TheRaven

Napoprvé 1*, napodruhé, 3*, napotřetí za 5* a už to tak zůstalo. Každý v sobě máme kousek Bronsona, ale většinou je lepší držet ho zkrátka.

Dobrý trik dát na úvod scénu s mokrou silnici nasvícenou neonama. To pak vždycky vydržím až do konce, kdyby tam náhodou byla ještě jedna.

King je pitomec, když se mu tenhle film nelíbí. Stvoří mistrovské dílo a ani to nepozná. Trapas.

Překvapení roku a nejlepší kinozážitek poslední let. A Jordan Peterson se musí vobracet v hrobě. (PS: Jestli uznávat ženu za rovnoprávnou bytost je feministické, tak jsem nakonec asi feminista jak hrom.)

Nikdy mě nenapadlo, že propojit divadlo, gymnastiku a bojové sporty se spoustou nadhledu může mít tak geniální výsledek.

Ideální příklad toho, že pomalé tempo nemusí být vždy na škodu. Hutná atmosféra, výborná hudba a zajímavá, i když možná ne zcela překvapivá pointa dělají z Burnt Offerings esenci sedmdesátkového hororu a zatím to nejlepší, co jsem od Dana Curtise viděl.

A já si pořád říkal, kdo jsou ti Spinal Tap (Nová míza!) ze Simpsonů! Zatraceně zábavné parodování heavy metalu jako hudby i životního stylu - texty, vzhled muzikantů, produkce (turné) a vše kolem ("11 !!!"). Doporučuji všem, kteří mají tenle styl hudby alespoň trochu rádi. Stajně tak všem pozérským posluchačům progresivního metalu (a dalších moderních odnoží, které občas zapomínají na své kořeny), ale těm neřikejte, že je to fikce.Tak z toho budou mít mokrý trenky ještě za týden. Skvělý úlet, skoro 5*. // Edit: ok, po druhé projekci dávám jedenáct z deseti.

Tak jsem doufal, že po druhé kinoprojekci už dokážu napsat nějaký smysluplný komentář, ale stále mi na jazyk nepřichází nic jiného, než chvála. Jediná změna je, že na podruhé se mi Rivalové líbili ještě trochu víc a bez nadsázky vyhrávají soutěž o nejlepší kinozážitek roku. Je až depresivní, že tomu filmu prostě nemohu absolutně nic vytknout. Vše funguje přesně tak jak má, skvěle prokreslené postavy, příběh i dokonalý soundtrack. Ron Howard mě dokázal bezchybnou stylizací prostředí, postav i kamery na dvě hodiny přenesl do sedmdesátých let. Na filmu je především chvályhodné, jak se dokázal vyhnout klasickým stereotypům a klišé většiny sportovních filmů, ani z něj nekape Hollywood. /// P.S. beztak je vtipné, že se Rivalové v zásadě nelíbí jen upjatým ženám a homosexuálům ;)

Brilantní evropský hixplotation (kde jinde hledat prasata podobného formátu, než ve Francii, žejo). Od první chvíle skvěle budovaná atmosféra. Celkově temné, hnusné, barbarské, místy skoro groteskní (hospoda). Vyznění a závěr zcela bezútěšný. Je vidět, že může být hodně muziky, aniž by tekly potoky krve. Velké překvapení.

Ještě o kousek lepší, než první Pusher. Nikoli však tím, že je snad trochu krvavější, to v zásadě není zas tak důležité. Jde o to, že závěrečný díl trilogie je opět zcela jiný, než předchozí dva, je mnohem živelnější, realističtější a především neuvěřitelně depresivní. Refn nám nabízí pohled na jeden kurevsky náročný den v životě stárnoucího překupníka drog, který se snaží svůj život držet alespoň trochu v normálu. Zdánlivou slabost a únavu nejstaršího vycítí mladší „samci“ a pokusí se prodrat do čela tlupy. Ale v téhle branži platí zákon silnějšího a nestačí být silnějším jen fyzicky. Refnovi se podařilo dokonale přenést na plátno psychický vývoj hlavního hrdiny, budovaný každou scénou, každým dialogem, každým obrazem i detailem. Vrcholem filmu je pro mě scéna „rozhodnutí vzít/nevzít“, která je jedním slovem fenomenální, včetně hudebního podkreslení (ovšem, i kdyby rozhodnutí bylo opačné – vyvíjely by se další události jinak?). Závěrečná jatka jsou jen nevyhnutelným vyústěním. Zcela na hlavu je převrácená logika, která tvrdí, že celý film k nim jen samoúčelně směřuje (Refn nepoužívá násilí jako cíl, ale jako prostředek k tomu, co chce říct).