StarsFan

Nastal čas hodnocení letošního ročníku. Zatím pouze ve třech bodech, protože mě jiné kategorie nenapadají.

Nejlepší host: John Michael McDonagh, režisér a scénárista Kalvárie

Protože člověk, který na otázku z publika: "Nevidíte jistou podobu mezi dvěma postavami ve filmu a Ježíšem a Adamem v Bibli?" odpoví: "Samozřejmě, že ano. Jsem inteligentní člověk," je někdo, koho bych klidně pozvala na drink.

Největší talent: Jake Hoffman, režisér a scénárista filmu astma

Hoffmanův debut rozhodně není po řemeslné stránce dokonalý; někde by se hodilo propojit jednotlivé scény lépe dohromady, někde by si dialogy zasloužily více uhladit. Jenže na druhou stranu je ten film tak originální, jiný a zajímavý, že má podle mě Hoffman šanci stát se za pár let, až si více vybrousí styl, docela zajímavým filmařem.

Nejlepší film: Nepřítel třídy (Slovinsko)

Okay, hodnotit filmy, když jste neviděli všechny, je asi nesmyslné a stejně divné je titulovat některý film přívlastkem nejlepší. Nicméně kdybych měla vybrat film, který měl letos zaujal a dostal nejvíce, padne má volba právě na Nepřítele třídy. Abych řekla pravdu, už když jsem si vyzvedávala lístek, jsem čekala, že se mi ten film bude líbit. Ukázky vypadaly dobře a Variety sekce nabízí všeobecně kvalitní filmy. Nicméně že mě film, který netlačí na divákovy city, který využívá neherců a který zatím nezískal ceny na významných světových festivalech, tak vezme, mě nenapadlo.

A festival v číslech:

Maximální počet filmů, které jsem viděla v jeden den: 5

Počet filmů, které jsem (zatím) viděla: 29

Počet informačních SMS zpráv, které mi festival za osm dní poslal: 92

Počet filmařů, kteří na festival přijeli: 471

Počet akreditovaných novinářů: 620

Počet akreditovaných návštěvníků: 12,357

Počet prodaných vstupenek k dnešnímu ránu: 127,051

Jako ČSFD agenti budeme nejspíše malou součástí připravovaného dokumentu České televize, jehož dramaturgem je Martin Švoma.

V neděli ráno na nás u Thermalu čekal malý filmařský štáb tvořený trojicí režisér - kameraman - zvukař a něco přes půl hodiny s námi točil takový skupinový rozhovor: proč si myslíme, že je ČSFD tak oblíbená; jak vypadají naše dny na festivalu; kým jsme mimo svět filmové databáze.

Nevím, jak ostatním, ale mně se pak ozvali ještě v průběhu dne s tím, že by mě potřebovali na pár dalších scén přímo v kině. Souhlasila jsem, dala jsem jim informace o filmu, na který jsem se později chystala, a domluvila se s nimi, že si tam dáme o čtvrt hodiny dříve sraz. Jsem tedy šíleně nefotogenický člověk a před kamerou působím asi tak přirozeně jako Tommy Wiseau, ale pokud mě pro tu scénu chtějí, tak v pohodě.

Jak se ale ukázalo, mám taky boží talent ztratit lístky na projekci, když je to nejméně vhodné. Takže jsem dorazila na námi smluvené místo a zjistila, že můj program i se všemi vstupenkami nejspíš zůstal v jedné kavárně, která leží asi deset minut cesty od Thermalu. Není nic lepšího, než filmařům, kteří na vás čekají a kteří se dalšího dne vrací do Prahy, přiznat, že se na tu projekci nedostanete.

Tedy ano, je. Ještě lepší je zjistit, že toho dne už nejsou žádné další projekce, na které byste v rámci záložního plánu mohli jít.

Můj obdiv Radimu Procházkovi, režisérovi celého projektu, který lidi z festivalu rychle přesvědčil, aby nás přesto pustili na chvíli do kina. A moje poděkování za to, že i přes mojí totální neschopnost chovat se před kamerou jako normální člověk a mojí totální schopnost ztratit to jediné, co budu potřebovat, zůstával pořád milý a nedával na sobě znát jakoukoliv rozladěnost.

Tiskovky a talkshow vám sice neumožní pochopit, jak je dotyčný chová v soukromí, většinou vám ale dají alespoň malý náhled na jeho nebo její osobnost. Judi Dench mám z roku 2011 zafixovanou jako nesmírně milou a vtipnou dámu, Oliver Stone z předchozího ročníku mi zas v paměti zůstane jako někdo s velkým všeobecným přehledem, jasně definivanými názory a ochotou diskutovat s kýmkoliv.

Pokud jsem však doufala, že si po Na plovárně vytvořím jasnější názor na Mela Gibsona, tak jsem se pletla. Poctivě odpověděl na všechny otázky, místy prohodil nějaký vtip, ale nevybočoval tak z řady, jak bych očekávala. Když jsem dnes seděla v baru se ssskrblikem, poznamenal, že má z Gibsona pocit, jako by se pořád trochu bál, kdo po něm první něco vrhne nebo kdo mu znovu položí otázku ohledně nějakého skandálu. Jako by se nedokázal úplně uvolnit.

Schválně se na Na plovárně podívejte, až se dostane do televize, ale myslím, že tahle poznámka prohozená večer nad několikátou sklenicí piva a whiskey, můj osobní dojem ze současného Mela Gibsona dokonale shrnuje. Ostatně v poslední části Gibson sám zmínil, že KVIFF považuje za přátelský a uvolněný festival a že je hezké, že se tu na něj lidi usmívají.

Tiskovka s Lechem Walesou byla zas poměrně krátká. Po úvodních dotazech moderátora se dostalo na pouhé dvě otázky od novinářů, což je u osobnosti, která má Nobelovu cenu míru přece jen trochu málo. I tak ale z Walesovy strany zazněl docela zajímavý názor. Na dotaz, proč se v minulosti příliš neztotožňoval se svým vyobrazením ve filmu Walesa: člověk naděje, bývalý polský prezident odpověděl, že je mu 71 let, tedy více než 600,000 hodin. (71 x 365 x 24 = 621,960) Film musí z těchto 600,000 hodin, které strávil na světě, vybrat méně než tři a představy Walesy a Wajdy o tom, které momenty jsou pro Walesův život určující, se v tomto případě lišily.

Jednoduché, prosté. Ale také myšlenka, na kterou si vzpomenu, až zas jednou budu sledovat nějaký životopisný film.

Fakt, že většinu roku trávím na území Velké Británie a že jsem se do České republiky vrátila teprve v noci mezi čtvrtkem a pátkem, si vyžádal svou první oběť. Dnes ráno jsem totiž ke svému velkému potěšení zjistila, že do Varů jsem přijela s nabíječkami majícími britské koncovky, tudíž poslední hodiny spřádám plány, jak ten britský trojzubec narvat do českých zásuvek.

První plán, tedy pokus koupit někde ve Varech redukci, padl. Vůbec netuším, jestli jsou někde ve Varech velká nákupní centra, tudíž jsem se rozhodla vyhledat nějaké malý elektro obchod nedaleko kolonády. Po nejrůznějších uličkách jsem narazila na tři. Jenže všechny měly o víkendu zavřeno. Nechápu, jak mohou cizinci, kteří do Varů dorazí v pátek večer a zapomenou si redukci přivézt, ve Varech přežít.

Což mě posouvá k mému druhému plánu: Narazit v press centru na britského novináře a přímo se ho zeptat, jestli bych si od něj tu malou plastovou krabičku nemohla třeba na 30 minut půjčit. Celý den tedy bedlivě naslouchám přízvukům anglicky mluvících lidí v mém okolí. Můj jediný úlovek v kategorii "rodilí mluvčí" však zatím byli Američané. Takže taky nic.

Telefony se dají nabíjet přes notebooky, u zrcadlovky bych ale nějakou podobnou vychytávku po dnešním dni také ocenila. Od rána mi na jejím displeji totiž bliká přeškrtnutá červená baterie a já jen doufám, že jakýmsi zázrakem přežije nejen dnešního Mela Gibsona, ale i zítřejší tiskovou konferenci s Lechem Walesou.

Stalo se na čtvrteční press konferenci: Jistá novinářka jedné české komerční televize se Olivera Stona zeptala, co je pravdy na tom, že nechce nezodpovídat některé dotazy českých novinářů. Dotyčná novinářka tímto odkazovala na výrok jedné své kolegyně, která píše pro nejmenovanné noviny. Oliver Stone se zarazil a pak poznamenal něco ve stylu, že přece odpověděl na všechny otázky, které mu byly položeny. Když se zeptal, kdo o něm podobnou fámu prohlásil, novinářka komerční televize poznamenala, že zdroje odmítá jmenovat.

Nebudu tedy jména uvádět ani já, ačkoliv si myslím, že dopátrat se logicky toho, kdo je autorem, není zas tak složité. Ostatně ta samá novinářka po tiskové konferenci vydala o Stonovi článek, ve kterém kritizovala jeho politické postoje. Což by možná nebyl takový problém, kdyby a) dotyčná pochopila, co chce Oliver Stone novinářům během své tiskovky sdělit; b) nepoužívala demagogická slova jako "hřímal", když Stone mluvil naprosto klidně a jen reagoval na otázky, které mu byly zahraničními novináři položeny; c) chápala, že KVIFF uděluje ceny za přínos filmu, ne za politické postoje; d) nevymýšlela si informace, že se Stonovi někdo pokusil oponovat, že novináři z jeho tiskovky odcházeli nebo že se na konci téměř netleskalo.

Ano, Oliver Stone je levičák. Pokud nicméně nebudete vytrhávat jeho věty z kontextu ("Proč jste vstoupili do NATO?"), pochopíte, že cílem jeho proslovů není oslavovat Sovětský svaz, ale říct, že Spojené státy - považují-li se za zemi míru a svobody - by se také tak měly chovat. Neměly by paranoidně nechávat sledovat své občany, neměly by se snažit ovládat zbytek světa.

Oliver Stone v podstatě kritizoval současnou americkou unipolaritu. "Pokud nás historie něco naučila, pak to, že každé impérium jednou padne," varoval, zatímco přinášel příklady toho, jak si evropské státy dnes v žádné otázce nedovolí vzepřít se USA. Přitom zachovat čas od času neutralitu, něco, co Bushova politika shrnutelná výrokem: "Jste buď s námi, nebo proti nám," neznala, by mnohdy bylo mnohem chytřější, než stavět se za každé situace na stranu jedné světové mocnosti.

Studuju politiku a filosofii se zaměřením na liberalismus a mezinárodní bezpečnost. A troufám si tvrdit, že Oliver Stone toho o politice a historii ví mnohem více než někteří čeští novináři, kteří mu svými články vyhlásili válku. Nemusíte s ním rozhodně souhlasit ve všem. Sama bych třeba netvrdila, že USA jsou dnes ještě pořád mocenskou supervelmocí, protože už jen fakt, že nedokáží vyhrát válku proti papírově mnohem slabším soupeřům v Afghánistánu a Iráku dokazuje, jak ostatně tvrdí Joseph Nye, že vojenské technologie a počty vojáků v dnešních válkách, kde nestojíte proti jasně definovanému soupeři, již nehrají takovou roli.

Nemusíte souhlasit ani se závěry jeho tezí a můžete mu oponovat, že se jím předkládaná fakta dají vyložit i jinak. Nejde ale neuznat, že jména, data a statistiky umí v rámci diskuze házet s mnohem větší jistotou než mnozí čeští politici. A že si je nevymýšlí.

Mám-li sama sebe položit na přímku pravive - levice, budu se od středu nachylovat spíše k pravici. Nic to ale nemění na tom, že bych si o politice mnohem radši popovídala s levicově orientovaným Oliverem Stonem než s novinářkou, která jeho názory vytrhla z kontextu, aby z něj vytvořila co největšího radikála. Je totiž příjemnější mluvit s někým inteligentním, kdo zastává jiný pohled na otázku než vy, než s někým, jehož světonázor se s tím vaším možná shoduje více, ale komu spojení "správná argumentace" naprosto nic neříká. 

Už zase jsem si na moment připadala jako stalker.

V neděli jsem absolvovala tiskovku k Místu v nebi režiséra Yossiho Madmoniho, zašla jsem na premiéru filmu do Velkého sálu a po promítání prohodila s Madmonim pár slov o jeho předchozím dílku Restaurátor.

V pondělí ráno jsem se dozvěděla, že s Madmonim dělám rozhovor.

Pocit stalkera izraelského režiséra ve mně za chvíli vystřídala mírná nervozita. KVIFF chtěl, aby měl videozáznam něco přes 5 minut. Jenže co když těch pár otázek, které mě napadly, zodpoví Madmoni tak rychle, že se po dvou minutách nebudeme mít o čem bavit?

Veškeré mé obavy byly zbytečné. Vedle Madmoniho zaujal místo na sedačce ještě představitel hlavní role Alon Aboutboul a oba od prvního okamžiku vystupovali jako ti nejsympatičtější lidé pod (karlovarským) sluncem. Řekli mi, že je mám oslovovat křestním jménem, neměli problém s žádnou otázkou, ani požadavkem techniků, od prvního momentu neustále vtipkovali.

Po několika otázkách jsme se kvůli odbočkám k Samuelu Beckettovi a životu v USA dostali na dvacet minut. Když jsem jim řekla, že už bychom měli skončit, protože materiálu máme až dost, Alon nejdříve z legrace protestoval, že chce další otázky, načež mi namířil čočku iPhonu do obličeje a na chvíli zpovídal s Yossim mě.

To, že já si tu půlhodinu v jejich společnosti užila, samozřejmě neznamená, že výsledný rozhovor, až se sestříhá a udělají se k němu titulky, bude koukatelný. Po odchodu z terasy Thermalu jsem ale byla v tak dobré náladě, že pozitivní zážitky ve mně převáží, ať už se na internet dostane cokoliv.

Update: Video je na YouTube, tak se na něj můžete, máte-li zájem, podívat. Taosobně zábavnější, nicméně filmu se netýkající část byla poměrně pochopitelně vystřižena.

Můj čtvrtý rok na MFF Karlovy Vary, první s novinářskou akreditací, první, během kterého jsem ve Varech přespávala a nedojížděla každý den z nedaleké Plzně. Pokud jsem si myslela, že kombinace 'žádné dvouhodinové cestování autem a žádné objednávání lístků v sedm ráno' vnese do mého festivalového života více spánku, mýlila jsem se. Průměrný denní počet hodin, které jsem naspala, za těch devět dní dosáhl děsivého čísla čtyři a filmy festivalu se pro mě tak začaly dělit na ty, které jsem nadšeně sledovala od počátku do konce, a ty, u kterých jsem se pouze silou vůle držela, abych neusnula. Pro filmového fanouška znepokojivá bilance, nutno nicméně dodat, že někteří novináři přidali ještě kategorii třetí: Ty, které vlivem únavy prakticky celé prospali.

Asi největšího extrému a zároveň největšího uspokojení mého spánkového deficitu jsem se dočkala předposlední noc na festivalu, kterou jsem s Pomem, Caym, Vodnářkou a marvanem proseděla až do dob, kdy první diváci mířili na snídaně a začínali nový festivalový den. Ne poprvé v průběhu festivalu jsem tehdy vynechala naplánovaný film, zato poprvé se postel stala mým odpoledním útočištěm. Probudila jsem se vlastně jen dvě hodiny před oficiálním zakončením festivalu a snídani jsem si tak dala až během závěrečné party v Grandhotelu Pupp ve 23.00. 

I tak si ale za dnešní rok nemám na co stěžovat. Spolu-agenti byli sympatičtí, akcí nespočet a stan Jamesonu se pro některé z nás stal téměř stálou základnou, jelikož nevyužít všech těch poukázek na drink zdarma (které dostanete prostě jen proto, že máte novinářskou akreditaci) by byl hřích. Byla jsem na tiskovce Judi Dench i Johna Turturra, viděla jsem z první řady módní přehlídku Johna Malkoviche, televizí vysílané slavnostní zakončení jsem sledovala ve Velkém sále z prostředku druhé řady a nadšeně jsem tleskala, když David Morse získal cenu pro nejlepšího herce (v Spoluautorovi byl výborný) a Restaurátor byl vyhlášen nejlepším filmem (ze všech letos viděných filmů - ať už soutěžní či nesoutěžní sekce - se mi líbil nejvíc).

Snad jen jedna subjektivní, ryze osobní výtka by tu byla. Trochu mě mrzelo minimální zapojení Johna Malkoviche do průběhu festivalu. Osobnost, jakou je on, by si minimálně jednu krátkou tiskovku pro novináře zasloužila. A to ačkoliv se na festivalu letos nepromítal žádný jeho film.

Když jsem šla v sobotu na tiskovku s Judi Dench, napadlo mě okamžitě, že bych ji mohla poprosit o autogram. Ti z vás, kteří už do mého deníčku dříve zavítali, jistě vědí, že jsem si v posledních měsících našla nové hobby: nakreslit / namalovat nějakou známou osobnost a následně ji požádat, aby mi tento můj amatérský výtvor podepsala.

Ke kresbě s Judi jsem se dostala až pár minut před samotnou tiskovkou a kvůli nedostatku času jsem ji i se všemi detaily dokončila až včera. Není to žádné veledílo, ale když už jsem strávila desítky minut věčným tečkováním, neodpustím si ji tady nepublikovat.

Navíc se k ní podobně jako k ostatním mým žádostem o podpis váže celkem zajímavý příběh. Ten tentokrát nespočívá v tom, co by prohlásila při pohledu na svůj portrét Judi, ale v tom, jak se zachovali ostatní novináři. Za ty dlouhé roky, kdy jsem se KVIFFu účastnila maximálně tak s festival passem, jsem si totiž vždy myslela, že pouze běžní diváci stepující kolem červého koberce touží po podpisech a fotkách z hvězdami a že novinářům je šílenství kolem celebrit více než vzdálené.

I proto jsem doufala, že nebudu vypadat jako úplný ztroskotanec, když po tiskovce se svou novinářskou akreditací k Judi naklušu. Nevypadala jsem. Nebo minimálně ne sama. To, co se totiž po tiskovce stalo, mi lehce vyrazilo dech. Ještě než jsem se vyhrabala ze své řady, už kolem Judi stálo asi dvacet novinářů s poznámkovými bloky a fotkami. Ti seriózní lidé z Reflexu, MF Dnes či České televize se jen pár vteřin po skončení akce proměnili v běžné filmové nadšence ne nepodobné těm, kteří během zahájení festivalu stojí za zátarasy s propiskou a papírem v ruce.

Jak jedna má známá následně poznamenala: "I novináři jsou přece jen lidé..."

Poslední dobou se mi zdá, jako by mým údělem pro tento rok bylo poznat osobně celý štáb, který pracoval na Jindřichu V, jednom z mých nejoblíbenějších filmů.

Dereka Jacobiho (role vypravěče) jsem potkala po divadelním představení Krále Leara. Velmi sympatický, možná trochu nesmělý, na svůj věk však velmi v kondici. Nechala jsem si od něj tehdy podepsat takovou amatérskou olejomalbu. O pár dní později, když jsem odcházela z dalšího představení té samé hry, mi Derek z odjíždějícího auta krátce zamával. Historicky nevýznamný, přesto ale subjektivně velmi hezký moment.

Patrick Doyle (role Courta, skladatel soundtracku) dorazil jednoho pátečního večera do našeho univerzitního filmového klubu a následně pár z nás, kteří jsme pokračovali do baru, doprovodil i tam. Dvě hodiny nám vyprávěl historky z natáčení a platil nám pití, než se omluvil, že by už měl radši jít. O den později jsem ho potkala právě na onom výše zmíněném, druhém představení Krále Leara. V divadle jsme totiž seděli vedle sebe.

Kennetha Branagha (role Jindřicha V., režisér, scénárista) teprve potkám. Pod jeho jménem jsem totiž s jistými lidmi sbírala peníze na obnovu jednoho divadla. Kenneth zareagoval tak, že nás všechny (cca 40 lidí) pozval na svou divadelní hru v Belfastu. Na prknech, co znamenají svět, bude stát téměř každý den po dobu tří týdnů na přelomu září a října, a během posledního víkendu bych onu 'two-men-show' měla vidět i já. Velmi se těším.

Ještě před Kennethem si však užiju Judi Dench (role Nell Quickly), která letos převezme cenu za celoživotní dílo na MFF v Karlových Varech. Nijak se netajím tím, že mám z její návštěvy České republiky radost. Shakespeare je mi blízký a o slavných hercích, kteří za své životní poslání považují adaptaci jeho her a jejich přiblížení běžným lidem, to platí dvojnásob.

I proto mám ráda Kennetha Branagha, Sira Dereka Jacobiho nebo třeba Al Pacina.

A samozřejmě i Judi Dench.