kinej

Jelikož je jonesovská trilogie (čtvrtý díl beru jako omyl) nejmilovanějším filmovým fenoménem mého dětství, byl jsem hodně zvědavý na tento dokument o jejím vzniku. Upřímně, nic moc. Čekal jsem o dost víc. Každý z filmů by si totiž zasloužil svůj vlastní dokument v délce tohoto souhrného. Jako dokonalý dokument beru například rozsáhlé materiály umístněné jako bonusy na blu-ray Pána prstenů, kdy je každá složka filmu rozpitávna až na dřeň. Zde zmíněné informace jsou hodně povrchní, na úrovni obecných znalostí o Jonesovksých filmech, zcela chybí detailnější pohledy na práci jednotlivých členů produkce a naopak přebývají různé nadbytečné veselé histotky z natáčení a všobecné chvalozpěvy. Mnohem zajímavější je jiný dokument umístěný na jonesovské kolekci a to On the set of Raiders of the Lost Ark, kde je možné sledovat Stevena Spielberga při práci s lidmi atp.

U Barbara, jak zní neobratný český dsitribuční název filmu, takhle nízké hodnocení fakt nechápu. Možná je to tím, že diváci očekávali něco zcela jiného. To ale není můj případ. Věděl jsem že se nejedná kinofilm typu Vikingové. Jméno režiséra je zárukou spíše jakési téměř hypnotické podívané ve stylu filmů Terence Mallicka, Davida Lynche, Wernera Herzoga nebo Jima Jarmusche. A atmosférický trip Jednookého podbarevný psychadelickou zvukovou kulisou se mi dost líbil a to od hned od prvních záběrů, ze kterých na vás dýchne sychravá mlha severských zemí. Dialogů je ve filmu minimum, příběh je odvyprávěn nedoslovně, volným tokem událostí, mezi nimž zůstává volný prostor pro domýšlení souvislostí divákem. A přesně takovéto filmy si užívám nejvíc. Normálně bych dal jen 4*, ale hodnocení něco málo přes 50% mi přijde natolik zcestné, že dám plnou palbu.

Zapadákov je taková poetičtější verze příběhu ve stylu Bonnie a Clyde. Film sice není takovým opusem, jako Tenká červená linie nebo Strom života, ale to je vzhledem k tomu, že se jedná o debut celkem pochopitelné. Přesto ale Zpadákov nese známky tvůrčí suverenity a vyzrálosti. Režie vždy skvělého Terence Mallicka, kamera a střih filmu dodávají poetický ráz, který i z pustých a nehostinných koutů Ameriky vytváří krásné prostředí. Ve skvělém spojení s klasickou hudbou se pak tento efekt násobí. Herecké výkony Sheena a Spacek zase dodávají dvojici kriminálníků uvěřitelnou lidskou povahu milenců s téměř dětinským pohledem na svět. Byť film nedosahuje výšin již zmíněných Mallickových děl a nenašel jsem nic, co bych mohl vytknout, tak s přihlédnutím toho, že se jedná o prvotinu začátečníka, dávám maximální hodnocení.

U nás se o životě v době totality točí komedie plné tzv. laskavého humoru o tom jak to češi všechno pěkně švejkovali a nakonec to všechno dobře dopadlo. V Rusku, kde je historická zkušenost o poznání horší by takovýto humor asi nebyl na místě. Tahle dobová komedie je nasáklá humorem, který bych nazval děsivý. Z filmového setkání s generalissimem, i přes všechny ty směšné nesmysly které kydá, opravdu chvílemi mrazí. Alexej Petrenko ztvárnil Stalina naprosto skvěle a i přes komické prvky věřím, že reálně. I jeho výraz tváře značí cosi neurčitého mezi nevědomím a zákeřností, takže ani filmový divák (naštěstí jen to), nikdy neví na čem je. Podobný je i celý film - neustále mistrně balancující mezi komedií a politickým hororem. I pro něj je příznačná nevyzpytatelnost a neočekávatelnost toho co přijde v příšítím okamžiku. I přes uvěřitelné vtipy, jejichž humor vychází z neustálého soupeření v podlézání nejvyššímu, na vás padne tísnivá atmosféra zlé doby, kterou korunuje závěr.

Vlastně bych měl být spokojen. Zase se jednou někdo pokusil natočit nadupaný samurajský film jako ze starých časů, navíc se soudobými technickými možnostmi. Ale není to ono. Zmíněný žánr má své zlaté období už za sebou a v téhle éře se mu ža na vyjímky (geniální trilogie Yoji Yamady) nedaří. Ani 13 samurajů nenabízí stylovost a šmrnc oněch filmů ze 60. let. Režie Takashi Mikeho mi moc nesedla, jakoby byla příliš moderní pro tenhle typ filmu. Humor dává tak, kde spůobí nepatřičně. Herci sice nejsou špatní, ale žádné charismatické výkony, na kterých starší filmy stály, se nekonají. Mike uplatňuje násilí tak kam se to moc nehodí (sadistické chování lorda Naritsugy vůči nevinným obětem) a tam kde by klidně mohly létat usekané končetiny (finální asi půlhodinová řež) toho až zase tolik k vidění není. Samotný závěrečný boj 13 proti 200, který je asi hlavním tahákem tohohle filmu, mě také nijak neuchvátil. Chvílemi jsou souboje pojaté realisticky (jako z vojína Ryana) a chvílemi pak zase samurajové poskakují jako na šňůrách (jako u Pirátů z Karibiku). Výsledek pak nepůsobí ani autenticky, ani bombasticky. Nudit se sice nebudete, ale nic víc nečekat.

Tahle mírně nadprůměrná komedie těží svůj humor z námětu o velikočních králičcích, jež se za pomocí chlastu, drog a sexu pokoušejí srovnat s tím, že dostali padáka z nadnárodní firmy. Kupodivu si s tím tahle komedie vystačí a po většinu stopáže funguje. Hank a Mike připomínají takovou amatérštější kanadskou verzi filmu Santa je úchyl, přičemž hlavní rozdíl je v tom, že jsou dva a na rozdíl od Thorotna nejsou v červenobílém, ale v růžovém chlupatém ohozu. Co film trochu sráží, je všudypřítomný amatérismus. Produkce se sice očividně snažila nic neošidit, ale ať již jde o kameru, střih, nebo herce, vše nese znaky nízkorozpočtového debutu.

Podařený film, jehož největší kvalitou i omzením je původní námět. Věřím že Kiplingova kniha se velice dobře čte a do jisté míry totéž platí o sledování tohoto filmu. John Houston uvěřitelně předložil uvěřitelný zaniklý svět koloniální éry, kdy ještě existovalo něco jako neprobádaná území. Z filmu sálá dobrodružná atmosféra vlastní všem výpravám do neznáma té doby. Již první sérií záběrů Houston nastolil takovou iluzi, jíž je snadné uvěřit. A díky kvalitní výpravě (Maroko coby Afghanistán) a obsazení lokálních neherců tato nastavená laťka do konce filmu nespadne. Connery a Caine jsou charismatičtí herci a tak sázka na ně nemohla být marná. Co mě ale nepřesvědčilo, je scénář. Jakoby se při adaptaci moc lpělo na původní povídce a jednotlivých detailech. Film tak asi nenabídne víc, než zábavné převyprávění uzavřeného příběhu, který ale na víc nevydal. Také se zbytečně lpí na archaické mluvě a dobových vtípcích, což filmu na dynamice nepřidává.

Zaříkávač koní je sice trošku utahaný a těch citových problémů je tam až nevkusně moc. Pár takových scén mohlo být natočeno lépe, nebo nemusely být ve filmu vůbec. Ale v čem se Redfordovi film opravdu povedl je zachycení života amerických rančerů a zvlášť pak rozdíl mezi jejich životním stylem a hektickým životem ve městech. Kontrast mezi dvěma životními styly je zachycen tak sugestivně, že nelze nepřemýšlet o tom která cesta je ta lepší. Mě osobně film právě tímto hodně oslovil, přotože ještě více než jiné přiživil můj pernamentní vnitřní konflikt o tom, jak nakládat s omezeným množstvím volného času. Život a práce na ranči v USA skoro vypadá jako jedna z verzí ráje, tak jak si ho já představuji. A další osobní téma filmu, které ve mně silně rezonuje je vztah ke koním. To jak jsou zde tito tvorové zachyceni vypovídá o tom, že takovýhle film nemohl zachytit někdo kdo by je neměl rád.

Na Barevný závoj se velice dobře kouká. Počínaje dobrými herci až po poctivou výpravu není nic odvedeno hůř než nadprůměrně. Ale to je asi tak všechno. Film pobaví, skončí a velmi brzy se vzpomínky na něj vytratí, protože nepředá nic než jen to co v dané chvíli k vidění. Režisér Curran je dobrý řemeslník odvedl dobrou práci, vytvořil chytlavou amtosféru stré Číny za koloniální správy, ale nic víc nesdělil.

Kundun je další z řady machrovin Martina Scoresese. Jeho schopnost točit absoltuně rozmanité filmy a vždy velice dobře je pověstná. Zde je odskok od něčeho, co by se dalo nazvat jeho tradiční tvorbou ještě markantnější. Natočil zkrátka film z jiného světa, který nejen že je velmi poutavý, ale působí nesmírně autenticky. Jasně, někomu kdo nikdy nebyl v Americe může připadat opravdový i Vinnetou, ale zde je průnik do tibetský reálií takový, že je filmová iluze tamního světa dokonalá. Za to zasluhuje Socrsese hluboký obdiv. Respekt zaslouží i výprava, která dokázala vyrobit Tibet z Maroka, kostýmy, rekvizity, samozřejmě hudba a u tohoto režiséra tradičně vždy dokonalý střih. Čeho si cením ale nejvíc, je již samotná volba nejednoduchého námětu. Už jen rozhodnutí natočit životopis Dalajlámy, v němž hraje důležitou úlohu jeho duchovní vývoj, posílá film daleko z vod mainstreamu. Kundun se podle mého názoru maximálně povedl a říká přesně to co by říkat měl. A to tak dobře, že jsem se na chvíli zastyděl za můj prací v byznysu těžce vypěstovaný cynismums.