sportovec

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda.

Smršť vůbec nemusí být uragánem, nemusí dout ani s intenzitou vánku. Nepřekrývá se ani s lavinou, ani s požárem, a přece jakoby tento Greenwayův film měl něco z toho všeho a ještě trochu navíc. Příměr k Pythonům bych se nebál obohatit ani o odkaz na na Rowana Atkinsona a tím i na druh zvláštního humoru, který vzniká nebo se utváří zhruba na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století spolu s hnutím evropského kulturního dědictví ve společnosti, která dosud nebyla zcela prosta vzpomínek na druhou světovou válku, současně se však z nich začala vymaňovat a postupně si zvykat na "zlatý věk" končící třetí čtvrtiny minulého století a objevovat a reflektovat světla i stíny této nové a současně již také odcházející doby. Kdybychom promluvili o zárodcích postmoderny a prvních projevech neoliberalismu a jeho paradigmatu i vznikajícím a vývojově sílícím pocitu odcizení, vymezili bychom tyto proměny z jiného výchozího zorného úhlu. Buďjakbuď bezdějová mystifikace navozuje klasický Hrabalův výrok, že milý mu je každý čtenář, který po přečtení jeho próz nezůstane lhostejný i za tu cenu, že by mu měl přijít nafackovat. Je to patrno i v Godardova SYMPATHY FOR THE DEVIL a zřejmě v mnoha dalších blízkých i příbuzných či souvisejících nebo navazujících dílech a trendech nebo proudech této doby. Silný zážitek pro zvlášť odolného a vytrvalého diváka je zaslouženou odměnou pro každého, kdo se prokouše třemi hodinami mozaik, prokládaných pochoutkovou kamerou širokého stylového záběru, spíše policejních charakteristik než psychologických portétů, v nichž chybí snad jen jediné jméno - Jára da Cimrman.

Rok 1978 byl pro normalizační KSČ zvlášť krušný. Režim, postavený na posrpnové normalizační lži, byl konfrontován ve své zdánlivě obrodné neostalinistické vizi, se zločinem ještě strašlivějším než objednaná vojenská agrese a následná okupace Moskvy - s připomínkou výročí vzniku strany, která stála u počátku obnovené české státnosti v její československé podobě, se stranou socialistické prvorepublikové státotvornosti, s hnutím, které se stalo oporou demokracie a výraznou měrou - za cenu vlastních těžkých obětí a dlouholetých následků - se zasloužilo v letech 1918-1920 o zastavení prvního komunistického náporu v naší zemi. Snaha hrát mrtvého brouka se ukázala jako zcela nemožná, a proto trapně, více než rok od slavného svatomarkétského sjezdu, ožily na obrazovkách postavy jedinečných idealistů, bytostných socialistických republikánů, urputných fanatiků slušnosti, spravedlnosti a svobody, mladých, plných elánu, oddaných beze zbytku ušlechtilému všelidskému ideálu. Jejich nerovný souboj s habsburskolotrinskou represí byl dramatickou látkou sám o sobě, která navíc navozovala celou řadou reminiscencí s nastupujícím občanským disidentským hnutím. Z druhé strany byli tvůrci inscenace stále ovlivňováni virtuální realitou budovatelského nadšení zločineckých padesátých let i dožívajícím obrodným elánem Pražského jara. Nepravděpodobná kombinace zcela nesourodých faktorů, podněcovaná i snahou tvořit navzdory režimu, kterému právě souvislosti a fakta, na nichž byl postaven celý příběh, tato klasická noc-fiction, tolik a tak nepokrytě vadila, vzepjala k mimořádným výkonům jak režiséra, jednoho ze ztělesnitelů normalizace Antonína Dvořáka, tak scénáristu Ondřeje Vogeltanze, ale i plejádu skvělých herců tehdy mladé generace na postupu do středního lidského věku - Viktora Preisse, Naděždu Konvalinkovou, Václava Satoranského či Ondřeje Víznera. Svou příležitost využili i ti starší, v relativně malé roli prokurátora např. skvělý Miloš Kopecký. Závěrečný kameňák, že normalizační bolševismus je přímým pokračováním bytostného demokratismu osnovatelů břevnovského sjezdu, na této konstataci nemůže podle mého názoru nic změnit. Břevnovský svatomarkétský sjezd nebyl jen dílem skvělé improvizace neopakovatelných dělnických autodidaktů a začínajících intelektuálů, ale především výrazným nadčasovým činem, kolem nějž se záhy - po odeznění perzekučních osmdesátých let předminulého století - začaly shromažďovat i přední osobnosti tehdejšího veřejného duchovního života - dnes zcela zapomenutý omladinářský žurnalista Alois Pravoslav Veselý, nadaný litrerární kritik, signatář manifestu České moderny František Václav Krejčí, skvělý řečník František Soukup, manželé Masarykovi a mnoho dalších; na aktivitách tohoto socialistického hnutí však také zvnějšku participovali i další - např. Hana Kvapilová nebo národohospář a konzervativní politik Albín Bráf. Není divu, že toto dílo zcela upadlo do zapomenutí právě přičiněním komunistického husákovského režimu. Opak by byl býval zázrakem. Pro poučené a znalé tak HISTORIE i dnes zůstává silným a nepakovatelným zážitkem.

Nedorozumění v žánrech vyvolává protikladnosti v hodnoceních. Oslava životních jubileí je a zůstane specifickým tvarem, jehož hlavní prioritou zůstává a zůstane blahopřání. V této rovině se mění gottovské jubileum v to, co oslavanec výstižně nazval manifestací. Sahá-li region gottovské popularity od Vladivostoku po Bonn, v tomto případě lze jeho rozpětí vymezit od Evy Farné po legendárního Josefa Zímu s půvabnými mezizastávkami v podobě Terezy Kerndlové, Taťány Kuchařové či Barbory Špotákové nebo stále atraktivní Heidi Janků. Příznačný byl pohled na Gottovy dcery; zejména jsem ocenil výdrž tříleté holčičky, která doslova překonala samu sebe. Král české noblesy, jemuž nic lidského není cizí, vstoupil touto velkolepou podívanou, která u nás nemá obdoby (napadá mi jen Nohavicou svolaný koncert ostravských osobností hudby pro lidi), na pomyslné nebe českého kulturního dědictví. Dramaturgie ani scénář této apoteóze dalšího českého Nesmrtelného - jak by psali naši předkové ještě v čase Třetí republiky - zvlášť neprospěla, ale ani neublížila; občasný, tyto klíčové okamžiky provázející humor, zlehčující stáří byl minimálně vkusný. Gottovo dojetí bylo nezastírané a upřímné. Legendě se dostalo holdu, který jí poprávu přísluší. Zpěvák životního chlapeckého životního romantismu tak pevného v křehké formě, v níž ho nabízí svým stále početným fanouškům všech generací již šesté desetiletí, prožíval tyto hvězdné okamžiky poprávu jako jedno velké životní zadostiučinění. Chtělo by se věřit, že tento svátek lidské vzájemnosti nebyl jen agenturní kulisou, ale naopak autentickou výpovědí o tom, že optimismus v naší době není jen stále úletovější úchylkou, nýbrž nadčasovou, životně nutnou a nutkavou potřebou.

Tzv. proces s Miladou Horákovou byl gottwaldovským režimem vědomě "komponován" jako postih třetího odboje, jako snaha v zárodku zničit jeho potenciální domácí centrum. Estebácká a enkaveďácká "lyrika" i "epika" proto vytvořila papírovou obdobu prvoodbojové Maffie i druhoodbojové exilové londýnské vlády a jejího domácího ekvivalentu - Politického ústředí včetně sítě domnělých návazných organizací. Černé listiny, lhostejno, zda pomyslné či skutečné, byly důsledně skládány z těch, kteří po únorovém puči neztratili páteř. Složení domnělé skupiny evokuje ještě jiný, starší proces: proces lipský, v němž byli souzeni domnělí žháři říšského sněmu a který předešel neblaze proslulou "noc dlouhých nožů", jež následovala o rok později. Jakkoliv snaha proces reglementovat nebyla bez úspěchu, v tomto vylhaném jednání řada protiprávně obžalovaných vědomě vystupovala proti režii, kterou vedli moskevští poradci. Mimo důsledné využívání dochovaného filmového záznamu, díky němuž můžeme nahlédnout do tváří předních osobností tehdejší demokratické levice (Horáková, Kalandra, Nestával, Peška, Dundr, Zemínová), ale také vidět v akci zločince v taláru (Vieska, Biedermannová-Brožová, někdejší sociální demokrat Josef Urválek), si režisér Vadas dal práci se zakomponováním rozhlasového záznamu a s využitím znalostí předních historiků (asi nejzasvěcenější byl nejstarší z nich Karel Kaplan) i předních teatrologů (např. neméně výtečný Vladimír Just) i mapování životů a profesních drah druhé strany procesu, tj. prokurátorů i předsedy soudního senátu Trpáka a rovněž některých policistů a dozorců . Závažné byly i komentáře těch, kteří přežili; za zvlášť důležitá považuji svědectví Františka Přeučila a sestry i dcery hlavní hrdinky procesu - ušlechtilé, nezlomné, statečné i hluboce lidské Milady Horákové (výrazně je dokresluje např. Nestávalovo svědectví o tom, jak při konfrontaci během výslechů nebyl s to poznat Kleinerovou, ztýranou a k nepoznání změněnou podstoupeným mučením). Divák tak získal ojedinělou možnost nahlédnout z mnoha stran jakoby nezúčastněně do pomyslné kuchyně, v níž se určovaly jak ingredience, tak výstupy těchto zrůdných justičních "technologií". Za zmínku stojí i nemalá občanská statečnost pracovníků filmového archivu, kteří se postarali o to, aby na konci šedesátých let náhodně nalezený záznam nezmizel a po desetiletích mohl vydat svědectví o statečnosti ztělesňovatelů alternativního levicového konceptu - demokracie socializující. Demokracie, která byla dalším popraveným v této hrůzné tragédii organizovaného zločinu. České televizi, jíž je nutno s náležitou úctou za tento skvělý čin její publicistiky poděkovat, se podařilo zachytit podstatný kus historie našich novodobých dějin. A vrátit do hry to nejlepší, co v ní tehdy bylo k uchopení. Hrdiny, před kterými je i dnes nutno smeknout bez ohledu na to, jak odolávali mučení svých vyšetřovatelů. Lidi, kteří nikdy neztratili víru v obnovu demokracie a konec hrůzného sovětizačního režimu.

Největším tajemstvím tohoto totálně zpackaného filmu je poznání, že odboj proti fašistům vedli budoucí generální tajemníci bratrských komunistických stran typu toporného Todora Živkova nebo úlisného Gustáva Husáka. Zbývající je jakousi vycpávkou. Vlezlý film, který dychtivého diváka připraví o několik hodin času. Času, který je možné strávit jinak, užitečněji.

Snaha zachytit plodný život zdatného, vzájemně se podporujícího manželského českého vlastně přirozteně feministického páru, který si alespoň trochu sáhl na kýženou světovost, byla úspěšná. Hořký tón jinak slunečních žní je pochopitelný - umírat se nechce nikomu ani tehdy, má-li to být vyústěním plně žitého, plnokrevného všestranně bohatého a dělného příběhu. Spíše než dokument točil režisér a scénárista Petr Kaňka vědomě jakýsi esej v obraze, založený na dvojí - náchodské a torontské - kompoziční časové ose. Decentnost, noblesa a takt, kterým dal přednost, se podle mého názoru pozoruhodně osvědčily. Český divák se určitě dozvěděl nejdůležitější - i méně známá - data o druhé části života dvou lidí bez nichž by česká kultura československého období byla nepředstavitelná. Myslím, že se tak stalo způsobem, který v soudobém českém dokumentárním filmu patří minimálně do širší špičky žánru. Česká televize i český televizní divák mohou být s dosaženým výsledkem spokojeni .

S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil.

V českém prostředí neobvyklé dílo nabízí zajímavý pohled na vídeňskou skutečnost konce čtyřicátých let minulého století. Vesměs se tu jedná o základnu fakt, poznatků a souvislostí, které a která jsou v českém prostředí naprosto neznámá. V evropské kinematografii tehdy ještě naplno doznívala poetika třicátých let zvukového filmu. Kamera i vedení herců zůstávalo více či méně divadelní, i když z dětských střevíčků počáteční bezradnosti se již viditelně vyzulo. Vedle pozoruhodné režie a nezanedbatelné kamery tu na sebe upozorňuje hned několik neméně pozoruhodných hereckých výkonů. Orson Welles, muž mysteriozního organizovaného zločinu, exotická Mata Hari, podle všeho česká Němka (ve filmu je pohříchu více českých jmen) Alida Walli, Italka s roztomilým německým šlechtickým predikátem Altenburger von Marckenstein und Frauenberg des Heiligen Römischen Reiches (cítíte, jak se jazyk přímo mazlí s těmi rozkošnými německy znějícími slovy; vskutku echt) a nezanedbatelný muž z generace tvrdé americké školy, skvěle ztělesněný Josephem Cottonem. Hraný film startovní velikosti nové historické epochy moderní světové kinematografie, zhruba tak lze - snad výstižně - charakterizovat v kostce tento nevšední divácký zážitek.

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu.