jouluputilla

Když byl tento film uváděn v československých kinech, byl samozřejmě prezentován jako ukázka vítězného boje proti prohnilému kolonializmu a kapitalizmu vůbec. Jenže tehdy patrně soudruzi nepočítali s tím, že Gándhí, tak diametrálně se lišící od filmů socialistické tvorby, dá v socialismem odkojeném davu vzniknout i myšlence, že Gándhího počínání byl dokonalý, chladný kalkul s mechanizmy britské demokracie a pokud by hlavní hrdina chtěl takové protesty provozovat jinde, skončil by film dříve, než by vůbec začal. Jinak je film stále velmi aktuální a člověka málem chytá depka, co všechno je jak zneužitelné.

V 80. letech se do našich kin nějakým zázrakem dostaly dva filmy, u kterých jsme zcela tiše setrvali do konce posledního titulku, načež se ozval potlesk (je možné, že se přitom někteří ohlíželi, jestli si je nezapisuje stále bdělý orgán). Byl to Gándhí a Misie, jejíž název se tehdy musel upravit na Misi, aby to opium lidstva tak nekřičelo. V žádném případě to není nízkoprahový film. Určitě není na škodu nějaká aspoň historická informace. A pokud má člověk možnost v reále poznat španělský či portugalský temperament, může se obdivovat těm tak často studeným Anglánům, co z toho tématu vyždímali. Samozřejmě, bez Morriconeho geniální hudby by to bylo znatelně obtížnější.

To občasné muzikálování mi malinko vadilo, nicméně se dalo snést, to procento osobní nelibosti na celkovém výsledku moc nemění. Obrys scénáře neslibuje žádnou bombu a také se žádná bomba nekoná, aspoň ve smyslu dnešních uječených, hysterických, furtnasratých pitvorů, nesoucích se navíc v klipových vírech, aby sekvence delší tří minut nepřipadala nováckými a primáckými seriály zblbnuté hlavičce nudná. Dostalo mě ale propracování příběhu hlavních postav. Hlavně výkon profesora Lupínka je pro mne vybroušen do tak dokonalé uvěřitelnosti, že mi po mnoha filmech dal zapomenout na fakt, že jde o pouhou roli.