kinej

Naprostá klasika němé krátkometrážní grotesky. Vejplata sledem vyvážených a obzvlášť vydařených a originálních gagů, bez hluchých míst.

Filmem Kid překročil jeho tvůrce svůj stín. Oproti jiným filmům, které Chaplin v té době točil, je Kid méně veselý, na druhou stranu je ale napínavý, drsný, dramatický a dojemný tím správným způsobem, čímž nehrozí, že by se z něj mohl stát kýč. Film totiž popisuje nehostinné až kruté prostředí ve kterém žila chudina, ale také propastné rozdíly v životním stylu mezi chudými a bohatými. Z krále komiků se díky Kidovi stal Chaplin králem filmu. Zde totiž dokázal, že umí s přehledem ovládat celou paletu emotivních nástrojů, které filmařina nabízí a vytvořil šablonu, podle které se podobné dětské filmy točí dodnes. Obdivuhodné je že si nastavil laťku velice vysoko, ale stejně ji poté ještě mnohokrát přeskočil.

V této grotesce není nic, co by Chaplina odlišovalo od jeho doboých konkurentů. Žádný přesah, žádná politika, jen legrace. Nutno zmínit, že pár fórů je opravdu mimořádných, ale tyto vtípky nemají takovou kadenci, aby obstály v konkurenci s ostatními groteskami. Navíc Chaplinovo mistrovstí vynikne především při celovečerních filmech, v těm středometrážním chybí hlubší koncepce.

Dílo, které zahájilo vlnou zvanou Německý expresionismus. Společně s později dodanou hudbou tvoří husí kůži nahánějící horor. Pokud se umíte na filmy takového ražení dívat, tak Kabinet doktora Kaligariho vás uchvátí. Geniální kulisy, které předčí všechny možné exteriéry společně s ranným filmovým herectvím, (založeným hlavně na kulení očí ), je mrazivá kombinace. Úžasná je například sekvence, kdy jde Caesar uloupit vyvolenou dívku. A o konci lze říct jen to, že tak rafinovanou pointu, jsem od filmového stařečka opravdu ale opravdu nečekal.

Ty staré Chaplinovy grotesky jsou sice legrační, na druhou stranu někdy působí jako by sám režisér nevědel rady co si se všemi těmi metry filmového pásu počít. A tak se vlastně jedná o sled gagů, z nichž některé jsou průměrné (koza žere noty), ale některé jsou opravdu vtipné a originální (kafe zahuštěné cukrem). Tento film je zajímavý tím, že už i zde se projevuje nesmírné sociální cítění režiséra, jaké je patrné v jeho pozdějších dílech. Jenomže krom toho a několika vtipných scén má film dost hlušiny. Každopádně to stojí za shlédnutí, pořád se jedná o lepší záležitost než třeba současné televizní zábavné show.

Ani tento snímek neoplývá něčím, co bychom mohli nazvat koncepcí. Jsou to jen poskládané gagy. Na druhou stranu v tomto případě je to opravdu sranda. Boj se skládacím křeslem, či vylitý tér nevyčpěly ani po letech. Navíc je zcela evidentní, napříkladi ve scéně kdy Chaplin "jen" tančí, že tento muž se pro filmové kamery narodil.

Tento snímek se tak trochu liší od jeho ostatních grotesek. Je zde totž patrná velká míra solidarity vůči vojákům a vyznění filmu bych nehodnotil zrovna jako pacifistické. Naopak zde Chaplin demonstruje angažovaný politický postoj. Není v tom ale nic nechutného, jako tomu bývá v politických agitkách, protože v podání Chaplina je vše milé a vtipné.

Na Chaplinových groteskách mě baví, že každá má minimálně jednu nezapomenutelnou a originální scénu. Zde jsou takové dvě, tedy alespoň dle mého názoru, zároveň je film také mírně smutný, přeci jen prostředí v jakém se denodenně tulák pohybuje je deprimující. Klasický Chaplin, ale myslím, že jiné grotesky jsou vydařenější, přeci jen mají výraznější stavbu příběhu, než je tomu zde.

Možná je to tím, že když divák ochutná pozdní Chaplinova díla, přijdou mu ta starší tak nějak pytlká. Na druhou stranu, kdyř člověk ví, že nemůže očekávat ždáné hlubší poselství, ale "jen" legraci, dá se u filmu solidně pobavit. Na Chaplinovo filmech se mi líbí, že téměř v každém je něco originálního, co jinde není. Zde třeba balancování s talíři, či couvání s koni. Jinak je však film zastíněn pozdější tvorbou.

Proč jsem se zrovna u této grotesky rozhodnul dát plný počet? Protože je velice vtipná a hlavně Chaplin v ní vystupuje téměř sám. V prostředí, které čítá asi 4 lokace dokáže předvést herectví s totálním nasazením i coby kaskadér. Plno záběrů, například souboj se sklápěcí postelí je navíc natočeno bez jediného střihu. Pak se nemůžu nezamyslet kolik úsilí a kolik opakování muselo Chaplina (a to zejména jeho), než dostal film svou finální podobu.