sportovec

sportovec

Jiří Malínský

okres Praha
publicista

159 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
    • 6.9.2017  16:27

    Ve skutečné lásce lidé tropí i větší hlouposti. Ale kdo nemiloval, také nedospěl. Bridget je typickou představitelkou své "předmileniálové" generace. A to ještě tou výrazně lepší.

    • 18.7.2017  12:16

    Trilogie Millenium patří k absolutní špičce svého žánru. Vesměs vynikající, v horším případě dobré výkony herců i kvalitní scénáře přibližují s neobyčejnou citlivostí odvrácenou tvář zavedené skandinávské demokratické země. Filmové ztvárnění literární předlohy nemůže být v žádném případě doslovné; byla by to látka po rozsáhlý nejlépe televizní seriál. Poněkud divadelní dojem - to není v žádném případě z mé stany hanlivé konstatování - není na škodu. Životní příběh dívky neobyčejné vůle a nevšedního intelektu, vystavené stěží představitelnému utrpení, její doslova mužný zápas o sebe samu, průhledy do vyšší skandinávské společnosti, to všechno přinejmenším rehabilituje to ono, co je pro jiné podnětem k odstupu nebo despektu vůči nevšednímu dílu špičkové skandinávské filmové velmoci.

    • 8.7.2017  11:09
    Atlas mraků (2012)
    *****

    Námět i příběh jsou samy o sobě pozoruhodné. Scénář, režie, herci snesou obdobnou charakteristiku. Snaha zachytit podmíněnost toho, co se děje, a dohlédnout za hranice našich prognostických horizontů je navíc i zdravě propedeutická. Uznání zaslouží i zdrženlivý optimismus, který spojuje všech šest epizod. Ale divácky nejvíc mě zaujal střih, který virtuózně propojuje každou z epizod (potenciálních filmových povídek) do jednoho organického celku. Ukazuje se také, že má-li tvůrce co říci, dokáže skutečný filmový fanoušek-fajšmekr zareagovat. A to potěší ještě víc.

    • 15.4.2017  16:49
    Masaryk (2016)
    odpad!

    S životem a osobností JGM má tento film společného pramálo. Zcela v něm absentují popisky přibližující hlavní postavy Masarykova životního dramatu. Revoluční poznání, že diplomat a ministr dával v intimních situacích, zpravidla zastávaných mezi pobyty v psychiatrických zařízeních, přednost poloze sedícího jezdce, poněkud dost zaostává za skutečným životem skutečného Jana Masaryka. Bonviván a umělec v něm byl víc než vyvážen nadaným diplomatem, horoucím vlastencem a milujícím synem. Blízký spolupracovník Edvarda Beneše byl čelným podporovatelem a spolupracovníkem jeho druhooodbojového konceptu a není pochyb o tom, že si uvědomoval specifika nastupující poválečné sovětizace naší země. Rozhodně však 13. září nepřijímal Masarykovu prosbu na spolupráci s EB (TGM byl minimálně od 12. 9. v beznadějném stavu a 13. navečer se očekával jeho konec; TGM byl v hlubokém bezvědomí) stejně tak jako 30. 9. 1938 nepatřil k těm, kdo EB vytýkali jeho údajnou mnichovskou zradu už proto, že byl v Londýně . Ve výčtu podobných lahůdek by bylo možno pokračovat. Fikce v současných nebo novodobých historických námětech má poměrně jasně vymezené místo. Závěrem postačí konstatovat, že film všestranně zaostává za Janovým portrétem ve DNECH ZRADY. Je to stejně smutné stejně jako okolnosti, které umožnily udělit tu lavinu letošních Českých lvů.

    • 26.2.2017  17:36

    Ač nerad, sdílím kritický pohled na film. Vynikající kamera, snaha o modernitu šedesátých let, skvělá hudba, ale děj přichází zkrátka a příběh je doslova a do písmene škrtěn (až vyškrtáván). Katarze spočívající v negativním posouzení dobové sovětskoruské skutečnosti, odnikud nikam jdoucí hrdinčiny telefony s jinak neznámým Žeňou, to všechno původní očekávání rozmělňuje. Forma zvoní, příběh-obsah pohasíná až dohasne. Včetně zbytečně dlouhých prodlev a místy až samoúčelných scén z rodinného života. Škoda filmu a škoda talentů, které předvádí.

    • 18.2.2017  14:54
    Křik (1963)
    *****

    Je to jirešovská juvenílie, která budí - navozuje - dojem zralého vrcholného díla. Mikrostruktury citu, reality rychle se blížící rodiny i reality tehdejšího Československa jsou víc než mistrovské. Abrhám jen dokazuje, proč je velkým hercem (v době natáčení filmu mu bylo kolem 23 let); podobně sympaticky vyznívá i jeho partnerka v roli Eva Límanová. Film jakoby byl antipodem Chytilové HRY O JABLKO. I dnes jsou muži a ženy, kteří si rozumí a vzájemně vytvářejí zralý oboustranně sdílený sourodý vztah.

    • 18.2.2017  14:48

    Nezávisle na záměru tvůrců vznikl pozoruhodný film, který upozorňuje na nebezpečí jednostranné pozitivní adorace mládí a na nepřehlédnutelné přednosti dospělosti. Skotačivé duo Garyho Granta a Ginger Rogersové průkopnicky poukazuje na hrozby plynoucí z dětinštění evropského civilizačního okruhu. Uvolněný smích a radost z nespoutatelnosti jsou přídavkem navíc stejně jako skvěle natočený šimpanzí experiment.

    • 11.10.2016  20:43
    Anthropoid (2016)
    **

    DRUHÝ ODBOJ POSTMODERNÍM POHLEDEM Atentát na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, asi jedna z nejvýraznějších událostí domácího i zahraničního druhého odboje, byl a zůstává předmětem sporů. Na tom nic nemění ani jeho současné, zvláště pozitivní hodnocení. Téma, které je současně i uměleckou výzvou, nejviditelněji poznamenalo hraný film. Půlstoletí po Sequensově nadčasovém pohledu Atentát přistoupili ke zpracování této lákavé látky i britští filmaři. Zřejmě nejen mediálně, ale i skutečně vnímali a vnímají tragédii druhého československého odboje jako příležitost jak vzdát hold aktérům velké události, jejíž mimořádný dosah a význam staví fakt popravy jednoho z největších nacistických válečných zločinců k nejvýznamnějším událostem nejkrvavější a nejbezohlednější války dosavadních lidských dějin. Tvůrci mluvili a mluví o tom, že tématu věnovali všechny své síly. Že ustavičně sháněli fakta a snažili se o co největší přiblížení atentátu, jimi vnímaného jako příběh – s nadsázkou řečeno – s velkým P. Světová premiéra filmu na karlovarském filmovém festivalu i nedávná premiéra domácí byly proto očekávány s velkým zájmem. Ale už první ohlasy i recenze naznačily značné rozpaky a poměrně velkou hodnotovou a interpretační různorodost hodnocení tohoto anglo-česko-francouzského koprodukčního díla. Odpověď na různorodost těchto soudů a hodnocení není ani snadná, ani černobílá. Začněme nespornými klady díla, které je – v tom nemůže být sporu – opravdu výrazem úcty a píle anglosaských tvůrců a nepředstíraného zájmu také domácí desáté múzy pohyblivých světelných obrazů. Příběh Anthropoidu je pojat jako v podstatě komorní drama obou jeho hlavních aktérů – Čecha Kubiše i Slováka Gabčíka. Do jejich životů vstupujeme v okamžiku, kdy se snáší z britského letounu na padácích na území „protentokrátu“ Čechy a Morava. Za dramatických okolností se dostávají do Prahy, poněkud neobvykle navazují kontakt s domácím odbojem, především se sokolskou skupinou Jindra, a postupně plánují – bližší okolnosti těchto kroků a snah nám autoři zůstávají dlužni – uskutečnění atentátu na vedoucího RSHA Heydricha zhruba v době, ve které dozrává tzv. projekt Wannsee, jímž byli nejvíce postiženi lidé židovského a romského původu. Kontakt s odbojem se koncentruje na rodinu Moravcových a Hajských; z ostatních postav vystupují do popředí dvě mladé ženy (rozhodně tak nepůsobí Anna Aňa Geislerová, která však tento pomyslný nedostatek víc než vynahrazuje svým suverénním hereckým výkonem) a postava pravoslavného kněze. Tyto okolnosti jsou tvůrci potlačeny a jejich pozornost se soustředí na dvě vrcholné akční scény: atentát na zastupujícího říšského protektora (poprvé a naposled tu pohlížíme do nacistovy tváře) a dobývání pravoslavného kostela v Resslově ulici. Zejména druhá scéna naznačuje, že početnost komparsu a velkorysost výpravy – měřeno českýma polistopadovýma očima – nebyly nezdolatelným problémem ani scénáře, ani výpravy. Nezávisle na tom všem je dobře vystižena atmosféra protektorátní Prahy. Dusno okupace a tíha první heydrichiády jakoby z filmového plátna doslova skapávaly. Tvůrci toho všeho využívají pro stupňování děje, akčnosti spádu a údernosti diváckého účinku. K divákovi promlouvají současnou, řemeslně více než zvládnutou filmovou řečí; v tomto ohledu jsou plnohodnotnými souvěkovci své generační současnosti. Srovnáváme-li však výkon britského týmu s výsledkem Sequensova úsilí v podmínkách v té době autoritativního komunistického režimu Antonína Novotného (tj. s polovinou šedesátých let a doznívající stalinistickou vlnou, kterou uzavírá národohospodářský krach r. 1963, tj. v době kdy vznikal scénář Atentátu), objeví se i jeho zjevné – a bohužel neoddiskutovatelné – slabiny. Zcela absentuje zahraniční odboj – mj. diskuse mezi anglickým okolím prozatímního státního zřízení, zejména však mezi prezidentem Edvardem Benešem a generálem Františkem Moravcem. Jakkoliv byl domácí odboj decimován první heydrichiádou, stále se nacházel v akceschopném stavu (naznačuje to mj. epizoda s relativně snadným obnovením rádiového spojení s Londýnem). Skutečná zkáza udeřila nacistickou poatentátní reakcí (působivé krvavé plakáty se jmény padlých československých občanů nebo i dnes tuhnutí krve vyvolávající rozhlasové relace s tímtéž obsahem) volaly po alespoň částečném využití (pro většinu diváků jejich ztlumení vyznívá jako úplné pominutí.) Bez kazu není ani zvládnutí dobových reálií. Označení mnichovské konference jako „schůzky“ čtyř velmocí je děsivé; půlrok, který uplynul mezi mnichovským diktátem a okupací zbytku území republiky, rozhodně nebyl epizodou; scéna, v níž Anna Geislerová předvádí svému partnerovi střelecké dovednosti, je spíš nadsazená než skutečná; paradoxně nejvíce děj retardují střelecké scény, jež mají být jeho vrcholem, ve skutečnosti však mají blíže k americkému akčnímu filmu, byť nesklouzávají na jeho úroveň (i v tomto ohledu Sequens překonává britské tvůrce). V závěrečných titulcích postrádám zmínku o lidické tragédii a fakt, že právě tento projev zločinecké podstaty nacistického režimu rozhodl o poválečném transferu (sudetoněmeckého) obyvatelstva z českého a slovenského území. Celý film – i scénář – by vyžadoval důkladnou analýzu a následnou konfrontaci se skutečnými ději, jak je před časem v původním rozsáhlém dokumentárním seriálu zdařile rekonstruovala Česká televize. Valná část těchto nedostatků – jak se zdá – spadá na vrub české části filmového štábu. Při posuzování Anthropoidu je však nutné upozornit i na další velmi významnou okolnost – dílo sympatických Britů je prioritně určeno divákům Spojeného království a díky angličtině i významné části diváků minimálně evropských zemí, ale také např. zemí BRICS nebo ASEAN. Postmoderní pohled – a jiný od tvůrců vzhledem k jejich generačnímu včlenění ani očekávat nemůžeme – nepomíjí většinu podstatných náležitostí souvisejících s pohnutou dobu heydrichovské protektorátní éry. Limity, které tento přístup s sebou nese, se tvůrci naopak snaží eliminovat. Je-li Anthropoid poměřován tímto hlediskem, vyznívá jeho účin i kvalita nepoměrně výrazněji, než jsem se snažil naznačit v předcházejících řádcích této hodnotící skizzy. My všichni bez ohledu na názor a dojmy, které v nás tento film zanechal či zanechá, bychom si měli přát, aby se dějinám i kultuře našeho národa dostalo častěji takové míry pozornosti, zájmu a ponoření, jakou do Anthropoidu vložili jeho britští, francouzští a čeští tvůrci.

    • 12.7.2016  12:13

    Válečná všednodennost - stejně příznačná jak pro pozemní, tak pro námořní a leteckou válku - zákeřná ve své šedi a nevypočitatelná okamžiky a chvílemi válečného vytržení - je známa do jisté míry i těm, kdo v kasárnách strávili významnou část svého života. Během války se opravdu žilo na plno a nikomu nebylo v tomto ohledu nic cizí (jak vím z řady rozhovorů s bývalými vojáky druhé světové války a zčásti i z legií). Výstižný název filmu (KRONIKA BOMBARDÉRU LETÍCÍHO STŘEMHLAV) ilustruje z jiného - nanejvýš objevného - úhlu tragédii generace, která strávila své mládí nedobrovolně na frontách druhé světové války. Oč méně výbuchů a "akčních momentů", o to více skutečných válečných dnů. Všedních ve sé vnějškovosti, zákeřných a smrtících v okamžicích, kdy válečné dění vyhřezne do skutečnosti. Režijně i herecky jde o vyvážené - dobově objevné - dílo končícího chruščovovského tání.

    • 10.7.2016  17:11

    Nestává se často, aby byl novověký voják svatořečen (2001); v současnosti je mrtvý ruský národní hrdina i oficiálním patronem ruských strategických bombardérů (2005). Podobné kroky ve střední Evropě vyvolávají určité rozpaky, ale vypovídají současně mnohé o tom, co jsou skutečné ruské tradice, i o síle jejich působení. Pozorohodné osobnosti se dostalo adekvátního filmového ztvárnění, které jsou současně sice neokázalým, ale o to jednoznačnějším prolomením estetiky tzv. socialistického realismu. Jména tvůrců ADMIRÁLA mluví za vše: Michail Romm, Aram Chačaturjan, Jevgenij Tarle, Sergej Bondarčuk. Ale i ostatní slouží ze všech sil vznešenému námětu filmu. Dokonalé polidštění kateřinského Ruska a jeho protagonistů je dalším znakem, který nelze přehlédnout. Bojové scény jsou a způsob jejich natáčení je - nakolik to mohu laicky posoudit - na světové tehdejší úrovni. UŠAKOV je skvost, který se nedá přehlédnout. Skvělost, která vyniká ještě víc na dobovém pozadí, jež nikdo z tvůrců nemohl ovlivnit. Film je nepovhybnou předzvěstí chruščovovského tání. Předzvěstí, která oslovuje i po desetiletích (příští rok uplyne 75 let od jeho premiéry).

    • 13.5.2016  14:29

    Novou adaptaci klasického díla anglické literatury předcházela pověst zvěstující, že máme co do činění s dílem, které láme věky, ba přepisuje dějiny. V jistém smyslu je to pravda. Anglická historická identita byla převedena do současného rozjásaného neoliberálního nazírání, které si libuje v hromových (kdysi barnumských) efektech a vnějšek cukrovaný nekritickým kultem happy endu (šťastného konce za každou cenu) překrývá očividné slabiny scénáře; Kiplingova kniha pláče v koutě. Na druhou stranu je nutno přiznat kvalitu bravurnímu zvládání triků, snaze autorského týmu neutonout v tom, co se u nás stále častěji nazývá americkou brakovou filmovou tvorbou, a úsilí alespoň zčásti respektovat kult architekta mýtu bílého muže, kterým Kipling byl a zůstává. Na rozpačitosti dojmu z celku, nabízeného s vpravdě marketinkovým zápalem, to však nic změnit nemůže.

    • 4.5.2016  15:31

    Uměleckou invencí spíše slabší film, natáčený v soumraku ruského stalinismu, zaujme vnitřními inovacemi budovatelskoválečného žánru té doby. Skutečnost, že o rozkazu je možné diskutovat, naznačuje rozdíly mezi leninským a stalinským bolševismem. Zmínit takto otevřeně Trockého (generálními tajemníky byli r. 1984 umírající Andropov a k smrti se připravující Černěnko, následující rok vystřídaný Gorbačovem), bylo v lepším případě neobvyklé, v horším stále ještě dost statečné; minimálně preventivní výslech na KGB byl v tom roce v takovém případě stále ve hře. Může se zdát, že je to málo; vždyť v Gruzii Abuladze dokončoval monumentální POKÁNÍ. A už r. 1982 vyšel slavný román Čingize Ajtmatova DEN DELŠÍ NEŽ STOLETÍ (u nás nepochopitelně přeložen jako STANICE BOUŘNÁ). Tento rozměr PRVNÍ JÍZDNÍ značně připomíná psaní Izáka Bábela (stejnojmenný soubor povídek) a filmový i knižní životopis ČAPAJEVA. Na plátno jakoby se alespoň trochu vracela surová syrovost občanské války; na tom nic nemůže změnit barvotisková idylizace Buďonného a Vorošilova. A poznámka na závěr k české prezentaci, která je děsivá: Děnikin je na obálce Řitky označen za bývalého komunistu (musí z toho ve svém exilovém hrobě obracet), z První jízdní je kavalérie a ústřední výbor Ruské komunistické strany (bolševiků) je překládán jako ústřední komise (!?). Je smutné, je-li nutno konstatovat, že i ne zcela zdařilý ruský komunistický film má viditelný náskok před českou polistopadovou současností.

    • 30.4.2016  20:17

    Pokud bychom hledali zvlášť účinný extrakt prvorepublikového člověka, dvojice blízkých přátel-cestovatelů, ale současně i filmařů a spisovatelů (a také fotografů) je asi příkladem zvlášť vděčným. Pomineme-li jejich výrazně levicovou orientaci (v kontextu obou dílů se to jeví spíše jako plus než mínus), máme před sebou jedinečnou možnost se seznámit s historií nejen životního přátelství, ale i kontinentu, který dnes je jakousi časovanou bombou světového lidstva. Sledujeme - do značné míry jako další účastníci výpravy - zblízka historii evropského kolonialismu 19. století i éru jeho postupného oslabování v době Hanzelkovy a Zikmundovy cesty. Černý svět přitom v líčení obou přátel není zdaleka sněhobílý. Komentář post festum z úst mladistvého devadesátníka Miroslava Zikmunda film ještě dál ozvláštňuje a až dokumentárně přibližuje "věci za plátnem", tj. to, co oba ze zřejmých důvodů museli opominout, pokud se chtěli vrátit do své vlasti. Mozaika tvořivosti a nápadité dělnosti tak vyznívá jako neokázalá oslava české národní dovednosti, ale i věcnosti a střízlivosti při hodnocení exotických poměrů. skutečnost, že to dokázali mladíci, kterým ještě neudeřila třicítka, lidé s vlastně technickým a ekonomickým odborným zaměřením v chudé poválečné zemi, před nás staví ještě jeden pohříchu bolestný otazník - jak by v podobných poměrech obstáli dnešní současníci? Hlas obou přátel je nesporně hlasem nadčasovým - naléhavým, promlouvajícím a v mnohém inspirujícím - i k naší současnosti. A nejen k ní.

    • 16.4.2016  17:00
    Kolonie (2015)
    *****

    I tento film je silný tím, že si scénáristicky i režijně dokázal poradit s námětem zdánlivě snadným - skutečnými událostmi v jedné z mála tehdejších latinskoamerických demokracií, v republice, která je spojena jednak jménem básníka Pabla Nerudy, jednak úspěchem československého fotbalu také s naší zemí. Vynikající herecké obsazení, jemuž vévodí Daniel Brühl a Emma Watsonová, doplněné neméně zdařilým zvládnutím masových levicových scén z posledních dnů demokratického socialistického režimu prezidenta Salvadora Allenda, i autentickým ztvárněním hrůzného ovzduší na santiagském Národním stadionu přirozeně vyúsťuje do neméně ponurého, ale o to přesvědčivějšího zachycení prostředí nacistické kolonie, v níž chilská tajná policie DINA svými mučitelskými praktikami jen dotváří obraz této přežilé nacistické hrůzy. Aktivity navenek demokratické německé ambasády proti vlastním státním občanům proto příliš nepřekvapí - tehdejší spolkové Německo se nacházelo právě uprostřed svého denacifikačního hodnotového desetiletí 1968-1977. Dobrodružný moment v tomto ztvárnění nepůsobí ani nahodile, ani rušivě. Divák nejenže se nenudí, ale - jak jsem stačil zaznamenat - po skončení filmu dokonce nadšeně a spontánně tleská. Má proč.

    • 6.4.2016  16:08
    Spotlight (2015)
    *****

    Kněžské svatouškovství, podané na příkladu převážně evangelické země historických evropských disidentů USA, se zdaleka nevztahuje jen na tuto zemi. Úsporný střih, důkladný ponor do námětu, kvalitní herecké obsazení, snaha o věcnost a konkrétnost, brilantní dialogy, to všechno vytváří obraz dynamické struktury té lepší - bohužel současně i té méně vábivé - stránky americké demokracie. Nevýznamná není ani problematizace (více na místě by byl ostřejší výraz zpochybňování seriozního novinářství) bulvárního novinářství a hold seriozní žurnalistice, kterou ve filmu dělají chybující - a chyby přiznávající - lidé z masa a kostí. Nepřímo dotčen tu je i Vatikán a svatý papež Jan Pavel I. Kardinál, který se na kněžské pedofílii přímo spolupodílel, byl vykopnut svou církví nahoru do Říma (Vatikánu). Úděsná jsou i dostupná, v závěrečných titulcích uváděná čísla: na pedofílii se podílelo zhruba 16% kněží v obvodu působnosti bostonské církevní provincie (skutečné číslo mohlo být ještě větší). K tomu všemu není co dodat. Svatouškovství není doplňkem, ale protikladem svatosti. Nevoní po myrze, ale po fekáliích a síře. Není boží, ale ďábelské. Hlavním ďáblovým nástrojem je - a není to náhoda - rovněž svatouškovský, nelidský celibát.

    • 4.4.2016  17:24
    Spoutej mě! (1989)
    ****

    Neuvěřitelné a nesdělitelné se v tomto díle stává i uvěřitelným, i sdělitelným. To ovšem neznamená, že obsah i zaměření ibersky divokého Almodorova filmu vyvolává jednosměrné nadšení. Na druhé straně nelze pominout bravuru, s jakou se nesnadné látky zmocnily jak filmový štáb, tak představitelky a představitelé klíčových postav vlastně komorního díla i scénaristické dotažení díla do obecnějších sociálních kontextů. Sbližování mezi oběťmi a jejich trýzniteli je známo i z teroristických vyděračských akcí a funguje i ve větších lidských množstvích. Pozoruhodná je skutečnost, že v podstatě zločinecký krok je motivován vlastně ušlechtilým záměrem a že podmínečný zdar má na hlavní mužskou postavu pozitivní psychoterapeutický vliv. Nepravděpodobné není nemožné: herecké kreace a temperament krále komiků (ale i neméně zdatného charakterního herce a operního i operetního zpěváka) Vlasty Buriana je druhým možným příkladem těchto neobvyklých postupů a změn. SPOUTANÁ stojí v každém případě nejen za zhlédnutí, ale i hluboké zamyšlení.

    • 4.4.2016  17:15
    Dívka (1965)
    *****

    Zdánlivě častý a nezajímavý příběh z dějů jugoslávské komunistické rezistence je pozoruhodnou lyrickou mozaikou obrazu a zvuku, jejíž osobitost má nesporně světovou úroveň. Schopnost vidět věci současně i lyricky, i věcně byla v té době vlastní všem kinematografiím hraného filmu ze sovětizované části Evropy včetně kinematografie ruské a ukrajinské. Tání mělo blahodárný vliv na uvolňování a rozvíjení tvůrčích a osobnostních potenciálů tak či onak zděděných z předcházejících dějinných období. Celá jugoslávská tetralogie je pozitivním rubem oslavné oficiální kinematografie zemé té doby - mám na mysli např. film BITVA NA NERETVĚ.

    • 20.3.2016  15:30

    Klasické dílo americké kinematografie hraného filmu. To je to první, co člověka napadne, když se dívá na záběry tohoto zralého Fordova díla. Pomineme-li filmové kvality, jimž sluší vůle po uměleckém dokumentu, vidíme před sebou skutečnou americkou historii tzv. rekonstrukce, tj. doby, která následovala po občanské válce šedesátých let předminulého století (záběr na Lincolnovu podobiznu není v žádném případě náhodný). Americká skutečnost, skutečnost země, která chtěla být a do značné míry stále je demokracií, je drsný. Drsný drsností románů Fenimora Coopera, drsný nezkaleným pohledem na vnitroindiánskou skutečnost, drsný odstíněním zájmů demokracie a velkokapitálu, drsný utrpením čelenských žen a dětí. Jednu ze svých nejlepších rolí tu předvádí Caroline Bakerová. Relativní happy end, jímž film končí, nevyznívá proto ani hluše, ani prázdně; je prodchnut Fordovou humanistickou vírou ve vítězství toho lepšího v americké demokracii. Pojetím se vnějškově blíží ruským filmům; neškudlí s časem, nebojí se jít i do popisné hloubky. Co jiným může vadit, u mně vyvolává pocit hlubšího srozumění s americkou historickou skutečností.

    • 4.3.2016  18:07

    Někdejší expresionistický film němé éry a horor raného zvukového filmu ožívá v zenitu Delonovy tvorby nejen herecké způsobem, který nenechává diváka lhostejným. Zprvu zdánlivě něžná a ochranyhodná žena, sama o sobě tragický jedinec, obávající se o zachování své identity, se postupně mění v monstrum. Rozpolcená psychika, snad schizofrenická, je náhle ďábelskou pastí. Rána z milosti, výraz bezradnosti i rozhodnosti jednoho z hlavních hrdinů ŇADER, náhle jakoby platí nejen pro zvářata, ale i pro lidi jako východisko ze situace, jež nemůže mít řešení už proto, že postižený člověk nemůže žít trvale na obou stranách psychiky, být současně i osobností, i jejím opakem. Moderní povrch tají starožitný vnitřek. Vidění, které posouvá počátky moderní vědy nejen do dobové současnosti, ale i naší přítomnosti. Až ledová dokonalost provedení, jíž vévodí Claude Brasseur, odráží název filmu nejméně tak dobře, jako jeho obsah, námět a scénář.

    • 4.3.2016  17:55
    Zahrada (TV seriál) (1974)
    *****

    Odkaz československého animovaného filmu třetí čtvrtiny minulého století zůstává nedotčen. Jedinečná úroveň animace, pozoruhodné generační seskupení režisérů, animátorů, kameramenů, herců-animátorů, výtvarníků vytvořilo v srdci Evropy oázu, jejíž svéráz dodnes nevybledl. Něžnou hravost, biedermaierizující idyličnost, v níž ani zlo nepostrádá zpětnou vazbu úmyslu a touhy být včleněn do společnosti těch, kteří si tak rádi hrají, lze jen těžko postihnout slovy. Pojarova ZAHRADA patří nesporně k dílům nejzdařilejším a stále živým. Pro všechny děti od 5 do 90 let.

    • 23.2.2016  11:41
    Invaze světů (2005)
    odpad!

    Těžko říci, co je na této nedovařenině vlastně dobré. Vedle takového zmetku se červenají poprávu i "arcidíla" jako HROCH a některé další normalizační supraškváry. H. G. Wells se obrací ve svém sedmdesátiletém hrobě.

    • 24.11.2015  11:36

    V českém prostředí naprosto neznámý film významného italského režiséra doslova vyráží dech. Dominantou díla je nesporně herecká exhibice Manganové v roli dcery Mussoliniho (která je současně Cianovou manželkou). Propojení vynikající dokumentární práce se silou uměleckého výrazu, úsečnou a přitom plastickou filmovou řečí je jedinečné. I když poučenější divák zná téma filmu a tuší konec Mussoliniho zetě hraběte Ciana, nedýchá napětím. Jedinečnost okamžiků a atmosféry, zachycení neodvratně se blížícího konce války a známky rozkladu obou fašistických režimů (Ciano byl popraven 11. 1. 1944) - italského i německého - jsou zachyceny stejně plasticky a psychologicky pronikavě jako osudy vlastně hlavního hrdiny procesu a filmu. VERONSKÝ PROCES je nesporným šperkem světové kinematografie hraného filmu.

    • 3.11.2015  11:38

    V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu.

    • 7.10.2015  14:49
    Zvítězit (2009)
    *****

    Píše-li se o fašismu jako o zrůdnosti mravní, fyzické, psychické, není to jen traktování omšelých pravd a zvetšelých frází. Osobnostní vývoj někdejšího demokratického socialisty od vcelku přijatelného excentrického sebestředného jedince po zrůdu konferující s Hitlerem je zachycen popisně v první a metaforicky - na postavách někdejší partnerky a syna - v druhé části. Západoevropské "psychušky" známé z POKÁNÍ nalézají v italském, ale i francouzském prostředí až překvapující paralely. Stranou by neměl zůstat strhující herecký výkon Giovanny Mezzogiorno (příjmení připomíná spíše historickou epochu) ani silná režie a nápaditá kamera. Náhodnou není ani zvolená kompozice: dramatické obrazy v první - popisně pojaté - části díla přecházejí v druhé části ZVÍTĚZIT do souvislého dramatického pásma sledujícího postupné chátrání nešťastné a pro společnost tak nepohodlné ženy; svobodné matky stávaly zejména v tak katolické zemi, jakou je apeninská země, na okraji společnosti. Dílo je to mimořádně zajímavé, napínavé a potenciální mýtus kolem života jednoho zločince sledující freska zůstává velkým zážitkem. Až se dech tají.

    • 1.10.2015  13:26

    Kontrast nápadité režie, výborného hereckého obsazení a scénáře, který, mírně řečeno, není z nejdokonalejších, vede k tomu, že špičkoví herci - i režisér - narážejí na plytkost a mlžnost. Je to dost děs: ale i v šedesátých letech nebylo všechno zlatem, co se třpytí. Tady toho kočičího bylo přesmíru.

    • 29.9.2015  15:42
    Pekelník (1959)
    *****

    Britům se podařilo neuvěřitelné: sloučit do vážného, politicky citlivého tématu humor, vážnost i tragiku. Americké a anglické má k sobě blízko: o totožnosti se však v žádném případě mluvit nedá.

    • 21.9.2015  14:44
    Love Affair (1932)
    *****

    Zdánlivý slaďák typické hoolywoodské produkce se tvůrcům pozoruhodného romantického díla podařilo překlenout především v rovině hereckých výkonů a vlastně i scénáře. Přesvědčivost a suverenita, s jakou mladý Bogart a pro mne zcela neznámá Dorothy Mackaillová zvládli své party, byla strhující. A tak příběh, který měl být klišé, divácká náplast na vrcholící hospodářskou krizi, jakoby nabyl pečeť nastupujícího New Dealu. Nakažlivá naděje, síla, optimismus, vůle žít plně a šťastně dokonale přehlušily a převrstvily hrozící klišé červené knihovny i různých romantických resentimentů (portrét mladé ženy a okolnosti jeho nálezu v odlehlé galerii hrdinkou, která ji nahodile navštíví v "malém" New Yorku či Philadeplphii). Film je - věřím, že nejen pro mne - dokonalým zjevením. Krásy a čistoty vpravdě panenské. Umění výsostného. A strhujícího.

    • 15.7.2015  17:15

    I tento film přesvědčuje o jednom: kritiky, byť se tváří sebeseriózněji, nesmíme a nemůžeme brát vždy do slova. Rozvíjení tématu a převařování mnohokrát nedojedené kaše rozhodně nejsou totéž. Už první JURSKÝ PARK nepostrádal určitou společenskou reflexi. Tady je dokonce povýšena na úroveň jednoho z vůdčích motivů scénáře a zcela z něj nevyprchává ani v závěrečné části filmu, který se noří - místy až příliš - do setrvačnosti a klišé hollywooodského pojímání žánru. Síla JURSKÝCH PARKŮ - nebo SVĚTA - je dána jejich přímočarostí. Čistá fantastika (sci-fi) verneovského původu, obohacená o fascinující technické možnosti dnešních filmařů, činí téma, kterému se JURSKÝ SVĚT věnuje, až aktuálně živým. Byť genetické výzkumy, na kterých je námět postaven, jsou poněkud nejasné a v mnohém až triviální, vědomí ohraničenosti a křehkosti naší biologické existence, které s tím souvisí, je silnější. Myšlenkové poselství, jež z toho rezultuje, je závažné. A nedosahuje-li JURSKÝ SVĚT síly Trierovy MELANCHOLIE, to, co podává ve svém žánru, zůstává vážné a do duše mluvící i tak. Rozhodně se nejedná o věc mělkou a levnou. A zábavnou za každou cenu.

    • 2.6.2015  14:48
    Jan Hus (TV film) (2015)
    ****

    Bilance tohoto díla je v mnohém bilancí polistopadové umělecké dramatické tvorby vůbec. Není náhodou, že do třídílné televizní inscenace bylo vloženo mnoho nesporné práce a úsilí dvou příslušníků dvou starších generací (mezi Kantůrkovou a Svobodou je věkový rozdíl 15 let). Snaha o dokumentárnost a přesnost dobových, zejména ideových reálií je kontraproduktivní. Nemá smysl popírat, že Hus byl hluboce věřící křesťan a že žil a myslel v náboženských kategoriích; stejně tak je ale nešťastné, když se v nich utone přespříliš. To, co je na Husovi a jeho památce podstatné, tkví v něčem jiném. V tom, čím a jak přesáhl svou dobu. V tom Vávra zůstává nedostižným právě proto, že důsledně respektuje Palackého, Masaryka a Jiráska. Je to vztažitelné i na pojetí Husovy postavy. Štěpánkův Hus je mužem zástupů, strhujícím řečníkem, mužem, který plane, a proto za ním jdou zástupy. Tím spíše, že je mužem lidským, chybujícím; že jeho světectví je skrnaskrz lidským. Hádkův Hus je cosi mezi dospěvším Jeníkem Ratkinem a introvertním intelektuálem nové doby. Jako Husovo osobní alter ego je výtečný, jako alternativa ke Štěpánkovu výkonu neobstojí. Naopak pozoruhodná a působivá je gradace závěrečného dílu. Hus v ní vstupuje do věčnosti; neznámý kněz se mění v nadčasový symbol, oběť justiční vraždy vítězí nad koncilem, který v některých ohledech usiluje o totéž jako český mučedník ctnosti a pravdy. Z druhé strany je televizní Hus nesporným vrcholem české televizní polistopadové dramatické tvorby a přináší i nejedno významné dokreslení detailů velkolepé Vávrovy a Mackovy fresky. Svoboda v plné kondici - a tady se tak představuje - je víc než filmový řemeslník; výkon, který odvedl, je dílem zralého umělce. Tragické husovské výročí - v mezích naší doby - bylo uctěno důstojným způsobem. Součástí tohoto nesamozřejmého úspěchu je i skutečnost, že jinou cestou potvrdilo výjimečnost zatracované vávrovské husitské trilogie. A s ní i celý vzmach českého národního hnutí v předminulém a minulém století. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé. Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat.

    • 1.6.2015  12:53

    Nelichotivé obrazy, které vyrůstají ze skutečnosti a s úspěchem bourají mýty, to nemají nikdy lehké. Autoři filmu volili jakoby obrácený postup: aniž zanedbali emigranty-exulanty, spíše usilovali o pohled z druhé strany - těch, kteří rozhodují o imigrantech často s minimem disponibilních údajů a ručí přitom za bezpečnost ve společnosti, kterou pomáhají chránit. Jakkoliv se v postupu švýcarských úřadů vyskytují místa, ze kterých mrazí, bez kazu není ani druhá strana počínaje mužskou postavou, která se do Švýcarska doslova pročůrá, a to ještě nedopatřením. Podstatně věrohodněji z tohoto hlediska působí mladá Bolívijka, i když klášterní výchova není pro tuto zemi příliš reprezentativní součástí života. Drsnost skutečnosti však má ve filmu i svůj občanský protipól (Bolívijčina švýcarská přítelkyně) a tím i důkaz, že švýcarská krev nemusí vždy jen rybí. CHLADNÝ RÁJ je v každém případě příjemným diváckým překvapením. Nekonvenčním, skoro dokumentárně pojatým příběhem, který upoutá a utkví v paměti.

<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace