Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (1 871)

plakát

Neil Young: Heart of Gold (2006) (koncert) 

Teď mám období, kdy hodně poslouchám Neila Younga. A jelikož ho mám hlavně za rockovou legendu, byl pro mě tento koncert trošku šok. Neil je opravdový chameleon. Mezi ryze rockovými (a skvělými) deskami Greendale a Living with the War, natočil na pomezí folku a country balancující Praire Wind. Country nesnáším, ale v podání Neila, je to o něčem jiném, není to tak ostře vyhraněné, jde spíš o folk s country prvky a ať už jde o jakýkoliv styl, jsou to prostě pěkné upřímné písničky (When God Made me, It´s dream…). Vzhledem k tomu, že Youngovi těšně před nahráváním této desky diagnostikovali jakousi výduť na mozku a čekala ho operace, jedná se hudebně a textově o bilancování a jakýsi návrat ke kořenům, ze kterých sám vzešel. Koncert má dobrou bezešvou dramaturgii, kdy kromě skladeb ze zmíněné desky zazní i jiné Youngovi hity (Heat of Gold, I´m a Child, Comes a Time a Harvest Moon) a vše to skvěle dohromady ladí, ať již hudebně, či textově. Co se režie týče je to natočeno standartně, možná příliš staticky. Plný počet nedám pro kýčovitou country estetiku, skladby jsou bez tohoto obrazového doprovodu mnohem lépe poslouchatelnější a prostě pro to, že Younga mám radši, když čaruje s elektrickou kytarou.

plakát

Neil Young Journeys (2011) (koncert) 

Tento dokument/záznam Neila Younga koncertu je hudebně slabší. Le Noise je sice skvělé album, ale Neil je nejlepší buď s aktusitckou kytarou, nebo hlavně s doprovodnou kapelou, kdy může sólovat. Tehdy nejvíce vynikne jeho virtuozita. V Journeys hraje na elektriku jak nové kousky, tak i staré (Ohio) a dle mého názoru se nejdená o úplně vydařené verze. Navíc hudební vrchol filmu se odehraje hned v prvních minutách, při geniální minimalistické skladbě Peaceful Valley Boulevard. Dokumentární prostřihy nejsou nijak zvlášť zajímavé, takže ty bych klidně oželel. Jinak Neil má v tomto dokumentu naprosto skvělou image ala starý šedý vlk.

plakát

Neil Young Trunk Show (2009) 

Tento sestřih vystoupení Neila Younga se mi z těch tří, které natočil Jonathan Demme líbil nejvíc. Young v něm totiž není na turné ke konkrétní desce, ale hraje hraje prostě co ho napdane. To nejlepší ale je, že film skvěle zachycuje šíři jeho hudebního závěru. Za prvé převažují méně známé (nikoliv slabé) sklady a za druhé a to se mi líbí nejvíc, Young zde sólově hraje své folkovější až country kousky na akustickou kytaru, ale přijde řada i na rockovější polohu, když ho při některých písních ho doprovází členové Crazy Horse. Film tak ukáže Younga coby skvělého písničkáře, ale po chvíli už duní geniální sóla, kdy se ke slovu dostane mistrova až extaticky hypnotická improvizace. Vrcholem je méně známá skladba No Hidden Path, kterou Young natáhne až na 25 minut kytarových jamů. No a tohle vidět, to je prostě mazec.

plakát

Někdo tam dole mě má rád (2008) 

Pozoruhodné je, že i přes všechen ten všudypřítomný amatérismus je film mnohem lepší, než například Troškův Kameňák, či novácká Ulice. A čím? Asi to je tou upřímnou snahou všech zúčastněných, udělat něco, co tu ještě v naší filmografii schází. Například kameramanovi, ač byl technicky ne zrovna nejépe vybaven, nelze upřít snahu o zajímavé záběry, totéž platí o střihu. Samotný námět také není nejhorší. Být to o 30 minut kratší a tudíž dynamičtější, mohl to být i celkem dobrý film. Tahle bandička hororových nadšenců si jednak za to co ztvořili zaslouží uznání a také další šanci a větší rozpočet. Pak by mohlo vzniknout něco opravdu dobrého.

plakát

Někdo tam nahoře mě má rád (1956) 

Někdo tam nahoře mě má rád je plnohodnotný člen rodinky těch lepších boxerských filmů. Není možná tak hodně moc dobrý jako Zuřící býk, ale uričtě je minimálně stejně dobrý jako Rocky (čímž myslím prvního, ostatní do téhle vytříbené rodinky nepatří). Osud Rockyho Graciana je skutečně hoden zaznamenání na filmové plátno a tím lépe, že se to takto dobře povedlo. Paul Newman zde hraje trochu jinou, méně sypmatickou, postavu než u něj bývá zvykem. Osobně na hercích hodně oceňuji, když se snaží předvádět i jiné polohy svého herectví a nezakuklí se ve 100x stejné roli jako např. dnes Tom Hanks, nebo Morgan Freeman. Kromě tohoto, zasluhuje nejen on, ale i celý film respekt za dobře natočené boxerské scény, které nestránou tak rychle jako jiné pasáže filmu. Ze soubojů je patrné, že jich herci asi při natáčení pár schytali. No scénář je místy zastaralý, ale stejně vás udrží v pozornosti až do napínavého finále filmu.

plakát

Nekonečný příběh (1984) 

Když jsem se teď po velice dlouhé době znovu díval na Nekonečný příběh, uvědomil jsem si, že ho nemám v paměti zarytý z dětství jen kvůli tomu, žo to bylo široko daleko jediné fanatsy k shlédnutí, ale také prostě proto, že je to dobrý film. Na rozdíl od ostatních dnešních fantasy chrlící na nás komplikované geografické, politické a národnostní uspořádání smyšlenýchsvětů, a které jsou ve stejném duchu, je Nekonečný příběh nekomplikovaný, jednoduchý a přitom krásný.

plakát

Nelitujeme svého mládí (1946) 

Nelitujeme svého mládí nepatří mezi nějaká stěžejní díla Kurosawy. Přesto jde o poměrně kvalitní film. Na dobu vzniku je dosti svižný, což je na rok 1946 zarážející. Příběh je nadčasový a dal by se převést i do jiných dob útlaku. Je o lidské malosti a o těžkém údělu těch, co se staví proti hlavnímu proudu. Je zde sice v několika místech patrná Kurosawova obrazotvornost, ale jinak film nenese jeho typický rukopis. Jeho kladem je poměrně kvalitní příběh, díky kterému neztrácí náboj ani po letech.

plakát

Německo na podzim (1978) 

Pro diváka neznalého událostí kolem RAF se asi jedná o nekoukatelnou záležitost. Já naštěstí nějaké vágní povědomí o těchto událostech mám, ale přesto je tento film obtížně uchopitelný. Střídání hraných a dokumentárních záběrů, které nijak dějově nenavazují, divákovi orientaci (byla-li vůbec nějaké zamýšlena) nezlehčuje. Přesto si myslím, že se režisérům podařilo popsat něco sice špatně artikulovatelného, přesto však reálného. Jakési německé podhoubí vinny, kterým je stigmatizován celý národ. Podhoubí které není na první pohled zřetelné, ale přesto je společností prodchnuto a pevně se jí drží již od konce 2. světové války a v němž úspěšně bují teroristické ideje.

plakát

Němý Bobeš aneb Český Tarzan (1997) (divadelní záznam) 

Nemám výhrad. Hra sice nepřetýká hláškami, jako Dobytí severního pólu, ale pořád se jedná o skvělé představení. Nemohu neobdivovat to, jak si Divadlo Járy Cimrmana drží úroveň. Oproti stupidním nováckým estrádám je Němý Bobeš veledílem.

plakát

Nenápadný půvab buržoazie (1972) 

I tentokrát Buňuel dokázal, že je mistrem filmového vyprávění. Tentokrát vypráví příběh o šestici snobčeků, kteří ani na okamžik nepochybují o své nadřazenosti nad chudinou, což je ovšem ve velkém kontrastu s tím jak se chovají. Nevidíme zde kdovíjaké kázání, spíše ironické popichování do lidí, kteří nepochybují o svém výsadním postavení a možná i do potencionlích snobů v každém z nás. Jak už to tak u Buňuelových filmů bývá, příběh je ze začátku v relativně logickém sledu, aby se v průběhu roztekl do absurdních krajin. To z něj však činí skvělou zábavu.Koneckonců po všech těch opulentních večeřích které šlechta tohoto filmu neustále absolvuje, vypadá abusrdně i záběr kdy jdou pěšky po silnici.