kinej

Na filmech Dannyho Boylea je zkrátka vidět, jak moc si svojí práci užívá, skoro bych řekl, že jeho nadšení číší z každého záběru. U Transu jsem se skvěle bavil od prvních vteřin až do konce jednak kvůli skvělému scénáři, kdy jste vždy o několik kroků pozadu za vyprávěním, ale právě i díky hravé režií a téměř organickým propojením s hudbou. Trans možná nemá žádný, či poselství, ale i tak je to oslava filmu.

Vyměřený čas vlastně celý stojí na jednom jediném zajímavém nápadu, tj. času coby jediné měny, která je nositelem všech hodnot. Ať už to zní jakkoliv, Andrew Niccol si s touto myšlenkou pohrává tak šikovně, že to vystačí na záživný film s absencí hluchých míst. Zajímavá je i estetika světa budoucnosti (auta, interiéry, kostýmy), která působí autenticky a i při minimalistickém užití výrazových prostředků divák uvěří tomu, že sleduje úplně jiný svět.

Zajímalo by mě, co motivovalo tolik zajímavých jmen, že se upnuli zrovna k tomuto veskrze obyčejnému projektu. Od jmen režiséra i herců bych očekával zajímavější, viditelnější počiny. Pravda je, že jde o pohádku spíše vydařenou (z fantasy jsem si na tom nic nenašel), ale zase ne takovou, která by vyvolávala nutkání ji vidět vícekrát, např. každé vánoční dopoledne. Zkrátka, má očekávání k tomuto filmu nebyla vzhledem k námětu nijak závratná a ani po shlédnutí jsem v námětu nic, co by mělo potenciál něčeho zaznamenáníhodného nenašel. Určitě nejde o špatný, nebo snad pokažený film, Jack a obři je film, který sice tak nějak akorát naplnil má očekávání, ta ale nebyla nijak závratná.

I přes to, že jsem se při sledování Správců osudu nenudil, tak nějak se režisérovi nepodařilo prorazit obranný štít, který si můj mozek vytvořil potom, co jsem zjistil o čem, že ten film vlastně je. Zápletka už ani není v rovině sci-fi, ale spíš fantasy a tak nějak jsem tu základní tezi nedokázal akceptovat coby nosný nápad pro takovýto druh filmu. Asi jsem prostě jen čekal něco jiného a Správci osudu se mi netrefili do nálady. Dost mi nesedl závěr, kde bych očekával nějaké vysvětlení, proč se někdo rozhodl změnit svůj názor, nebo alespoň rozšíření konceptu správců. S tímto závěrem nakonec film vyzní celkem banálně.

Útok na bílý dům možná patří k tomu lepší, co Emmerich natočil, i tak se ale pro mě jedná o bolestnou zkušenost. Někdy mě napadá, že Emmerich odstěhoval do Ameriky, tamní lidi si snadno přečetl a od té doby si z nich dělá prču. To by pak byl génius, ale ono to tak zřejmě nebude. I zde dojde patetické proslovy a mávání prapory a happy ending, v takovém stylu že jsem z toho skřípal zubama. Takovéto filmy na mě působí až fyzicky nepříjemně. Navíc Channing Tatum v hlavní roli by zoufale potřeboval nějakou dodatečnou dávku charisma, protože je jeho role jeho postava je k uzoufání nezajímavá a nudná, ale to nic není proti jeho dceři, jedné z nejodpudivějších filmových postav co jsem kdy viděl. 11-letá teenagerka s fanatickým zalíbením v prezidentovi a v reáliích Bílého domu je, pokaždé když se objeví na scéně, tak nepříjemnou zkušeností, že jsme postupně začal fandit teroristům ať jí konečně odbouchnou. Takhle nějak jsem fandil i Bláhovi ze 30. případů Majora Zemana, nevím přesně proč, ale svým vyzněním mi Útok na Bílý dům tento seriál něčím připomíná.

Nečekaně obyčejná, ale možná právě tím dobrá kriminálka, natočená tak nějak postaru. Do paměti se mi zapíše díky jedné z nejzábavnějších automobilových honiček, co jsem v poslední době viděl, a taky slyšel (zvukové efekty jsou mimořádné). I ostatní scény, ve kterých dojde na akci, ale považuji, díky citu pro detail, za hodně vydařené a uvěřitelné. Možná až na tu řež v koupelně, kde se ty dvě gorily snaží demonstrovat, že jim jejich dlouhé zbraně na malém prostoru k ničemu nejsou, až moc okatě. Asi největší slabinou filmu je Rosamund Pike, jejíž snaha předvést co nejlepší výkon vyznívá mezi ostatními obyčejně domluvenými replikami, tak nějak nepatřičně a klidně mohla ubrat.

Tak jsem dostal chuť na nějaký ten těžší kousek a pustil jsem si Bergmanna. Netušil jsem, že maestro se někdy pouštěl i do komedií a tak jsem nemohl sáhnout víc vedle. A co všechny ty ženy mi přišlo jako úporná snaha co nejvíce pozurážet kritiky a ukázat je jako ty nejnicotnější bytosti. Bohužel je tomto konání, tolik jedovatosti že mi film ani nepřišel vtipný, spíš jen zatrpklý. Na to aby si Bergmann schladil žáhu, neměl umělec jeho formátu zapotřebí mrhat prostorem celého celovečerního filmu. Vylít si tak vztek na nějaké vedlejší postavě v pár minutách by bylo určitě účinnější a snad by to i dopadlo lépe.

BBC tedy rozhodně 50. výročí Doctora Who neodfláklo. Začalo to geniálním původním trailerem na výročí jako takové, jenž sám o sobě byl krásným dárkem všem fanouškům. Pak přišla mini-epizoda, která definitivně a krásně dějově zaplnila prázdný prostor doby, kdy byl seriál zrušen. Samotný výroční film byla úžasná jízda a tento počin jsem si nechal na konec. A i zde nelze jinak než smeknout. Tentokráte Marku Gatissovi, který napsal nádherné vyznání lásky k tomuto vyjímečnému seriálu. An adventure in Space and Time je povedeným, zábavným, dojemným, ale nepatetickým výkladem toho v jakých podmínkách seriál vznikal. Osobně jsem byl k ději skeptický, vždyť co může být tak zajímavého na vzniku seriálu, aby o tom vznikl film? Ale ono je toho hodně co říct, a fanouškům pro které se stal Doctor Who srdcovou záležitostí obzvlášť. Pro mě je An adventure in Space and Time rovnocenný souputník filmu Ed Wood od Tima Burtona, (oba jsou o průkopnících původně brakového žánru) a zaslouží možná o to víc respektu, že je „jen“ televizním počinem.

Sympaticky uměřený, obyčejný, ale kvalitní horor, jímž jde James Wan tak trochu proti trendům tohoto žánru. Na to aby uměl divákovi pocuchat nervy nepotřebuje obnažené vnitřnosti ani krvavé cákance, vystačí si se svým umem a to je sympatický přístup. Po Insidious další vydařený kousek asi nejtalentovanějšího hororového režiséra současnosti.

Tedy mě se Pacific Rim dost líbil. Vždycky se mi líbily anime seriály jako Neon Genesis Evangelion atp. No a konečně se někdo pokusil tento subžánr převést na filmové plátno. Del Torrovi se to dle mého názoru spíše povedlo. Pravda, příběhově to není kdovíjak promyšlené drama (na rozdíl od uvedeného anime), ale nikdo se ani nesnaží tvářit, že Pacific Rim je něco víc než jen čistokrevná akční zábava. Zmíněná snaha o oduševnělost je mimochodem to co dokáže degradovat nejeden blockbuster (Man od Steel, cokoliv od Emmericha), Del Torro ale takové ambice vůbec nemá. Naopak předkládá přes dvě hodiny trvající vizuální zážitek, do kterého se nevešel žádný hloupý dialog, který by mě v té zběsilé jízdě stihl urazit svým patosem nebo debilitou. Už jen kvůli těm akcí se na film určitě ještě jednou podívám.