Terminus

Terminus

Česko

40 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 5.10.2008  17:12

    Koncentrované gentlemanství anebo i vyšetřování vraždy může být harmonické.

    • 8.9.2008  08:51
    Martin Frič, klasik českého filmu (TV film) (2008)
    odpad!

    Nejhorší díl "Úsměvů" je kreativnější než tohle...

    • 26.8.2008  22:02
    Proč? (1987)
    ***

    Ucelená fiktivní rekonstrukce poznamenaná dobovými nešvary (tendence vše svádět na rozložené rodiny) i dodnes zajímavými specifiky (hudba Michala Pavlíčka), která se lehce minula účinkem a bývá citována v ne zrovna výchovných situacích.

    • 1.11.2006  15:43

    Jak ve své knize o Johnu Cassavetesovi uvádí nejvíce respektovaný znalec jeho tvorby Ray Carney, tento film není posledním filmem Johna Cassavetese. Jeho zapojení do výroby bylo vesměs symbolické a sám Cassavetes nedlouho před smrtí vyjádřil roztrpčení nad tím, že si lidé nejen budou myslet, že to je můj film, ale že to je můj poslední film.

    • 9.8.2006  11:11

    V málokterém filmovém žánru zastydlo takové množství neustále omílaných a nevariovaných klišé jako v žánru satanského filmu. Tvůrcům takových děl pranic nevadí posměch, který za to sklízejí (stačí se podívat třeba na ČSFD hvězdičky) - důležitější se jeví ta skupina diváků, které se zavděčí. V případě filmu Bradforda Maye to budou teenageři a fandové filmů, v nichž jsou vyvražďováni mladí, pohlední lidé. V rámci klišé "nejhezčí z dívek a svalnatý sympaťák - pokud možno v cárech oblečení - si padnou do náruče" Ďáblova oběť končí. A nejprofláknutějším klišé satanského obřadu film začíná: krev v kalichu, pohledná blondýna (nic nevadí, že určitě není panna), "záhadný" pán v kápi a s bafometem na krku, protentokrát navíc ve šklebné šaškovské masce. Když se pak na "černé mši" (uvozovky budou v tomto komentáři opakovaně nezbytné) ocitáme ještě jednou a "kněz" zpěvně intonuje zatímco zrádná Fawn vykřikuje "Hail Satan!", přáli bychom si, aby tam vtrhnul Boris Balkan z Polańského Deváté brány a učinil totéž, co ve zmiňovaném filmu. Vedle černých svící a kozlích lebek (zde na stěně pro jistotu visí i kančí hlava) je nedílnou součástí vypodobňování takzvaných satanistů i jejich neotřesitelné mravní přesvědčení: zde si oběti vyhledávají na "nemorálních" párty, kam potenciální oběti vylákávají. To, že sami "satanisté" ze všeho nejraději smilní a jsou tak potenciálními oběťmi sebe samých (sexuální otevřenost se sice satanskému smýšlení nevzpouzí, stejně tak ale satanismus nevylučuje opojné radovánky na párty), je úplně jedno. Cesta omladiny na večírek se tak při zpětném pohledu jeví jako jediný smysluplně motivovaný čin, jehož jsme v tomto filmu svědky. Nesmírně komické je i vypodobnění dvojí tváře satanistů - ti se tváří buď neskonale vážně a zadumaně anebo se naopak chovají jako utržení ze řetězu, lascivně se olizují, šklebí a popíjejí se zarputilým výrazem krev. Méně nápadné, ale stejně omšelé jsou i další motivy: závěrečné inferno způsobené výbuchem auta, které vše zničí (neberme teď v úvahu "nadpřirozené schopnosti" kněze, který to rozchodí), je pro filmy, v nichž hrají významnou roli praktikující "satanisté", běžné. Stejně jako dualita ženského elementu (jakkoliv to zní v kontextu tohoto filmu příliš "učeně") - ta se tady projeví především ve scéně, kdy je prostřiháváno ze souložící tmavovlásky Fawn na blondýnu, kterou si "satanisté" připravují na obětování. Stokrát už jsme viděli i zapadlou vesnici, v níž je každý obyvatel podivný a zde navíc pochybně kontrastuje s pohlednými "kolegy satanisty", kteří lákají oběti na párty a z vesnice očividně nepocházejí. A jak k tomu přijde chudák šerif, který jako jediný očividně nic netuší a jehož osvěžující přítomnosti je učiněna přítrž příliš brzy poté, co procedí: Už jste mi vyjmenovali šest mrtvol a já jsem ještě ani nesnídal. Zcela obecné je pak klišé "vtipný černoch musí zemřít první" a použití rtěnkou psaných (výhružných) vzkazů na zrcadlo. Režisér dá čas od času najevo, že si je konvencí, v jejichž rámci se celou dobu pohybuje, vědom: Chápu to - bílý šaty, obětování panny, velmi originální., říká jedna z postav. Přiznání práce s klišé však neomlouvá jejich nehorázné potvrzování - zvlášť když se nabízí tolik trefných variací. Je těžké se na tento přiznaně hloupoučký film zlobit - dlouho jsem neviděl nic kouzelnějšího, než blondýnu v ohrožení života, která křičí: Mám zničený šaty! A, kruci, kde mám kabelku?! a duchem zcela přítomného mladíka, který v osamělém srubu plánuje záchranu slovy: Myslíte, že je tady laptop, abychom mohli někomu poslat mail a dostat se odtud?. I přesto by si tvůrci Ďáblovy oběti zasloužili jít tam, kam zve letáček, který se objeví na konci filmu: "Straight to Hell". I když i to by byla příliš velká odměna.

    • 18.11.2005  18:31

    Americký remake úspěšné norské komedie (uvedené i ve výběru norských filmů na festivalu v Karlových Varech 2005) trpí stejnými chybami jako většina předělávek: z předlohy tvůrci vyňali dějovou zápletku, obsadili slavné herecké tváře a... to je všechno. Tvůrčí klad veškerý žádný. Pro někoho, kdo zná norské dílo, musí způsob, jakým se režisér Wilson vypořádal s dějovými zvraty, bít do očí. Cameron Diaz není zlá jako bývalá "závislačka", kterou potkalo štěstí v podobě oddaného manžela, a Keitel se snaží vypodobnit gradující šílenost své postavy. K čemu to ale je, když tento pár žalostně nesouzní. Harvey Keitel není ve své komické neobratnosti vtipný, ale spíše směšný. Černý humor, který tak šlechtil norský vzor, se téměř vytratil a "nad vodu" se vynořuje jen občas a to ještě značně neobratně. A pokud se vám zalíbí závěrečné rozřešení, pak vězte, že režisér Nils Gaup to zvládnul mnohem lépe. I kdyby se měla tvůrčí odvaha projevovat jen tím, že by (stejně jako v původním filmu) hlavní hrdinka více něž půlku filmu pobíhala po place "nahoře bez", uvítal bych to. Ani by ji nemusela hrát Cameron Diaz. Takhle to ale dopadá, když se filmu "s duší" ujme "bezduchý" řemeslník...

    • 18.11.2005  18:29

    Pátrání po Ester je v mnohém nevyrovnaným filmem - na jedné straně osloví promyšlenou kompozicí (střed filmu představuje filmovou tvorbu Krumbachové a daří se mu pojmenovat její výjimečnost, v závěru jsou vzneseny intimní otázky a rozkryta nekonvenčnost její osobnosti), na druhé straně zarazí některými nicneříkajícími výroky "mluvících hlav". Je sice hezké, že autorka poukazuje na relevanci výpovědí "obyčejných lidí", proč je ale v jednu chvíli nechá nezastavitelně promlouvat, zatímco jindy (proč tak málo?) sama klade otázky přispívající k odpovědi na vyřčenou otázku "kdo byla Ester?". Zvláště ve srovnání s dokumentem Troja v proměnách času působí Pátrání po Ester jaksi bezduše. A to navzdory tomu, že Chytilová opět působivě pracuje s hudební složkou (zde Vivaldi, Rachmaninov, Beethoven). Též je velká škoda, že film nekončí videoklipem Ivana Krale "Winter Takes All" - ten by totiž tvořil působivé finále; dovětek po něm následující působí už jaksi nadbytečně.

    • 18.11.2005  18:26
    Štěstí (2005)
    ***

    S filmem Štěstí se pojí zajímavý jev: zatímco recenze, které vyšly předtím, než Slámův film vyhrál festival zvučného jména (53. ročník MFF San Sebastian), byly nadšené až zaslepené, texty publikované poté jsou zdrženlivé až kritické. Jakoby zde touha po tom, aby česká kinematografie konečně (zase) prorazila ve světě, byla zklidněna procitnutím, že se to podařilo filmu, který není příliš odlišný od děl, která kritická obec posílala ke všem čertům. Štěstí tuhle připomíná Hřebejka ("pelíškovské" obsazení některých rolí - především těch rodičovských, Polívkova zbytečná opilecká etuda), jindy čerpá z "generačních" filmů s mladými hrdiny (konflikty s rodiči v duchu "Jakej to vedeš život!?"), onde zase trpí vyčnívajícím "hláškováním" (debata o "měkkosrdcatosti"). Slámův film je ale promyšlený - dostatečně důvtipně pracuje s divákovými emocemi (papírové kapesníky rozdávané jako propagační materiál však sotva použijete), což mu ale u některých kritiků poněkud nesmyslně škodí. Dotkne-li se nás film (jakkoliv je plačtivě melodramatický), proč mu to vyčítat? Proč se "nasírat" na Larse von Triera za to, že nás vždycky dostane? Třebaže Pavel Liška konečně (!) nevariuje své grimasovité herecké kreace, od idiotského stigmatu se oprostit nedokázal: publikum se smálo jeho nemotornosti (scéna s pytli brambor) i mluvě ("malí člověci"). Může náš těšit, že Štěstí oslovilo zahraniční porotce i diváky, méně nás však obšťastní fakt, že film o (vrtkavosti) štěstí není vlastně příliš hluboký - od samého začátku je jasné, že na špetku štěstí mají nárok jen ti, kteří jsou dobrotiví a chudí. Závěrečný "sad-end" se tak může ve srovnání s nedotaženými náznaky (implikuje množství "koupacích" scén očistu fyzickou zatímco v lidském konání má jít o očistu duševní?) jevit odvážně, ale vyzní jaksi do prázdna. Štěstí je červenou knihovnou tvůrce s ujasněným světonázorem, červenou knihovnou, která nejvíce uchvátí ty, kteří se s režisérovým postojem ztotožňují. Chudé prostředí je ve své špinavosti estetizováno profesionálně výtečnou, ale ne vždy zcela souznějící kameramanskou prací Diviše Marka (Nuda v Brně, Městečko). Zmíněná promyšlenost filmu zřejmě většinu diváků získá - Štěstí však ve své touze po maximální přesvědčivosti zůstalo někde za půlí cesty.

    • 18.11.2005  18:23
    Země nikoho (2001)
    ***

    S filmy s protiválečným poselstvím je problém - často upadají do plamenné plakátovosti, případně se ji snaží maskovat za "člověčí" osudy obyčejných lidí. Oslavovaný koprodukční film Bosňana Danise Tanoviće Země nikoho je v tomto ohledu kompromisní. Na jedné straně jsou intence ukázat absurditu (bratrovražedné) války dosti okaté (Bosňan Čiki i Srb Nino mají společnou kamarádku v Banja Luce), na straně druhé jsou vyvažovány černohumorným nádechem a narativní ujasněností a sevřeností. Ve chvíli, kdy ale dojde na jízlivé ukazování prstem na neschopnost přebyrokratizovaných sil UNPROFOR a prvoplánové zesměšňování kariéristických "breaking news" žurnalistů, film ztrácí na intenzitě. Tanovićův film je na jedné straně prvoplánově komický (Babylon jazyků v mezinárodních silách), jindy - a v těch momentech dosahuje vrcholu - jedovatě uštěpačný (rozmluvy mezi muži v zákopu). Pacifistické vyznění už jaksi tradičně oslovuje poroty (Cannes: cena za scénář) i diváky (divácká cena v San Sebastianu, Sao Paulu, Rotterdamu) festivalů - a tak ve stínu myšlenky zůstaly jak některé scenáristické berličky (náhle procitnuvší zraněný Cera "nutný" pro stěžejní zápletku), tak některá klišé (stereotyp akční reportérka versus hloupý peskovaný kameraman). Faktografické poznámky: Frenetickou novinářku ztělesnila předčasně (41 let) zesnulá Katrin Cartlidge, kterou známe například ze špinavě originálního Hotelu Splendide či filmu Z pekla. Zápletku osoby ležící (stojící) na mině použil i íránský film Na břehu, který roku 2004 soutěžil v Karlových Varech.

    • 18.11.2005  18:22

    Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase.

    • 18.11.2005  18:20
    Noční host (1961)
    ***

    Psychologické drama podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho "Host" (1959) upoutá především na svou dobu novými filmovými postupy - zejména pak děleným obrazem v retrospektivních scénách. Nosné téma nacismu a jeho poválečného prorůstání do "očištěných" oblastí po 45 letech ztratilo něco ze své intenzity, některé ze scén však připomenou mistrovská díla podobného ražení - Lumetova Zastavárníka, Munkovu Pasažérku či Polanského Smrt a dívku (jejíž děj se ale nevztahuje k druhé světové válce). Takřka maximum se Vávrovi podařilo vytěžit z atmosféry deštivého večera, během něhož naruší útulnost hostince návštěva sebevědomého árijce Hupperta. Domáckost provinčního zařízení kontrastuje se světáckým povýšenectvím nezvaného hosta, bezstarostnost místních zákazníků stojí v opozici vůči vzrůstající (a takřka hmatatelné) nervozitě vedoucího Emila Kalouse. Zajímavé (i když postradatelné) rozšíření se nabízí v postavě naivní Evy, která zde prochází svou prozatím nejdůležitější životní lekcí. Citlivě budovaná atmosféra se však místy pere s bodrými narážkami štamgasta Remundy (Martin Růžek). V roli Emilovy matky vystupuje herečka Světla Amortová (1911 - 1985), která hrála i ve Vávrových filmech Proti všem či Policejní hodina, který vznikl ke 40. výročí založení KSČ.

    • 24.10.2005  17:04

    Milan Cieslar, pomocný režisér nedoceněné Vlčí boudy a nový "adaptátor" Körnerových předloh, se filmem Duše jako kaviár pokusil sobě i divákům dokázat, že dokáže být autorským filmařem a svůj film nejen režíroval, ale i napsal, stříhal a spoluprodukoval. A ztroskotal. Na neujasněnosti, kam chce svým dílem vlastně zamířit. Na jedné straně kárá a zdvihá prst, na straně druhé se uchyluje k rozverným prostopášnostem, které však nejsou ani ironickým dloubnutím, ani groteskní nadsázkou. Vždy je to něco mezi - jednou se "vážně" trápí neprůrazný Vladimír (Jan Budař) - jak ale můžeme jeho trauma procítit, když je zápletka s injekcí tak průhledná a z postavy apatické lékařky tak čiší kalkul a režisérova potřeba ukázat prstem. Jak můžeme přijmout závěrečný obraz dvou spokojených těhotných žen s lesbickými sklony, když předchozí heterosexuální půtky byly jednou jako z pořadu "Za zdí" (násilníka "dobračisku" Ondřeji Vetchému stejně nevěříme), jindy zcela neuvěřitelné (především ty týkající se "emancipované" Karin). Jak jde dohromady mizerně vypointovaná scénka s mobilem zvonícím na pohřbu a Annin (Karolína Kaiserová) pokus o sebevraždu? Místa, kdy se zdá, že nám režisér chce něco sdělit, se vynořují jakoby "náhodou", jakoby mimo autorovy intence - a to logicky zcela devalvuje jejich potenciál. Nikam nedotažená nesourodost mezi skupinami hrdinů (obyvatelé moderně-sterilního bytu versus "staromilci" z činžáku) je snad nejprůkaznějším příkladem Cieslarovy neujasněné (či nezvládnuté?) koncepce. Touží-li divák po partnerské "vyprávěnce", pak je lepší volbou Román pro ženy. Touží-li po prožitku filmového (rodinně-)partnerského dramatu, nechť zvolí Paralelní světy. Evokuje-li spojení "autorský film" povětšinou kvalitu (Soderbergh i Chytilová, Von Trier i Jan Němec), pak v Cieslarově případě rozhodně ne. Tento film neví kudy kam. A o jeho "televizní" průměrnosti se raději ani nezmiňuji...

    • 13.10.2005  17:53

    Mnoho podstatných myšlenek vztahujících se ke Království nebeskému už zmínil ve svém přemýšlivém a polemickém textu Petr Siska (viz externí recenze - Filmweb). Siska se Scottovu filmu otevřel a posléze si všiml recenzentského opisování (všem "najednou" vytanula na mysli nesmyslná paralela s bitvou o Minas Tirith z třetího Pána prstenů, já přidávám oblíbenou formulaci, podle níž si Liam Neeson /pravda, opět v roli učitele a zasvěcovatele/ "vydělává na nájem"). Dokonce na bezbarvém výkonu Orlanda Blooma (zde opravdu není místo pro kompromisy) našel pozitivum (do jeho tváře si, podle Sisky, divák může promítat "své vlastní vnímání toho, jaký by měl vypadat hrdina"). Ve své vstřícnosti ke Scottovu filmu ("Království nebeské je letní blockbuster za 130 miliónů dolarů, který musí především bavit (rozuměj: vydělat)"), opomíjí jeden zásadní nedostatek tohoto filmu. A totiž ten, že jeho režisér nehorázně podceňuje své diváky. Když ponecháme stranou chatrné scenáristické berličky (když má hlavní hrdina odejít do Jeruzaléma, kde se vezme, tu se vezme vražda duchovního a on musí chtě nechtě na cestu), nelze si nevšimnout doslovnosti, s jakou Scott převádí příběh do obrazové řeči. Když Balian varuje před bojovou výpravou do pouště, kde dojde voda, a tak nastane nevyhnutelné zdecimování vojska, následuje - co jiného - scéna vypodobňující vojáky potácející se v "žízeňvzbuzující" pouštní bouři. Mlhavost v přenosu stěžejních myšlenek (hrdinství a alibismus /církevních hodnostářů/, stále aktuální konflikt na Blízkém Východě, Bůh opustivší hrdinu - znovunalezení víry) spolu s kontrastující doslovností naneštěstí vede k tomu, že nás to, co se stane mezi Balianovým odchodem z kovárny a jeho návratem do ní, nebude příliš zajímat (a už vůbec nás nepoznamená). Ani z hlediska intimního příběhu, ani s ohledem na dějinné události (jejichž vypodobnění ale rozhodně nemá ambici být historickou rekonstrukcí!). Dílčí nápady a suverénní ukočírování výpravy nemůže kompenzovat narativní naivitu Scottova umírněného spektáklu.

    • 13.10.2005  17:46

    Film Ženy pro měny je spolu s Českým snem, Pátrání po Ester, filmy Karla Vachka, Tatínkem a výtečným Ničeho nelituji jedním z mála (českých) dokumentárních filmů, kterým se dostalo "privilegia" distribuce do kin (otázkou je, které další dokumenty by alespoň pár tisíc diváků v kině vyhledalo). Spolu s výše zmíněnými díly je to také film, který podnítil debatu, zda náhodou to nejlepší ze současné české kinematografie neklíčí na poli dokumentu. Osobité protagonistky činí z filmu dílo zábavné, avšak vzhledem k absenci výraznějšího autorčina stanoviska je výsledný dojem mdlý. Je škoda, kolik nabídnuvších se otázek zůstalo nerozpracovaných (k čemu je vlastně dobré pečovat o vlastní tělo? kde je hranice v počtu lahviček s přípravky? kde je hranice mezi modelingem a kupčením?). Pokud měla autorka v úmyslu nechat nad těmito otázkami přemítat diváka, zklamává zase v míře stimulu, který by přemítání podnítil. Prostřihávat mezi ženou prahnoucí po zhubnutí, nemytou "anarchofeministkou", nevzhlednou (!) redaktorkou Cosmopolitanu a výčtem sum utracených za kosmetiku a přípravky na hubnutí ještě nestačí na svědectví s výpovědní hodnotou. Ženy pro měny jsou pouhou skládačkou, jejímiž částmi jsou více či méně související mini profily žen a dívek, které měly chuť se vyjádřit ke svému zevnějšku. Přináší momenty ryze vtipné i udivující, nabídne se i paralela s Českým snem (alibistická redaktorka Cosmopolitanu versus reklamní "kreativci" v Klusákově a Remundově filmu), avšak to všechno jsou jen odřezky z výrobku, který nebyl patřičně opracován, ač propriety byly na místě.

    • 13.10.2005  17:44
    Psychodráma (1964)
    ****

    Československý dokument Psychodráma Jozefa Zachara je typickým příkladem filmu, který byl v době svého vzniku zakázán a po prolomení ledů takříkajíc zůstal pod hladinou, i když by měl být právě naopak dnes a denně promítán. Jednak pro nesporné filmové kvality (z minimálního prostoru je vytěžena překvapivá dramatická síla), tak pro to, jak v druhém (?) plánu otevřeně (na někoho metafory nefungují, jiný však stejně nepochopí ani křišťálově čistá vyznání) rozkrývá to, jak mocenská zlovůle ovlivňovala volnost jednání i psychické zdraví lidí. Uvozující titulek J.L.Morena "Zopakování trýznivých zážitků na jevišti člověka osvobozuje. Znovuprožití ho zbavuje strachu a úzkosti." nabývá při dnešním vnímání filmu nového významu. Nevztahuje se totiž jen k psychologické metodě, kterou film odhaluje, ale též k tomu, že znovuprožití trýznivých momentů doby minulé by rozhodně neosvobozovalo, ba naopak strach a úzkost vyvolávalo. Jedinečný lidský osud v nadprůměrném filmu. vp 8.10.2005

    • 13.10.2005  17:31
    Povodeň (TV film) (2005)
    **

    Dvojí vyvrcholení (odhalení podvodu / dědictví a následné výčitky) je pro tento televizní film typické - najdeme v něm totiž jak vyloženě nosná a podnětná místa, tak - a to nezřídka - klišovité scény, které vycházejí z hubačovsky jímavého příběhu dvou stárnoucích, opuštěných žen. Nerozehrána zůstává nesourodost obou hrdinek (scénář se omezuje na zálibu té jednodušší v letácích ze supermarketů a té druhé v kultuře na ČT2), Jiřina Bohdalová navíc není ničím více neľ "naší Jiřinou" z receptáře Jak na to?. Rozsah, který byl tomuto televiznímu filmu dán, by vyžadoval méně tematických odboček a méně doslovnosti. Každá z obětí (přírodní) katastrofy má svůj příběh, mnohé z nich jsou neméně dramatické než ten, který napsal Ivo Pelant. Život však nepíše takto vykonstruované scénáře.

    • 26.9.2005  22:14
    Hlídač (1970)
    ****

    Neidylicky stylizovaný psychologický příběh z na první pohled idylických časů, kdy policisté ještě nosili "anglické" helmy. Děj je jednoduše - či spíše přehledně - strukturován, příčiny a následky jasně pojmenovány, což však dílu neubírá na intenzitě. Výrazný výkon Jiřího Hrzána pokrývá bohatou výrazovou škálu - od pokorného syna, přes rozpačitého manžela, po (zdánlivě) spokojeného suveréna a kruťase. Rozpolcené, ale scenáristicky jasně pojmenované jsou i další postavy: matka - vdova, dozorce Pěnkava. Právě ujasněnost v předloze i režii činí z tohoto díla mimořádně intenzivní zážitek. Ivan Renč prokazuje mimořádný cit pro načasování. V roli "tety" Maškové poznáme prvorepublikovou hvězdu Natašu Gollovou. Jako vězeň Červenka se představí Karel Mareš, hudební skladatel (Hoří, má panenko, O slavnosti a hostech, Ecce Homo Homolka, autor písně "Oliver Twist") a příležitostný filmový herec (Farářův konec, Nevěsta Jiřího Suchého). Přímořské exteriéry vznikly v Chorvatské Pule.

    • 26.9.2005  22:14

    Anglický šarm a humor Alfreda (Michael Caine), nepatetický smysl pro právo a pořádek reprezentovaný policistou Jimem Gordonem (Gary Oldman), bondovské zázemí a "Q" Lucius Fox (Morgan Freeman). Působivá byť nepříliš komplikovaná pseudopsychologie (dětské trauma podobné Letcovu a konečný návrat k rodinným hodnotám). Mimořádně "vypečený" záporák (nová irská filmová star Cillian Murphy), který však neodvádí pozornost od titulního hrdiny (jako se to přihodilo v některých předešlých "Batmanech"). Svižné vypravěčství, které však neústí v chaos, vtipné reference k předloze i předešlým filmům (skvělé vyvrcholení odkazující k prvnímu Burtonovu Batmanu). Uměle vytvářená veřejná identita Bruce Waynea versus temná prezentace Batmana (na vtipné repliky jsou zde jiní). Odevzdaný herecký výkon Christiana Balea (kéž by hrál v dalších "Batmanech" a Bonda "přenechal" Hughu Jackmanovi). Skvostná výprava (Gotham "stojí" na pomezí nebetyčné fantazie a povědomé megalopolis). Prosté, ale nesmírně působivé entrée netopýřího muže, které přichází takřka po hodině filmu, a na které by se vyplatilo čekat i déle. Všechny tyto prvky dělají z Nolanova dravého filmu mimořádný zážitek. Především proto, že převyšují to, co mnohým připomínají (Caine je šarmantnější než Alfie, Freeman více "cool" než Q). Jako jediný problém se může jevit fakt, že takřka dokonalé odmytizování Batmanova zázemí (detailní analýza objednávek vojenských materiálů z Číny, vysvětlení Batmanovy schopnosti "zmizet") povede u některých diváků k tomu, že jim "supermanské" činy netopýřího muže budou připadat přece jen příliš nadpřirozené. Navzdory tomu, že ne vždy Batman uspěje. Přesto se nápad, aby Nolan přepracoval Burtonovy či Schumacherovy "Batmany" jeví jako jeden z nejzajímavějších (byť možná ne nejvýnosnějších) nápadů poslední doby.

    • 22.9.2005  18:13
    Vinci (2004)
    ***

    Krimikomedie Vinci známého polského režiséra a producenta (spoluprodukoval mj. vítězný film 40. karlovarského festivalu Můj Nikifor) Juliusze Machulského vychází ze značně naivního scénáře, jehož hrdinové uskutečňují své plány především díky cíleným mezerám ve scénáři (špičkoví kriminalisté jednající ve stejné místnosti, ve které se vydávají potvrzení podmínečně propuštěným vězňům; za celou dobu nikdo neodhalí, že se policista stýká s odsouzeným apod.). Tato naivita (týkající se i marginální milostné zápletky) je však přiznaná a kreativně využitá, a tak Vinci působí místy až překvapivě sofistikovaně. Nepravděpodobná krádež známého obrazu "Dáma s hranostajem" nepostrádá šmrnc, hrdinové si zasluhují naše sympatie i smích (či přinejmenším uznalý úsměv). Snad jen téměř moralistní vyústění si mohli tvůrci odpustit. A ti pokorní Japonci už taky nejsou vtipní... Přesto však má tento konvenčně natočený film s minimem vnějších efektů větší "kadenci" než třeba jiná "zlodějina" - výpravná nepovedenost Arséne Lupin. Příjemný film zkušeného tvůrce. --------- Distribuce filmu v ČR je součástí (zkušební) taktiky Bontonfilmu dovážet k nám komerční hity odjinud než ze západu (Noční hlídka je dalším z takových děl).

    • 18.9.2005  15:18
    Oko (2002)
    ***

    Titulní hrdinka znovu nabyla zrak - a s ním i vidiny mrtvých lidí. Motiv, který byl pod vlivem Šestého smyslu nesčetněkrát kopírován, už mnohým leze na nervy. Filmu Oko se však umnou prací s atributy hororu i rozváděním příběhu daří udržet ho na dostatečně poutavé úrovni. Už samotné východisko obhajuje to, že protagonistka má problémy s chápáním toho, co vidí - vždyť s možností vnímat očima se teprve vyrovnává a stejně jako nepozná pouhým zrakem kancelářskou sešívačku, nemůžeme jí mít za zlé, že se jen tiše diví postavě muže stojícího uprostřed dálničního provozu. Narozdíl od hrdinky Oka 2 si však své prokletí záhy uvědomí a po prvotní letargii se s ním začne vypořádávat. Závěrečné hledání (zemřelé) dárkyně rohovky a katarze v podobě masové tragédie stojí mimo rámec (konvenční) hororové nálady filmu a je to dobře. Už proto, že tyto scény ospravedlňují některé z předchozích sekvencí, které by jinak mohly působit jako pouhá výplň mezi "bubáky". Ačkoliv v postavě malé Yin-Yin leží největší slabina filmu - její otevřené deklamace o kráse světa ani tak nedávají naději jako otravují - ve srovnání s druhým pokračováním filmu stojí "jednička" o několik tříd výše. Duchové vidění hlavní hrdinkou jsou dostatečně děsiví i podivní (žena vyplazující dlouhý fialový jazyk), práce s odkrýváním potenciálně nebezpečného prostoru excelentní, obligátní hrůzostrašné scény z výtahu dobré. Příběh graduje - znovu vidící hrdinka se potýká se zoufalstvím z toho, že ji potkalo prokletí vidin i z toho, že jí (vcelku pochopitelně) nikdo nevěří - škoda toho, že vyrovnání se s osudem přichází motivováno jen radou umírající holčičky, navíc je příliš explicitně oznámeno v jediné scéně. A nad tím všem mohou stát obecné otázky: je prokletí hlavní hrdinky "odměnou" za to, že si lékaři hrají na bohy a vracejí zrak?

    • 18.9.2005  15:16
    Strašáci (1971)
    *****

    V neděli 10. srpna 2003 byli v britské televizi poprvé odvysíláni Strašáci, a bylo tak prolomeno další z cenzorských tabu, která napomáhala tvořit kult okolo tohoto mistrovského díla amerického režiséra Sama Peckinpaha. Auru skandálu dotvářeli i tvůrce předlohy "The Siege at Trencher's Farm" Gordon Williams (film označil za travestii) a sám režisér (pocity z čtení knihy přirovnal k "topení se ve zvratkách"). Stojí však za to ponořit se do filmu a mediální humbuk kolem něj ignorovat.

    • 16.8.2005  15:35

    Film, jehož trailer vyjmenovával (tehdy ještě neúplný) seznam ocenění z festivalů i od režisérských a jiných cechů, je vskutku dílem, které se nás dotkne. Přes roztříštěnou strukturu (ve srovnání s dalším Iñárrituovým filmem 21 gramů však nepříliš komplikovanou) budí Amores Perros v divákovi zájem o znázorňované postavy a spěje k tomu, že jakkoliv neradostné jsou jejich osudy, je čirou radostí sledovat takto vytříbený film. V dnešních dnech módní metoda prolínání několika příběhů, jež je spojena především se jménem Quentina Tarantina, ale již použil už třeba Noël Coward ve filmu Moře náš osud (1942), je v Amores Perros dovedena k nenápadné dokonalosti a jako taková může být označována za vzor, nikoliv imitaci.

    • 16.8.2005  15:33

    Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango).

    • 16.8.2005  15:30

    Na předměstí milionového pobřežního města Recife hlásí místní rádio, že žena napadla milenku svého muže. Barmanka nadává na celý svět i na to, že místní fotbalový tým stále prohrává. Úlisný homosexuál Dungo touží po živočišném řezníku Wellingtonovi. Ten je své věřící ženě nevěrný. Navzdory tématům, jichž se dotýká (nekrofilie, nevěra, osamění), je Žluté mango velice barvitým filmem. Žlutá barva však nemusí znamenat jen blahodárné slunce, ale též skrznaskrz prohnilou dužinu. Záběry na lidi z ulice však tomuto filmu nestačí k nastolení dojmu obecnější platnosti zobrazeného. Žluté mango vychází z režisérova krátkého snímku Hotel Texas (1999).

    • 16.8.2005  15:21

    Kritika poměrů v místní správě (otec Benito ve spojení s místní mafií) i církvi (pokrytecky ctižádostivý Amaro) zabalená do nepříliš přesvědčivého milostného příběhu ze současnosti. Leží-li příčiny kasovního úspěchu tohoto filmu v potenciální auře skandálnosti, pak je tato aura do našich „ateistických končin“ zřejmě nepřenesitelná.

    • 16.8.2005  15:19
    Město bohů (2002)
    ****

    „Chaos A.D. – Army In Siege – Total Alarm – I'm Sick Of This – Inside The State – War Is Created – No Man's Land – What Is This Shit?!“ (z textu písně „Chaos A.D.“ brazilské skupiny Sepultura) 60. – 80. léta na předměstí Rio de Janeira: mladík Buscapé vtahuje diváky do komplexního portrétu života ve slumu (favele), jehož vnitřní řád nelze kontrolovat zvenčí. Tvůrci nám ukazují Brazílii s neturistického hlediska, byť barvité lokace odkazují k tomu, s čím si Brazílii spojujeme především – ke karnevalu. Film je však zcela prost romantizujících efektů a vyvrcholí scénou, v níž navzájem se pobivší gangy nahrazuje skupinka dětí se zbraněmi. V roli „Mrkváče“ poznáme Matheuse Nachtergaelea, který ztvárnil i homosexuálního kuchaře Dunga ve Žlutém mangu a Isaíase – bratra hlavního hrdiny filmu Hlavní nádraží.

    • 16.8.2005  15:16

    Julio a Tenoche si před starší Tenochovou sestřenicí vymýšlejí, že pojedou na výlet do „Nebeské brány“. Když se však dívka neočekávaně ozve, že by též ráda jela, vydají se na cestu. Na první pohled teenagerská zábava, jíž dominují řeči o sexu a sex samotný, při bližším ohledání nesmírně upřímný film se sociálním přesahem a závěrečným odhalením, které změní pohled na veškeré zdánlivě banální řeči i činy hrdinů. „Celé Mexiko čiší životem!“, říká Ana a není od věci říci, že velmi živoucí je i tento film. Vynikne i kamera Emmanuela Lubezkiho, který se uplatnil v Hollywoodu nasnímáním několika výtvarně opulentních filmů (Ospalá díra, Řada neuvěřitelných příhod). Snad to bylo pochopení pro mladého diváka, které Cuarónovi vyneslo zakázku režírovat ceněného Harry Pottera a vězně z Azkabanu.

    • 16.8.2005  15:15

    Drama Médeji se stalo předlohou nejednoho uměleckého díla: inspirovala hudebního skladatele Gavina Bryarse, filmaře Pier Paola Pasoliniho i zavražděného Theo van Gogha, který námět přenesl do prostředí holandské politiky. Arturo Ripstein aplikuje tragédii ženy dohnané k vraždě vlastních dětí do prostředí neutěšené mexické současnosti. Misantropickou náladu snímku natáčeného ruční digitální kamerou nastolují místy teatrální stylizace, pomalost i neustále hrající televizor, z něhož při scéně soulože vyzařuje pornografická scéna. Pečlivě vybudovaný film, jehož pod kůži se zarývající ponurost vedla mnohé recenzenty k příkrým odsudkům.

    • 16.8.2005  15:12
    Pořadník (2000)
    ****

    Milostný příběh, sen o lepší společnosti a nesmírně vtipná komedie v jednom. Skupinka lidí uvízne na autobusové stanici a brzy se přesvědčí, že „S pesimismem nikam nedojdeme, nesmíme ztrácet naději.“. Dostanou se hrdinové do cíle svých cest nebo je izolace definitivní? V Německu byl film uveden pod – vzhledem k příběhu malinko podvratným – názvem „Kubanisch reisen“. Pořadník je dedikován Titónovi, s nímž Tabío natočil snímek Jahody a čokoláda.

    • 16.8.2005  15:11

    Film, jehož důležitou rovinu tvoří historický kontext vlády vojenské junty v Argentině (1976-1983), představuje osudovou lásku Marcela a Alicie. Činí tak ovšem značně vykalkulovaným způsobem. Milenci se opakovaně potkávají - děje se tak takřka výhradně v dopravních prostředcích, které musí dívka nakvap opouštět. Když je pak setkání páru iniciováno zásahem zvenčí - odrostlou Aliciinou dcerou Cecilií - divák už ani nemá o sblížení hlavních hrdinů zájem. Scénář se nám snaží představit příběh osudové lásky na pozadí velkých historických událostí. Této lásce však není možné věřit, příliš z ní čiší scenáristická neschopnost. Na tom, že se dvě blízké, ale odloučené osoby čas od času shledávají, není zajisté nic nepravděpodobného. Proč se ale při každém shledání baví tak prkenně? Proč je tak cítit autorský záměr, který zní "při každém setkání musíme nastolit stejná témata, stejné intimní zkratky". A ptejme se dále! Mají opakovaná setkání v dopravních prostředcích symbolický význam? Má nějaký hlubší rozměr, že Marcelo kvůli Alicii dvakrát zamešká fotbalové utkání? K čemu jsou ty neustálé řeči o ořeších? Odpovědi na tyto otázky zřejmě zní "ne, ne, k ničemu". Přesto vám ale tyto autorské spekulace budou bít do očí a vy se budete tázat, zda to vše nešlo napsat méně klišovitě. I ten historický kontext národního traumatu se nakonec stane exotickou parádičkou. Když Cecilie "obviní" Marcela z toho, že jeho generace "měla své sny" zatímco ona je nemá, je nám to zcela lhostejno. Tento film ve své nudné schematičnosti nemá šanci hlouběji oslovit.

<< předchozí 1 2 3 4
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace