Terminus

Koncentrované gentlemanství anebo i vyšetřování vraždy může být harmonické.

Nejhorší díl "Úsměvů" je kreativnější než tohle...

Ucelená fiktivní rekonstrukce poznamenaná dobovými nešvary (tendence vše svádět na rozložené rodiny) i dodnes zajímavými specifiky (hudba Michala Pavlíčka), která se lehce minula účinkem a bývá citována v ne zrovna výchovných situacích.

Jak ve své knize o Johnu Cassavetesovi uvádí nejvíce respektovaný znalec jeho tvorby Ray Carney, tento film není posledním filmem Johna Cassavetese. Jeho zapojení do výroby bylo vesměs symbolické a sám Cassavetes nedlouho před smrtí vyjádřil roztrpčení nad tím, že si lidé nejen budou myslet, že to je můj film, ale že to je můj poslední film.

V málokterém filmovém žánru zastydlo takové množství neustále omílaných a nevariovaných klišé jako v žánru satanského filmu. Tvůrcům takových děl pranic nevadí posměch, který za to sklízejí (stačí se podívat třeba na ČSFD hvězdičky) - důležitější se jeví ta skupina diváků, které se zavděčí. V případě filmu Bradforda Maye to budou teenageři a fandové filmů, v nichž jsou vyvražďováni mladí, pohlední lidé. V rámci klišé "nejhezčí z dívek a svalnatý sympaťák - pokud možno v cárech oblečení - si padnou do náruče" Ďáblova oběť končí. A nejprofláknutějším klišé satanského obřadu film začíná: krev v kalichu, pohledná blondýna (nic nevadí, že určitě není panna), "záhadný" pán v kápi a s bafometem na krku, protentokrát navíc ve šklebné šaškovské masce. Když se pak na "černé mši" (uvozovky budou v tomto komentáři opakovaně nezbytné) ocitáme ještě jednou a "kněz" zpěvně intonuje zatímco zrádná Fawn vykřikuje "Hail Satan!", přáli bychom si, aby tam vtrhnul Boris Balkan z Polańského Deváté brány a učinil totéž, co ve zmiňovaném filmu. Vedle černých svící a kozlích lebek (zde na stěně pro jistotu visí i kančí hlava) je nedílnou součástí vypodobňování takzvaných satanistů i jejich neotřesitelné mravní přesvědčení: zde si oběti vyhledávají na "nemorálních" párty, kam potenciální oběti vylákávají. To, že sami "satanisté" ze všeho nejraději smilní a jsou tak potenciálními oběťmi sebe samých (sexuální otevřenost se sice satanskému smýšlení nevzpouzí, stejně tak ale satanismus nevylučuje opojné radovánky na párty), je úplně jedno. Cesta omladiny na večírek se tak při zpětném pohledu jeví jako jediný smysluplně motivovaný čin, jehož jsme v tomto filmu svědky. Nesmírně komické je i vypodobnění dvojí tváře satanistů - ti se tváří buď neskonale vážně a zadumaně anebo se naopak chovají jako utržení ze řetězu, lascivně se olizují, šklebí a popíjejí se zarputilým výrazem krev. Méně nápadné, ale stejně omšelé jsou i další motivy: závěrečné inferno způsobené výbuchem auta, které vše zničí (neberme teď v úvahu "nadpřirozené schopnosti" kněze, který to rozchodí), je pro filmy, v nichž hrají významnou roli praktikující "satanisté", běžné. Stejně jako dualita ženského elementu (jakkoliv to zní v kontextu tohoto filmu příliš "učeně") - ta se tady projeví především ve scéně, kdy je prostřiháváno ze souložící tmavovlásky Fawn na blondýnu, kterou si "satanisté" připravují na obětování. Stokrát už jsme viděli i zapadlou vesnici, v níž je každý obyvatel podivný a zde navíc pochybně kontrastuje s pohlednými "kolegy satanisty", kteří lákají oběti na párty a z vesnice očividně nepocházejí. A jak k tomu přijde chudák šerif, který jako jediný očividně nic netuší a jehož osvěžující přítomnosti je učiněna přítrž příliš brzy poté, co procedí: Už jste mi vyjmenovali šest mrtvol a já jsem ještě ani nesnídal. Zcela obecné je pak klišé "vtipný černoch musí zemřít první" a použití rtěnkou psaných (výhružných) vzkazů na zrcadlo. Režisér dá čas od času najevo, že si je konvencí, v jejichž rámci se celou dobu pohybuje, vědom: Chápu to - bílý šaty, obětování panny, velmi originální., říká jedna z postav. Přiznání práce s klišé však neomlouvá jejich nehorázné potvrzování - zvlášť když se nabízí tolik trefných variací. Je těžké se na tento přiznaně hloupoučký film zlobit - dlouho jsem neviděl nic kouzelnějšího, než blondýnu v ohrožení života, která křičí: Mám zničený šaty! A, kruci, kde mám kabelku?! a duchem zcela přítomného mladíka, který v osamělém srubu plánuje záchranu slovy: Myslíte, že je tady laptop, abychom mohli někomu poslat mail a dostat se odtud?. I přesto by si tvůrci Ďáblovy oběti zasloužili jít tam, kam zve letáček, který se objeví na konci filmu: "Straight to Hell". I když i to by byla příliš velká odměna.

Americký remake úspěšné norské komedie (uvedené i ve výběru norských filmů na festivalu v Karlových Varech 2005) trpí stejnými chybami jako většina předělávek: z předlohy tvůrci vyňali dějovou zápletku, obsadili slavné herecké tváře a... to je všechno. Tvůrčí klad veškerý žádný. Pro někoho, kdo zná norské dílo, musí způsob, jakým se režisér Wilson vypořádal s dějovými zvraty, bít do očí. Cameron Diaz není zlá jako bývalá "závislačka", kterou potkalo štěstí v podobě oddaného manžela, a Keitel se snaží vypodobnit gradující šílenost své postavy. K čemu to ale je, když tento pár žalostně nesouzní. Harvey Keitel není ve své komické neobratnosti vtipný, ale spíše směšný. Černý humor, který tak šlechtil norský vzor, se téměř vytratil a "nad vodu" se vynořuje jen občas a to ještě značně neobratně. A pokud se vám zalíbí závěrečné rozřešení, pak vězte, že režisér Nils Gaup to zvládnul mnohem lépe. I kdyby se měla tvůrčí odvaha projevovat jen tím, že by (stejně jako v původním filmu) hlavní hrdinka více něž půlku filmu pobíhala po place "nahoře bez", uvítal bych to. Ani by ji nemusela hrát Cameron Diaz. Takhle to ale dopadá, když se filmu "s duší" ujme "bezduchý" řemeslník...

Pátrání po Ester je v mnohém nevyrovnaným filmem - na jedné straně osloví promyšlenou kompozicí (střed filmu představuje filmovou tvorbu Krumbachové a daří se mu pojmenovat její výjimečnost, v závěru jsou vzneseny intimní otázky a rozkryta nekonvenčnost její osobnosti), na druhé straně zarazí některými nicneříkajícími výroky "mluvících hlav". Je sice hezké, že autorka poukazuje na relevanci výpovědí "obyčejných lidí", proč je ale v jednu chvíli nechá nezastavitelně promlouvat, zatímco jindy (proč tak málo?) sama klade otázky přispívající k odpovědi na vyřčenou otázku "kdo byla Ester?". Zvláště ve srovnání s dokumentem Troja v proměnách času působí Pátrání po Ester jaksi bezduše. A to navzdory tomu, že Chytilová opět působivě pracuje s hudební složkou (zde Vivaldi, Rachmaninov, Beethoven). Též je velká škoda, že film nekončí videoklipem Ivana Krale "Winter Takes All" - ten by totiž tvořil působivé finále; dovětek po něm následující působí už jaksi nadbytečně.

S filmem Štěstí se pojí zajímavý jev: zatímco recenze, které vyšly předtím, než Slámův film vyhrál festival zvučného jména (53. ročník MFF San Sebastian), byly nadšené až zaslepené, texty publikované poté jsou zdrženlivé až kritické. Jakoby zde touha po tom, aby česká kinematografie konečně (zase) prorazila ve světě, byla zklidněna procitnutím, že se to podařilo filmu, který není příliš odlišný od děl, která kritická obec posílala ke všem čertům. Štěstí tuhle připomíná Hřebejka ("pelíškovské" obsazení některých rolí - především těch rodičovských, Polívkova zbytečná opilecká etuda), jindy čerpá z "generačních" filmů s mladými hrdiny (konflikty s rodiči v duchu "Jakej to vedeš život!?"), onde zase trpí vyčnívajícím "hláškováním" (debata o "měkkosrdcatosti"). Slámův film je ale promyšlený - dostatečně důvtipně pracuje s divákovými emocemi (papírové kapesníky rozdávané jako propagační materiál však sotva použijete), což mu ale u některých kritiků poněkud nesmyslně škodí. Dotkne-li se nás film (jakkoliv je plačtivě melodramatický), proč mu to vyčítat? Proč se "nasírat" na Larse von Triera za to, že nás vždycky dostane? Třebaže Pavel Liška konečně (!) nevariuje své grimasovité herecké kreace, od idiotského stigmatu se oprostit nedokázal: publikum se smálo jeho nemotornosti (scéna s pytli brambor) i mluvě ("malí člověci"). Může náš těšit, že Štěstí oslovilo zahraniční porotce i diváky, méně nás však obšťastní fakt, že film o (vrtkavosti) štěstí není vlastně příliš hluboký - od samého začátku je jasné, že na špetku štěstí mají nárok jen ti, kteří jsou dobrotiví a chudí. Závěrečný "sad-end" se tak může ve srovnání s nedotaženými náznaky (implikuje množství "koupacích" scén očistu fyzickou zatímco v lidském konání má jít o očistu duševní?) jevit odvážně, ale vyzní jaksi do prázdna. Štěstí je červenou knihovnou tvůrce s ujasněným světonázorem, červenou knihovnou, která nejvíce uchvátí ty, kteří se s režisérovým postojem ztotožňují. Chudé prostředí je ve své špinavosti estetizováno profesionálně výtečnou, ale ne vždy zcela souznějící kameramanskou prací Diviše Marka (Nuda v Brně, Městečko). Zmíněná promyšlenost filmu zřejmě většinu diváků získá - Štěstí však ve své touze po maximální přesvědčivosti zůstalo někde za půlí cesty.

S filmy s protiválečným poselstvím je problém - často upadají do plamenné plakátovosti, případně se ji snaží maskovat za "člověčí" osudy obyčejných lidí. Oslavovaný koprodukční film Bosňana Danise Tanoviće Země nikoho je v tomto ohledu kompromisní. Na jedné straně jsou intence ukázat absurditu (bratrovražedné) války dosti okaté (Bosňan Čiki i Srb Nino mají společnou kamarádku v Banja Luce), na straně druhé jsou vyvažovány černohumorným nádechem a narativní ujasněností a sevřeností. Ve chvíli, kdy ale dojde na jízlivé ukazování prstem na neschopnost přebyrokratizovaných sil UNPROFOR a prvoplánové zesměšňování kariéristických "breaking news" žurnalistů, film ztrácí na intenzitě. Tanovićův film je na jedné straně prvoplánově komický (Babylon jazyků v mezinárodních silách), jindy - a v těch momentech dosahuje vrcholu - jedovatě uštěpačný (rozmluvy mezi muži v zákopu). Pacifistické vyznění už jaksi tradičně oslovuje poroty (Cannes: cena za scénář) i diváky (divácká cena v San Sebastianu, Sao Paulu, Rotterdamu) festivalů - a tak ve stínu myšlenky zůstaly jak některé scenáristické berličky (náhle procitnuvší zraněný Cera "nutný" pro stěžejní zápletku), tak některá klišé (stereotyp akční reportérka versus hloupý peskovaný kameraman). Faktografické poznámky: Frenetickou novinářku ztělesnila předčasně (41 let) zesnulá Katrin Cartlidge, kterou známe například ze špinavě originálního Hotelu Splendide či filmu Z pekla. Zápletku osoby ležící (stojící) na mině použil i íránský film Na břehu, který roku 2004 soutěžil v Karlových Varech.

Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase.