Ondra16

Kamera, výtvarný aspekt toho filmu, lehkost se kterou tůrci propojují jednotlivé popkulturní okruhy od Star Wars po Alberta Camuse a balancují také díky intenzivní obrazotvorné hudbě na hraně parodie a silného podobenství o rodině a volbách, kterých litujeme, což by bez toho všeho působilo jako banální povídačka o dvou větách, je něco neskutečného. Definice kreativity a postmoderny. Zajímalo by mě, co by na to říkali diváci před sto lety.

Koncept a zasazení toho filmu je na tom vlastně nejlepší. Milionový nápad, který by s lepším provedením a více penězi mohl být novou Rodinnou oslavou a sbírat ceny po celé Evropě. Až příliš často jde cítit, že se jedná o první film, na čemž by nebylo nic špatného, ale když se po určité době nakupí pár netrefených přízvuků, zbytečného tlačení na pilu výraznou hudbou nebo naopak sem tam chybějící pauzy či jedna, dvě ploché postavy, které tam jsou jen proto, aby tam byly, tak už to diváka příliš vytrhne. Filmu by slušela o dvacet minut delší stopáž, ve které by se dotáhly jednotlivé linie a odvaha ukončit ho doopravdy, ne jen nechat vyšumět. Za zmínku stojí krásná kamera a obecně art direkce, která vytváří dokonalý obraz vesnického podzimu.

Ritchie natočil jednoduchý film s jasným ale komplexním poselstvím, ze kterého přímo stříká testosteron. Jeho vize je natolik čistá a precizní, že jí nelze moc co vytknout.