somnar

Je to milá, lehká anekdota, která ale ztěžkne tím, jak se v ní i to málo musí doříkávat. Přirozenost Ztraceno v překladu tady vystřídala vyumělkovanost.

Škoda, že Sorkin nešel více po linii vnitřních půtek mezi obžalovanými demonstranty, v níž se Cohen s Redmaynem poutavě přou, jak svojí agendu rámovat a prezentovat, což alespoň trochu rozbíjí to rozložení sil, které je prostě poněkud jasné a plakátové hned od chvíle, kdy vezme vzteklý Langella poprvé do ruky soudcovské kladívko. V jeho soudní síni je na různé lidi pohlíženo jinak a je vlastně souzeno všechno, jen ne jejich činy, s čímž Sorkin pracuje chytře a zajímavě, jen by to nemusel ředit těmi hroznými dad joky, které vkládá do úst demonstrantům. Je to určitě "živější" než jiné Oscar baity, to závěrečné sebedojímání si ale šlo odpustit.

První hodinu je na tom nejděsivější klobouk Rebeccy Ferguson, další hodinu to recykluje libovolnou storyline s Jean Grey a až na konci se to trochu chytne v hotelu. Ambice vidět jsou, ale co z toho?

Je asi zbytečné od toho čekat klasický heist, tady se spíše hraje o ukradené dětství a manipulace ve vztazích, přičemž to ve svém náhledu na dysfunkční rodinu připomene leccos od Andersona či Gondryho s trochou kaufmanovské existenciální tísně a na rozdíl od takového Parazita či Zlodějů tady vzájemná vřelost v rodině zlodějíčků absentuje. Miranda July umí dialogy i humor, bohužel to u mě ale vypění ve druhé polovině, kdy to překlopí trochu jinam a celé se to zapříčí jako další coming-of-age quirky americké indie. A Evan Rachel Wood je na takovou roli už fakt trochu stará.

Kdyby Výměnu manželek točili tvůrci Paranormal Activity, vypadalo by to asi takhle. Režisérka v rozhovorech sice říká, že chtěla "dát hlas" Shannan Wattsové, podle mě se jí ale v materiálech ze socek spíše nechtěně podařilo vystihnout toxickou partnerskou dynamiku, kterou sdílí nespočet podnikavých matek závislých na sociálních sítích se svými tichými namakanými psychopaty. Snad jen ne s podobně tragickým vyústěním.

Noé šokuje sítnice až úplně na konci, tentokrát svůj obor něžně romantizuje, takže tam kromě dvou tlachajících hereček vystupuje ještě otravný filmový novinář, urputný začínající režisér a hvězdička, co neměla topless scénu v kontraktu. Tahle klišovitost "charakterů" mi trochu vadila, ale jinak nečekaně zábavná reklama na hadry.

Hrozně šprťácké. Výpustky, nedořečenosti a mrazivé vizuální fragmenty jsou tak pečlivě naaranžované, že se vůbec nejde dostat k postavám, které riskují pro svoji víru a přesvědčení, což jsou věci, o kterých nejen že nevíme vůbec nic, ale ani je z toho necítíme.

Zajímalo mě, jak Vinterberg zkalí ústřední experiment, který se zcela očekávatelně zvrtne, a nakonec to tedy opravdu není protialkoholická agitka, jako spíš perlivý portrét společnosti, která alkoholem oblévá všechny možné příležitosti, aby něco cítila. V alkoholivých pasážích to je přesně na jiskřivých 0,5 promile, jen by se to nemuselo tolik opakovat. Nikdy to proto úplně nekopne a bude se určitě psát, že to není ani moc vtipné, ani moc dramatické, přesto doufám, že si Mikkelsen zopakuje ten závěrečný taneček třeba na Oscarech.

Na základní úrovni je to samozřejmě trochu otravné, protože tam šestnáctiletý twink v duchu omšelých coming-of-age šablon melodramaticky prožívá nešťastnou lásku, z níž se dostává větami typu "možná jsem miloval jen představu o něm, ne jeho samotného", naštěstí to ale nabízí i další zajímavější (i když nepříliš subtilní) čtení, když to v postupném odkrývání případu nechává všechny vedlejší postavy tápat, hledat vysvětlení (vychovatelka), vidět jen to, co vidět chtějí (Davidova matka) nebo být úplně mimo (Alexův otec), přičemž jediný, kdo příběh dvojice s citlivostí chápe, je teplý učitel. Ostatně i samotný Alex několikrát prohlásí, že "tohle není příběh pro vás", před divákem doslova zavírá dveře nebo musí měnit identitu. Přišlo mi fajn, jak se to díky tomu elegantně vyhnulo tezovitému řešení coming outů i vytěžování queer znaků.

Nevím, jestli má cenu filmu primárně pro mladší teenagery vyčítat plakátový boj proti patriarchátu, to asi ani nijak nešlo a dokážu si představit, že i díky tomu to od Warnerů Netflix koupil, protože se to prostě skvěle hodí do dalšího emancipačního contentu na platformě. Nakonec je na tom asi nejlepší Millie Bobby Brown, která se snaží cukrbliky do kamery bojovat s tím, že scénář prostě nemá žádné nápady a opravdu vtipné si to dovolí být jen na konci pasáže s převlekem za vdovu.