kinej

Krásná ukázka neuhlazené, ale razantní filmařiny. Režisér Mungiu se soustředí zejména na herce, pozoruje je až z intimní vzdálenosti a zachycuje jejich skvělé herecké výkony. Nic víc není třeba, žádný hudební doprovod, žádné nestandartní střihy, prostě jen sled dlouhých záběrů. A ono to skvěle funguje. Scénář je totiž tak drsný, že diváka mrazí a nelze film přestat sledovat. Velice silná je pasáž rozhovoru s doktorem na hotelovém pokoji, která až bolí, byť se o zákroku jen mluví, nic není prováděno. Nebo pasáž s narozeninovou oslavou, kde se baví za jiných okolností fajn lidi, ale v kontextu toho co víme, vše působí až hororově. Mungiu je bezpochyby velice empatický k ženám a jejich pocity dokázal zprostředkovat všem divákům.

I přes některé velice silné dialogové scény, se mi film nedostal úplně pod kůži. Asi mi úplně nesedl “rukopis” režiséra Danielse. Zejména pasáže, kdy Precious odlétá od reality pryč ve svých myšlenkách do světa fantazie, nefungují tak jak bylo zamýšleno. Sice chápu, co tím režisér zamýšlel, ale tyto momenty mi přišly křečovité. S filmem mi často ani neladil soundtrack, který nevtořil s obrazem kompaktní celek. Ale jinak je Precious film podařený, zejména díky scénáři a díky některým hereckým výkonům. Obzvláště sugestivní jsou pasáže mezi Precious a matkou a to díky herckému koncertu Mo´Nique. No a příběh samotný je tak krutý, že se ani nechci představit, že se něco podobného ve skutečnosti může dít.

Síla tohoto filmu spočívá v tom, že jednotlivé ať už pyrotechnické, či bojové pasáže jsou opravdu velmi dobře natočené. Působí autenticky a divák si udělá představu o tom, čím vojáci v Iráku prochází. Také je skvěle zpracováno právě ono, pro američana, či evropana, naprosto cizí prostředí, ve kterém si člověk nemůže být jistý naprosto ničím a musí si připadat snad jako na úplně jiné planetě. Potíž je v tom, že tyto silné momenty se nepodařilo sepnout, do nějakého silnějšího příběhu, který by třeba i nesl nějaké hlubší poselství a dal tak filmu hlubší smysl. I přes rozpolcenost některých postav mi tak film přišel spíše povrchní a to je škoda, protože scény se zneškodňováním nálože a autě, či přestřelka na poušti jsou absolutně úžasné.

Ač bez významnějších logických výhrad nedám plné hodnocení. Přeci jen jsem po velice slibném Měsíci, čekal od Duncana Jonese víc. Film je velice dobře natočený a je radost jej sledovat, ale vzhledem k nastolenému tématu, mohl jít více pod povrch. V úvodu nás film sice sympaticky zavalí fyzikálními teoriemi, aby v postupně přepnul z logické na silně emocionální rovinu. Díky tomu na mě v důsledku film působil lehce povrchně, ale to je asi ryze subjektivní názor. Každopádně je to solidní pokoukaná, ale mohlo to být i lepší.

Králova řeč je vlastně komorní drama, byť natočené velkolepě. Typický anglický, konzervativně pojatý film. Jednoznačně stojí na geniálním scénáři a na velkých hereckých výkonech. Hodnotit hlavní tři postavy nemá smysl, to zde již určitě udělalo spousta uživatelů, ale já bych vyzdvihnul i skvěle obsazené vedlejší role. Guy Pearce, coby slabý Edward VIII., Michael Gambon coby charismatický George V. a nebo Timothy Spall coby suverénní Churchill jsou neméně úžasní a skvěle hlavním postavám sekundují. Potěší také účast Dereka Jacobiho v roli arcibiskupa, ten si totiž zahrál císaře Claudia, v geniálním téměř eopnymním britském TV-seriálu, který měl také vadu řeči a také ho léčili metodou oblázků v puse, jež je demonstrována v úvodu filmu. Avšak i přes spousty nesporných kvalit považuji film za mírně přeceněný. Přeci jen, působí jako hezky natočená divadelní hra a neždíme z filmu, coby vyjadřovacího prostředku maximum. Co se Oscarů týče, tak filmy 127 hodin a zejména Černou labuť považuji v tomto směru za mnohem lepší, progresivnější a inovativnější. Ale i tak je krílova řeč, příjemnou záležitostí a potěší vidět skvělého Colina Firtha také v něčem jiním, než v připitomnělé romantické komedii.

True Grit je dokonalá precizní filmařina, ale bohužel tentokrát Coenovi nenabídli nic víc. Není zde nic, co by mělo být čteno mezi řádky, žádné životné vedlejší postavy, nic dvojsmyslného, pouze lineárně a hezky odvyprávěný příběh. A u takových mistrů, lze jen těžko brátnit srovnávání s předešlou tvorbou. Tím nejlepším na celém filmu je Jeff Bridges. Už jsem ho viděl ve spoustě filmů a vždy odvedl kvalitní herecký výkon, ale zde zahrál opravdu jednu ze svých životních rolí. Jednu z těch, které vidíte, a zapíšou se vám do paměti ať chcete nebo ne. A volba herců vždy patřívá mezi silné stránky coenovek, takže i ostatní představitelé jsou více než solidní.

I když je toho hodně co se mi na Where The Wild Things Are líbilo, přeci jen byl tento film ve výsledku spíše zklamáním. Chybí mu totiž to nejdůležitější, a to sdělení. Maxův snový svět je krásný, příšeráci jsou roztomilí a když si spolu všichni hrají je to vážně legrace. Naopak, když se hádají je film děsivý a smutný. Jenomže to vše vypadá jako nesouvislý slepenec více či méně povedených scén, avšak zcela chybí pojivo ve smyslu vývoje a následné katarze hlavního hrdiny. Jestli původní kniha vypráví o tom jak se chlapci po vyvztekání začne stýskat, až se rozhodne vrátit domů k mamince, tak z filmu nic takového divák nepochopí. A to je škoda, protože vizuálně i hudebně je film krásný a místy i zábavný.

Asi největším kladem tohoto filmu je jednoduše to, že to tvůrci nepodělali. V rámci série Planety opic se jedná o důstojného pokračovatele, či spíš předchůdce, který nemůže fandy tohoto fenoménu nijak urazit. Naopak je lepší než všechny díly, vyjma toho úplně prvního, který měl výtečnou a neopakovatelnou atmosféru. Scénáristé se vyhnuli nešvarům většiny blockbusterů: patosu a sentimentu a soustředili se na kvalitní odvyprávnění chytrého příběhu a demonstraci brutálních speciálních efektů. Film mě vážně bavil, ale na druhou stranu by mě nebolelo ho už nikdy znovu nevidět, takže žádný mezník kinematografie se nekoná.

Rubber je sice velice originální počin, to filmu nikdo upřít nemůže, ale na druhou stranu nosnému motivu by mnohem více slušel krátkometrážní formát, či videoklip nějaké kvalitní kapely. Přeci jen po úvodním nadšení se dostavuje pocit, že tvůrci již vystříleli všechny náboje a že vše co stojí za to vidět, již bylo ukázáno. Každopádně ta odvaha experimentovat se cení a i přes natáhlý průběh se jedná o zaznamenáníhodný film.

Tak nevím, co vedlo Hitchcocka, že právě tento svůj film favorizoval, ale podle mého názoru se jedná o slabší kus poznamenaný dobou svého vzniku. Vím, že mistr si nikdy s uvěřitelností svých filmů hlavu nelámal, ale přeci jen že by mladá dívka trpěla ve své domácnosti vraha, který se jí navíc pokouší zbavit, jen aby neublížila matce? To je přece úplný nesmysl a o propracované psychologii postav v tomto filmu nelze vůbec uvažovat. Filmu také moc nesluší afektované projevy typické pro herectví v 50. letech, které způsobují, že láska neteře ke strýčkovi se zdá být téměř deviací. Svým úsporným herectvím, ale mnohé napravuje Joseph Cotten, coby nenápadný padouch. Naštěstí, Hitchcock uměl dobře udělat téměř vše. Druhá část filmu je skutečně místy mrazivá, nevynikají jen scény s vrahem, ale i například ta kdy neteř Charlie dojde ke hrůznému zjištění. A nejlepší je film samozřejmě v závěru.