sportovec

Vedle světově proslulé sestry vyrůstala naší Thálii další velká herečka. Díváme-li se do tváří studentek našich prvorepublikových filmů ze školského prostředí, často tam objevíme právě ji. V BARONU PRÁŠILOVI nepřehlédneme vlastně velmi emancipovanou Karličku, která svému otci dokáže připravit nejednu pernou chvilku. Podobně zářila i na divadelních prknech. Zahubily ji dvě věci: zvlášť křehká hypersenzitivnost a lidská malost a ubohost. Oč menší, o to krutější a podlejší. A tak přes propast desetiletí se stále díváme do té dychtivé, tak krásné a osobité dívčí tváře. Díváme a tážeme se, dobře znajíce odpověď. Proč musela tak nesmyslně a tak předčasně odejít? Je to otázka, v níž je i bezmoc, i hněv, i povzdech, kapitulujicí před neúprosně vyměřeným časem bytí jednoho tragického lidského života.

Pozorouhodnost idského i uměleckého zjevu Marty Vančurové, jejíž slibná umělecká dráha začala až v samém závěru české filmové vlny československého období, je nepřehlédnutelná. Svým typem pojímání i ztělesňování nabízených hereckých příležitostí poměrně záhy vytvořila spolu s Danielou Kolářovou jakýsi ženský protějšek pucholtovského a hanzlíkovského odpatetizovaného a až obnaženě civilního herectví. Něžný, k uchopení vybízející půvab na první pohled zranitelného a lehce zlomitelného ženství, jež ve své velmi pomyslné křehkosti ve skutečnosti tají až nečekaně velkou sílu, vůli i odhodlanost a schopnost nést nejen vlastní kříž, ale současně i být nápomocna těm v jejím okolí, kteří z různých důvodů nedostávají nárokům, jež jsou na ně průběhem života kladeny, vynikají v mé paměti nejvíce v staroanglické JANĚ EYROVÉ. Platí to však i pro jiné postavy Vančurové, které si tento vzácný lidský rozměr zachovávají i v ryze komických a až rozpustile rozverných veseloherních dílech. Pocit, že Vančurová si zasloužila v době svého uměleckého zenitu ještě větší prostor, než byl ten, jehož se jí ve skutečnosti nakonec dostalo, se zdá být víc než oprávněný. Na dosud probojovávané cestě ke skutečné české ženské emancipaci tuto nenápadnou krásku těla i ducha není možné přehlédnout.

Sličná, výrazná tvář jedné z nejvyzrálejších osobností ženské části české Thálie byla od svých prvních kroků jak na prknech, jež znamenají svět, tak na stříbrném plátně, které nemilosrdně prověří diváka, mnoho. Výrazná představitelka kultivovaného, racionálního ženského typu vždy překypovala temperamentem, pílí, nápady, imponovala vůlí jít stále výš a svým prostřednictvím seberealizovat nejen sebe samu, ale především svého, jinak nijak zvlášť podbízivě hýčkaného diváka. Skutečnost, že téměř geniální činoherecký talent je doplněn neméně výraznou interpretační pěveckou vlohou, Hlaváčové přednosti jen dále násobí a rozvíjí. Filmografie i scénografie Jany Hlaváčové se staly během půstoletého soustavného uměleckého působení této doslova mladičké sedmdesátnice obecnější sondou - sondou do života české - a nejen české - ženy druhé poloviny minulého století. Univerzální umělkyně však neméně zářila i v historických rolích - středověkých, antických i z novějších, zejména českých dějin. Stavíme-li chrám, hledáme pro jeho zdi i základy ty nejlepší, nejkrásnější kameny. Lidské, doslova pozemsky lidské herectví Hlaváčové, pro něž nikdy přitom nebylo potíží dosáhnout jakoby mimochodem do hvězdných výšin, je krásným kamenem samo o sobě. Kamenem-kompasem, který dává našemu divákovi již po několik let možnost opřít se o ustálenou, vždy spolehlivou a neustále se rozvíjející jistotu výsostného, neopakovatelného jevištního i filmového umění.

Nejarmareční půvab intelektem a vzděláním pozitivně poznamenaného dívčího i mladého ženství Natašy Gollové tvoří osobitý a obtížně vyjímatelný odstín v galerii našich filmových osobností třicátých a čtyřicátých let. Od nesmělého, půvabného studentského děvčátka svých hereckých počátků Gollová-Hodáčová dospěla k přesvědčivým ztělesněním rozpustilých mladých žen své generace a postupně potom k dalším, již zralejším hereckým výkonům. Vrcholy její sinusovité životní dráhy jsou patrně její role v CÍSAŘOVĚ PEKAŘI a ve starší rovněž Fričově veselohře EVA TROPÍ HLOUPOSTI. Tj. zpravidla ve filmech relativně nepoznamenaných cenzurou se stále značnou mírou svobody při tvorbě scénářů i vlastním natáčení a střihu. Diskontinuita padesátých let, i když Gollovou nesmetla ze stříbrného plátna, znamenala rovněž - jiným způsobem - předčasný konec nadějné herecké dráhy, který postihl řadu jejích generačních vrstevnic i vrstevníků.

Velká generace Třetí republiky, tj. generace herců vstupujících na svou uměleckou dráhu namnoze ještě v posledních měsících a letech protektorátu s výchozí živou vlastní rvorepublikovou zkušeností jinošskou nebo dívčí, nemá jen velké muže, ale i ženy. Jednou z největších dam české divadelní, filmové i televizní Thálie je nesporně i více než čtvrt století po své nečekané smrti Dana Medřická. Její výrazný, jen obtížně přehlédnutelný obličej svébytné krásy a hloubky ji ve spojení se stejně výjimečným intelektem a intuicí jakoby předurčil pro nejobtížnější úlohy všech lidských generací. Civilismus, kterým se vyznačovala, nebyl prost řady romantizujících, jakoby opalizujících prvků, jimiž ozvláštňovala větší část rolí, kterými prošla. Citová hloubka, kterou se z větší části vyznačovaly, vymezila podstatnou měrou ve veřejnosti zažitý typus Medřické herectví. Je jím emancipovaná žena třetí čtvrtiny minulého století, vystavovaná všem strázním i vrcholům života ženy včetně mateřství, žena-matka, která však nestojí ani nepadá s rodinou, která je pro ni vším, protože nezávisle na tom má svou vlastní autonomní existenci, jež ji přibližuje výrazně mužskému světu. Nemá smysl pokoušet se tu o výčet rolí, jež by splňovaly tuto představu; spíše bych zdůraznil, že stejně jistá a přesvědčivá byla i tam, kde toto vymezení přesahovala, ať už se jedná o její repertoár mladších let nebo svéráz středního věku. Je jisté, že odchod této první dámy naší Thálie je dodnes citelný a že výjimečné lidství i herectví Medřické žije a přetrvává v jejím televizním a filmovém herectví. A zřejmě ještě dlouho přežívat bude.

Křehký květ oslnivé slovanské krásy provázený až nečekaně velkou míru uměleckého hereckého talentu převedl mladou Rusku, která hodlala zasvětit svůj život baletu, do jiného tábora, do komunity filmových a divadelních herců. Nataša Rostova, okouzlující přízrak dívčího, sotva rozpučelého ženství, doslova vtančila do světové kinematografie. Hvězdný start byl záhy zbržděn, ale síla umělecké originality, podpořená nespornou vůlí, znovu a znovu vracela tuto skvělou osobnost do popředí divácké veřejnosti nejen sovětské, ale i světové. Pro nás všechny je velkou škodou, že v porovnání se sourodými títánkami světové kinematografie hraného filmu dostala Saveljeva tak málo příležitostí. Oč byla možnost zhlédnout ji na stříbrném plátně vzácnější, o to trvalejší je dojem, který symbol tohoto nadčasového bytostného ženství zanechává v naší paměti.

Sošná, klasická krása této vynikající francouzské herečky jakoby ji předurčila pro velké role dějinných i lidských průsečíků naší doby. Zraňována pookřívá, silna konvencí některých svých postav vychází neméně posílena z mezních situací, v nichž se tato domnělá zdrojnice kvality mění v jen prázdnou, nic nenabízející a ničím neoslovující schránku. Za velkolepou fasádou dámy přitom tušíme zranitelné srdce a hluboký cit. Jsou ztajeny a kroceny robustním rozumem, který si je jist svou ženskostí a dámskostí (marně hledám jiný feminní ekvivalent pro mužnost). A s ním vstupuje do hry i schopnost a potřeba naslouchat druhým, rozevírat se, pomáhat. Galerie postav, z níž znám jen útržky, opravňuje nejen k již zachyceným, ale nepochybně i k dalším asociacím. Dodal bych, že i tam, kde se Deneuveová snaží o humor a sebeshození, činí tak se zřejmou sebevědomě seriozní důstojností a s dech beroucím šarmem, v němž se každá dětinskost jeví jako salonní nepatřičnost. Tato v nejlepším slova smyslu dvořanská či zdvořácká - ne dvorní - dáma francouzského, evropského i světového filmu utkví trvale v mysli. Stejně tak jako potřeba duchovna, rozumu a nadhledu, které svou brizanční silou vstupují do našeho vědomí, okouzlují je a zůstávají jeho trvalým hostem. (Soukromý život této ženy přitom zůstává ryze její věcí, i když tušíme, že existuje a předkládá nám člověka, který je nepochybně v mnoha ohledech totožný s jejími rolemi, ale současně se od nich v mnoha ohledech liší a přesahuje je.)

První dáma italského neorealismu dokázala potvrdit své mimořádné umělecké kvality i později v odlišném prostředí žánrovém i jinonárodním. Teprve tam se z nadějné herečky doslova dokovala do přední osobnosti světové kinematografie hraného filmu. Poloh, které ztělesnila a ztělesňuje svým výjimečným herectvím, je nepřeberně. V pomyslné oktávě absolutního filmového umění není snad jediný stupeň, který by pominula či nezvládla. Už v mladém věku dosáhla do zralých tvůrčích poloh, jak to prokazuje např. v HORALCE nebo v nenapodobitelných dávno zklasičtělých duetech s Marcellem Mastroiannim. Dá se říci - a ani to není příliš velká nadsázka - že role vyhledává Lorenovou, nikoliv Lorenová úlohy. Možnosti a příležitosti, které ji nabídlo její druhé manželství s producentem Carlo Pontim, dokázala využít beze zbytku. I díky této okolnosti zůstane v paměti všech filmových všech generací celého světa její nádherný smích, okouzlující tvář s podmanivýma, polodrahokamy připomínajícíma očima a temperament, který spoludotvořil značně nadsazený mýtus o unikátní, poněkud jarmareční italské divokosti a nezkrotnosti. V panteonu světového umění patří této zralé dámě poprávu místo nejčestnější.

Mimo hranice Polska je jméno této výrazné, krásné ženy prakticky neznámé. V Evropě malých národů, která se vybíjí z větší části v prvoplánovém okouzlení opravdu velkých děl a skutečností, většinově vázaných do nejpočetnějších etnik, je vzájemné horizontální poznávání více či méně opovrhovanou popelkou; je to až příliš často ke škodě věci. Polská kinematografie, jejíž nesporný mezinárodní věhlas již dnes zdaleka nezávisí na světově proslulé osobnosti Andrzeje Wajdy, má co nabídnout nejen ve svém režisérském, ale i hereckém obsazení. Některá jména zejména mužská - Zbygnew Cybulski nebo Olgierd Lukaszewicz či Barbara Brylska - jsou nebo byla nepochybně známa nejen našemu divákovi. Jiná - neméně dobrá - jsou ztajena v polském domácím prostředí. Szapolowska je krásná nejen tváří, ale i odváděnými výkony. Civilním herectvím, v němž mnohdy stačí jen náznak náznaku mimiky, změna napětí v pohledu jejích výrazných očí nebo bohatého, širokou škálou akustických barev vybaveného hlasu k tomu, aby byla upoutána naše pozornost nejen k hereččině osobnosti, ale především k příběhu, který spoluztvárňuje. Klíčové filmy z konce komunistického období, jejichž stěžejním klasikem byl především Kieslowski, jsou alespoň pro mne zatím nejvýraznějším zdrojem poznání neopakovatelného umění této nepřehlédnutelné hvězdy stříbrného plátna. Zůstává - alespoň pro mne - otevřenou otázkou, nakolik si tuto výjimečnou pozici zachovává i v dalších dílech své rozsáhlé a zdaleka ne uzavřené filmografie.

Shoda příjmení s velkou americkou generační předchůdkyní, která nakonec Audrey přežila, je jen náhodná. Ve skutečnosti tato vlámská belgická dívka v raném, ještě zpola dívčím věku působila aktivně v protinacistické rezistenci podobně jako její generační méně šťastní druzi z donbaského Krasnodonu nebo českého Předvoje. K herecké dráze se dostala spíše shodou okolností, zato však tempem a gradací, jež jsou výjimečně ojedinělé. Velmi rychle z rolí křehkých romantických dívek vyzrála do svérázného, ve světové kinematografii hraného filmu neopakovatelného ženského i uměleckého typu, z něhož se po čase propracovala i do záslužné a pozoruhodné veřejné činnosti. Ač zkrušována životními útrapami a posléze zaskočena i smrtelnou chorobou ve věku, který před ní kladl stále slibnou a mnohoznačnou budoucnost, zůstávala a zůstala statečnou až do svého předčasného konce. Stříbrné plátno, jemuž zasvětila svůj výjimečný život, uchovává a uchová tento sličný, statečností mysli i vůle vynikající zjev i dalším a dalším generacím vděčných diváků a obdivovatelů jejího výsostného umění.