AloeB

Přes všechnu tu šílenost a perverznost musím přiznat, že jsem takový seriál dlouho hledal. Příběh zasazený do prostředí viktoriánské anglie funguje naprosto dokonale jako žánr alternativní historické fikce s prvky mystiky, magie, tajemna a temnoty. Hlavní postava zde vyjadřuje dokonalé ztělesnění někoho, koho bychom rozhodné znát citů, lásky a úsměvu závislého na svém sluhovi, který je koneckonců jen nějaký komorník a spolu s ním rozehrává symbolicky šachovou partii se stejnými grázly jako on, ovšem už dospělými, je zábavný a kupodivu i dojemný. Přestože první tři epizody působí jako jen další pitomé anime plné postav s pitomým humorem, čtvrtá epizoda začíná rozjíždět sérii výborně napsaných příběhů silně inspirovaných viktoriánskou érou Anglie a přesto tak vzdálených této době. A přesto že jsou všechny příběhy jiné a jednotlivé epizody se od sebe odlišují seskupením do archů vždy s konkrétními tématem, dohromady to dává jednolitý příběh, ne tak jednotný jako pozdější serie, ale přesto na sebe navazující, mající význam a posouvající charaktery a motivace postav, které se stupňujícím se utrpením a dobře napsanými úmrtími směřují do jednoho velkého finále, které by klidně mohlo být konečné a možná by to bylo i lepší, kdyby na to ovšem zajímavým způsobem a obratem v ději nenavázal série druhá. Už jen za ty temnotou nabité finální epizody a úžasnou práci s charaktery musím prostě udělit plný počet, protože málokterý seriál nebo film dokáže z nenáviděných hloupých postav udělat jedny z nejlepších v snímku a rozhodně ne naopak.

Původní seriál o dvou sériích je ovšem perlou v seriálové produkci, která má možné nějaké škrábance, ale oproti svojí Netflixové verzi na steroidech (od níž se tímto komentářem snažím distancovat) bych se ji nebál označit za jeden z mých nejoblíbenějších seriálů. Obecně mají seriály tendence k proměnlivé kvalitě, je to pochopitelné, nekonečné množství epizod obvykle hraje více na kvantitu než kvalitu a nenasytní fanoušci si prostě neuvědomí, že sledují další Ordinaci jen v trochu naleštěnějším a akčnějším kabátku. Toto však není případ originálního La casa de papel. Nota bene, že na prostoru pouhých dvou sérií se dostává komplexního příběhu založeném na geniálním nápadu jedné geniální loupeže a líbivé směsi sympatických archetypů, které kvalitně servírovaná délka dovede řádně a bez výraznějších problémů prokreslit. Šlo by říct, že je seriál syntézou všemožných akčních klišé, tradičních heist motivů a postav (příkladem budiž samotná Tokio se svým předobrazem v hitgirl z Bessonova Leona); zároveň ale tvoří nové ikonické prvky, které volně prostupují do subkultury (příkladem budiž červené uniformy, Dalího masky, dům z papíru, italská partyzánská odrhovačka či Morteho zobrazení El profesora. Jistě, seriál má své chyby, asi nejvýraznější je scénáristická berlička, kdy účelně pustili do tiskárny bandu nekompetentních lupičů, kteří svévolně vyvolávají spory zatímco provádějí loupež století, také se obávám, že mnohdy spíš než profesorův promyšlený plán vedla lupiče k úspěchu neviditelná ochrana autorova; toto jsou ale chyby, které lze odpustit, zvlášť když jsou v navazujících sériích mnohem výraznější. Celkově jde totiž o dílo, které baví od začátku do konce, není zdlouhavé a je velmi chytře napsané. K tomu, co přišlo po tom, bych se nehlásil, ale má přijít seriál s Berlínem, tak by snad mohl přivést do světa španělského zločinu svěží vítr.

Bylo by klišé říkat, že jsem se při sledování Euforie propadl do euforie, ale ono to pravdu až nebezpečně vystihuje. Tvůrci vzali název doslova a stvořili dle mého netradiční dílo, které nepatří mezi žádné laciné teen komedie ani teen dramátka z prostředí střední školy, ale jde o sofistikovaně napsaný seriál mapující a zřejmě i stylizující dekadentní prostředí života studentů na hranicích zletilosti. "Kontroverzních" (zdůrazňuji závorky) témat se Euforie rozhodně nebojí a naopak je popisuje velmi tvrdě, přičemž se ovšem vyhýbá zbytečnému moralizování a naopak tato témata relativizuje. Nechává na divákově vlastním rozumu, zda je daná osoba špatná a zda to, co dělá, je špatné. Zároveň rozděluje daný problém a konkrétní osobu, s kterou souvisí. Drogový dealer je nám tedy sympatický i přesto, že zcela pochopitelně odsuzujeme jeho činnost. A ať už máme názory na změnu pohlaví a trans lidi jakékoliv, jistá postava podstupující operaci nám může být sympatická ne pro své problémy s identitou, ale pro svoji vlastní osobu, a stejně tak se rozhodujeme oblíbit si jednu s postav dle jejího chování a ne na základě toho, že podstoupila interupci. Vyvedená mozaika ostrých témat by ovšem nestačila k tomu, aby mě seriál pak zaujal, důležité je, jak jsou jednotlivé příběhy podávány. Protože když jsem na začátku psal o euforii, tak jsem myslel zběsilou kinematografickou jízdu, která pro svoji vyváženou rychlost příběhu možná nenechá diváka vydechnout, ale zároveň děj není nijak zmatený nebo nepřehledný. S vyprávěním souvisí i obraz, jelikož půlka záběrů patří mezi kinematografické klenoty, a velmi zajímavé jsou i zfilmované představy postav, které jsou však už možná trochu za hranou (například sekvence kdy barbaři vyplení školu nebo závěrečný taneček na konci). A velké plus má samozřejmě seriál i za Zendayu v hlavní roli, které tyto temné teenagerovské postavy očividně jdou. Druhá série je dle mého odlišná a přesto naprosto stejná, zároveň nelze napsat dle stejného vzorce, protože něco takového mi přijde, že Sam Levinson přísně odmítá a jednoduše si natáčí, co chce a co uzná za vhodné. Zběsilost předchozí série zdánlivě zpomaluje, ale zároveň si udržuje tempo, postavy už nezažívají euforii, ale spíš padají níž a níž ke dnu. Dostáváme ostré scény s Calem a později s Rue, koncepce divadelního představení, v němž Lexi vlastně přehrává děj obou sérií je kapitolou sama o sobě. A byť je z toho spisovatelský kredit více než zdát, tak mi tento seriál oproti jiným (které znám, což není moc) jako Never have I ever nebo Élite nepřijde tak účelový, respektive, že tu postavy jednají plus mínus více přirozeně na úkor nějakého epického dramatu.

Důkaz že co je české nemusí být vždy špatné. Tento v záplavě našich stereotypních tuzemských kriminálních seriálů vyčnívá v mnoha ohledech a stává se tak nejen kriminálkou, kde se zajímáme o to, jak vyřeší záplavu případů, ale sledujeme také osudy dnes již zaslouženě ikonických postav, které svými výborně napsanými charaktery tvoří dokonalou rodinou komedii, která ale nechybí ona jistá dávka dramatu povinná pro kriminální pořad. Rád bych řekl, že takové seriály by se měli dál točit, obavám se ale, že Četnické humoresky jsou nenahraditelné a žádné Luhačovice to nezmění.

The Community je přesvědčivý důkaz toho, že seriáloví tvůrci dovedou být neuvěřitelně kreativní plemeno, třebaže neaspirují na nějaké veledílo. Zdánlivě nenápadná série o nesourodé partě na jedné opravdu výstřední vejšce kombinuje vše možné i nemožné, představitelné i nepředstavitelné, viděné i neviděné v časově snesitelných epizodách, které často řeknou více než lecjaký tříhodinový film viděný v kině. Nejde o nějakou blbou zábavu ani intelektuální masturbaci, jde jednoduše o chytrý a sofistikovaný humor. Postavy jsou možná bizarní, ale mají často větší hloubku a vývoj než áčkové postavy filmových dramat - zároveň však neztrácí na své zábavnosti. Jediným zklamáním je možná slabý výskyt Johna Olivera, ale to lze odpustit, protože ho banda exotů v čele s Brittou, Jeffem a señorem Changem, el tigre chino, nahrazuje na úrovni.

Skvělý seriál. Vlastně výborný. Minimálně originální. S heslem v jednoduchosti je síla nás vrhá vstříc až realisticky neskutečného dobrodružství dvou nesympatických hajzlíků, jejichž road-trip Británií dokáže zaujmout jak díky efektivní práci s kamerou, ale hlavní podíl v tom má scénář, fázování příběhu a charaktery. V hlavní roli psychopat a nymfomanka a přestože James je zpočátku jen narušená servilní postava, později mu příběh odebere onu servilitu a vývoj jeho postavy tak mohu označit za nejlepší v sérii a to i přesto, že mojí oblíbenou postavou stále zůstává Alyssa. O dalších až neskutečně lidských a kvůli tomu i nepříjemných postavách ani nemluvě. Milujete je a zároveň jimi pohrdáte. Je vám jich líto a přesto cítíte, že mnohdy konají špatně. A že je seriál založen primárně právě na charakterech a jak se vyvíjí prostřednictvím jejich chování, to samozřejmě nevadí. Všechno to směřuje do efektivního závěru, který sice není strhující, ale dokáže překvapit a navnadit na pokračování.