kinej

Takové filmy jako točí Malick, nebo jaké točil Tarkovskij či Vláčil by snad ani neměly být recenzovány. Jejich zamýšlený efekt na diváka je zcela odlišný, než jaký má 99,99% procent ostatních filmů. Nejedná se o přímočaré odvyprávění příběhu, ale o mnohovrstevnatou, nelineární, meditativní pouť osudy několika postav, jež na diváka nepůsobí pouze při sledování filmu, ale zanechávají v něm, je-li k tomu přístupný, nesmazatelný otisk, který rezonuje v jeho mysli ještě po dlouho dobu. Příběh samotný není důležitý, důležité jsou přesahy a souvislosti v jakých se film odehrává. V Novém světě se přemítá nad vírou, láskou, či smyslem života. Témat se však dá najít mnohem více, protože film je nejdendnoznačně uchopitelný a jakmile je natočený, dá se říci, že žije vlastním životem a dá se vykládat na nespočet způsobů. Osobně jsem byl Malickovým vyprávěním okouzlen, byť zejména částí ve které je ztvárněn její vztah s Johnem Smithem. Druhá část je již méně zajímavá. Zklamáním pro mne je angažmá přeceňovaného skladatele Jamese Hornera, který zde opět vykrádá sám sebe, tentokrát Statečné srdce. Naštěstí zůstala většina jeho hudby nepoužita a namísto něj jsou ke slyšení nepoměrně propracovanější kompozice Richarda Wagnera a Mozarta, které přeci jen komplikovanému epickému stylu sedí mnohem více. Vzhledem k slabší, byť důležité druhé části, a Hornerovi tedy dávám jen čtyři body, i když si myslím, že u takového díla je jakákoliv hodnocení irelevatní.

Vytýkat tomuto filmu jeho fašizující sklony je hloupé. Vždyť je to sakra jen film. Řekl bych, že uctivého zacházení s násilníky je v reálném životě až až, tak proč neulevit fantazii, alespoň na filmovém plátně. Naopak mi ve filmu chybělo víc takového přímočarého jednání. Navíc, jak čas běží, je inspektor Callahan jen slabým odvarem následujících drsoňů. Když už bych chtěl filmu něco vytýkat, zaměřil bych se spíše na kvalitativní, než pseudomorální kritéria, třeba místy drhnoucí scénář, či ne úplně vychytanou kameru. Ale Callahan je v podání Eastwooda, tak zajímavá postava, že dokáže tyto drobné nedostatky překlenout.

Filmové veledílo, natočené s naprostou suverenitou. Clint Eastwood celou svou kariérou spoluvytvářel image divokého západu coby romantického kolbiště, různých neomylných střelců, fanatických mstitelů a neohrožených hrdinů. A v Nesmiřitelných vše, co za dlohá léta budoval, rozmetal na kusy. Střelci nejsou až tak neomylní, hrdinové nejsou až zase tak stateční a vůbec ono ani není tak jednoduché nasednout na koně. Tuhle revizi žánru western natočil Eastwood fenomenálně, bez zaváhání. Ale velkou zásluhu na filmu má geniální scénář, v němž snad každá scéna popírá vizi hrdinského divokého západu. Klíčovou je postava spisovatele brakových románů, jehož postava je náhle konfrontována a šedou realitou, jež není až zase tak bylštivá, jak by si leckdo přál. Namísto toho je plná šťastných náhod, zbabělých vražd a nejednoznačně vyhraněných charakterů.

Hororů vzniká celá řada, ale těch které skutečně dokáží splnit svůj účel, napínat a děsit je naprosté minimum. No a druhému REC se to daří stejně dobře jako tomu prvnímu. Kameraman dostává ze stylu handy camery absolutní maximum a hlavně se roztřesená a neostrá kamera stává jeho největší filmařskou zbraní. Příběh sám o sobě nšní žádný zázrak, ale zase dodává soildní zákady, díky nímž může kvalitní horor fungovat. Skvělá práce. Pokud by se i třetí díl takto vydařil, jednalo by se asi nejkvalitnější hororovou trilogii všech dob.

Těžko říct, jestli je Pro pár dolarů lepší nebo horší mež ostatní díly. Je prostě skvělý a fakt, že je jedním ze třech může divákovi činit bezbřehou radost, jelikož shlédnutím jednoho dílu to nekončí. I zde vytvořil Leone poutavý svět hrdinů a maximálních padouchů, který je umocněn geniálním soundtrackem. Skvělá kamera, a geniální casting. Nemá smysl hodnotit Eastwooda, ale takový Gian Maria Volonté, coby šílený úhlavní padouch je taky trefa do černého. Z jeho krutého pohledu opravdu mrazí v zádech. Pro mne nejsilnější scéna je souboh El India se svým udavačem, kdy se poprvé ve filmu čeká, až dohraje melodie. V těchto momentech se prokazuje režisérova genialita. Leone se zkrátka pro western narodil.

Nemůžu si pomoct, ale mě se i tenhle Jarmusch líbí. Film Hranice ovládání jakoby logicky navazoval na Mrtvého muže, a Ghost Doga. Je dosti podobný a zároveň velice jiný. Zachycuje pouť nájemného vraha, který se prostřednictvím různých divkákovi nesrozumitelných indícií dostává dále ke svému cíli, otiskávajíc do dění kolem něj svou životní filosofii. Ta je založena na absolutní trpělivosti, vyrovnanosti a vnitřním klidu. Na rozdíl od předchozích filmů, jeho hlavní postava neprojde žádným přerodem, spíše jen pozoruje dění kolem sebe. A vnímání okolního, podivného, světa skrze optiku takového člověka se Jarmuschovi povedlo. Oproti ostatním filmům tohoto režiséra, zde neuslyšíte jediný smysluplný dialog, vše se pohybuje na hranici absurdity a přesto se filmu daří děj záměrně šnečím tempem sunout kupředu. Z celé tvorby JJ, je tento film, nejhůře srozumitelný, na druhou stranu je možné ho pokaždé jinak interpretovat. Až to spíše připomíná tvorbu Davida Lynche. Hranice ovládání je nádherně nasnímán, kameraman vyždímal z lokací absolutní estetické maximum. Bohužel zde ubylo Jarmuschovského humoru a obvykle vynikající soundtrack je zde spíše průměrný. Tento film sice není tak záživným jako jeho předchůdci, za to je však mnohem více meditativnější a umožňuje divákovi bloudit a tápat v imaginárním světě společně s hlavním hrdinou.

Statečné srdce býval můj nejoblíbenější film v době, kdy mi bylo 16. A líbil se mi i po 14-ti letech, i když už v něm vidím i nějaké ty chybky. Mel Gibson točí místy velice kýčovitě. Záběr na líbající se pár pod košatým stromem, a opodál stojící kůň, jakoby vypadl z pera Danielle Steel. Obdobně ploše jsou i napsány i postavy. Každý je zde buď hrdiny, nebo (slizký) záporák. A i když zjednodušené vidění světa historickým hrdinským eposům sluší, zde je to společně s manipulací s historickými fakty občas trošku moc. Nekomplikovanost vystihuje i hercectví Mela Gibsona. Ten zde herecky vytvořil Martina Rigse v kyltu a scény natočil tak, aby zde bylo dost prostoru pro jeho fanatický, upřímný modrooký pohled. Ale, abych jen nekritizoval, dejte Gibsonovi pár hektolitrů krve a natočí vám parádní bitevné scény. Navíc esteticky vytvořil takový obraz středověku, jak si jej představuju já, plný špíny, mastných vlasů, shnilých zubů a krve. Plochost postav vám umožní pocítit vztek Williama Wallacem, užít si pomstu společně s ním a věřit jeho touze po nezávislosti. To co např. v Patriotovi vypadalo naprosto směšně, zde funguje.

Nedotknutelné považuji za mírně přeceňovaný film. Ano, jedná se o velice vydařený kus filmařiny, ale přesto se tam nějaké mouchy najdou. Třeba hudba Ennia Morriconeho je sice krásná, ale řekl bych, že zcela nevhodně použitá. Při přestřelce na kanadsko americké hranici například jsou k slyšení velice sentimentální motivy, to mi však nepřijde moc na místě. A takových nepatřičných hudebních kulis je zde více. Nevím, jestli to měl být nějaký inovativní záměr režiséra, ale moc to nefunguje. Seana Conneryho skutenčně uznávám, ale že by zrovna zde zahrál takový výkon, aby získal Oscara? Vždyť role je napsaná tak, že ani nějaké velké hraní neumožňuje. Zde tedy byla akademi zase pořádně mimo mísu. Ale to není chyba filmu. Brian De Palma každopádně umí skvěle točit přestřelky. Ty v Nedotknutelných jsou stejně bravurně sestříhané a napínavé jako ty c Carlitově cestě. V tomto je tento režisér skutečný mistr.

S přibývajícím počtem shlédnutých korejských (samozřejmě jiho-) si uvědomuji, že jejich kinematografie je z těch všech asijských nám evropanům (a amíkům) nejpřístupnější a nejpochopitelnější. Přeci jen, jejich filmy mohou bez problémů fungovat i v našich kinech a je jen škoda, že zde nedostávají tolik prostoru, protože kvalitou euroamerickou tvorbu minimálně vyrovnávají. A to vše platí i pro Malaton, žánrový film který je nekomplikovaný a líbivý až na hranici kýče, to je však při tématu naprosto v pořádku. Tomu odpovídá i hezká estetická kamera a obdobně líbivá hudba. Navíc osobně se pokouším na maraton už pár let trénovat a ještě jsem ho ani jednou nedokončil, a to ani zdaleka nemám tak přísnou laťkou, jakou jsou tři hodiny, takže žasnu i událostí v filmu popisovaných, protože dát maraton vůbec, je strašná machrovina.

Sice je to přirovnání podivné, ale při Sympathy For Mr. Vengeance se mi vybavily dramata Williama Shakespeara. Základním hnacím motorem hlavních hrdinů tohoto snímku je jak jinak pomsta. Té obětují vše, i svůj vlastní osud a to tak, který je neodvratně fatální. Velice chytře je napsaný scénář, u kterého je dobré nevypínat, protože je velice snadné v záplavě informací ztratit nit. Navíc zde je oproti zbytku trilogie přítomen ten nejčernější z černých humorů a při takové míře cynismu se divák musí zamyslet nad marností a zbytečností všeho snažení.