krauset

Tvůrci Weiss s Benioffem nezvládli poslední dvě řady (ano, sedmou sužují podobné problémy jako osmou), ale předtím se jim povedlo vytvořit největší seriálový fenomén vůbec a naprosto změnit měřítko televizního vyprávění. Opravdu to není tak dávno, co si nikdo nedovedl představit, že něco jako Bitva bastardů vůbec lze natočit pro televizi (tedy ne televizi, HBO). A vklad showrunnerů není jen v adaptaci. Dnes populární myšlenka, že jde o dvojici packalů, zcela přehlíží fakt, že mnoho z toho, co bylo na seriálu nejlepší, buď napsali zcela sami, nebo to Martin zmiňuje jen okrajově – a to z pohledu akce (Tvrdodomov), tak dialogu (Robert se Cersei konverzující o manželství, Tyrion vzpomínající na svého brouky zabíjejícího bratránka chvíli před Oberynovým duelem). A ano, rád bych viděl jejich verzi Star Wars se soundtrackem Ramina Djawadiho. První polovina seriálu a zejména třetí a čtvrtá série (zde loňský žebříček sérií a epizod) jsou pro mě na vrcholu televizního tvorby jako dvojice draků shlížející z vrcholu potravního řetězce. Odvyprávěné s absolutním sebevědomím, dialogy, co se nemíjí účinkem, epizody sestavené s jasnou tematickou vizí i přes obrovské množství postav, palčivé, hmatatelné nebezpečí, kterému se nikdy žádnému seriálu nepodařilo přiblížit, dokonalá směs dramatu, akce a humoru vycházejícího z postav, to vše udělalo ze seriálu miláčka fanoušků i kritiků. Hra o trůny je po většinu svého běhu velice chytré, v barvě zlovlka morálně šedé spíše než černobílé fantasy, přes brutalitu místy vyprávěné se značnou jemností a rozmyslem. Grandiózní i komorní. Skutečný převrat v dějinách seriálové produkce  a – nechám-li rozhodovat srdce – dílo patřící na Železný trůn televizní tvorby

Subtilnost není něco, co bychom si spojovali s reklamou. Reklama má udeřit, i v těch nejlepších je cosi vulgárního. A přesto jsou Mad Men, drama o jedné reklamce na Madison Avenue, seriál s nejlepším scénářem, jenž je plný podpovrchového vření a podtextu. Sice ne extra dějoví (tady by ta podobnost s reklamou byla), přesto jsou „Ad Men“ podivně strhující od pilotní epizody s názvem Smoke Gets in Your Eyes. Kouř se mi hned napoprvé dostal nejen do plic, ale rovnou do mysli. Byť seriál odstartoval už v roce 2007, možná svoji nejlepší řadu (S05) i nejlepší epizodu (S04E7 The Suitcase) odvysílal v uplynulé dekádě. Až na tu poněkud pulpovou otázku identity a občasné záměrné bizarnosti se scénář chová uměřeně (Don snažící se podplatit někoho, kdo mu vyhrožuje, místo více „seriálového“ pokusu o vraždu – poučení pro House of Cards), porušuje očekávání (Peterova zbraň z níž se nevystřelí), aby pak zasadil až groteskní úder (sekačka v kanceláři). Nejen že je to špičkové drama, zároveň se jedná o jeden z nejvtipnějších seriálů vůbec. Matthew Weiner napsal v Donu Draperovi (Jon Hamm) a v Peggy Olsen (Elizabeth Moss) možná nejvrstevnatější seriálové postavy a zasadil je do precizně zkonstruovaného dobového prostředí. Ve stylu 60. let smekám fedoru.

Autorovi nelze přisuzovat vlastnosti jeho díla. Ale pokud bychom to na moment udělali, budu-li posuzovat showrunnera Damona Lindelofa jen podle jeho umění, pak je to ateista píšící ty nejlepší biblické příběhy. Ve Ztracených se zabývá Očistcem, ve Watchmen Genesis a v Pozůstalých mesiášstvím, potopou, mučednictvím, zázrakem. Už intro úvodní série dramatu o tom, co by se s rodinami i s naším duševním zdravím stalo, kdyby se jen tak vypařila padesátina obyvatel země, ilustruje kvazievangelijní přístup k dramatu. Lindelof má geniální pochopení pro mýtus a dovede fantasticky pracovat s podobenstvím, takže drobné příběhy nabývají velké symbolické hodnoty. A jelikož zmatení hrdinové důvěřující těmto symbolům, ty pak mají skrze jejich činy reálné důsledky. Od prvního okamžiku atmosférický, podobně jako mlčenlivý kult v bílém dokáže včasně mlčet a nechat působit obraz a hudbu. Je to seriál, který umí psychologický patos, kde každé gesto má svůj význam. Tři série, každá za 10/10. Konzistentně brilantní, mrazivý počin.

Apokryfní verze Starého zákona, v níž Abrahám Izáka skutečně podřízne. A také nejlepší seriál současnosti. Více v recenzi na TVZone.

The Knick je vizuálně strhující a kompaktní, elektronická hudba skvěle pasuje do období elektrifikace a technologického rozkvětu. Když se Soderbergh chopil režírování seriálu o jedné newyorské nemocnici s inovativním přístupem k provozu i péči, pořád nebylo běžné, aby filmový režisér točil všechny díly svého projektu (David Lynch točil jen šest epizod původních Twin Peaks). A ten režisérský úchop je znát v dobrém. The Knick dělá to, co by měla dělat všechna dobová dramata, skrze profesní obor ukazují celou společnost.

Humor hrdinky mnohobolestné.... Nepokládat Fleabag za feministický seriál by znamenalo dopustit se zásadního interpretačního omylu. Zatímco mužské postavy prodělaly v posledních dekádách proměnu, jsou zobrazovány jako zranitelné, se slabostmi a nejednoznačnostmi, to samé se mnohdy nedá říci o těch ženských. Studia totiž podlehla klamu, že silná ženská postava rovná se bezchybná prototypická hrdinka, čímž ženám paradoxně ubrala na zajímavosti i hloubce. Feminismus Fleabag nespočívá v opakování hesel či hlásání jedné ideje (jak dokazuje ona zmíněná scéna z přednášky), ale v tom, že své nejen ženské postavy ukazuje jako mnohovrstevnaté, chybující, a tímto je polidšťuje. Ani nová partnerka jejich otce nezůstává pouze zlou jednostrunnou pohádkovou macechou. I přesto dojde přinejmenším jednou na rozhovor o chápání ženství, a to když Kristin Scott Thomas přibližuje Phoebe, jak se středním věkem mění ženské tělo. Tělesnost vůbec je pro seriál velkým tématem. Fascinace tím, že někdo chce, nebo nechce vaše tělo – a co to znamená. A jaký je jeho vztah k identitě. Pro Fleabag je tělo měnou... Fleabag je nesmírně, opravdu nesmírně vtipná, a to způsobem, který zajistí, že se budete smát nahlas i při sledování o samotě, ale má pevný základ ve smutku a ztracenosti a zranitelnosti hlavní postavy. Je osobní a nadosobní zároveň. A to, jak dokáže inovovat už zdánlivě vyčerpané gagy, až se z nich stanou neselhávající „running jokes“ trvající dvě série (ukradená soška), je bezmála geniální. Některé vtipy pak běží doslova, jako třeba několikrát zmíněná liška, před níž Sexy kněz zděšeně prchá. (Ve středověku kolovala báchorka, že lišky honí hříšné kněze, přeberte si to po svém.) Recenze na TVZone zde.

Babylon Berlin byl pro mě před lety zjevením. Temně detektivní zápletky, ale co víc porozumění pro meziválečné Německo, moře podzápletek, realisticky zobrazené násilí a skutečné napětí učinily z Babylonu Berlin jeden z mých nesilnějších seriálových zážitků nejen minulé dekády, ale vůbec. Zřejmě ten nejlepší seriál s minimální publicitou. Taky seriál s nejlepší taneční scénou od Pulp Fiction.

Nový papež je absolutně mimořádný i tím, jak dává promluvit tichu a jak rozezpívává ornament. Je to dílo spíš tesané do mramoru než natáčené na kameru. Co z něj pak činí dílo opravdu mistrovské a za plný počet je 7. a 9. epizoda, nabité zároveň smyslností i melancholií, kombinací tolik obtížnou. Způsob, jakým Sorrentino nechává herce kopírovat ikonická umělecká díla (zejména Michelangelovu Pietu v sedmé epizodě) bere dech a sám způsobuje téměř náboženské vytržení skrze krásu a ticho a gesto. Sorrentino se táže po povaze víry, a i když na většinu otázek nedává odpověď, jeho dílo samo je skoro náboženským prožitkem. Pracuje s takovým porozuměním tomu, co je v náboženství protimluvné, s rituálem, tradicí, mystikou, zkrátka s tím velkým skokem do neznáma, že – byť je ke spáse podle učení nutná milost boží – dává Nový papež pocítit malý Ráj už dnes. Více na TVZone.