Actias

Zpočátku se vám může zdát, že zápletka působí až příliš pateticky. Navíc vedle neústupného architekta Garyho Coopera vystupuje Patricia Neal až příliš excentricky a afektovaně. Zkrátka všeho je až příliš. Možná si dokonce řeknete, co to ti lidé na mě hrají? A možná se i trochu pousmějete. Po čase však uvyknete charakterům hlavních hrdinů, aniž byste tak dělali z donucení a přijde vám, že to „až příliš“ by bylo stejné jako si stěžovat, že černobílý film je až příliš černobílý a ideály až příliš idealistické. Je to vyprávění o tom, že je potřeba počítat s tím, že ideály nebudou akceptovány, přesto je nezbytné za nimi stát a neustoupit ze svých vizí. Jednou je lidé pochopí. A nebo taky ne. Tento příběh je tou první variantou. Ale i kdyby to byla ta druhá, tak chování architekta, který se odmítal přizpůsobit konvenčnímu řešení návrhů a „dobrému“ vkusu, který lidé požadují, by zůstalo stejné. V reálném životě hrozí i ta druhá varianta. Až příliš černobílé, až příliš idealistické, až příliš uvěřitelné.

Naprosto praštěná podívaná, při které jsem se kupodivu bavila. Dívka prochází proměnou v anděla a hudba, která tuto scénu doprovází, mi ještě dlouho bude znít v uších. Píši zpětně, co jsem film viděla. Všechno už je v oparu, ale díky hudbě není možno zcela zapomenout. Občas se přistihnu, že si ji broukám.

Christian Bale ani nemusí nic říkat. Jemu se stačí jenom podívat a je to tam. Pozvolné tempo bez jediného hluchého místa, kdy každý pohled a dialog vás vtahuje hlouběji do road mowie k Medvědímu údolí.

Jímavý film o tom, že stojí za to bojovat, stojí za to přinášet oběti a hlavně se naučit věřit sami sobě. Příběh podle skutečných událostí působí přesvědčivě jak v rodinných, tak zápasnických scénách a scénář mu nedovolí sklouznout do patosu. Stejně jako na Tatami i v životě jste v rohodujícím okamžiku sami. Kdo tohle pochopí, má šanci vyhrát.

Dívala jsem se spíše ze zvědavosti a po shlédnutí jsem nevěděla, co si o filmu vlastně myslet. A nevím to ani teď: Nad humorem a doslovností mnoha scén se můžete blahosklonně usmívat, abyste následně zjistili, že se vlastně docela dobře bavíte. Velkorysá výprava, sympatické postavy a styl vyprávění a humoru, který mi není vlastní. Nakonec nic mi tam není vlastní. Ale je to kouzelné.

Všechny série drží pohromadě a navíc se jejich úroveň překvapivě zvyšuje. Souboje vypadají reálně i díky tomu, že Adrian Paul je choreograf a tanečník. Nadsázka a humor funguje i po letech, stejně jako boj dobra se zlem, kde všechno zdaleka není černobílé (toho se dočkáte spíše v pozdějších sériích). Jenom nechápu, jak je možné, že policie už dávno nevyhlásila pátrání po sériovém vrahovi. Co všechna ta těla bez hlav - to je někam zakopávají, když to divák nevidí? Ale co. Jak se podařilo uspaného King Konga dostat na loď , taky nikdo neřeší. I když je jeho tendence kolísavá, tenhle seriál mě prostě bavil. Za mě nejlepší postava Mythose. Tři hvězdy (Mythos má samozřejmě pět:-))

První díly byly rozhodně zajímavější včetně nekonvenčního způsobu vyprávění, jako znázornění fyzikálních objevů ve 3D obrazech, jak si je Einstein představoval. Druhá polovina byla díky uměle naroubovaným patetickým scénám, které snad měly chytit diváka za srdce, ale ve finále vyznívaly přinejmenším úsměvně. To by odradilo i milosrdného diváka s tendencí omlouvat klesající úroveň seriálu v odvolání na Einsteinův život, který byl nejspíš sám o sobě v jeho raném věku zajímavější. Možná jen scénárista chtěl polidštit Einsteinův charakter, který se jeví ve vztahu ke svému okolí asociálně. Odmyslíme-li si tento režisérův úlet, povedlo se mu právě díky ztvárnění Einsteinovy osobnosti držet divákovu pozornost až do konce. Právě jeho fascinace fyzikou nám ukazuje génia vyčleněného z měšťácké společnosti, o kterou nestojí, ale zároveň ji potřebuje, aby on i jeho objevy přežily. A právě to dělá ze seriálu nadčasový příběh, který stojí zato vidět. Nechme se překvapit, jak National Geographic poradí s dalším cyklem o Marry Shelley.

Velké zklamání. Přitom stačilo tak málo a byl by to docela zajímavý příběh. To málo je ale natolik zásadní, že není co hrát. Není nic, co by se vás skutečně dotklo a všechno se nakonec jeví jen "jako". Jako akce, jako nadsázka, jako originální zápletka. Všichni se jen pořád něčemu diví - Diana se diví našemu světu a ostatní se zase podivují nad Dianou coby bojovnicí, které jdou celou dobu "na ruku". To nevytváří žádné jiskření, žádné třecí plochy, ze kterých by mohlo vzejít uvěřitelné milostné vzplanutí nebo cokoli, co by vytvořilo skutečné postavy a skutečný filmový příběh. Tohle může docela dobře fungovat jako literární komiks, ale na film je to málo. Scénář tím trpí. A já taky.

Spielberg tohle prostě umí. Je vidět, že se u toho bavil a já se bavila s ním. Přestože se mi z ničeho přímo netajil dech, film mě rozhodně nezklamal.Skvělá hudba, herecké výkony i atmosféra. Postavy dokáží vtáhnout do děje a film bez námahy utáhnou jak v hrané, tak kreslené "avatarové" podobě. Vpravdě nám toho režisér o postavách moc nesdělil a v průběhu filmu se to moc nezmění (až na polopatické: "Já hraju, protože chci vypadnout z téhle reality." nebo "Já zase hraju, protože si to chci vyřídit s IOI"). I tak to funguje. To je prostě Spielberg.

Borg – McEnroe. Dva zcela odlišné charaktery, přesto během filmu cítíte podobnost, která není navenek zjevná. Když potom vidíte záběry, jak oba trénovali v mládí, je vám jasné, že obsesivní Borg a neurotický McEnroe mají uvnitř úplně stejné jádro. Zajímavá sonda do psychiky vítězů na sportovním pozadí. Nefandíte nikomu a zároveň oběma. Výborný scénář i režie. Původní název filmu je Borg, ale Shia LaBeouf sekunduje Gudnasonovi stejně skvělým hereckým výkonem, tak i když bylo Borgovi věnováno o něco více prostoru (za to bych scénáristu nevinila), je postava McEnroa zcela rovnocenná. Není o čem přemýšlet – pět hvězd.