Wysch

Po šesti shlédnutých sériích uvažuji o tom, že se skutečně jedná o nejlepší seriál všech dob, jak proklamovala naše známá komerční televize ve své kampani :-) Season One: Slouží v porovnání s ostatními sériemi jako jakési představení hlavního charakteru, na kterém celý seriál stojí. Zápletka rodinná a politická zároveň bohužel tak dobře nefunguje, neboť Čtyřiadvacítka je prostě a jednoduše předurčená americkou konzumní společností k boji proti světovému terorismu. Hvězdy čtyři. Season Two: Jedna z nejlepších vůbec, nebýt trapné vedlejší linky s Kim. Už zde je vidět řemeslně stoupající úroveň jednotlivých epizod i celého seriálu. Hvězd pět. Season Three: Vedle drogové závislosti bojuje Jack i proti viru, který - de facto - sám poskytl svému bývalému kolegovi, ze kterého se vyklubal terouš. Hvězd pět za skvělé scény s Jackem ve vyslýchací místnosti, rostoucí počet zápletek a převratů. Season Four: Pro mě asi nejlepší, sice námět jednoduchý, jak facka, ale po řemeslné stránce opravdový skvost mezi seriály. Hvězd pět. Season Five: Skvělý začátek, který dle mě vrcholí průběhem explodující plynárny. Když se k tomu připočte naprosto nečekaný zvrat hned v první epizodě a odzbrojující konec poslední epizody, vzniká z toho jedna z nejlepších sérií. Season Six: Habruje v experimentech, jestli seriál ustojí nepřítomnost Jacka Bauera. Přesto téměř desetiminutová scéna, kdy Jack postřílí všechno možné, je uchvacující - reálná, skvělá kamera, skvělý hlavní charakter s pistolí v ruce. Hvězdy čtyři. Season Seven: Nakonec druhá nejslabší sezóna, ačkoliv strká do kapsy jiné seriály úplně celé. Závěr bohužel jemně natahovaný a tvůrci se, zdá se, nepoučili, že Jack Bauer musí být v každé epizodě aspoň polovinu času, jinak to nemá smysl. Bohužel, je to tak, přes všechny zvraty (byť často nelogické) je Jack Bauer hnacím motorem celého seriálu a těžko si tenhle koncept představit bez něj. Season Eight: Ve své druhé polovině zařadila poslední řada Čtyřiadvacítky neskutečnou rychlost a takhle kulervoucí asi ještě vůbec nikdy nebyla. Slabší začátek to sice nevykompenzuje, ale mumraj v posledních cca osmi dílech je neskutečný nářez a velké finále... no... Spousta lidí na něj nadává, dle mě je ale napsáno tak, že opravdu do celého příběhu osmé řady pasuje. Není překvapivé a není tak emotivní jako konec čtverky, ale i tak je hodně... dobré. Ubohý začátek vyvrcholil v jednu z nejlepších sérií. P.S. Vzkaz pro všechny, co si dočtou až sem: Nechápu, jak může někdo hodnotit po několika dílech z jedné série. P.P.S. Tak tedy závěrečné opáčko: od nejlepších k nejhorším sezónám: V, IV,VIII × II, III, I, VII, VI.

"Původní" Hagane no renkinjutsushi z roku 2003 je překonán. Líbilo se mi sice jeho finále a potom propojení s filmem, který měl zajímavý konec, ale tenhle vskutku původní anime seriál svého bratříčka překonává o sto šest. A není to jen tím, že kopíruje mangu, kdepak. I když i tohle má svoje místo v zástupu faktorů, proč je FMA:B mnohem lepší, než byl FMA. On totiž příběh má neskutečné grády, ale důležitější pro něj je, že má logiku, všechno ve scénáři má logiku, pouštní ruiny města Xerxes, jejich historie; pohraniční pevnost na severu; vzpoura kdysi dávno na východě; tunely propojující celou zemi, která je tak nějak divně dokulata... Spousta postav v příběhu vůbec neškodí, protože každá moje svoje pevné místo, kde musí stát a kde případně musí umřít; a tak se divák neztrácí, ačkoliv v jednom díle najednou třeba sleduje čtyři různé lokace s osmi různými postavami. Ed, Al, jejich táta, Izumi, Mustang, Hawk Eye, sourozenci Armstrongové, ti všichni a mnoho dalších navíc mají svoje role pevně napsány a logicky pokryty. Kvantum záporáků potom jen doplňuje silnou skvadru charakterů, Father, všichni homunculi, jejichž smrti povětšinou bývají velkým filozofickým milníkem děje; ale zároveň i negativní lidské postavy, které nakonec chcípnou ošklivou smrtí. Závěrečné epizody totiž nenechají nikoho na pochybách, že tady najednou mohlo zemřít nejvyšší číslo lidí v jakémkoliv televizním nebo filmovém projektu, hazarduje se zde s osudem celé padesátimilionové země a do poslední chvíle díky dějovým i lokálním a občasným zvratům není jasno, jestli zvítězí dobro nad zlem. Osud pak takového zla je další filozofickou otázkou, kterou FMA v klidu vyřeší jedním dialogem. Fullmetal Alchemist: Brotherhood ovšem nestaví jen na silném příběhu, jeho síla tkví totiž i v (sice místy ploše vykreslených) charakterech a jejich psychologizaci. A dál a silněji než FMA pracuje s otázkou bratrské lásky a důvěry, lásky k rodičům, lásky k dobru, vlastní pýše, ctnostech, a tak dál a tak dál. Fullmetal Alchemist: Brotherhood není primárně určen pro malé děti a ani bych to nedal do ruky dospívajícím capartům. Dal bych jej před oči lidí, kteří mají po pubertě a jejich charakter se nějak formuje, díky čemuž mohou sympatizovat tu s Mustangem, tu s bratry Elricovými, tu s Winry s božským tělem (!!!), tu Armstrongovi nebo dokonce Van Hohenheimovi. A nakonec i takový Envy nebo Greed dojde politováníhodného konce. Monumentální pětice hvězd je zaručena, a nikdo, kdo viděl byť jedno anime nebo četl jednu mangu, by neměl dávat méně. Stěžování si na úvod je kravina, neboť od prvního do posledního dílu má seriál takové tempo, že dvacet minut jedné epizody vám přijde najednou pryč a pak se podíváte a zjistíte, že jsou čtyři ráno a vy musíte vstávat na ranní přednášky / do školy / do práce. Ee. Dávejte jen pětky. Fullmetal Alchemist: Brotherhood si nic jinýho nezaslouží. Nejlepší seriál, co jsem kdy viděl.

Pět hvězdiček, byť mladší bráška (Brotherhood) je o poznání silnější kafe. I tak Fullmetal Alchemist zůstává výtečným anime, které si z předlohy vzalo postavy a rozvinulo je směrem, kterej se sice o dost liší, ale i tak přináší řadu temných i světlých filozofických hlubin a myšlenek. FMA je ale hlavně příběhem o dvou bratrech, jejich lásce až za hrob, o jejich cestě za poznáním života, jeho ceny... a hlavně je to prostě a jednoduše filozofický podobenství par excellence.

Už v prvních dílech prvních řad je patrno, že typický cyklus odosobněných případů např. z CSI, z nějž House M.D. čerpá velkou inspiraci, tu není třeba hledat. Ano, cyklus zde je, případ vždy započne ukázkou, kdy pacient poprvé zkolabuje a potom tři čtvrtiny tým doktora Grega House řeší a hledá a když v polovině k něčemu dojde, divák ví, že tomu tak nebude a teprve geniální vnuknutí doktora House vše vyřeší. Jenže postavy tu jsou a oproti "CSI- seriálům" mají charakterové vlastnosti a na pozadí případů se řeší jejich osobnost. Od čtvrté řady pak kvalitativně stoupá scénáristické sbližování diváka s postavami, který si musí postupně zamilovat nejen Grega House, ale i například záletného Tauba nebo bisexuální Třináctku. Zároveň se rýsuje pomaličku opravdová Houseova osobnost. Pod slupkou cynického zahořklého pajdy, který je geniálním doktorem hláškujícím o sto šest a žeroucím Vicodine o sto sedm, se totiž skrývá citlivé srdce zraněné velkou bolestí a rozchodem s milovanou ženou. Vrchol nadchází v páté řadě, kdy se "Amber-halucinace" stávají až téměř hororové a poslední díl páté řady musí poslat do kolen každého. V šesté řadě prvními dvěma díly House překonává absťák a léčbu v psychiatrické léčebně, aby se vrátil bližší té ideji, které kdysi věřil. Silnější než kdy dřív se stává seriál sedmou epizodou šesté řady, aby poté vrcholil upřímným sjezdem někdy od patnácté epizody. Epizoda Lockdown, režírovaná potom samotným Hughem Lauriem, je skutečným filmovým a příběhovým vrcholem, na němž se šestá řada Dr. House udrží až do svého posledního dílu. Ten je kontroverzní svým koncem, ale podtextem je opravdu tím správným koncem. V sedmé řadě potom bude Houseovic tým řešit případy ve stejném cyklu, jako v předchozích šesti řadách, ale to je divákovi jedno. Z původní, první řadou nastolenou, ideje lékařské detektivky se totiž postupně stala jízda představitele hlavní role a od čtvrté řady potom, možná díky dohledu Bryana Singera, skutečný příběh, kdy detektivka je pozadí, ale hlavní postavy jsou to, co diváka zajímá nejvíc. Výtečný seriál se stoupající kvalitou a šestá řada skutečně dvěma třemi epizodami patří k tomu nejlepšímu, co jsem doposud v seriálové produkci viděl.

Tohle byl nejlepší seriál mého dětství. Škoda, že dneska už se takovéhle seriály nedělají...

Po Fullmetal Alchemistovi pro mě druhé nejlepší anime, kde se to jen točí akcí a napětím (přesto očekávaným koncům se nevyhnete), ale hrdinové se nešermují a nevládnou prapodivnými schopnostmi - je to prostě jen obrázek reálného života (ne)obyčejného kluka, kterého zdobí neskutečná síla vůle - a to, myslím, je hlavní myšlenkou celého seriálu - vítězství vůle nad čímkoliv a vším. Není tu tak hluboká myšlenka jako v FMA a najdete zde i spoustu drobných i větších chybek (za největší považuji natahované myšlenky během zápasů a za vlasy přitažené a přehnané údery Ippových protivníků), ale s dospívajícím klukem určitě srostete a jeho příběh budete prožívat na plné kule. Velice solidních 90% a zařazení mezi nejlepší seriály, co jsem zatím viděl..

Tenhle seriál měl pokračovat... to je první věc, kerá mě napadla při sledování devátého (zlomového) dílu. Nakonec jsem svoje hodnocení po shlédnutí poslední epizody ještě zvedl na maximum, a to z čistě subjektivního hlediska, protože 71% si Defying Gravity zasluhuje úplně stejně jako třeba moje oblíbená Čtyřiadvacítka, se kterou tohle sociální sci-fi nespojuje jen stejné procentuální hodnocení, ale i představitelka jedné z hlavních rolí zde a v druhé řadě "Jack Bauer story", tedy Laura Harris. SPOILERY!!! Defying Gravity je nanejvýš odsouzeníhodným seriálem, protože mnozí jej nazývají Melrose Place (nikdy jsem neviděl, ale jestli je to stejně dobrý jako Defying Gravity, asi bych to měl napravit). Nebo jinak. Ale opak bude asi pravdou, ačkoliv jsem MP nikdy neviděl, Defying Gravity je neučebnicovým příkladem soft space opery se sociologickým podtextem. Soft proto, že naprosto neřeší nějaké technické a vědecké aspekty, a space operou proto, že klasicky staví skupinu jednotlivců do rámce meziplanetárního sci-fi problému (anebo jinak řečeno - konfliktu; jenže tady nechápejte konflikt jako střetnutí dvou stran s halapartnama a puškama). Během sledování Defying Gravity jsem si všiml několika kulervoucích a potenciálních prvků, s nimiž se dalo brutálně pracovat (např. Nadia; možnost, že Sharon s Walkerem na Marsu ještě žijí; minulost Jen, atd.) a které by se daly posunout nejen z minulosti do přítomnosti (Nadja), ale i do budoucnosti (Sharon, Jen). Vztahová problematika je pak sice notnou součástí, ale nesmíte ji brát jako nejdůležitější, protože je to jen berlička, kterou si pomáhají objekty (beta a gamma), neboť scénář ještě asi určitě nevěděl, co vlastně mají objekty dělat. A tak je jejich práce propojena se vztahy, které jsou důležité, protože kdybych si nevybudoval vztah na lodi se sedmi zbývajícími lidmi, nebo alespoň s jedním z nich, skončil bych v ponorce a všechny vystřílel. [Důležitá zmínka pro rejpaly: NASA si nikoho nevybrala za kosmonauty, anýbrž pouze ony nespecifikované objekty Beta a Gamma si vybraly tyhle psychicky labilní postavy.] Seriál má ohromnej potenciál a je zazděnej malým rozpočtem ("prospal bych čtvrtou světovou..." - znamená to, že svět si už prošel třetí? Plus technologický pokrok za posledních 15 let zmiňovaný tuším v poslední nebo předposlední části jasně povzbuzuje ideje o válce, neboť co jiného než válka přináší technologický pokrok?) a přílišnou zaměřeností na vztahy = tedy nevybroušeností sci-fi prvků. Přesto nutno dodat, že je to logický krok, neboť pokud v první řadě představíme a zformujeme charaktery (viz. 24), v druhé můžeme jít do maxima a vybudovat kulervoucí scény právě s těmi charaktery (však Jack Bauer v druhé řadě už bránil jaderné explozi). A tak dál. Když k tomu připočtu pro mě zajímavé charaktery a sympatické představitele (kromě Nadji a Teda jsem si zamiloval všechny, hlavně Wasse a Donnera), musím subjektivně zvýšit na maximum. No a k tomu samozřejmě nutné filozofické rozcvičky v úvodu každé epizody, kde Donner přednáší svou životní filozofii, aby na závěr jen epizodu zacyklil podle klasické příručky pro psaní povídek a scénářů, nezbejvá než přikejvnout a říct... Strčte si svoje názory do hajzlu, já vím, že ten můj taky není správnej, ale seriál jsem si kurva užil (shlédnut za dva dny) a jeho zrušení mě brutálně sere. Hafk. update: Druhá projekce vytahuje nesmírnou řadu detailů, které jsem prve přehlédl, ale zároveň odkrývá řadu nedomyšlených náznaků, které jsem taky přehlédl. Celkem bych si rád popovídal s panem Parriottem a rád věděl, jak by to všechno mělo směřovat dál. Pač kompletně zabít tenhle seriál ve chvíli, kdy se přehoupne do svojí epický části, to byla pěkná blbost od pánů producentů.

Nehrajme si na to, že Game of Thrones je jedním z nejlepších seriálů ever. To vůbec ne. Game of Thrones je kvalitní fantasy mišmaš za velký prachy, který jsou v tom vidět. Game of Thrones je sbírkou výtečně napsaných a výtečně zahraných charakterů, které můžou a nemusí umřít kdykoliv. Game of Thrones je ale především výborným filozofickým dílem, jak v knižní podobě, tak v podobě seriálový. Game of Thrones je totiž jako seriál dobrou kopií knih, a funguje samostatně i vázaně (když si přečtete teď knihy, o nic nepřijdete. spíše si rozšíříte obzor světa a seriál vám bude ještě víc chutnat). Game of Thrones má vysoká hodnocení, protože je to takové typicky netypické fantasy. Krví se nešetří, občas s někdo s někým sexuje a občas se na to někdo dívá, občas umře postava, kterou divák chce nechat žít... zkrátka se musí počítat se vším. Skvělé úvodní titulky vždy fungují jako uvedení do světa, samotný děj je spíše interiérový a dialogový než cokoliv jiného (bitva je vlastně řečena než vybojována), divák si zamiluje řadu postav a fandí jim... a proto pak dává vysoká hodnocení. Je to skvělej počin, ale nehrajme si na to, že je to nejlepší, co jsme za poslední léta viděli. A to i přes to, že první řada končí skvěle a nenechává nikoho na pochybách, že druhá bude stejně kulervoucí. S rostoucím počtem epizod a sérií roste i počet postav, které se na obrazovce objeví a získávají si divákovy sympatie, nebo ne, a které jsou nakonec zabity, a nebo také ne. Jak příběhový tak emoční vrchol přichází bohužel před finále třetí řady a je tak silný, že ve čtvrté řadě dlouho hledá aspoň nástupce... a nenachází jej. Dá se říct, že od svatby ve třetí sezóně je všechno slabší, protože už nejde v knize najít takové terno, aby vám spadla čelist. Nebo lze? Tak jako tak ve čtvrté řadě se objevuje (konečně) Oberyn Martell aka Red Viper, a i díky němu si - i kdyř víte, jak dopadne - může divák užít skvěle napsané dialogy a závěrečný souboj s Horou. Also musím poznamenat, že pokud jste nečetli předlohu, doporučoval bych vám od nynějška opravdu se snažit si nevypěstovat emoční platonický vztah s postavami. Od finále čtvrté řady totiž může zdechnout opravdu kdokoliv.

... aneb jak student historie zuřivě mačkal svoje trenky při sledování téhle hovadiny a neskonale se u ní bavil. Větší komentář po více než čtyřech dílech, prozatím jen výkřik... Krev, písek, kozy, zadky, useknuté ruce, nohy, levné triky, stupidní scénář, otřesné výkony, nahá Xena, pěkně kozaté komparzistky, sex každých deset minut, každých deset minut někdo použije slovo "cock", kozatinky a pěkné zadečky a k tomu spousta krve, písku, usekaných rukou... Update po osmi dílech: Výkřik bohužel prostě sedí, tenhle seriál o ničem jiném není a kdo tohle prostě nedokáže pochopit, nechť nehodnotí a nekomentuje... :) Spartacus: Blood and Sand je fantasmagorická sračka s trapnými efekty a triky, které nejvíc tahají za oči (prozatím) v souboji 1 proti šesti, scénář si tahá nudli z ponožky a herci nestojí za nic, ale aspoň že ten Spartacus má pěkný voči a měl mrdatelnou ženskou... Cha cha cha!!! Update po první řadě: Zpomalovačky a cákance krve nedělají ze seriálu kopii Třístovky, to by si mohl někdo taky uvědomit. Vizuál je sice podobný, ale jde o něco jiného a krev tu stříká z jiného důvodu, stejně tak jako se ukazují kozy a zadky mladejch holek a vypracovaný těla chlapů. První, a doufejme, že ne poslední, řada má skvělé finále a hlavně do druhé řady si přináší sympatickou otevřenost vůči všemu. Historicky by nyní měl Spartaca a jeho gladiátory a další stovky otroků, kteří se ke klukům z arény přidají, napadnout s vojskem sám Glaber... a potom se to poveze ve velkém. Jestli úspěch první řady byl slušný, pak můžeme čekat skutečnou krvavou jízdu ve stylu Třístovky, ale rozhodně ne kopii Třístovky. Zvyšuji na finálních pět, poslední tři díly byly slastí. Vengeance až na závěrečný díl, respektive souboj Naevie s Ashurem, taky bez výhrad. Očko přimhouřím nad nepříliš vyvedenými počítačovými triky, kdy meče v tělech divně plavou a tak, stejně tak očko zvládnu přimhouřit nad Lucretiiným skokem dolů. Vengeance je víc než nástupce Blood and Sand a je více než vyrovnaným následovníkem. Recast Spartaka se podle mě opravdu povedl, Liam McIntyre má taky kupu charismatu a zapojení dalších významných postav do děje nejen že zafungovalo, ale seriál ještě i pozvedlo na opravdovou historickou fresku. Skoro všechno v seriálu má svůj historickej základ.