Hellboy

Výborný nápad, skvělé provedení, a když se k tomu připočte dodatečný hudební doprovod, který skutečně vychází z notového zápisu na plátně, tak není co řešit.

Ricky Gervais dost staví na trapnosti, stejně jako například v Kanclu nebo v Invention of Lying... ale v některých epizodách je to neskutečně přehnané, hlavně epizoda se Samuelem Jacksonem nebo Lesem Dennisem. Zato díly s Patrickem Stewartem nebo Danielem Radcliffem jsou boží. V nich se totiž pracuje především s jiným pohledem na tyto známé figury filmu, což přináší skutečně překvapivé momenty... :)

Dokumentární film, který na ploše 90 minut pomocí živých obrazů vykresluje snad všechny myslitelné odvětví potravinářského průmyslu se zaměřením na jeden jeho současný aspekt - mechanizaci a odlidštění. Z této šílené cesty, kterou lidstvo nastoupilo teprve nedávno, má zisk pouze hrstka lidí, kteří tento průmysl řídí, všichni a všechno ostatní trpí. Tenhle film zaznamenává takové věci, že se až stydím, že jsem člověk. A představuju si, že kdyby nás navštívila nějaká vyspělejší rasa mimozemšťanů a viděla, co děláme, tak by si pomysleli, že jsme se všichni zbláznili, když to tolerujeme. __ Dokument samozřejmě je svou povahou problematický, protože skeptické diváky pouze utvrdí v názoru, který už mají, zatímco obyčejné obecenstvo možná překvapí některými vybranými scénami, ale už i podle zdejších komentářů je jisté, že v nich žádnou trvalejší stopu nezanechá (Djkoma, Flipper, kwoky...).

Nesmírně zábavnej příběh jednoho blázna, streetartisty jménem Thierry Guetta, ve kterém samozřejmě sovy nejsou tím, čím se zdají být.

John C. McGinley je boží. Podobný případ jako Bill Murray - stačí mi vidět ve filmu jeho tvář a hned je to lepší zážitek. Ale jinak mě film absolutně nebavil, a to i přes svou záslužnou myšlenku o nenažranosti ropných společností. Steven Seagal tímto filmem režijně debutoval (za kameru se ale postavil poprvé a naposledy:)) a asi si splnil sen, když natočil snímek s ekologickým tématem. Hrdinou je vlastně ekologicky/politicky uvědomělý Rambo! Seagalova režie není nijak špatná, ale zároveň ani nijak dobrá... Jeho neherectví není takovým problémem. Spíš jde o to, že ušlechtilá myšlenka se nerovná dobrý scénář. Který je skutečně naprosto nudný a mizerný. Na průměr tuhle záležitost nedostane ani Michael Caine.

Přepadení v Pacifiku je zajímavá ukázka toho, že "akční hvězdu" lze udělat skutečně z kohokoliv. Steven Seagal možná skvěle uměl aikido, měl černý pásek a vedl vlastní dojo, ale ve filmech nikdy nic z toho pořádně nepředvedl. Přesto je tohle asi jeden z jeho nejlepších filmů, protože tu tehdy 41 letý Seagal ještě není tak masivně oteklý, jako posledních cca 10 let. Film docela dává smysl a má spád, což přičítám zkušenostem režiséra. Jedná se samozřejmě o tu nejjednodušší zápletku, kdy se hrdina snažící se zapomenout na "hrůzy války" dostane nechtěně zpět do akce a pořádně zavaří teroristům. Děj je stejně jako například Die Hard striktně ohraničený na jediné místo - tentokrát bitevní loď. Z této lodě chtějí teroristé vedení Tommy Lee Jonesem ukrást jaderné zbraně a kuchtík jim v tom musí zabránit. Jedná se o námět, který by působil ohraně již v 80. letech. V roce 1992 se ale Hollywood očividně ještě nevzpamatoval ze zbrojení v době studené války. V jednom ohledu ale působí aktuálně. Nukleární hrozbu zde totiž představují Tomahawky, střely s plochou dráhou letu, které byly poprvé bojově nasazeny v Zálivu, a to pouhý rok před natočením filmu... _____ Hrdina má po svém boku ještě pomocnici Eriku Eleniak, jejíž jedinou vlastností je (slovy feministky Laury Mulveyové) to-be-look-at-ness, jelikož se jedná jak ve filmu, tak i ve skutečnosti o Playboy playmate. No a spolu zachrání svět před nukleární zkázou.. PS: Kdysi dávno jsem viděl i druhý díl, a jestli si dobře vzpomínám, tak Přepadení ve vlaku je ještě nudnější, než Přepadení na lodi.

Je zajímavé, ale vlastně zcela pochopitelné, že hodnotící se zde obracejí pouze k Saturday Night Live, který se vysílá dnes, několik lidí zmiňuje Willa Ferrella nebo rap Natalie Portman, někdo možná i Eddie Murphyho, ale na tomto pořadu jsou podle mě nejzajímavější jeho kořeny, naprostý začátek, kdy se zde střídali komici (hosté) jako třeba George Carlin nebo Andy Kaufman, a jejich výstupy a hudební vložky byly střídány s komediálními skeči, ve kterých se pravidelně objevovali Dan Aykroyd, James Belushi a můj největší oblíbenec Chevy Chase. Jejich humor není špatný, ačkoliv Monty Pythonům se ani moc neblíží, oproti pythonům je SNL méně absurdní a mnohem konzervativnější, přesto se na to docela dost dobře kouká... Z těch stovek dílů hodnotím samozřejmě jen těch pár prvních, které jsem viděl.

Scott Pilgrim je můj nedostižný vzor:)

Cass Warnerová natočila dokumentární film o svém kouzelném dědečkovi a jeho bratrech, Warnerech. Kdo se zajímá o filmovou historii, tak bude zřejmě mnoho věcí z dokumentu již znát. Bratři Warnerové začali coby provozovatelé Nickelodeonů a již v té době položili základ svého budoucího impéria, člena takzvaných Majors, velké trojky a později velké pětky. Dozví se ale divák i tyto informace? Dozví se, že v éře nickelodeonů vznikla i další velká studia jako Fox, MGM, nebo Paramount? Jak mezi sebou tato studia soupeřila? Že třeba MGM bylo určitou dobu mnohem úspěšnější, než Warneři? Že se Warneři dlouho nemohli prosadit a jejich prvním výraznějším úspěchem byli až zvukové filmy Jazz Singer a především Singing Fool? Vůbec. Bohužel tento dokument vznikl "zevnitř", jakožto oslava warnerovského impéria, takže na nějakou objektivitu můžete rovnou zapomenout. Působí to tak, jako kdyby žádná další studia neexistovala. Když už dojde na fakta (například vznik jejich půjčovny v roce 1904), není uveden rok, kdy se to stalo. Když se mluví o nástupu zvukové éry, působí to tak, jako kdyby celý přechod ke zvuku byla zásluha Warnerů. Historik Birdwell (ne Bordwell:)) zde mluví o tom, jak bratři v roce 1925 koupili firmu Vitaphone (to je pravda). O minutu později samotná Cass Warnerová v mimoobrazovém komentáři tvrdí, že firmu pojmenoval sám Sam Warner : "He named it Vitaphone, the living voice." (což není pravda, firmu koupili již pojmenovanou). Tenhle dokument, který zobrazuje rodinu, tedy spíše dnešní firmu, v tom nejlepším možném světě, totiž vytváří nebo alespoň potvrzuje mýtus "výjimečných osob", což je v dnešní době velmi zastaralý přístup k dějinám. Jen výjimečně je zmíněno, že se studiu nedařilo, například Lina Basquette, žena Sama Warnera, říká, že v těžkých dobách museli prodat Rin Tin Tina, aby měli na výplaty, nebo že svého manžela, Sama Warnera, marně lákala do úspěšnějšího Paramountu. To jsou ale naprosto ojedinělé výjimky. ___ Přesto je to docela zajímavých 90 minut, jsou zde rozhovory s některými umělci a ukázky z několika desítek (!) slavných filmů studia, takže to není rozhodně ztracený čas.

Ano, animace působí poněkud jednoduše (devadesátkově), ale to není žádný argument, který by mohl výrazně ovlivnit hodnocení. Na filmech od DC Animation si cením dobrého příběhu (jako u většiny filmů) a komiksové atmosféry. Příběhem se sice Záhada Batwoman poněkud podobá o deset let staršímu a taktéž podhodnocenému snímku Batman a Fantom, protože se jedná v podstatě o prostý whodunit - kdo je Fantom, respektive kdo je Batwoman? V celém filmu vystupuje neobyčejné množství ženských postav, což film dává jasně najevo už v úvodních titulcích, přičemž jedna z nich je pravděpodobně Batwoman, ale nikdo, ani Batman, nedokáže přijít na to, kdo. Přes určitou podobnost s Batman a Fantom jde o zajímavou, svébytnou zápletku. Atmosféra není nijak pochmurná, spíše odlehčená a rozhodně cílící na mladší diváky, této přístupnosti však není dosahováno například infantilností Robinovy postavy. Ten je naopak naprosto v pohodě, žádné hloupé hlášky. Batman ale proti sobě nemá dostatečně mocného protivníka, takže divák podvědomě celou dobu ví, že mu nic nehrozí. Je zde sice Pinguin, ale nic moc velkého nepředvede, divák ho po pár minutách přijme coby téměř neškodný charakter. A to je docela závažná "chyba". Přesto film v pohodě zabaví - 75%.