenkovou náladu na tenhle film. Naštěstí se zadařilo, vše si sedlo a já uskutečnil před televizí na Klauni posed. Bylo velmi dobře že jsem si na Klauni počkal se správnou náladou, protože po jeho skončení jsem odcházel z filmového posedu nadšen. Klauni jsou citlivě vyprávěný příběh, který má v sobě velmi dobře narýsovanou čáru lidských osudů, kterou ve správných chvílích protne humor. Právě napasanování humoru do takto poměrně smutného příběhu, tady považuju za vysloveně mistrovskou práci, protože všechny ty vtipné slovíčka nebo scénky zapadají do celkové atmosféry filmu, která ve svý podstatě není příliš radostná. Olda Kaiser mně opět přesdvědčil, že by si zasloužil mnohem větší pozornost od režisérů a producentů než se mu dostává, protože jeho herecký talent by naplnil minimálně Mont Blanc a pokud jde o Petra Jarkovského, tak pochybuju, že se mu Klauni podaří někdy scénaristicky překonat.

Melancholicky vypravěný příběh i lidských charkterech, které mají velký vliv na vzájemné vztahy. Z počátku jsem měl trošku problém s tím kdo je kdo a kdo s kým jebe, ale to se poměrně rychle brzy urovná a pak už je to jen o tom, aby se divák stal mlčenlivým svědkem lidských vztahů. Po delší době působily dívčí slzy reálně a nebylo problém jim uvěřit. Film až na jednu scénu nemá žádnou dramaticky vypjatou chvíli, ale prostřednictvím dialogů umí zapracovat na emocích. Velmi vydařený výkon předvedla mladinka Táňa Pauhofová a Ondra svým výrazným herectvím opět vyniká ve všech svých scénách.