KKNovak129

Prosím, pokud chcete svým dětem pustit Wonku, zvolte raději starou klasiku či verzi od Tima Burtona. Jistě, tento film je prequell, tudíž bych je neměl porovnávat, ale stejně budu... Pro tentokrát mi ani tak nevadilo multi-kulti obsazení, jako fakt, že byl film až přehnaně barevný a jeho obsah až nezdravě "family friendly". Už jen fakt, že film začíná písničkou jakoby v půlce děje - ptám se PROČ? Písniček bylo i na muzikál ve filmu až příliš a ani jedna z nich chytlavá, a to ani protivně chytlavá. Efekty, kostýmy, děj = nic moc. Sice už jsem viděl i horší filmy, ale především jsem viděl o dost lepší. Filmový vkus je sice každého věc, ale vážně by mě zajímalo, komu se tento film opravdu líbil, a ne jen kvůli hlavnímu herci, který ho - jen tak mimochodem - nijak nezachránil.

Přiznám se, že se mi onen snímek na tolik líbil, že jsem jej v sále kina shlédla již dvakrát a to hned dva dny po sobě. Možná si někteří z Vás řeknou, že jsem šílenec, dobře přiznávám - hrdě se přiznávám k tomu, že jsem fanouškem kapely Queen, která je sice možná staromódní, ale pořád je jednou z nejlepších :) Co se týče samotných pocitů, emocí a vůbec prožitků u sledování, opět podotýkám, že bronzové místo mezi filmy si všichni tvůrci i herci zasloužili. Pochvalu si zaslouží opravdu všichni, není jediný člověk, kterému bych něco vyčítala, že na filmu pokazil. I když jsem se ze začátku bála, že Rami Malek nebude tím pravým Freddiem, jakého všichni známe, zaslouží si velkou pochvalu za svůj perfektní herecký výkon, díky němuž hodně lidí poznalo Mercuryho osobnost - přestože všechny písně byly přes playback originálních skladeb, nebylo to poznat, jeho rty jako by splývaly, v očích bylo vidět vzrušení, adrenalin a hlavně touha po slávě a obdivu, trefil dokonce i obličeje, grimasy, legrační vyzývavé pohyby. na jevišti. Krásně bylo vidět, jak se legenda rocku za ta léta měnila, jak byl nejdříve plný života, chtěl zkoušet a objevovat nové věci, potom se dočista pomátl ze své slávy a myslel jen na sebe, drogy, peníze, své kočky a sex, no a nakonec, jak se ho z ničeho nic zmocnila krutá nemoc a donutila jej se sebou něco dělat, dokud je ještě čas. Úžasný výkon ovšem podali i ostatní ‘členové Queen’: Gwilym Lee byl stále klidný, chytrý a vážný, do hry na sólovou elektrickou kytaru dal celé své srdce, přesně jako to dělal Brian May; Ben Hardy byl tím pravým náladovým hysterikem, velmi vtipným, zároveň však citlivým, někdy až agresivním, stejnak jako Roger Taylor; no a Joe (Joseph) Mazzello zůstával tím posledním členem, pátým kolem u vozu, baskytaristou Johnem Deaconem. O ostatních hercích nemůžu moc mluvit, jelikož o jejich rolích vím opravdu málo, ale i přesto věřím, že do hraní dali všechno. Ohledně mého vztahu k tvorbě Queen samotné... Pocity, to, jak se cítím pokaždé, kdy slyším jejich hudbu, se nedá jen tak popsat, slova se velmi těžko hledají. Ale zkusím to alespoň stručně, obecně: Každý úder bicí, konkrétně basového bubnu, mi připomíná bití srdce, proto je mi onen zvuk tolik příjemný, a pravděpodobně tím nejpříjemnějším ze všech. Každé sólo elektrické kytary mi připadá jako křik, když zavřu oči, představuju si někoho na velkém kopci, jak ze sebe z plna hrdla dostane ten dlouhý překrásný zpěv. Basová kytara, ta dodává nejen rytmus, ale také melodii, nutí vás si zpívat, dostane vás na jiné myšlenky. A zpěv? Jeho vzácný nádherný hlas ve mě budí adrenalin, vzrušení, nutí mě vstát z místa a začít tančit, dělat všelijaké šílenosti, probouzí ve mě optimismus, nekonečnou fantazii - probouzí ve mě jeho samotného. Když vnímáte melodii, málokdo vydrží nedupat nohou do rytmu, klepat si prsty jako by hrál na klavír, broukat si. Pokud ovšem vnímáte text skladeb, pokoušíte se porozumět každičkému slovu, často se stane, že nezadržíte slzy, jelikož si uvědomíte, za jakého stavu a podmínek je TI čtyři psali, skládali. Všichni hráli s těmi slovy, že ‘byli mimoni, kteří hráli pro ostatní mimoně’ (jak Rami Malek řekl v samotném filmu), nehráli kvůli slávy nebo penězům, psali, hráli a vystupovali tak, aby se vcítili do svých fanoušků, aby se navzájem lépe poznali. Mezi nejdojemnější scénky proto řadím ty, kde publikum zpívalo, spolupracovalo s hudebníky a pak scénku, kde Mercury odcházel z nemocnice kvůli vyšetření AIDS a jeho fanoušek, jenž ho v čekárně poznal, tiše zanotoval jednu z jeho oblíbených hlášek, načež mu Freddie pouze tiše odpověděl tím, že se otočil jeho směrem a onu melodii po něm zopakoval. Víc si myslím, že ani nemusím říkat. Jednoduše a stručně řečeno, film se velmi povedl! Pokud si chcete pobrečet, zazpívat, odreagovat se, něco nového se dozvědět, udělejte si jedno volné odpoledne čas na dvou a čtvrt hodinové představení a zajděte si do nejbližšího kina ;)

Abych pravdu řekla, na tento film jsem nešla kvůli toho, že by mě nějak přímo zaujal, ať už dějem nebo obsazením, avšak výsledek se mi nakonec docela zamlouvá. Bylo až vtipné, že kluk, jenž vás na onen snímek dovede s tím, že se budete bát, sám potom skáče na sedačce u každé scénky, kde se 'MEG' objeví :D Každopádně, film se povedl, tento žánr zrovna nevyhledávám, proto nemůžu nic moc víc zde napsat. Myslím si, že 5 hvězdiček je dostatečná odpověď :)