Wysch

Wysch

Ishimaru Kazuma

Česko
Piju tvrdej chleba.

36 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Deadpool (2016)

    Takže jako vždy, na úvod to nejdůležitější: Na Deadpoola se vyplatilo jít do kina! A malý dodatek: Tedy pouze pokud člověku nevadí sprostý humor a asi tak tuna narážek na popkultůru včele se samotnými X-Meny. Důležitou podmínkou k tomu, aby si člověk užil Deadpoola na 100% je ale potřeba znát jeho komiksovou variantu - bez znalosti Deadpoolova smyslu pro humor to prostě nejde. Během následujícího století sepíšu něco víc (pravděpodobně nad blu-ray verzí s alternativními vtípky), teď si dovolím jen se zamyslet nad dvěma věcma: Týpek za mnou v kině prohlásil: "Protože jsem na Deadpoola už zvyklej a znám ho, čekal jsem od toho trochu víc." Hm. Já, protože na Deadpoola jsem zvyklej a znám ho nejen z komiksů, jsem neuvěřitelně mile překvapenej, jak Deadpool vypadá a funguje. Tolik jsem od něj (od Foxu hlavně) fakticky nečekal. Vystihuje jej přesně jedna zahraniční recenze, která říká, že Deadpool není nejlepší film všech dob (ani ve svém žánru) a že rozhodně nepobere kvadrilion cen. Ale na to, jaký tenhle film POTŘEBOVAL být, je ještě lepší. A nemění na tom nic ani překlad F.Fuky, kterej bohužel nedokáže nahradit originální vtipy. Druhá věc, nad kterou jsem se zamyslel, byl tak trochu spíš sociologickej děs, že dnešní mládež ještě pořád nezvládá angličtinu. Děcka okolo mě ve věku mezi 18-25 lety se smála jen a jen titulkům (chvála Bohu, že to bylo s těmi titulky, pořád mám v živé paměti děsuhrůzný francouzský dabing v kině ve Versailles), ale řada vtípků a odkazů mimo překlad jim naprosto unikla. A to včetně i závěrečných titlí, v nichž najdete jeden z mnoha easter eggů. Závěrem: Nejedná se o přelomový film, ale ve svém žánru je přelomovým aspoň zpola - díky R ratingu a opravdu hrubému smyslu pro humor. Scott Pilgrim se může jít zahrabat. Výtky k "roztřessené kameře" nepřijímám - ani jednou jsem si nevšiml shaky camu, zase si to někdo plete s ruční kamerou. Ve finálním souboji s Ajaxem je znát rychlý střih, ale pořád neruší dojem z akce samotné. Čekal jsem trošičku víc krve a hlavně střev a usekaných paží. Storytelling je perfektní, režie precizní, Ryan Reynolds naprosto bezchybný Deadpool, Ed Skrein záporákem, kterého tenhle film potřeboval - nemá celosvětové schéma, ale pro Deadpoola je prostě primárním cílem. Colossus KONEČNĚ vypadá tak, jak vypadat má! TJ Miller nemá moc prostoru, ale chemie mezi ním a Reynoldsem je skvělá. Komiksový Deadpool se za filmovou adaptaci rozhodně stydět nemusí. A úvodní title jsou naprosto dokonalé!. A závěrečné title mají jednorožce, hurá! A potitulková scéna je luxusní improv na tému páně Buellera. A Gina Carano někam po bitce s Colossem zmizla. Btw. pane Fuko, naučte se skloňovat, propánacolossuse. Fuj. Viděno 3x v kině. Spousta easter eggů mi beztak pořád uniká, bude to chtít prostě tu blu-placku. Jo ale palec horu za cinemrda.

  • poster

    District 9 (2009)

    [Nyní už to můžu říct: Toto byl nejlepší film roku 2009] Filmu se dá vytknout mnoho, jak někteří z vás rádi píšou - naprosto odlišná druhá půlka -, pár logických zádrhelů a neskutečnou nesmrtelnost hlavního záporáka, plukovníka s ošklivým afrikánským jménem. Například. Těch chybek a drobků je tam víc. Ale o to ve filmu ani nejde. Protože kombinuje v sobě dokument a akci, ale nikoliv podobným nebo stejným způsobem jako např. Bourne Supremacy / Ultimatum; nýbrž celý koncept nevybočuje z dokumentu. Blomkamp tu vytvořil vlastní specifický styl, čímž se jemně od Greengrasse odlišuje - celý film JE dokument doplněný kulervoucími akčními scénami s famózními triky, na nichž nepoznáte, že je financovalo jen 30 milionů dolarů. Z celého snímku je patrno, že režisér ví, jak udržet svůj původní koncept "kruhu" (v úvodu dokument, který následuje až po celém Wikusově incidentu, v závěru poslední slova onoho dokumentu) a já bych se tu vůbec pokračování nebál. Scénář jednoduše ždímá zaběhnutá klišé a vytváří z nich novotvary - kreveťáci v Joburgu (vzpomeňte si na Alive in Joburg), akční nářez s poměrně dobrým koncem (a otevřeným koncem, který ovšem dobře funguje i jako uzavřený), roboti, velké zbraně, hybná síla jednání hlavní postavy. Jednoduše závěrem řečeno - z jednoho opravdu z nejočekávanějších filmů letoška se stala skutečná filmová bomba. Snad, pokud D10 bude, režisér zapracuje na charakterizaci postav, které mi přišly poměrně ploché, ačkoliv přeměnu z úředního šimla na akčního hrdinu jsem opravdu žral. ------ Eště bych dodal, že se mi fakticky líbila inspirace z jiných (ne)filmových děl - např. gravity gun z Half-Life 2; podobnost je tu neskutečná :) [shlédnuto v kině]

  • poster

    Železný obr (1999)

    Nádhera. Viděl jsem Special Edition na DVD, kde je několik vystřižených scén, a právě tyhle scény mi ukazují, jak tenká může být hranice mezi filmem pro děti a filmem pro dospělé. Kdyby film šel do kin v rozšířené verzi, nic by se nestalo, dětskej divák by si našel to svoje a jeho dospělej doprovod zase to svoje. Pravda ale je, že ta rozšířená verze je opravdu ještě o kousek dospělejší a pro (dospělejšího) diváka ještě o kus přitažlivější. Pravda ale taky je, že v Železným obrovi jsem viděl ohromnej kus budoucího myšáka Remiho, kterej jsem až doposud považoval za nejlepší animák ever. No, už to asi neplatí. Protože oproti Ratatouille je Železnej obr v jistých ohledech ještě víc bombastickej, má na animák neskutečný přesah a myšlenku a vlastně v něm není nic, co by se mohlo udělat v animovaným filmu směřovanýmu k dětem (a jejich rodičům zároveň) líp. Jistě, dalo by se to udělat jako dospělej film a věřím, že Brad Bird by to zvládnul na jedničku, potom se ale tak trochu ztrácí myšlenka mít dětského hrdinu a animaci. Eh... zase se rozkecávám. Tak to vezmu v rychlosti v pěti bodech, proč film musíte vidět: takže ZAPRVÉ: Výtečný dabing s nenahraditelným Vinem Dieselem. Moc toho nenamluví a pokud ano, připomíná to repliky, které pronášel Arnold Schwarzenegger, když začínal v Hollywoodu. Jenže stačí to a podtrhuje to hloubku myšlenky, obzvlášť, když si koupíte Special Edition. ZADRUHÉ: Příběh je vyprávěn pomocí standardních filmařských postupů a nikoliv pomocí užvaněných dialogů. ZATŘETÍ: Film má skvělou atmosféru 50. let americkýho zapadákova, a to včetně temnějšího a smutnějšího podtónu. Železnej obr tak není (moc) vtipnej, jásavej a hurá film, anýbrž spíš jinotajným animákem s přesahem. ZAČTVRTÉ: Film je pro dospělýho diváka i neskutečnou studnicí odkazů na jiné filmy. Napočítal jsem jich při shlédnutí kolem dvanácti, ale rozhodně jich bude při druhé projekci ještě víc. ZAPÁTÉ: Zopakuju to v posledním bodě: Film je neskutečně hluboký, alegorický, přesahující žánr rodinného animáku. Ve skutečnosti je pro dětskýho diváka takovým malým podvodem a nejvíc bude bavit jeho tátu, kterej se s ním na film podívá. Až budu mít vlastní děti, tenhle film jim s chutí pustím, protože to vlastně budu pouštět pro sebe :) Jen je škoda, že se ta rozšířená edice asi v Česku nedá koupit (leda asi shipnout), já ji náhodou objevil v zahraničí za luxusní cenu 4,90€ a neodolal jsem. Stejně jako jsem (málem) neodolal slzám, které mi v závěru tak trošku lezly do očí, a stejně jako jsem neodolal charismatu kovového monstra. A jaký to potom bylo krásný poplakání, když začly závěrečný titulky. Jednou větou na závěr musím říct, že tenhle film se zkrátka musí vidět. I když už vám táhne na/je přes třicet a vlastní děti ještě nemáte.

  • poster

    Statečné srdce (1995)

    Nejlepší historický fílm?? Možná ne, možná jsou přeci jen historicky korektnější snímky, ale nejsou tak skvěle natočeny a nejsou tak skvěle zahrány. Jedna z nejlepších bitev filmové historie byla ta u Stirlingu. K tomu skvělý Mel Gibson a neúprosně tikající čas tří hodin, které vám ve spletenci osobních dramat, lásky, pomsty a zrady utečou jako nic.

  • poster

    Potomci lidí (2006)

    Téměř dokonalé! Nejtechničtější filmový zážitek, jaký jsem kdy zažil, brilantní Owen, skvělý námět, parádní zpracování. Jedinou chybou je tak přeci jen ten konec, kterému ale předchází nejbombastičtější scéna - na první pohled jednostřihová desetiminutovka s Theem uprostřed války. Jeden z mých nej filmů a možná nej film roku 2006. Technická brilantnost. edit: Po zhlédnutí Gravity bohužel musím opravit - zažil jsem techničtější film. Což ale nemění nic na tom, že pro mě Children of Men pořád budou ten nejvíc Cuarón film, co jsem kdy viděl.

  • poster

    12 opic (1995)

    Naprosto skvěle natočené epické drama se skvěle zahraným charakterem, příběhem plným otázek, zvratů, to všechno skvěle zamotané do balení, které možná jednodušším osobnostem přivedou zahřátí mozkových blan, ale těm, kteří hledají kvalitní zábavu, ji Terry Gilliam nabízí. (Opravdu luxusní jsou scény v blázinci, kdy zfetovaného Bruce zabírá kamera natočená našikmo :-)) Pro mě jeden z nejlepších filmů devadesátých let.

  • poster

    Počátek (2010)

    Když jsem viděl Inception poprvé, řekl jsem si po závěrečných titulkách "WOW!" a pak přemýšlel, jak geniální film to je, nebo naopak jak neskutečně hloupý film to je. Teprve, když jsem ho viděl podruhé, říkal jsem "WOW!" každou třetí scénu a po závěrečných titulkách si řekl ještě jedno. Přemýšlel jsem, jak brutálně inteligentní komentář sem napíšu, a pro ty, kteří ho nechtějí číst, mám jen tenhle výkřik: "Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl!" A pro ty, kteří si tuhle další část komentáře přečtou, jenom dlooooouhé vysvětlení, proč tomu tak je. Po prvním zhlédnutí si řeknete, že se vlastně jedná o propracovaný heist movie, kde pět šest postav má svou danou roli a potřebují něco ukrást. Že scénář je pro ostatní geniální jen v tom, že pracuje ve třech, potažmo ve čtyřech "časových" rovinách - máme tu realitu, kde se Cobb (v podání nadstandardně skvělého DiCapria) snaží dostat domů a letí tak deset hodin se svým týmem do Států; první snovou rovinu, v níž unese Cobb se svým týmem Fischera (v podání obligátního Murphyho); druhou snovou rovinu, v níž se Fischer nechává dobrovolně uspat, aby vykradl domnělý sejf svého otce ve třetí snové rovině. Plán každé snové roviny i reality je tak propracovaný a časově náročný splnit, že si musí Nolan pomoct vysvětlivkou, že ve snech ubíhá čas pomaleji, takže pět minut reálu je hodina ve snu; a že ve snech se najednou někde objevíte a něco se děje, ale počátek si nikdy nepamatujete. K tomu Nolan do polívky přihazuje skutečně výtečné herce (Hardy a Gordon-Lewitt) a samozřejmě Watanabe s Page), dokonalého Zimmera a jeho dechberoucí a husinunahánějící hudební doprovod a na závěr přidává špetku úchvatného vizuálu. Už jen z tohohle důvodu si Inception zasluhuje pět hvězdiček. ___________ Co vám ale dojde až při druhé projekci, je fakt, že dílo neobsahuje jen jednoduchý příběh vystavěný na složitém plánu, ale celou řadu filozofických a psychologických aspektů, nad kterými je radno se zamyslet. A k tomu přidává skvělé řemeslo, které dojde taky pochopení až při druhém shlédnutí. Pojďme první na řemeslo, kterému sice nerozumím určitě bůhvíjak skvěle, ale není to snad zapotřebí. Zatímco většina režisérů udělá záběry a z nich vystaví určitou scénu, Nolan vezme celé žánry (v našem případě heist movie, zamilovanky, sci-fi, thriller, špionážní thriller a kapku prosté akce), k tomu přimíchá scény a dohromady vytvoří film jako celek. Jako ohromnou Zeměkouli, která je samostatným světem, zatímco ostatní režiséři tvoří jen samostatné filmy. Nolanův film je ohromný makrosvět vyšperkovaný puntičkářskými detaily, jimiž musí nejspíš Nolan bejt posedlý - neboť víme, že Nolan nemá "second unit directora", ale u všech scén je sám osobně - a ostatní filmy v porovnání s Nolanovými jsou jen ty maličké autonomní snímky, které se po tom makrosvětě prohání. Pokud tomuhle srovnání nerozumíte, podívejte se na Nolanův Doodlebug, kterej by vám měl vysvětlit, co tím myslím. Ostatní filmy jsou jen tím broukem, kterého zašlapuje jiný film, který je zašlápnut dalším filmem... a tam na vrcholu téhle pyramidy stojí Nolan s ohromnou botou a šlape na všechny. Navíc máloco obyčejného se může stát trademarkovým motivem, díky kterému poznáte film tohohle režiséra: záběr na mrakodrapy z vrtulníku, kterým nás obšťastňoval naposledy v TDK - záběr, díky kterému má divák přehled, co se v mikrosvětě / makrosvětě děje; záběry na moře a zemi, a tak dále. To ale není z řemesla všechno, dalo by se sem vypsat mnohem víc, ale to už by bylo fakt na dlouhou diskuzi, takže se podíváme zpátky na filozofické a psychologické aspekty, které z Počátku dělají opravdový makrofilm a jednu velkou post-modernu na filmovém plátně. Nolan pasuje diváka do samotného aktéra filmu, resp. dělá z diváka spáče, který sní stejně jako aktéři ve filmu. Rozdíly mezi realitou a sny nejsou, dokonce obě (resp. všechny čtyři) vrstvy využívají stejných proporcí - jízda kamery nebo zatmívačka - díky čemuž realitu a sny spojuje stejný vizuální motiv, a tak divák nejen, že zpočátku neví, co je sen a co skutečnost, ale sám může nabýt dojmu, že sní, resp. nabývá dojmu, že je přirovnáván k snící osobě. Čili tu máme psychologii pasivního diváka, který je konfrontován stejně jako postavy na plátně nereálným obrazům, a proti tomu naopak psychologii diváka aktivního, který přemýšlí. Dohromady tak může vzniknout a často vzniká paradox, který může za negativnější hodnocení zde na ČSFD - každý divák si subjektivně podle svého podvědomí až vědomí hledá rovinu filmu, která mu vyhovuje více, a když tak divák absorbuje POUZE film, zapomene, že film před jeho očima je komplexní audio-vizuálně-psychologické médium (čili si vybral pouze "film"). Naopak jsou tu diváci, kteří si najdou pouze audio, nebo naopak vizuál, a tak dál. A tak tu máme brbly, kteří rejpou nad tím, že triky jsou makové a takové, nebo že zdivo "pustinného světa" je tu oprýskané a nevzhledné, že jediné emoce tvoří Zimmerova hudba a tak dál. Problém spočívá v tom, že takovýto divák je buď jedním nadšen, nebo naopak znechucen, a má potřebu si zracionalizovat psychologické a filozofické aspekty (ke kterým dojdeme níže), a tak se brání emoční rovině, neboť emoce jsou přeci jen čímsi, co má diváka ukájet. Nolan tak vytvořil skutečně první skutečně složité dílo, které je chytrým filmem vyžadujícím všímavého diváka, a vizuální počin diváka všímavého a bystrého nevyžadující. Pokud bych to měl srovnat, pak inteligentní scénář (resp. propracovaný, abych moc nechválil) společně s vymakaným audio-vizuálem přináší to, co měl přinést loni Avatar, který přinesl jen to audio-vizuálno (ne, že by to bylo špatně). A to filozofické spočívá v krátké otázce. Film se vždy bral jako zobrazování reality, resp. poměřování k realitě. Film = otevřené okno do světa × film = zrcadlo světa. Nolan ovšem vytvořil něco, co není ani jedním. Film přeci od počátku ZOBRAZUJE, a zároveň vystříhává, čili se nejedná o realitu. Malá odbočka - někteří další velcí režiséři očividně chtějí ZOBRAZIT realitu (například Fincher), ačkoliv sami sahají k digitalizaci svých triků, atd. Přitom to není dak dávno, kdy film byl tím oknem do světa, létalo se tam a tam, létala auta, létali lidé, létalo to, co létat nemělo. Zmizely sny o letech do vesmíru. Místo toho jejich místo nahradily fantaskní pohádky, kde létají mluvící draci, případně létají zlaté prsteny. Nolan však nechal létat všechno a všechny a protože vytvořil makrosvět svého Inception, vytvořil skutečný vesmír. Zrušil gravitaci, otáčel chodbou, nechal padat volným pádem (a pak ještě přežít!) postavy, a tak dál. Nolan OTEVŘEL okno do světa, přitom ovšem ten svět ZOBRAZIL. Neboť co jiného než zobrazení snů je vlastní úvod Počátku? A tak dále. Tohle dávám do kurzívy, protože je to důležité, abyste pochopili, proč ten výkřik na úvod tohohle žvástu: Nolan vytváří filmy jako šňůru perel, které přirozeně v tuto chvíli končí u Počátku. Začali jsme Doodlebugem, který je svým pojetím makro a mikro světa velice blízké Počátku, a tak je hned vedle něj, ale vlastně jakoby na konci náhrdelníku (a přitom na začátku, jestli chápete), potom jsme sledovali, potom jsme měli Memento, abychom (přeskočíme) došli k "zázrakům" v Dokonalém triku (zatímco v Prestige se jednalo o jevištní zázraky, v Inception máme zázraky přímo snové a přitom založené na obdobném principu), měli jsme sebelitující a kajícné hrdiny v Insomnii a Batmanovi, aby se nám to všechno slilo v poslední perlu na náhrdelníku - totiž v Inception. Kontinuální tvorba režiséra z Británie je tak završena, ale ještě nekončí. Potenciálu je stále dost. A protože Nolan i ví, proč se filmy točí (nejen, že ví, JAK se mají točit), vytvořil Inception jako další intelektuální blockbuster (= TDK), kterej bourá hranice zaběhnutého, protože sám tvoří velký makrosvět, a Nolan tak ukazuje ostatním režisérům vztyčený prostředník se vzkazem: "Takhle se točí film, kterej má co říct, a je přitom koukatelnej a nejedná se o mindfuck. Takhle se točí, když máte vizi. Takhle se točí, když umíte o filmu snít."

  • poster

    Temný rytíř (2008)

    Pokud jsem se nadýmal blahem u traileru, pak jsem netušil, co mi Temný rytíř skutečně předvede. Co sem psát, když vše bylo řečeno a můj komentář se ztratí v davu dalších? Rozhodně nejde o devětatřicátý nejlepší film zde na ČSFD, potažmo šestý na IMDb, ale... Heath Ledger a jeho Joker je kapitola sama pro sebe. S úsměvy jsem přecházel vaše názory, že má dostat Oscara... ale teď vím, že ho skutečně dostat má. Skvělý, skutečně životní výkon, opravdu poslední a nejlepší role, jakou tenhle herec mohl zahrát. Z jeho smíchu mě mrazilo... a tolikrát vzpomínaná scéna s odchodem z nemocnice... no tu si budu pamatovat možná nejdéle z celého snímku. Christian Bale je tak v porovnánín s Heathem trochu v pozadí, ale i přesto pro mě zůstává tím jediným Batmanem. Nejlepším Waynem. Brucem Waynem. (Obdiv jeho chrapláku.) Aaron Eckhart dostal dost prostoru, ale zaboha mi nesedí jeho Two-Face. Ano, je skvělý a přehrává i Balea, přesto mi na roli nesedl tak, jak měl. Ale jiného Harveyho? Ne, tady byl perfektní. Michael Caine, Morgan Freeman i Gary Oldman dostáli svému slovu. Obzvlášť první jmenovaný mi jako Alfred sedí nejvíce. Největším problémem z hereckého obsazení pak zůstává Maggie Gyllenhaal. Její Rachel... není Rachel. Aťsi cosi, Katie Holmes, ač ji rád moc nevidím, byla pro mne jako Rachel Dawes mnohem lepší... a krásnější. Co se režie týče, tady nejde co vytknout - Christopher Nolan je pro mne v současné době jeden z nej režisérů a jeho přístup k filmu je obdivuhodný. Pokud někdo z herců rolí žil (určitě Heath), pak Nolan žil celým filmem a je cítit jeho vkus na barvu, šmrnc záběrů i koneckonců láska ke scénáři. Ale právě scénář je to nej, co film nabízí (možná kromě Jokera). Ostatní comicsovky ať se jdou bodnout, proti Temnému rytíři jsou nedonošená batolata a i když se mi více líbila práce s psychologií v Batman Begins, Temný rytíř vítězí na čáře vymazlenosti a propracovanosti. Možná jen konec snímku působí jako jedno velké klišé (podtrženým opět brilantním Hansem Zimmerem), přesto od začátku do konce na scénáři nenajdete hluché místo -> tedy i na filmu. Minimum akce Nolanům sedí a je nesmysl si stěžovat, že je jí málo. Nolanův Batman není akční hrdina. Nolanův Batman...je psychologicky se vyvíjející osobnost. A jako Temný rytíř, věřím tomu, se vrátí v dalším pokračování. 95%

  • poster

    Království nebeské (2005)

    [Director's Cut] je o poznání celistvější a kompaktnější, což také znamená hvězdičku nahoru. Kompaktnější je totiž celý děj, který opravdu potřeboval tohle o pětačtyřicet minut delší rozšíření, byť by si zasloužil klidně ještě další hodinu. Protože i tak je kovářův vzestup příliš rychlý, ale markantní a důležitou změnou je linka se Sibylliným synem - tahle linka totiž vysvětluje mnohé, co v kinoverzi jaksi jen tak mimochodem proběhlo před divákovýma očima. Druhá projekce DC pak odhaluje mnohem a mnohem víc a je až překvapivé, s jakými detaily se Ridley Scott vytasil a jak dohromady film funguje. Není to totiž klasický historický velkofilm americké provenience, kde se máchá meči a sekerami, ale vlastně je to ukecané filozofické dílo s dvěma sympatickými bitvami a dvěma ještě sympatičtějšími šarvátkami. Práce s kamerou a scénou jsou neskutečné a nejlépe si to uvědomíte v úvodu, kdy vás film ještě nedokázal do sebe vtáhnout, scéna s pohřbem je učebnicovým příkladem filmové stylistiky, stejně tak scéna odjezdu Liama Neesona. Scenérie a barevné filtry pak v pouštních oblastech dovytváří poetické krásno, které načala zatažená a sněživá Francie; hudba jakoby mimoděk evokuje mnohé z Ridleyho filmů - od Gladiátora k Černému jestřábu. Herecké výkony jsou buď standardní, nebo překvapivě nadstandardní. Překvapuje totiž Orlando Bloom, který mi snad poprvé ukázal, že umí s tou svojí hezkou tvářičkou i hrát a vážná role mu skutečně sedla - strništěm zarostlý a mlčenlivý kovář, který se do Jeruzaléma vydal hledat spíš odpuštění (nejen) svých hříchů než sám sebe; Liam Neeson nedostal bohužel moc prostoru, byť mám pocit, že v DC je jeho charakter i z toho mála víc prokreslený; Jeremy Irons udržel vratkou laťku svého standardu a Eva Green nebo Edward Norton využili svého maxima - ona své krásy, on svého krásného hlasu. Skvěle působí vykreslení dobra a zla, kdy až na dvě výjimky nikdo není skutečně záporný a zase na dvě výjimky skutečně kladný charakter. Balian zabil kněze a hledá odpuštění a snaží se být tím, čím nakonec je; Tiberius nakonec prchne; Sibylla zbaběle zabije vlastního syna... atd. Saladin neváhá konat malé i velké zlo, přesto je stejně čestný, jako král jeruzalémský. Ten tvoří společně s Balianovou (mrtvou) ženou tu jedinou čistě kladnou dvojici, stejně jako Guy a Reynald jsou jedinými skutečně negativními postavami. || Celkem mě mrzí nízká hodnocení i od lidí, jejichž názor obvykle uznávám, protože kinoverze trpí postihem nevlídného studia a když se vám nelíbí kinoverze aspoň na čtyři hvězdičky, necháte si tu režisérskou ujít. A je to škoda. Všechno v tomhle atypickém historickém velkofilmu drží a funguje, byť se občas nepovede trefit historická fakta a byť se občas vytáhne klišé. Příběh díky lince se Sibylliným synem dostává skutečný rozměr a je propracovanější a Balianův vzestup také není tak rychlý [ačkoliv se mohlo naznačit, že Balian svůj Ibelin zušlechťoval déle než jeden den]. I přes svou víc jak tříhodinovou délkou je DC skutečnou perlou v žánru historických filmů a Ridley Scott vytvořil něco, na co by skutečně měl být pyšný. Ne neprávem je Kingdom of Heaven v mém žebříčku nejoblíbenějších filmů.

  • poster

    Kimi no na wa. (2016)

    No, tak jo, tak já se přiznám, že to je můj první Šinkai a tudíž je to pro mě taková bomba, že se mi 36 hodin po zhlédnutí přesunula rovnou mezi nejoblíbenější filmy - až tak mě zasáhla. Je to veselé, je to hravé, je to time puzzle, má to filozofickej přesah s řadou odkazů napříč východní (shinto) i západní filozií, a má to perfektní animaci a soundtrack! a ke všemu to má poměrně dobře vystavěnej příběh (a co na tom, že zápletka třetího aktu se ztrátou jména je over the top - chápu, že výměnou za tu druhou šanci museli obětovat to nejcennější, tedy vzpomínky na toho druhého, ale ten proces ztráty paměti byl prostě over the top) a samozřejmě to u některejch osob, které nejsou emočně na úrovni kusu železa, vyždíme poměrně dost citů a pocitů. Možná to není takovej zázrak, aby to ohromilo zkušené animology, ale pro západního diváka je to přesně to anime, které mu může otevřít cestu do nitra téhle japonské kultury. Proto je to zázrak, pro mě skoro stejně srovnatelný třeba s Akirou, Totorem, Létajícím hradem nebo Mononoke - protože je pro západního tupce perfektně konzumovatelný a přístupný: přesně v tom místě, kde se perfektní animace střetává se silným vyprávěním a emočním potenciálem, vzniká film pro všechny národy a generace s potenciálem stát se kultovním. Když se k tomu připočte ultrasilný soundtrack a jednoduchá skládanka pro zamyšlení, vzniká majstrštyk pro masy. Proto tolik chvalitebných slov a tolik vynášení do nebe. Proto je pravděpodobně tenhle film nejvýdělečnějším anime za 2016 a pro Šinkaie pravděpodobně odrazový můstek k západnímu publiku. P.S. Uvažujete-li o tom, že někomu ke konci roku 2017 koupíte blu-ray třeba k narozeninám / Vánocům / jen tak, pouvažujte přesně nad Kimi no na wa.