Sireen

Cracks jsou komorní artsy film s úžasnou kamerou a hudbou, která v ty správné okamžiky umí neskutečně vyakcentovat atmosféru. Je to hostina pro oči a uši, snad i proto, že je tam jen pár herců, ale všem jejich role věříte od prvního okamžiku; nebo je to možná tím ostrovem, na kterém se nacházejí. Psychická náročnost se postupně stupňuje a tak někdy od půlky má film podtóny psychologického hororu, zvlášť pokud jste v podobném věku, jako hlavní hrdinka (myslím Fiammu, ne slečnu G). Není to sexy a není to svůdné, a občas se vám chce lehce zvracet, ale film to umí prodat a nikdy nejde přes hranu. Zanechalo to ve mně hluboký dojem, aniž by to bylo nějak prvoplánově vyvolané - není tam jedna konkrétní scéna, je to spíš celkový pocit. Film z vás zbytečně nevymačkává city, není to komedie, není to doják, není to romantika, akční oddychovka ani dobrodružství. Má své kouzlo, alespoň pokud jste milovník starých knížek a opuštěných hradů a svěžích hlubokých lesů. PS: Ani za nic to nepouštějte dětem (tak pod 15 let). Zaprvé ta angličtina je sakra těžká, zadruhé to nezkušené lidi úplně svádí k romantizaci děje (mluvím z vlastní zkušenosti a věřte mi, to si na triko vzít nechcete) a zatřetí ten děj prostě nepochopí. Nic proti, u spousty věcí jsou mladší lidé zbytečně podceňováni a uchopí je stejně dobře, jako kdokoliv jiný... Ale tohle jedna z nich není.

Naprosto neskutečný film, který vás nasaje, protáhne pátou dimenzí a nakonec vyplivne někde úplně jinde, než byste to čekali. Emoce z vás při sledování přímo tryskají a atmosféra (pro některé možná natahovaná až za hranici nudy) vás napíná tak, že i když máte sto chutí ten film vypnout a jít se znovu dívat na Pána prstenů, prostě nemůžete. Zimmerova hudba to celé nádherně podkresluje, vyvolává ve vás stále větší a větší hrůzu, ale tak v půlce filmu začne být předvídatelná a vy si uvědomíte, že některé body zápletky prostě znáte dopředu. Stačí poslouchat hudbu. Rozuzlení je ovšem tak nečekaně dokonalé, že vám vyrazí dech a vy pak budete jen sedět, zírat na hláškující roboty a přemýšlet, jak po shlédnutí něčeho takového máte sakra jít zpátky ven a žít normální život. Tenhle film ve mně utvrdil několik přesvědčení: 1. v životě bych nemohla být kosmonautem, 2. ještě hodně dlouho nevlezu do kukuřičného pole, 3. Matta Damona teď chvilku taky nechci vidět (a ne proto, že by snad neuměl hrát).

Film, ve kterém nakonec hlavní hrdinkou není zezačátku protěžovaná "Sybil", ale její spolužačka Melissa. To ona totiž může za většinu zvratů v ději, to ona je tam ta nešťastná a přitom dokonale pomstychtivá mrcha. Vyvrcholení příběhu je překvapivé už jen tím, že se film celou dobu tváří nějak a pak otočí o 180 stupňů. Hudba slušně dokresluje atmosféru a celková výprava je trochu dramatická a trochu snová. Vedlejší postavy tam bohužel nemají žádný zvláštní účel, prostě jen jsou. Rozhodně to ale není typický film z prostředí střední školy a nelze než ho doporučit každému, kdo touží po troše starosvětského dramatu smíchaného s příchutí teen filmů. PS: Byla jsem jediná, komu přišla Abigail při scéně ve třídě (rvačka) dost děsivá?