somnar

Ty přirovnání k novému Společenstvu prstenu nebo Matrixu podle mě moc nesedí, protože tohle je mnohem, mnohem, mnohem méně divácké, protože to chce být spíš obdivovaný skrze měřítko než prožívaný skrze postavy. To mi ale vlastně nevadilo, protože taková vize tady prostě nebyla minimálně od Zběsilé cesty - a po šedesáti marvelovkách a nových Star Wars, které se potřebují každou druhou sekundu shodit, dojímat se sami nad sebou nebo ironicky mrkat až do poslední řady, je fajn, když se nějaký blockbuster hystericky nebojí, že na chvilku ztratí pozornost (přerostlých) dětí a neleze publiku do prdele.

S Boylem jsme mohli mít "novou studenou válku", místo toho máme obskurního Lutsifera (!) v Jedovaté zahradě, který chce zničit svět prostřednictvím nanobotů. Chápu, že Bond nemusí být seriózní, což tady stvrzuje nečekaně uvolněný Craig, ale uvést v roce 2021 po časových kejklích v Tenetovi a splétání dějů v libovolné Mission: Impossible něco tak scenáristicky líného a rutinně zrežírovaného, kdy je divák vždy několik kroků před postavami (ano, na tom ostrově se ASI něco děje), mi přijde jako už opravdu příliš velké retro. Ten film si toho asi je vědom, takže si musí vypomáhat vyhroceným, na můj vkus trochu potupným rodinným melodramatem, po němž jsem ještě víc docenil, jak si střeba Skyfall poradilo s loučením M, nebo Spectre s "prázdnotou" svého protagonisty. Za tohle by ale měli dostat producenti Cifrou přes kule.

Má to atmo Mitchellova It Follows, což je vždycky dobrá věc, ale zároveň i něco unikátně svého, což se u mě projevuje hlavně v pasážích v galerii nebo s kritičkou, které přemítají o tom, jak se témata menšinového útlaku v umění často komodifikují, nebo se označují jako didaktická. V hororu, který má ale zároveň silný i zakrvavený pravý hák, dost nečekané.

To, jak všichni stárli "jinak" i způsob, jakým s tím ten film i skrze různé herecké projevy pracoval, mi vlastně přišlo půvabné, takže jsem se v pohodě dokázal přenést přes to, že je to vlastně jen moralita o tom, že máme konečně začít žít v přítomnosti, v níž "zvrat" hraje jen pramalou roli.

Samozřejmě, že chci hlavně podle vzoru Hobbse a Shawa z Rychle a zběsile spin-off s Jiřinou.

Moc nechápu, že film, který všechno podřizuje síle pocitových fragmentů, mezi nimi těká tak zběsile, jako by mu byla nějaká atmosféra celé té koláže úplně putna. Je to škoda, protože naléhavost to v sobě má, a je v tom také cítit život, na rozdíl od jiných současných českých "sond" do reality mileniálů.

Moc dobrý a poměrně rafinovaný v tom, jak to v rámci rodinnýho dramatu posouvá fokus od jedné nejednoznačné postavy k druhé, přičemž to zároveň nerezignuje na jejich vývoj, aby bylo vyústění hlavního konfliktu v něčem nečekané, ale přesto logicky nevyhnutelné. Takhle to zní jako samozřejmost, která by měla být vlastní každému filmu, tenhle scénář se ale prostě povedl. I když pár falešných not tam je, kvůli čemuž je První kráva v podobném ranku "anti-westernů" pořád výš.

Chvilku jsem si myslel, že to skrze tematizování „průměrnosti“ poťouchlým způsobem komentuje kariéru hlavní herečky známé skrze neúspěch v „Hollywoodu“, ať už to pod mediálním balastem znamenalo cokoliv, pak mi ale došlo, že to tak úplně není. To urputné herectví, kdy se vždy v rámci snad jediné minuty vystřídá celý rejstřík od koketérie až po natahování na pláč, je totiž nesnesitelné a vůbec se kvůli němu nelze k té postavě dostat. O lidech, kterým se „neděje nic hrozného, ale přesto jsou nešťastní“, a jejichž problémy se „v českém filmu příliš neotevírají“ to bohužel neřekne nic, co by nešustilo papírem, příčemž tu těžkopádnost a chybějící poetiku trochu vyváží až poslední taneční číslo, které tomu konečně dodá nějakou osobitost. Za mě už je to ale pozdě.

Skoro to nepůsobí jako film od Wana, mistra mrazivě vyšponovaného, kontrolovaného děsu, ale jako snímek, který se radostně pere jak sám se sebou, tak s diváky. Očividně to bylo po údajně katastrofálních testovačkách nějak přestříháváno, přesto to záhadným způsobem funguje a působí to zcela unikátně živě. Nečekal jsem to, ale tohle je po mě dost možná zatím nejlepší věc, jakou letos Warneři předvedli.

Takhle opojně A24 nestínalo hlavy od Hereditary.