Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (1 248)

plakát

Noční zvířata (2016) 

Tři paralelní osy: přítomnost, minulost, fikce. Ve všech vystupují stejní hrdinové, což hrdinku vede k úvahám, nakolik má smyšlený příběh odrážet její vlastní život. Úvodní psychologická část z texaského middle of nowhere byla úchvatná, vezmu-li nicméně v úvahu, že se po příchodu Michaela Shannona na scénu celá knižní osa přeměnila na předvídatelné klišé, zatímco reálná osa začala pro změnu stagnovat a vlastně k žádnému rozuzlení nedospěla, na víc než tři hvězdy to v tomto případě fakt nevidím.

plakát

Creed (2015) 

Objektivně za tři hvězdy, subjektivně za dvě. Při úvodní scéně z nápravného zařízení se na chvíli zdá, že se tohle pokračování Rockyho vydá vlastní cestou, už po patnácti minutách je z něj nicméně stejná šablona, jakou tvůrci omílají ve všech dílech. Žádná překvapení, žádné neočekávané zvraty, žádné nové nápady. A jako bonus je to strašně nevýrazně natočené a herecké výkony jsou průměrné. Stallone nejen že si toho Oscara nezasloužil – on si ani nezasloužil být na něj nominovaný.

plakát

French Film (2008) 

Jed a Cheryl spolu chodí deset let, když jejich vztah utrpí první vážnou ránu: Jed požádá Cheryl o ruku, a ona ho odmítne. Jed ve stejné době sleduje romantické filmy francouzského režiséra, se kterým má jako novinář vést za několik dní rozhovor, a začíná si uvědomovat, jeho vlastní vztah s Cheryl nikdy nezačal osudovým, nezapomenutelným setkáním, jaká mu jsou skrz kinematografii předkládána. French Film začíná tam, kam většina romantických filmů nikdy nedospěje, čímž ve své první polovině získává sympatický element nepředvídatelnosti, a skrze hrdiny, kteří si uvědomují, že nejsou stoprocentně spokojení, nutí diváka k reflexi o tom, co má vlastně smysl očekávat od dlouhodobého vztahu. Některé nápady (close-ups, sépie) jsou na můj vkus přehnané a ději spíše škodí, jako celek je to však jeden z nejvyspělejších romantických filmů, jaké jsem v poslední době viděla, čemuž notně napomáhá i rozhodnutí neuzpůsobovat celý film tak, aby v anglicky mluvících zemích dostal přístupnost od dvanácti let. Hugh Bonneville je tu tak kouzelný, že mě mrzí, že role vtipných, praktických, lehce nemotorných a nade vše vysoce uvěřitelných hrdinů nedostával častěji (scény, kde sám sobě nadává, jsou kouzelné) a já už teď tuším, že tenhle komorní, skvěle napsaný film balancující na hraně citlivého dramatu a sarkastické komedie bude jednou z klasik, ke které se v budoucnu budu vracet stejně, jako se někteří vrací k Notting Hill, Samotáři v Seattlu nebo Deseti důvodům, proč tě nenávidím.

plakát

Elle (2016) 

Elle se rozjíždí přesně tak, jak jsem doufala. Nepoddává se divákovi, který by vyžadoval sympatické postavy; nutné informace dávkuje postupně, takže význam některých momentů obecenstvu dojde až zpětně. Násilné scény jsou rychlé, nečekané, brutální. Po významnovém zvratu, ke kterému dochází kdesi v polovině, však začal příběh lehce stagnovat – vedlejší dějové linky se násilně uzavřely, zatímco hlavní hrdinka byla ve svých individuálních projevech tak rozproruplná, že ani o několik dnů pozdějí nedokážu dát dohromady její motivaci nebo vysvětlit, čeho vlastně chtěla dosáhnout. I tak ale syrovou Elle z hlavy jen tak nedostanu.

plakát

Nebezpečné známosti (1988) 

Narozdíl od Valmonta, který je adaptací knihy Les Liaisons dangereuses, je Dangerous Liaisons adaptací divadelní hry, která vychází z původní knihy, a přesto má, možná lehce paradoxně, k dílu Choderlose de Laclos mnohem blíže než dříve zmíněný Valmont v režii Miloše Formana. Děj je snad s výjimkou závěrečného duelu zachován tak věrně, jak to vzhledem k dopisové podobě předlohy jen lze, dialogy, včetně mého oblíbeného “Alright – war,” jsou skvostné a narozdíl od Valmonta tu nedochází k zbytečnému osekání zákulisních machinací nebo zjednodušení psychologického vývoje jednotlivých postav, za což si scénáristy Christophera Hamptona nesmírně cením. Mou jedinou, vysoce subjektivní výtkou je, že mi navzdory precizním výkonům všech zúčastněných úplně nesedlo obsazení – do role patnáctileté Cécile by se podle mě hodil někdo mladší a naivněji působící než Uma Thurman, Peter Capaldi má tak silný skotský přízvuk, že do této americké partičky oproštěné od výrazných regionálních akcentů vůbec nezapadá, a byť John Malkovich skvěle balancuje na hraně charismatu a zlověstnosti, člověk si může jen představit, jak by tato postava sedla Alanu Rickmanovi, který hrál Valmonta dva roky v původní divadelní hře a kterého prý producenti odmítli, protože nechtěli někoho, kdo je spojen s akčním filmem.

plakát

Valmont (1989) 

Kritizovat film za to, že se odchyluje od své knižní předlohy, asi není správné, jenže hlavní kvalita Les Liaisons dangereuses, pomineme-li skvostný jazyk knihy, spočívá v schopnosti dvou hlavních hrdinů manipulovat s ostatními a ničit bez jakýchkoliv zábran jejich životy. Vicomte de Valmont a marquise de Merteuil jsou inteligentní, osvojili si umění přetvářky a jednají se zbylými postavami, jako by byly jen šachové figurky v jejich soukromé hře. A když pro účel filmu podstatně zjednodušíte jejich machinace, takže takové svedení madame de Tourvel probíhá velmi snadno, nebo když většině hrdinů přepíšete osud tak, aby je namísto opovržení nebo smrti čekal spokojený život ve společnosti, vytvoříte z (na svou dobu) nesmírně odvážného díla o složitosti lidské povahy, prolhanosti a bezcitnosti jen docela obyčejné kostýmní drama.

plakát

Černé zrcadlo (2011) (seriál) 

Black Mirror je sci-fi v podobě, v jaké ho mám nejradši: skrz zobrazení nepříliš vzdálené budoucnosti ukazuje problémy, které jsou vysoce aktuální. Stejně jako každý díl zobrazuje jiný příběh a jiné postavy, tak i sociální kritika má v každé epizodě jiný rozměr: někdy se autor zaměřuje na pomstychtivost, jindy jde o nespokojenost společnosti se současnými politickými elitami, která může vést k sympatizaci s kýmkoliv, kdo není politicky koretní, a která nabízí srovnání s nedávným zvolením Donalda Trumpa. Vzhledem k tomu, že jednotlivé díly nejsou provázany společnou příběhovou kostrou, si také u Black Mirror každý najde jinou epizodu, která ho zaujme. A tak zatímco internet oslavuje především Fifteen Million Merits, The Entire History of You a White Christmas, mě mnohem více dostaly The National Anthem, White Bear a hlavně Shut Up and Dance.

plakát

Jsou z nás (1994) 

Většina současných filmů, kde je hlavní hrdina gay, ze sexuální orientace protagonisty činí hlavní téma příběhu, a proto je až neuvěřitelné, že před více než dvaceti lety dokázala parta Australanů natočit rom-com z homosexuálního prostředí, kde hrají respekt, láska a rodina mnohem důležitější roli než fakt, že Jeffovi se líbí Greg, a ne Emma nebo Eva. Nestereotypní, vyspělé, vtipné, dojemné, optimistické – asi tak bych The Sum of Us v pěti slovech popsala.

plakát

Oko v oblacích (2015) 

Jedno z nejsympatičtějších vojenských dramat, které za poslední roky vzniklo, mezi jehož obrovské přednosti se řadí zobrazení reálných moderních technologií, nečernobílé vidění konfliktu, kdy žádné rozhodnutí není stoprocentně správné, a zaměření se na jediný, mnohdy opomíjený aspekt vedení války – takzvaný “chain of command”, kdy konečné rozhodnutí záleží na tom nejvýše postaveném navzdory tomu, že ti pod ním mají o dané situaci často větší přehled. A jako bonus tu máte krásnou poslední filmovou větu Alana Rickmana: "Never tell a soldier that he does not know the cost of war.”