Příběh o Shikadayovi

Já, můj bratr a jeho kámoš Alex jsme pocházeli z USA, každopádně kvůli problémům s rodiči jsme se s bratrem přestěhovali do Číny. Alex, odjel s náma ze stejného důvodu.. Několikrát jsem se bratra ptal, proč zrovna Čína? Pokaždé mě odbyl a chytil špatnou náladu. Často se bavil jenom s Alexem, však proč taky ne, mně bylo 8 let a když měl bratr možnost se bavit s někým v jeho dospělém věku, tak proč by se se mnou vůbec zabýval.. Jednou jsem zaslechl, že bratr mluvil po telefonu s rodiči, hádali se, křičeli na sebe, Alex to nemohl poslouchat, tak šel radši ven za společností.. Bratr náhle zavěsil, nechtěl jsem, aby mě viděl, jak ho odposlouchávám, tak jsem rychle utekl do svého pokoje. Vzal jsem rychle nejbližší věc co jsem měl po ruce a dělal jakože jsem něčím zaměstaný. Najednou bratr otevřel dveře, v jeho výrazu jsem měl tušení, že mě slyšel, jak ho poslouchám, ale on se jen prostě zeptal.
"Kde je Alex?"
"Šel ven", řekl jsem.
Bráchovi naskočila husina, začal se třást, jak autista, chvíli jsem myslel, že to s ním sekne, kdo by mě, ale potom živil taky.. :D . Otočil se, vzal si kabát a šel ho hledat, přeci jenom začalo se celkem stmívat, zeptal jsem se ho, jestli s ním nemůžu. Neodpověděl a šel dál, hodil jsem po něm ze zoufalství sklenici, kterou jsem měl po ruce. Zastavil se a otočil se ke mně ze slzami. Nevěděl jsem co v té chvíli říct. Šel ke mně objal mě a řekl mi, že se vrátí, a že mi vše jednou vynahradí. Nakázal mi ať nikomu neotvírám než se vrátí, že je to nesmírně důležité. Vrátil jsem se domů, pustil si televizi a čekal...
Už to byly tři hodiny a bratr s Alexem stále nikde. Náhle se ozval telefon. Chystal jsem se ho zvednout, musel jsem však zvážit všechny možnosti. Bratr si s sebou mobil vzal, ale jeho číslo jsem měl uložený pod jeho jménem, mně však volalo neznámé číslo. Byl jsem strašně zvědavý, nemohl jsem si pomoct a vzal jsem to.
"Tvůj bratr je mrtvý, co s tím uděláš?" Zavěsil, neznámý hlas...
V té chvíli jsem padnul na kolena s brekem a nejvíce nepříjemným pocitem co jsem kdy zažil. Nevědel jsem co dělat, jak najít bratra, Alexe, kde a jak. Zavolal jsem policii, nerozuměli anglicky, ale to přece není možné, aby tam nikoho takového neměli, kdo by nerozuměl nejsvětovějším jazykem.. Byl jsem rozzuřený, smáli se mi a zavěsili, asi si mysleli, že si z nich střílím nebo, že jsem si něco vzal. Musel jsem to vymyslet nějak jinak teda, několikrát jsem si přehrál zvukovou stopu, toho člověka co mi řekl, že zabil mého velkého bráchu. Pokaždé když jsem si to přehrával zas a znova jsem si říkal, proč by to udělal, snad nelétal brácha v nějakém průšvihu. Zvukovou stopu jsem si uložil na mobil a odešel jsem hledat odpovědi.
Ptal jsem se po ulicích, jestli někdo nezná tento hlas, nikdo neodpovídal. Všude bylo tolik lidí, začal jsem se pomalu ztrácet v davu, najednou na mě z davu vyběhl Alex, chytil mě za ústa a odvlekl za stánek s hot-dogama. Majitel stánku vykřikl:
"Zavíráme"!
Oděšli jsme pryč od lidí společně s ním. Našli jsme bezpečné místo nějakém skladišti nedaleko obchodu s rybama. Alex začal mluvit s majitelem stánku o bratrovi a o tom, že ho chytil Shikadayio, bájná postava, která chytá členy rodiny s problémy a hříchy. Všechny je zabije, nejdřív je, ale využije, aby nalákaly ostatní členy rodiny, Shikadayio je využívá, aby mohl ostatním členům vyhrožovat, že je zabije krutým způsobem. Alex mi všechno vysvětlil a rozhodl se, že se musíme vrátit domů, jsou tam prý důležité důkazy o Shikadayiovi. Poděkovali jsme prodavači hot-dogů za pomoc. Prej s náma jít nemohl, ohrozil by tím jeho rodinu. Vyšli jsme s Alexem ze skladiště ven, všude bylo ticho nikde nikdo. Náš byt byl od skladiště kousek, museli jsme projít přes lesík, protože to bylo díky němu 2x blíž. Blížili jsme se na konec lesa, na konci však stál muž, pomalu jsme kráčeli k němu, muž z ničeho nic vypustil na Alexe, že za to nemůže. Alex k němu přišel a zabodl mu nůž do krku. Muž se ještě po něčem v kapse natahoval, ale nestihl to. Začal jsem mít opravdu strach. Alex se zeptal.
"Bojíš se mě"? Natáhl se po kapse toho muže a vytáhl z ní dvě uspávací šipky a řekl mi, že tenhle chlap je Shikadayův služebník, který nás k němu chtěl odvézt. Začal jsem cítit úlevu a větší víru v Alexe, ale stále jsem si nebyl úplně jistý. Šli jsme tedy dál, tělo jsme nechali ležet, Alex si, ale vzal ty šipky. Vyšli jsme z lesa kde stála hned dodávka. Byla otevřená. Na místě spolujezdce byla naše rodinná fotka, bez Alexe samozřejmě. Není pochyb, že to byla dodávka toho muže a to mi dodalo jistotu, že Alex udělal správnou věc. Hlavou mi, ale vrtala jedna věc, proč chtěl i Alexe?
Vrátili jsme se tedy domů, kde bylo vše na svém místě. Alex šel prohledat bratrův pokoj. Našel tam několik spisů o zmizeních několika rodin a dětí, našel tam fotky členů rodin, rodičů a dětí zabitých krutým způsobem. Byla tam žena natáhnutá na skřipec. Muž s odřezanýma končetinama a dítě zavřené v lednici. Začinal jsem si být opravdu jistý, že je můj bratr mrtvý. Ozval se telefon. Alex ho šel okamžitě zvednout a začal vyhrožovat. Jenomže to nebyl Shikadayio, ale moje rodiče. Alex mi předal telefon, rodiče mi řekli v slzách, že je vše mrzí, ať se vrátíme s bráchou domů, že se jim stýská, a že to spolu nějak všechno zvládneme.
"BUM"!
Ozvala se neskutečná rána a telefon rodičů se zavěsil. O minutu později mi přišla zpráva na mobil. S Alexem jsme jí napjatě otevřeli. Zpráva byla s dvěma přílohami. Byly to obrázky. Na jednom dům mých rodičů. Člověk co to fotil měl v ruce granát, který byl vidět na obrázku. Posunul jsem druhý obrázek. Kde náš dům vybouchl. Byl jsem, tak zničený, že mě to upřímně ani už nepřekvapilo ani Alexe ne. Jediný co na to Alex řekl bylo:
"To je v píči".
O pět minut později přišla další zpráva opět s obrázkovou přílohou. Obrázek s mými rodiči. Byli mrtvý, spálení na popel.
Museli jsme už něco udělat, nemohli jsme se už více dívat, jak naše nejbližší osoby umírají. Vzali jsme tu dodávku toho chlapa co nás chtěl uspat a odvléct za Shikadayiem. Museli jsme se dostat na letiště. V půli cesty Alex prudce zabrzdil a ztichl.
"Co se děje?" Řekl jsem.
"Tady něco nehraje, odpověděl."
Přišel s faktem, že Shikadayio mi volal, že unesl bratra před pár hodinami. Nejbližší letadlo domů letělo ale včera večer, takže Shikadayo nemohl zabít naše rodiče. Je to nemožné. Musí tu být někdo další. Dále mi prozradil, že Shikadayia nelze zabít, ale uvěznit pomocí amuletu, který musíme najít. Shikadayio není vlastně člověk řekl, je to démon, kterého poslali z pekla na tento svět v podobě člověka. Trochu jsem se divil, že mi to nemohl říct už u majitele stánku s hot-dogama. Ten vypadal důvěryhodně, řekl jsem. Alex mi na to odpověděl, že nikomu nelze věřit ani nejbližším osobám. Prý ať si to dobře zapamatuju. Člověk musí podle jeho názoru spoléhat sám na sebe. My dva každopádně musíme vyřešit tuto věc, tak, aby se o tom nedozvěděli zdejší lidé, že existuje někdo takový jako Shikadayio. Velice poučná rada, říkal jsem si. Důležité bylo ale kde najít ten medailon. Alex mi prozradil, že on a můj bratr chtěli Shikadayia zničit pomocí toho medailonu, který měl můj bratr původně u sebe. Museli jsme tedy odjet zpátky domů.
V našem domě byly tři zamčené skříně, jedna je u Alexe a dvě má můj brácha. Medailon měl být v jedné s bratrových skříní, ale zmizel. Vzal ho očividně s sebou, aby zničil Shikadayia, vysvětlil Alex. Každopádně mojí rodiče zemřeli a museli jsme tedy zůstat tady a najít Shikadayia. Nemělo smysl jet zpátky do USA, když máme ještě šanci zachránit mého bratra i když je možná mrtvý. Odbila druhá hodina ráno a náhle někdo zaklepal..
Šel jsem se schovat pod postel s pánvičkou a Alex čekal v mém pokoji za rohem. Opět zaznělo bušení na dveře a ozvalo se:
"Donáška hotdogů idioti, otevřete."
Alex se rychle podíval z okna, kde stál naštěstí majitel stánku s hot-dogy. Pustili jsme ho dál. Přišel s tím, že Shikadayio mu poslal výhružný vzkaz ve kterém stálo.
"Shikadayio vše vidí a tvoje rodina cítí svojí smrt".
Alex se se zamračeným pohledem podíval na majitele, ještě než něco řekl, tak nám majitel vysvětlil, že je jeho rodina na bezpečném místě. Mezi lidmi kam na ně Shikadayio nemůže.
"Ťuk Ťuk"....
Dveře se okamžitě otevřely a v nich stál Garekito. Učitel jedné zdejší střední školy. Je to jeden z mála lidí se kterým tady vycházíme v dobrém. Přišel s tím, že nedaleko našeho domů se našlo mrtvé tělo s propíchnutým hrdlem.
Alex : "Opravdu"? "Mrtvé říkáte"? "Jaká tragédie".
S Alexem jsme byli naprosto klidní, učitel se však tvářil divně na Majitele s Hot-dogy, který tam s náma v tu dobu vůbec nebyl. Ještě než se učitel pustil do řeči, zazněl policejní maják hned u našeho baráku. Učitel nechal dveře ven otevřené, a tak si benga nakráčela rovnou dovnitř. Šli rovnou k Alexovi s želízky, byl obviněn za vraždu. Pomalu šli k němu s želízky, když najednou Alex vytáhnul s kapsy ty uspávací šipky, jeden z policistů vytáhnul v tu chvíli pistoli. Bylo jasné, že ten polda Alexe zastřelí dřív než by Alex mohl cokoliv udělat. Policista vystřelil a já v tu chvíli strčil Alexe za roh místnosti. Šipky Alexovi upadli. Byli jsme bezezbraně. Oba policisté se k nám blížili, Garekito a prodavač stáli v pozadí. V tu chvíli se Garekito vrhnul po policajtovi s pistolí, prodavač vzal věšák na oblečení a praštil toho druhého do hlavy. Garekito a druhý policajt stále bojovali o pistoli. Ten polda jí upustil nejblíže ke mně. Skočil jsem po ní a zastřelil ho. Konečně se nám něco povedlo, no záleží v jakém slova smyslu si to vezmete :D . Začali jsme se na sebe smát z toho úspěchu, všichni kromě Alexe, který ležel za rohem. Trčela mu odtamtud bota. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Pomalu jsem k němu šel s úsměvem, začal jsem vidět větší objem jeho těla a v tu dobu mi došlo, jak se může stát z radosti smutek. Už jsem mu viděl skoro do obličeje. Rázem položil ruku na zem celou od krve. Zemřel. Začal jsem nehorázně řvát a rozběhl se po těch policajtech a oběma jsem rozdupal hlavu.
"Nemáme moc času", sdělil nám učitel. Nemohl jsem tam Alexe takhle nechat potom všem čím jsme si prošli. Učitel mě ale odtáhl do dodávky. Prodavač s náma jet nemohl, musel se vrátit za rodinou.
Garekito nastartoval auto, museli jsme odjet pryč z města. Během cesty jsem mu všechno vysvětlil o Shikadayovi, o jeho služebnících, talismanu apod.
Už jsme byli skoro za městem a náhle nám zčistajasna praskla guma u dodávky. Museli jsme zastavit. Divné bylo, že na silnici nic ostrého nebylo. Garekito se pozorně podíval na gumu na které také nic nebylo. Kousek od silncice jsem zahlédl něco lesklého, bylo to jakési sklíčko s podobným motivem co byl na sklenici co jsem hodil po bráchovi když ode mne odešel. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem k ničemu. Nikdy jsem nic dobrého pro bráchu, pro rodinu neudělal, Alex nebyl v podstatě nijak příbuzný s naší rodinou přesto mi několikrát zachránil život a kvůli tomu i zemřel. Stejně jako můj velký bratr. Člověk si prostě neuvědmí co má dokud to neztratí a potom toho lituje dokonce života. Ukápla mi kapička slzy na sklíčko, které jsem držel v ruce se vzpomínkou na bráchu a Alexe a v tu chvíli se objevila Boží Vůle.
Z lesa přibližně 200 metrů od našeho auta se vynořila osoba. Začala se pomalým krokem blížit. Garekito se hned pakoval do auta a křičel, abych nastoupil, já však stál a čekal až přijde ten člověk blíž, přišel mi hned s povzdálí povědomí. Osoba se stále přibližovala a kulhala. Rozběhl jsem se proti ní a ano byl to můj bratr. Ještě než jsem ho stihl objat vykřikl.
"Ne"! "Nedělej to"!
Pousmál se a byl rád, že jsem v pořádku. Měl zlomenou ruku a na ní zlomený čtyři prsty a očividně měl i něco z nohou a pomlácený obličej. Shikadayio ho prý hledá, okamžitě jsme nasedli do auta a odjeli. Za náma se, ale z ničeho nic začal blížit jakýsi stín. Jeli jsme přes 150 km/h, ale stejně byl blíž a blíž. Zčistajasna se ze stínu ozvalo.
"Nech je jít, ty k nim nepatříš." Bratr se podíval na Garekita a nařídil mu, ať se o mne postará a ať odjedeme co nejdále z Číny. Garekito se na něj podíval, netušil absolutně co má v úmyslu ani já, ale slíbil mu, že tak učiní. Stín se už pomalu dotýkal našeho auta, v tu chvíli si bratr oddychl, otevřel dveře od auta a skočil. Nespadnul na zem, ten stín ho nadnášel. Ze stínu se vynořil jakýsi kouř, který se pomalu začal tvarovat v obličej, který se začal zvětšovat a zvětšovat, měl jasné bílé oči a obrovskou tlamu. Nemohli jsme zastavit, umřeli bysme, bylo jasné, že bratr nevystoupil jen tak. Ten obličej ho pohltil do sebe. Opět se pro mě objetoval a já nic neudělal. K čemu jsem vlastně byl? K tomu, aby kvůli mně všichni umírali, ne vyloženě kvůli mě, ale kvůli tomu, že byli statečnější než já. Stín se na nás s obrovské vzdálenosti podíval, jak mu ujíždíme. Vypadalo to, že chtěl něco udělat, pouze však pověděl:
"Vyprávěj všem lidem, jak Shikadayo zabil tvojí rodinu, jak se vynořil ze stínu a jak (si nic neudělal)".
Obličej se začínal vytrácet pouze v kouř, který se už jen rozptyloval ve vzduchu a zmizel. Po celou cestu v autě jsem si akurát říkal, jak jsem mohl snadno Alexe a bratra zachránit. Kdybych do Alexe nestrčil, tak by pravděpodobně neschytal kůlku od pistole. Bratrovi bych pravděpodobně těžko zabraňoval i kdybych mu bránil nevystoupit stejně by mě přepral a udělal by to a i kdyby ne, tak by nás Shikadayiův stín zabil všechny.
Garekito mě odvezl bezpečně za hranice mezi Čínou a Ruskem. Vysadil mě do jakési vesničky pronajal nám pokoj ve zdejším hotelu. Zde jsme žili společně dlouhých deset let. Snažil jsem se během té doby zapomenout na všechno, ale to se nedalo, jelikož přesně v den mých narozenin mi zavoval prodavač stánku s hot-dogy. Garekito musel na dva dny odjet, zrovna během mých narozenin. Prodavač mi popřál vše nejlepší jako každý rok apod. V tu chvíli mi hned přišla zpráva s jednou přílohou a obrázkem. Na obrázku byl Garekito ukřižován. Na vrcholu kříže stál krvavý nápis.
"Nezapomeň na svojí neschopnost!"

Doba Westernu

Psal se rok 1885, byla doba westernu a války mezi Mexikem a zdejších žijících indiánů. V podstatě se jednalo o mexickou nadvládu. Mexičané se usídlovali ve městech, žili ve větším přepychu než indiáni, kteří si stavěli někde venku nějaké tepeečka a věčně se tam skrývali. Každopádně já tady nehodlám popisovat nějakou kulturu zdejší doby, koho to sakra zajímá? Nějací cowboys a jejich kloboučky a pistolky. To bejvávalo a všichni si to dokážeme nějak představit...
Tento příběh je o dvou bratrech pocházejících z USA, možná si někdo představíte nějakého Raye McCalla a jeho bratra Thomase, pokud jste skuteční fanoušci kvalitních her. Ale ne, jejich příběh a jejich osobnosti jsou podobné, ale určitě se liší. Je to příběh o starším bratru Garretovi a jeho mladším bratrovi Garrym. V polovině roku 1885 se přihlásili dobrovolně do války v Nebrazce proti Indiánům.
Byl to den kdy nespadla ani kapka deště. Garret a Garry se připravovali na obléhání. Garret se rozhodl udělat průzkum společně s Condradem Jacksonem a jeho četou do lesa za účelem zjistit kolik indiánů se přibližně za lesem skrývá.
Uběhla téměř hodina a oni stále nikde. "Garret je lámač dívčích srdcí", pomyslel si Garry, ale snad by nezašel až tak daleko, že by v lese někde v křoví opíchal indiánku. Čas stále plynul a četa stále nikde. V tu chvíli náhle zaznělo několik výbuchů a výstřelů. Za lesem se začal objevovat dým. Garry ani na chvíli nezaváhal, vytáhl svůj pár vulkanických pistolí a společně s Mexičany vyrazili do boje. Garrymu však nešlo o to, aby zabil co nejvíce indiánů, ale, aby našel svého bratra. Prohledal každý kout, ale bratr nikde v dohledu. Probojoval se v podstatě přes celou indiánskou válečnou oblast, ale Garret nikde. Zbývalo už jenom poslední místo a to stáje. V nich bylo naprosto prázdno, ale tak proč nevzít koně. Garry popadl nejbližšího koně co uviděl a odjel. Už byl za stájními dveřmi, pořádně se rozhlédl jestli někde za stromem netrčí nějakej indián s lukem. Zčistajasna zaznělo takové jiskření kousek od něho.
"Kurva, oni už vyrábí i dynamity", pomyslel si.
"BUM"!
Dynamit vybouchl pár metrů od Garryho. Lehce ho omráčil, ale kompletně odpálil stáj. Ve vzduchu lítalo několik prken, slámy, koňských orgánů, končetin atd.. atd..
Garry se konečně vzpamatoval, neměl absolutní tušení odkud dynamit mohl přiletět, z lesa se však ozýval hlasitý, indiánský smích. Najednou se 20 metrů od Garryho ozvalo několik výstřelů po sobě. Střely zazněly ze zdejší indiánsky vyzdobené rozhledničky, ze které střílel Garret.
"Kde zase vzal minigun"? Garry se udiveně podíval na Garreta, který vystřílel z minigunu několik tisíc nábojů, doslova se vznášel nad tím pocitem. Všude na zemi se mu válely náboje od minugunu a uklouzl na nich. Spadl z rozhledny dolů a nehýbal se. Vypadalo to, že z lesa žádný indián asi dlouho nevyleze po penetraci od minigunu. Garry se po hlavě rozeběhnul ke Garattovi. Ležel na zemi polámaný s rozbitou hlavou. Při pádu okamžitě zemřel. Krásná smrt dá se říci, stupidní, ale krásná. Z lesa vyběhla z ničeho nic indiánská divoženka. Šla se slzama k mrtvému Garratovi, společně s Garrym truchlili nad ztrátou své blízké osoby i když Garry nevěděl kdo to vůbec je. Však to byla sakra indiánka!
"Já věděl, že s nima něco měl"! Pomyslel si Garry.
Najednou se z lesa ozvalo: "Morir!!!"
Garry absolutně netušil co si od toho slova má myslet, jestli v tom je skrytá nějaká šifra mistra Leonarda nebo...
Z lesa vyběhli tři indiáni s pistolema.
Garry začal chápat a začal utíkat před indiánama. Schoval se za trosky těch podpálených stájí. Sledoval, jak indiáni přichází k té ženě, která oplakávala Garreta, začali jí tam něco říkat tím svým indiánským jazykem. Žena je začala o něco prosit, ale jeden z těch indiánů k ní přišel s lasem a uškrtil jí. Garry se samozřejmě zachoval správně a zdrhnul aniž by si ho ti indiáni znova všimli. Po cestě narazil naštěstí na jeho četu společně s velitelem Conradem Jacksonem. Nikdo z nich nebyl raněný. S bitvou to vypadalo dost nadějně. Indiánů ubývalo a ztráty Mexičanů byly minimální. Hold byli vyspělejší a měli lepši zbraně. Všechny indiánské obydlí byla vypálena, už zbývala jenom hrstka indiánů, většinou ženy a děti. Najednou se z indiánského davu vynořil náčelník Inčučůno. Chtěl ukončit válku. Dohoda zněla jednoduše. Navrhl Conradovi Jacksonovi DUEL. Chtěl, aby Conrad s ním šel do přestřelky. Conrad si však nebyl úplně jistý, tak radši nabídnul Garrymu tu čest.
Garry sebejistě příjmul, toužil po pomstě! Náčelník působil velice klidně. Duel začal a Garry s Náčelníkem se začali pohybovat pomalým krokem ze strany na stranu. Garry několikrát naznačil podle pohybu jeho pravé ruky blízko holsteru, že vytáhne co nejdříve svojí vulkanickou pistoli a ukončí to a udělal to natáhl se rychle po pistoli. Bohužel mu při vytahování spadla na zem. Jaká smůla. Náčelník tedy Garryho zastřelil jednou ranou do hlavy. Opět krásná smrt, rychlá a bezbolestná. Šokovaní Mexičané museli opustit Nebrazku a přenechat jí v moci indiánů, jelikož dohoda je dohoda. Ne každý s tím musel souhlasit. Mexičtí protestanti byli okamžitě pověšeni za neuposlechnutí rozkazů.

Hororový příběh o vzteklém psovi Maximovi.

Tento příběh vypráví o jedné malé rodince žijící v Chicagu. Zpočátku se rodina skládala pouze z páru milujících se osob. Překrásná žena s jemnými, vlnitými, blonďatými vlasy Dayla a elegantní muž Frank. Setkali se na psí přehlídce, kde Daylinina kamarádka Fionna přivedla svého psa bernardýnské rasy, který přehlídku vyhrál. Bohužel dva dny po přehlídce zemřel na srdeční zástavu.
Čas plynul a Frank udělal první krok vpřed. Zasnoubil se s překrásnou Daylou, která byla štěstím bez sebe, ale náhle se ozvalo klepání na dveře. Dayla otevřela a ve dveřích stála policie s faktem, že její kamarádka Fionna spáchala sebevraždu. Prý se utopila ve zvratkách, žádné bližší informace jí ale nedali. Dayla se Frankovi vyplakala na rameni, vůbec netušila, jak se to jenom mohlo stát. 
Uplynuly tři dny a Dayla stále truchlila nad ztrátou své kamarádky. V bytě panovalo takové napětí a nebyla moc nálada na nic. Dayla si šla zakouřit na balkón, viděla, jak směrem k nim jede pošťačka. Slyšela z balkónu zvuk poštovní schránky, ale dále se nic nedělo, čekala až pošťačka odjede, ale stále žádná známka pohybu. Dayla se tedy šla podívat za venkovní dveře, kde leželo na rohožce malé štěně. Bylo překrásné, pomyslela si Dayla. Zavolala Franka a ten se jevil obzvlášť nadšeně, vždy si přál psa. Na první pohled jim nebylo vůbec jasné o jakou rasu psa se jedná, štěně mělo jakési liščí zbarvení, o něco ale světlejší. Jednalo se o Shiba-Inuskou rasu. Snoubenci čekali a čekali, ale o štěně se nikdo nehlásil, tak se samozřejmě rozhodli si ho nechat, pojmenovali ho Maximus a ejhle o pár okamžiků později další překvapení. Dayla zjistila, že je těhotná a je v prvním měsíci. Frank je nadšením bez sebe. Zjistil, že tohle je jeho nový začátek rodinného života společně s psíkem a budoucím synátorem. Říkal si kolik snů a radostí se může v jeden den vyplnit, vše bylo, tak po maličkosti dokonalé.
Dayla dodržovala všechny předpisy co jí doktor doporučil. Nekonzumovala ani kapku alkoholu, jedla zdravě. Frank na ní neustále dohlížel. O 8 měsíců později se jim tedy narodil chlapeček, dali mu jméno Remus. Rodina si žila několik let v klidu a pohodě, se zdravím, štěstím a láskou, ale bohužel rodinu postihlo neštěstí. Do jejich domu přišel exekutor, jenž se chystal zabavit jejich rodinný byt, když náhle zjistil, že si spletl adresu. V tu chvíli se ze zahrady ozval silný Maximův štěkot. Frank vyhnal exekutora z domu. Exekutor se omluvil za zdržování a šel k baráku na proti, který měl být pravděpodobně ten pravý. To je však už nějak nezajímalo. Frank s Daylou šli okamžitě zkontrolovat zahradu, kde si společně Remus a Maximus hráli. Rodiče se tázali co to vlastně bylo za štěkot. Remus však absolutně netušil o čem mluví. Zčistajasna nějaké malé zvíře skočilo na plot a uteklo. Nikdo nestihl zaregistrovat co to vlastně bylo. Nikdo to nijak neřešil, prostě se jen každý šel vrátit ke své práci.
Přišel čas na večeři, rodina se sešla u stolu a vzala si večeři. Krůtí řízek s bramborovou kaší. Maximus přiběhl k Remusovi a prosil o kousek krůtičky, Remus samozřejmě nezaváhal, vzal kousek řízku a nabídl ho Maximovi. Ten se doslova po masu vrhnul, doslova ho Remusovi vytrhl z ruky, pečlivě ho rozžvýkal a odešel zase někam do jiné místnosti. Nechal po sobě na koberci hodně slin. Remus ještě nikdy takhle hladového Maxima neviděl, ale, tak co no, každý má svoje chvilky. 
Remus se chystal do postele, dal rodičům pusu na dobrou noc, rodiče ho ještě požádali, aby Maxima vyprovodil ven do boudy. Tak tedy Maxima vypustil ven, chystal se za sebou zavřít, ale Maximus se nehodlal od Rema odtrhnout. Remus ho tedy zkusil nalákat na něco, aby stihl rychle zavřít aniž by si toho Maximus všiml. Hodil mu tedy míček a setinku po hození za sebou zavíral. Maximus strčil hlavu mezi dveře. Remus se leknul a odstoupil od dveří, ještě, že mu nepřivřel hlavu. Maximus vstoupil dovnitř, rozhlédl se po bytě a šel do Remusového pokoje. Uvelebil se v Remusově postýlce a okamžitě usnul. Remus si lehnul vedle něj a usnul též. Ráno když se vzbudil, spatřil Maxima, jak stojí na jeho břiše a dívá se mu přímo do očí s otevřenou tlamou, Remus se lekl a shodil Maxima z postele, Maximus uraženě odešel z pokoje do vedlejší místnosti, kde Dayla vykřikla. 
„Snídaně!“ 
Rodina se sešla u stolu. Ke snídani byla slaninka v obloženém chlebu. Maximus dostal psí granule, které sežral za dvě minuty, což bylo dost neobvyklé. Maximus šel opět k Remusovi a prosil ho o kousek slaniny. Remus mu jí tedy hodil na zem. Maximus žádal ještě o kousek, Remus odmítnul, Maximus se začal k Remusovi lísat a furt se motal okolo jeho židle, Remus se tedy natáhl k Maximovi s jeho posledním plátkem slaniny. Maximus se z ničeho nic vrhnul na Rema a kousnul ho do ruky, doslova mu jí drtil a trhal, Remus několikrát udeřil Maxima do hlavy, ten utekl ven na zahradu. Remus začal silně krvácet, pravděpodobně mu pes prokousl tepnu. Rodiče mu ruku obvázali a zavolali lékaře. Lékař za pár okamžiků přijel, ošetřil dítěti ruku a vzal vzorky z jeho ruky a odešel. Cestou ke dveřím z pozemku se ještě šel blíže podívat na Maxima. Ten ležel na zahradě a zahleděl se na lékaře, lékaři bylo z dálky jasné, že má Maximus vzteklinu, otočil se a chystal se jít říci svůj názor majitelům psa, ale v mžiku oka se Maximus vrhnul na doktora, svalil ho na zem a prokousl mu hrdlo. Stalo se to tak rychle, že nic nebylo slyšet. Pes se pomalu vrací domů. Blíží se ke hlavním dveřím, které Remus otevřel, aby zkontroloval Maxima. Chvíli se na sebe dívali, čekali kdo první se koukne jinam. Koukali na sebe asi dvě minuty a zčistajasna se Maximus zahleděl do země a začal hrabat. Hrabal neskutečně rychle a neúnavně. Zastavil, zahleděl se na Remuse a rozběhl se proti němu. Remus rychle za sebou zavřel dveře. Maximus nezastavil a narazil hlavou silně do dveří a ležel na zemi otřesený. Remus se strachem otevřel dveře, aby zjistil jestli je Maximus v pořádku, Ten se, ale rychle zvedl a kousnul Remuse do jeho bolavé ruky a trhal. Z ložnice přiběhli rodiče, kteří se mohli jen dívat, jak se Maximus vrhnul na Remuse a roztrhal ho. Ukousl mu ruku. Z břicha mu ukousl tři žebra a prokousnul krk. Dayla s Frankem okamžitě utekli do ložnice a zamkli se. Zvažovali možnosti, Frank zkusil otevřít okno, aby utekli, ale před oknem stál opět Maximus. Nemohli nikomu zavolat, jelikož mobily měli o tři místnosti dál a to nechtěli zatím riskovat. Frank se opět zadíval do okna, kde Maximus už nebyl. Z chodby se ozývalo jakési křupání. Frank se podíval klíčovou dírkou do chodby, kde Maximus trhal malého Remuse na kousky. Strašlivý pohled, ale na druhou stranu skvělá šance na útěk. Frank vyházel na zem všechny květináče co leželi na parapetu. Otevřel a seskočil s Daylou na zem. Beželi ke hlavním dveřím, plot byl na přelezení příliš vysoký. Už zbývalo jenom pár kroků. Frank se rozhlédl okolo a všiml si, že z povzdálí za nimi běží Maximus. Frank před venkovními dvřemi zjistil, že lékař je za sebou zamykal. Smůla. Maximus si mohl pouze vybrat po kom skočí, vybral si samořejmě Franka, jelikož měl v sobě asi víc masa. Skočil po něm, Frank se mu vzpouzel. Dayla se pokusila Maxima odhodit pryč, ten se však na ní otočil a skočil jí po krku. Jenom zaznělo silně křupnutí hrdla. Frank se pokusil Maxima zašlápnout. Pokusil se, ale na to byl Maximus až moc velký. Maximus se okamžitě po umrtvení Dayly otočil na Franka a kousnul ho do nohy. Frank bolestí spadnul na zem a hned v mžiku oka se něj pustil Maximus, který mu roztrhal obličej.
Po zabití všech členů rodiny si potřeboval Maximus odpočinout, lehnul si a spal do dalšího dne. Druhý den ráno je šla navšívit sousedka, po otevření dveří byla v šoku. Jeden mrtvý pes a 4 mrtví lidé roztrhaní na kousky. Policie diagnotikovala psovi prodělanou vzteklinu, kvůli, které ve křečích zemřel. Případ uzavřen.

Byl to den, kdy nespadla ani kapka deště. Vítr burácel do oken, stromy praskaly, pozdní večer, všude tma ani náznak po živé duši, jen jeden malý košík s opuštěným, hladovým dítětem. Ve vlnách větru košík přistál u dvěří. Pečlivě pletené proutky nepatrně ťukly do dveří. Nikdo však neotevřel. Ani známka po živé duši, jen hororová atmosféra všude okolo. Vrány poletovali nad korunami stromů a pomalu se začali slétávat okolo miminka. Začínalo se rozednívat, dítě plakalo a plakalo, promrzlé na kost než se v tu ránu místními zahradami procházela žena. V ruce držela hrst růží, zaslechla pláč a bez váhání šla zachránit nebohé dítě. Vzala ho do náručí, obklopila ho šatem a zpívala mu jasným čistým hlasem, že dítě ani nepíplo. Poohlédla se. Nikde, nikdo. Zkonrolovala košík ve kterém se nic neskrávalo, taktéž nikde v okolí. Nikde nic. Dítě sice usnulo, ale bylo promrzlé na kost. Žena ho vzala do domu, kde žila se svým mužem Williamam a jejich novorozeným synkem Arthurem. Po vstupu do dveří nebohé miminko pohledělo na ten přepych, jenž se v domě skrýval. Žena dítě nakrmila, uložila do postýlky vedle Arthura a přikryla dekou.

"Co, když je nemocné a nějak nakazí Arthura"? "Petriccsso, tohle nehodlám znovu už podstupovat, znovu ne". 

Petriccssa objala svého muže Williama, pohladila po tváři a jejíma něžnýma rukama prohrábla Williama po vlasech, až se z toho začal červenat a samozřejmě ženě citově podlehl. Obával se neboť Petriccssa už dvakrát potratila, naštěstí napotřetí se na ní usmálo štěstí.

Po pár dnech pátrání po skutečných rodičích se William s Petriccssou po lékařské prohlídce miminka rozhodli malé adoptovat a pojmenovat po Williamova otce Landna.  Čas plynul, přišli první krůčky, první slůvka, schopnosti vykonat své potřeby. Landon se už v jeho šesti letech naučil už číst, psát i počítat a vysrůstal ve všestranného inteligentního chlapce. Vycházel s lidma, jak jeho věku, tak i ve skupině starších

Citáty

Neexistuje krásnější pocit než vědět, kdo jseš a co zmůžeš, ještě krásnější nebrat v úvahu kohokoli, kdo si myslí pravý opak podle jejich domněnek, lidé tohoto typu mají svoje vlastní myšlenky o člověku ve svojí hlavě, vznikají falešné názory, pomluvy a nedostatek vlastní sebekritiky.

Lidé rádi posuzují ostatní podle jejich zevnějšku. Dělají si o nich mínění a myslí si svoje, také mají v povaze narážet výhradně na negativní vlastnosti, jelikož kladné vlastnosti toho člověka rádi obracejí u ostaních opět na negativní vlastnosti. Ze žárlivosti? Ano, většinou...

Topím se v kráse a temnotě. Jsem rád, když ke mně démoni promlouvají a andělé se rázem zahněvají.

Dnes ráno jsem vstal, myšlenkou provázen hloupostí mnoha lidí. Inu, je mi líto lidí, kterýma pohrdám, avšak. Je lepší se je snažit pochopit a mít starost o jejich problémy, než poslouchat další jejich hloupé náměty.

Zachovej klid a rozvážnost vždy ve tvém vnitřním velení. Poté uvidíš, jak je snadné procházet životem.

Nikomu nepřeji nic špatného, ale některým bych přál, aby někdy potkali sebe samotné.

Život je zrozen. Život se sdružuje. Život zemře. Život je boj.

Tento svět je plný hlupáků. Arogance, žárlivost, faleš. Je lepší být nenádviděn než být hlupákem. Hodně lidí chtějí být uznáni a stát se někým větším a stále chtějí víc. Zapomenou co je skutečně důležité. Je to vše jen o čisté mysli. O lidech, které si vyberete. Mohou Vám poradit, ale mohou Vám skutečně pomoci? Mohou skutečně, pochopit Vaší bolest?

On přišel o všechno. Lidé začali kritizovat jeho styl života. On řekl: Zabiju každého tvého blízkého. Možná potom pochopíš. Jen trochu mé nenávisti, kterou nesu jako své břímě do smrti.

Upřímnost je velice cenný dar, neočekávej ji od povrchních lidí.

Pověz mi kam bych měl jít? Doleva, kde je všechno špatné nebo doprava, kde nic nezbývá?

Tak především by ses měl smířit, kým jsi. Pak nemusíš nikomu lhát. Sobě ani druhým. Pokud lžeš sám sobě, jak můžeš mít přátele? Jak můžeš někomu věřit, když sám nejsi důvěryhodný. Lži ti zabrání, abys kdy spatřil své vlastní já.

Jsem pouhá památka z minulosti, které se chtěli zbavit! Tak proč musím žít?

Dnes ráno jsem vstal, bez emocí procházel dnem. Podíval jsem se za minulostí, smutkem a žalem jsem se rozhodl jít dál.

Dnes odpoledne kráčím, ve smutku hledím zas zpátky a v dáli doufám, že někde na mě čeká lepší konec.

Dnes večer kulhám zpět, zdrcen myšlenkami, neboť jsem ztratil víru.

Dnes v noci svalen na podlaze, zhroucen, pouze svojí památku jsem zde nechal, stejnak vím, že zde zhniji bez povšimnustí.

Svět lásku má neboť pokud by mu připadalo, že jeho pěšáci světem opovrhují, vůbec by se s nima nezabýval.

Lež není opovrhování hodna, strach ze selhání má přeci každý.

Odbyla půlnoc a opět bloudím ve svých podivných myšlenkách. Co se stalo dnes? Co se stalo předtím? Co jsem mohl změnit a co bude? Od toho využívám tuto každodenní chvíli.

Tak mě tu máte! Hledíte na mě a cítím opovržení, ale vězte. Srdce z kamene nelze rozbít.

Tenhle den byl vskutku výjímečný. A co bude zítra? Zítra mě klidně hoďte psům.

Slyšel jsem raději, že jsem nic neslyšel.

Svazuji se k tobě matko přírodo, protože jen ty si mi skutečně ukázala krásu a něžnost.

Vstal jsem, dostal jsem od života nakládačku. Plakal jsem. Zvedl se a poznal, co je to pomáhat druhým v nesnázých a soucítit s nimi.

Slunce zapadá, modré, jak růže, nadechuji se a poznávám, že toto umění je lepší než brouzdat obličejem v květinách.

Všechny tyto příběhy a postavy v nich pochází pouze z mé fantazie a nejsou realné !!!