AloeB

O filmech tohoto typu mám občas tendenci mluvit jako o zbytečných, protože v ideálním světě, kdybychom se s klimatickou krizí nemuseli potýkat, bych si namísto nich mohl pustit nějaký příjemný a zábavný film (a nebo dokument o jiném světovém / společenském problému, lol). Film 2040 totiž moc zábavný není, na druhou stranu je však nesmírně inspirativní a extrémně pozitivní, což je slovíčko nepříliš slučované s tématem snímku, nicméně je na místě jej s tématem slučovat, protože přeci jenom přináší naději. A naděje je mnohem lepší věc než si jen rezignovaně nepořizovat děti, protože je nechceme vychovávat v tomto světě. Damon Gameau zde nabízí několik zajímavých řešení, způsobů, které fungují jinde po světě - jde o sdílenou elektřinu ze solárních panelů, sdílená auta ve městech, změna užívání půdy, pěstování mořské řasy na parcelách v oceánu a podobné. Někdo může namítat, že je film idealistický. Jako cynik říkám ano je, ale jako uvědomělý člověk říkám, že lepší alespoň nabízet naději a předkládat řešení než jen nad pivkem nadávat na upadající svět. Už jenom proto, že když se naděje dá správným lidem, tak ti správní lidé mohou skutečně něco vytvořit...

Na to, jak výpovědní hodnotu by mohl tento film skutečně mít, nedosahuje svého potenciálu. Možná je to jen vnímání mě, Mečiarem nepolíbeného Čehúna, pro kterého očividně film natočený není, ale jestli i mě, nezávisle na čemkoliv ze slovenské moderní historie, připadal film plytký, scénicky nezajímavý a vypravěčsky nezvládnutý, tak proč by se na to měli koukat jiní lidé. O únosu Michala Kováče mladšího si ostatně mohu přečíst na Wikipedii, že jo.

Je sice smutné, že jsem se o tvorbu Darii Kashcheevy nezačal zajímat po slavné nominaci na Oscara, ale po v českých médiích snad ještě diskutovanějších výstupu na Českých lvech. V souvislosti s tím je mi trochu blivno, jak moc je v některých skupinách (především snad českého internetu) pošlapávána velmi kvalitní, osobitá a originální tvůrkyně, soudě dle tohoto snímku. Často sice poznamenávám ono: "námět není nijak originální", jistě, není, ale je natočený a vystižený velmi precizně. Ozvláštňujícím prvkem je zde působivá animace, v níž lze velmi dobře rozeznat náročnost celého krátkého patnáctiminutového projektu. Je tedy smutné, jak někteří zapšklí muži řeší v chatech vaječníky Darie Kashcheevy, namísto toho, aby se jednou za čas podívali na skutečně kvalitní vizuální tvorbu.

Jestliže může dostat film i sebezbytečnější historická osobnost, proč by se ho nemohla dočkat ani malba. Lze podotknout, že je strop Sixtinské kapli je dílo výjimečné hodnoty, a já souhlasím, že si filmovou poctu zaslouží. A lze dokonce pochválit, že The Agony and the Ecstasy pendluje mezi narativním filmem a pouhým přemalováním fresky do obrazu filmového poměrně dobře. Díky tomu sice máme příběh žabomyších válek mezi Michelangelem a papežem Juliem II., ovšem tato dramata, která trvají po celý film a pravidelně vznikají a mizí, nikterak nezastiňují pasáže, v nichž je prezentována umělcova genialita, v nichž se pronášejí obdivné úvahy o malbě v kapli a v nichž je prezentováno, co všechno velký umělec pro své dílo obětuje. Avšak ačkoliv byl papež hrán perfektním profesorem Higginsem a jeho charisma jsem mu na rozdíl od vizuální odklony od historického il Papa Guerriero skutečně žral, tak se obávám, že mnohem se mi zamlouvaly právě ty scény obdivu a úžasu, které se umělcovu dílu dostávaly. Nejsem sice fanoušek kultů osobnosti, ale kvituji, když lidé pláčou před obrazy, a The Agony and the Ecstasy přeci jenom neprezentuje nic jiného než to, co na počátku tohoto století popsal v knize James Elkins. Aby to však nepůsobilo, že vychvaluji jen artistickou onanii, kterou film bezesporu je, tak přiznám, že jde i o velkolepé historické veledílo. Už jenom ta šílená představa, že v polovině minulého století poskládali filmaři tolik pěkných kostýmů a nasadili jim herce do neskutečně pěkných kulis. I bitvy nebo scény z vojenských táborů mají své kouzlo. Jistě, není to pro mě překvapením, působivé kulisy ukázali už filmy jako My fair lady z roku 1964 (též s Rexem Harrisonem), Moby Dick z roku 1956 nebo The Picture of Dorian Gray z roku 1945, měl bych toto tedy považovat za standard, jen mě prostě baví ta představa staveb všech těch scén a kulis. Tady můžeme namítat, že i moderní filmy jsou plné velkolepého scénického a vizuálního bohatství a já odpovídám: Ano, vždyť jsme na peaku současné filmové tvorby přece, ale během toho mám flashbacky na ty divné helmy z The Last Duel nebo v podstatě na jakýkoliv kostým z toho nového Robina [u[da, pročež následně začnu ještě víc obdivovat podobu tohoto starého snímku. A kromě toho, že se nad filmem dá zamyslet, zaplakat a esteticky si ho vychutnat, plní v malé míře i funkci dokumentární, neboť nám prolog shrne a dá si užít významná díla jako  The Madonna of the Stairs, Battle of the Centaurus, The Bacchus, The Apollus The Crucifix, The renowned Pitti Madonna and the significant St. Mathew.

Nějakým nedopatřením se mi za týden podařil už třetí Villeneuve, což jsem se dozvěděl až při objevení titulků, nicméně už předtím jsem si během sledování říkal, že je tu přece jistý rejža, který chce děj filmů vyprávět spíše obrazem, což se taky v divokém Maelströmu dělo pravidelně. Děj je sice o tom, že když se vše posírá a omylem srazíte nějakého chodce, tak má ten chodec sexy nezadaného syna, s nímž si můžete tu křivdu poměrně odsouložit, ale já jsem v konečném důsledku ten bizár ocenil a to z několika různých důvodů. Neúmyslné zabití člověka má potenciál k velmi kinematografickým traumatům. Účast na připíjení si vodkou na vaši vlastní smrt a nekonečné utrpení je řádně bizardní. J'ai oublié de te dire... Je voulais faire l'amour avec tour. (zapomněla jsem ti říct... že tě chci ošukat [volný překlad]) Vysypání popele z mrtvého otce na svoji milenku. Tělo Marie-Josée Croze buduje atmosféru privilegovaného výkvětu francouzské společnosti. A další. Jako celek působí možná ten art přehnaně, ale jde o ten typ atmosférického artu, kde se míchají francouzská kafe a cigarety se slanou krví ulovených ryb. Scény z vypravěčem v podobě ulovené ryby (jakkoliv několikrát působí hrozně zbytečně) jsou jako vystřižené z filmů Gaspara Noého. Závěr je ustřižený správně. Konec až přehnaně sladký a smířlivý, vychutnal bych si krutější propad osobnosti.

Líbila se mi (zcela nepřekvapivě) svérázná vizuální stránka, zaujaly mě lehce morbidní, lehce absurdňoučké a lehce strašidelňoučké příběhy. S nadsázkou lze říct, že tento seriál má vše, od rybařících ryb po žáby plavící se na parníku po kluka s hrncem na hlavě. Asi nejvíce mě zaujalo ono Beast a lampa, kterou za něj nechávají udržovat při životě ostatní v domnění, že tím chrání své blízké.

3Bellow je navazující seriál na mé milované Trollhunters, kravinku, kterou jsem v hodnocení možná dost nespravedlivě vychválil do nebes, zážitek mi však dala. Nejsem si jistý, zda se to samé dá říct i o mimozemšťanském pokračování. Lze sice říct, že se dějově ani vypravěčsky nic nemění, ale změna prostředí dělá hodně. Od tajemných trollích jeskyní a roztomilých obříků jsme se přesunuli k divným emzákům z planety, z níž by měli dědicové trůnu být rádi, že utekli, protože není ničím než bladerunnerovskou/atlasomrakovskou sci-fi metropolí pro děti. Výrazný rozdíl obou seriálů ukazuje krásný rozdíl mezi stereotypním fantasy a stereotypním sci-fi - to první ukazuje přírodní svět, když byl ještě v pořádku, a to druhé svět, který je už dlouho v nepořádku. Ve výběru mezi těmito dvěma seriály bych tedy upřednostnil fantasy před sci-fi, protože je to skutečně ten žánr, do nějž se utíká před realitou, ne ten žánr, který před realitou varuje (Samozřejmě, tady by šlo namítat, že 3bellow je jednoduchostí děje jen fantasy v převleku, ale je snad zřejmé, jak to myslím.) Toto srovnání mezi seriály ze stejného universa se vyloženě nabízí, myslím si však, že by bylo vhodné hodnotit 3 mimo i jako samostatné dílo. Zde je pak zajímavá reverzní tropa, v níž se namísto obyčejného dítěte putujícího do tajemného světa (třeba do králičí nory nebo do světa za skříní) dostávají těžce neobyčejné děti do světa obyčejného. Výrazným prvkem seriálu je tedy konfrontace mimozemšťanů in disguise se světem amerických dětí/teenagerů. Zde to ovšem opět narušuje původní seriál, jehož postavy i události do děje aktivně vstupují (jistě, opačné se teoreticky stalo již v jedné epizodě Trollhunters, zde to bylo však v rámci jedné easter egg epizody, nikoliv jako základní stavební kameny děje). Z hlediska worldbuildingu budiž, bylo by zvláštní, kdyby se ti zvláštní hrdinové v Arcadii ani jednou nesetkali, ale jednak to poněkud narušuje sci-fi feeling a jednak to ničí moji tezi o divných dětech v obyčejném světě, protože zde se dočkali všeho, jen ne obyčejného. Upřímně si však nemyslím, že na většině této kritiky jakkoliv záleží a že o těchto věcech Guillermo del Toro nějak moc přemýšlel. Podle mě je Guillermo del Toro nerd a chce se bavit. A dokud to baví ostatní, tak proč ne. Mě 3bellow tolik nezaujali, ale je to poctivý a milý dětský seriál, který navzdory primitivitě nepůsobí jako tahání peněz z hloupých dětí - což se o jiných filmech a seriálech říct nedá.

Vzhledem k tomu, že jsem tu nedávno komentoval první část, nelze k pokračování říct mnoho. Jde de facto o dva stejné filmy, což v tomto případě není nutně špatné, protože jestli to funguje, nevidím důvod se toho nedržet. Filmy jsou díky tomu konzistentní a skutečně fungují do určité míry jako dvě navazující epizody, dva celky, které musí být viděny k plnému užití příběhu (k čemuž by mohlo pomoci ještě třetí slibované pokračování, ale to se prý jen tak nekoná). Navzdory všem předpokladům tak není Duna Part Two nejzajímavější pro Sofiinu volbu mezi Zendayou a Florence Pugh, což mohlo být silné a nosné téma, ale skutečně stojí na příběhu. Ten je po vzoru prvního dílu jednoduchý a šablonovitý, ale jeho pojetí, vizuál, atmosféra a myšlenka o nebezpečí plynoucím z mesiášským figur tak mohou být výraznější. Přiznejme si totiž, že různých šablon najdeme ve filmech mraky, ale obvykle jim nevěříme, protože nejsou vybudované dostatečně, aby nemohly být rozeznány. V případě Duny, která se pečlivě věnuje světu a atmosféře, se toto neděje. Neposoudím, jak moc je Duna filmová událost roku, netvrdím, že tam nejsou hluchá místa (asi největší zklamání bylo za mě naprosté nevyužití herce Walkenova charakteru, byl tam jako takový nevýrazný děda - což asi koresponduje s předlohou, s mými očekávání o herci ale ne), ale je na ní znát, že se rýsuje nová velká trilogie, kterou si snad budeme ještě dlouho pamatovat. (film viděl v síti kin Yelmo v obchodním středisku Islazul v originálním znění se španělskými titulky. Mimo naši trojici byli v celém sále jen další čtyři lidi, což je děsivé, ale vinu dávám titulkám)

Je děsivé si uvědomit, jak ten čas letí, protože ta Duna, která byla nedávno v kinech, je již skoro tři roky stará a teď v kinech jede pokračování. Přiznám se, že jsem původními knihami ani původními adaptacemi nepolíbený, tudíž mohu o Duně mluvit jen jako o filmu. A k němu nelze říct nic než slova chvály, které tu jiní uživatelé celkem pravidelně opakují a s nimiž povětšinou souzním. Úplně očividně je totiž Duna poctivá filmařina, která vypráví děj filmovou páskou, zvukem a obrazem, zas ne až tolik scénářem. Toto je krok tou správnou cestou, protože příběh mocného a ušlechtilého rodu, který byl po spiknutí vyhlazen a zůstal pouze jediný dědic, není moc objevný příběh. Líbivé a ozvláštňující je ovšem jeho zasazení na nemilosrdnou pouštní planetu, jejíž důležitost tkví v cenné droze a kterou obývá quasi arabský národ pouštních lidí. Líbivosti a zvláštnosti pak přidává nezaměnitelná vizuální stránka, která fikční svět jednoduše identifikuje a přidává mu na přitažlivosti - namátkou všechny ty sci-fi designy, kostýmy, technologie, zbraně, vystupování hraběte a fremenské modré oči. Ikoničtí červi jsou kapitola sama o sobě. Další vrstvy, které se podílí na výjimečnosti filmu, tvoří filmová stránka, režie a hlavně střih, a potom samozřejmě špičkové herecké obsazení - výčtem vyčnívajících herců včetně působivého Timothéeho Chalameta bych jen opsal obsazení, proto zmíním jen tři, které jsem si i přes jejich nevelký screentime užíval nejvíce, pochopitelně je to Javier Bardem, jehož zvláštní charisma je na pouštní planetě velmi výrazné; Zendaya, která ze mě dělá Spasitele Duny, protože se mi o ní také zdá ve snech; a překvapivě i Jason Momoa, jehož oholená tvář má vskutku něco do sebe. Řekněme, že jsem teď vypsal důvody, proč je ten film i přes ohraný námět skutečně výborný, proč je i přes pomalé tempo kvalitní a proč se zítra v Yelmu těším na pokračování. Na závěr ještě dodám k mým poznámkách o schematičnosti děje, film nás totiž možná navádí k tomu, že jde o klasický příběh ušlechtilého dědice, který si jde vzít zpět své království, ale jak tu zmiňuje jedna z mých oblíbených uživatelek: "Paul nebude Luke Skywalker ale spíš Michael Corleone", což je něco, k čemuž tichý Villeneuvův narativ tiše směřuje, díky čemuž působí závěr, v němž dojde k souboji a k první krvi, skutečně jako závěr jedné kapitoly. Z toho důvodu nepovažuji konec první části Duny za uťatou první půlku jednoho filmu, ale skutečně za film.

Mám slabost pro černé koně a tím Echo již od svého oznámení v rámci Marvelu byla. Čím více lidí na ni nadávalo, tím víc jsem se těšil na to, že to třeba bude kvalitnější než všechny ty propagované WandaVisiony nebo Falcon&WinterSoldiery. Echo je sice výrazným terčem pro trapný internetový humor, protože přeci jenom nemá hluchá indiánská žena s protetickou nohou daleko k té legendární černošské lesbičce na vozíčku, která bude dle fejsbukových expertů hrát příštího Bonda, nicméně pokud vynecháme tu naši normativní zhrzenost, uvědomíme si, že seriál vlastně pracuje s originálními náměty, které by v řádném zpracování nebyly vůbec špatné - hluchota hlavní hrdinky, znakový jazyk, kultura kmene Chocktaw, návaznost na legendy původních Američanů a zároveň temné prostředí newyorského/amerického zločineckého prostředí. Mně je celkem jedno, jakého je ta holka původu či zda má nějaká postižení, nutno však říct, že scénář nejde moc ruku v ruce s jejími indispozicemi, hluchota a komunikace znakovou řečí buď činí dialogy výrazně složitějšími nebo si kazí atmošku podivnými sci-fi udělátky pro komunikaci s neslyšícími, kultura a legendy původního kmene pak působí násilně vtlačeny do příběhu o elitní kriminálnici. Dovedu si představit, že by se z těchto ingrediencí dalo natočit zajímavý a hodnotný seriál, který by zároveň pasoval do rozběhlého komiksového univerza. Obávám se však, že se zajímavý ani hodnotný seriál nekoná. Namísto toho je seriál Echo silnou manifestací zbytečnosti mrvelovského seriálového kontentu, čímž jde ruku v ruce s věcmi jako Ms. Marvel, Secret Invasion, Loki nebo What if. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale v tom seriálu se nic neděje. Pokrytci nebo zatvrzelí fanoušci to nejspíš omluví tím, že je to ten Marvel Spotlight, že se to zaměřuje na osobní příběhy a že přece nemůžu očekávat bombastickou záchranu světa, ale zde je nutné zdůraznit, že prázdný seriál typu Echo žádný příběh neprezentuje, naopak jej musí vyplňovat nuceným magickým rodinným dědictvím (které je jednak důkazem, že náhodné superschopnosti jsou ve fikčním světě Marvelu běžnější než syfilis), jehož zahrnutí ubírá seriálu možnost realizovat se nějak jinak, třeba, lol, v osobnosti Echo; a násilně jej navazovat na rozběhnutý fikční svět postavou Vincenta D'Onofria, který se však očividně v libovolných seriálech v nichž se objevil, chová úplně jinak, a Daredevila, jehož postupné zjevování se ve Spider-manovi a She-Hulk působí schizofrenicky. Upřímně si nemyslím, že by postava Alaquy Cox neměla potenciál k tomu utáhnout seriál sama o sobě, ostatně vždyť je to, vole, hluchá asasínka s nohou, s kterou může odkopávat oběti, ale tvůrci působí jako by jí nevěřili a museli jí dodat alespoň jedny magické schopnosti a velká camea z jiných seriálů. Zároveň tím nechci tvrdit, že by propojení s širším světem bylo špatné, ostatně vzor dokonalosti superhrdinských seriálů, ergo Peacemaker, má taky celkem dost trefných cameí, ale nikdy jsem v tom seriálu neměl pocit, že by ta camea byla zajímavější než cokoliv udělá nebo řekne hlavní postava. U zmíněného seriálu ještě zůstaneme, protože ve srovnání s Echem (a ostatními výše zmíněnými seriály od Marvelu) se při jeho sledování skutečně cítím zabaven ve všech ohledech, po stránce vztahů mezi postavami, po stránce akce, humoru i vážné části. Asi nejhlavnější rozdíl je však v tom, že Gunnovo guilty pleasure si ve skutečnosti na nic nehraje, chce být prostě zábavnou komiksovkou, zatímco Echo aspiruje na spoustu věcí, především prezentace domorodé kultury, emancipace neslyšících a žen, ale nic z těch velkých a jistě dobře míněných záměrů se mu moc nedaří. Teď půjdu proti své obvyklé zábavě kritizování komiksového konzumu, ale zde radši upřednostním komiksové filmy jako komiksové filmy, protože pokud chci nějakou hlubokou filmovou studii nějaké kultury či lidských charakterů, tak jsou ostatně blockbusterová studia to poslední místo, na které zavítám. Když už, tak třeba Oscary, nebo ještě lépe, Cannes či Benátky. Vždyť zábavná a hravá superhrdinská akce špatná není, jak nám ostatně dokazují skvělé věci jako Moon Knight, Guardians of Galaxy nebo Spider-mani, které jsou akčňárny jak kráva, ale drží si kvalitu. Seriál Echo má sice kvalitní momenty jako masakr gangsterů ohlušených drsnou hudbou, jakýkoliv výraz Chaskeho Spencera (týpek, co hrál v Twilightu :) či luxusní výraz Alaquy Cox, když něco nechápe. Ale jinak je to zbytečnost, další z urážek diváků, o nichž si velká studia myslí, že jim sežerou jakoukoliv pitomou číčovinu. A z toho důvodu se obávám, že hodnotím tak, jak hodnotím. Protože i přes nesporné kvality bychom neměli tolerovat, jak nás papaláši ze studií ponižují.