Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Dokumentární

Recenze (172)

plakát

Bratři Sunovi (2024) (seriál) 

Když se tady podíváte na recenze, problém je zřejmý - pro jednoho je to "zábavná komedie", pro druhého "rodinné drama", další mohl by psát o variaci na Kill Bill nebo absurdní gangsterské frašce ve stylu Bullet Train. Pravda je to všechno dohromady a zároveň nic z toho, a to nedělá dobrotu - seriál pochoduje kulhavým krokem a místy si podvrtne nohu. Spousta odkazů na Tarantina je nepokrytě přímočará a svědčí o nedostatku originality. Pak najednou bác a postavy mluví a jednají jako v nějakém béčkovém dojáku a po nás se chce, abychom zapomněli na Quentina a brali to smrtelně vážně. Je to hlavně chyba slabé režie, která nedrží formu. Herci jakoby chvílemi hráli každý v jiném žánru, akorát Michelle Yeoh je naprosto suverénní, protože ta žádné vedení nepotřebuje. Nejlepší jsou komediální akční scény jako je hned ta vstupní nebo souboj s dinosaury, Škoda, mohlo to být mnohem lepší ale takhle si výsledný koktejl nezaslouží víc než 70 %.

plakát

Fargo - Bisquik (2024) (epizoda) 

Čekal jsem na závěr epicky dlouhou, dechberoucí akční přestřelku na farmě, pak závěrečné shrnutí a epilog (většinou policajtka domlouvá zločinci v poutech), jak už to ve Fargu chodí. A ejhle - jak rychle a v útržových krátkých blikancích se s bitvou proti patriotům tvůrci nečekaně vypořádali. Poté jsem se bál, že zbytek bude jen taková dohnívající nuda s oslavou "běžného života". Ale se závěrečným příchodem mysteriozního Muncha dostala tahle řada na hlavu královskou korunu. Vše se logicky i emocionálně propojilo., Od pozření hříchu a prokletí lidstva v temných dobách středověku, až po finální odpuštění, jakési symbolické svaté přijímání pro neznabohy. Nádhera, filmová katarze, lepší finále už jsem hodně dlouho neviděl!

plakát

Metoda Markovič: Hojer - Ženská oběť (2024) (epizoda) 

Hrozně utahaný, zdlouhavý, nudný. Ale aspoň překvapivě dobře zahraný. Nicméně jeden díl - jeden případ, to by tady sedělo mnohem víc. Napětí nula. Mimochodem - když herci jen sedí, mluví a mluví, a režisér nechce, aby to bylo strnulý, tak jim holt dá do ruky cigáro, aby se herci aspoň trochu rozhejbali popotahováním a odklepáváním.. Taková známá berlička, ale tady hodně přehnaná, protože s takovou dávkou dehtu v plicích by všichni zemřeli dříve, než by stačili vyřešit první případ.

plakát

Podruhé mě neoklameš (2024) (seriál) 

Klasická druhá liga. Příběh zběsile a nelogicky skáče a dovádí jako by byly tvůrci sjetí koksem a trávou najednou, nasamplované hudební zvuky se snaží vyždímat drama i z každé nudné cesty autem, herci jsou buď bezvýrazní nebo naopak komicky přehrávají, spousta dialogů je zbytečně uplácaných, řada scén zbytečných. Hlavu a patu to moc nemá. Takový popík se spoustou efektních tónů, který se snaží tvářit jako tajemný thriller.

plakát

Sugar - Křižovatka Šibuja (2024) (epizoda) 

V tomto díle základní námět seriálu výstižně shrne postava režiséra brakových filmů: "Říkáš, že je to banda bývalých agentů, kteří se dali dohromady, aby zachránili svět? Přesně tohle téma jsem jednou natočil a byla to příšerná sračka, protože ta premisa je absurdní." A má docela pravdu. Aby to bylo fakt dobrý, musel by tam být humorný nadhled jako v Kingsmanech nebo u Ritchieho, ale tady se to bere vážně. I když hrdina chytne jídelníma hůlkama v letu mouchu, podívá se na ní a zase jí pustí, není to myšleno jako komediální gag. Je to špatně vymyšlený, napsaný a režijně  uchopený - vlastně tam nějaký jasný úchop a styl úplně chybí. Ani akční, ani vtipný, ani psychologický. Jako byste splácali trochu Marlowa, trochu Bonda a spoustu nudy. Přitom to začínalo slibně...

plakát

Šógun - Než vyhasne tyčinka (2024) (epizoda) 

V hlavní roli tentokrát všudepřítomná a zvláštním způsobem něžná mlha. Nejsilnější herec, který jako němý svědek přhlíží přehlídce lidských vášní, probublávajích skrze to věčné japonské sebeovládání a poslušnost.  A po krátké chvíli vzplanutí je odnáší v potůčku laskavý déšť spolu s prolitou krví.

plakát

Šógun - Propast života (2024) (epizoda) 

Narozdíl od některých jiných vnímám posuny oproti románu jako velké plus. Tato adaptace převyšuje předlohu. Koneckonců - totéž si myslí i většina kritiků na agregátu Rotten Tomatoes. Nové dějové události nejsou samoúčelné, naopak významně posunují děj správným směrem a jsou emotivně úžasně silné. Navíc tím seriál přibližují zpět k historické realitě. Celé zpracování výrazně tlumí ty motivy, kterými Clavell nejvíce ohýbal japonské reálie - např. až červeno-knihovní vzplanutí Mariko-Blackthorne, vliv jezuitů na politiku a celá tato dějová linka, až směšně časté návrhy na seppuku atd. V každém případě - vměstnat tisíc stran textu do jediné (bůhvíproč) řady seriálu vyžaduje velkou řadu škrtů, zhuštění i úprav - tady však správným a působivým směrem. Naprosto brilantní díl s důrazem na hlubokou psychologii vztahů. Herecký koncert.

plakát

Temný případ - Part 1 (2024) (epizoda) 

Za socialismu se tomu říkalo společenská angažovanost a ideová uvědomělost, dnes hezky stručně woke. Potkalo to bohužel nejen Temný případ, ale mimo mnohé jiné i novou řadu Fargo, konktrétně totožné téma násilí na ženách s karikaturním vyzdvižením mužské tuposti, s postavou etnicky domorodé policajtky a s dvojicí ústředních silných žen - hrdinek, zde navíc s vraždou aktivisty. A ano - napsala to a režirovala taktéž žena, jejíž renomé je téměř nulové. Tak jen doufejme, že temné a děsivé zlo se z ledovců neuvolnilo kvůli klimatickým změnám. Inspirace Věcí a Twin Peaks místy bije do očí, zatím nic nového. Jinak slušné řemeslo hlavně díky kameře a přesvědčivé, realistické vykreslení všedního života na mrazivém konci světa. Takže zatím 50 %, přiičemž pohnout se to může oběma směry.

plakát

Barbie (2023) 

Já jsem ještě dítě, takže jsem to moc nepochopilo. Asi to nebylo pro mě a to je špatně, protože Barbie pro mě přece je. Ten začátek, ten se mi líbil, ten byl roztomilý. Ale potom tam ty hračky začaly mít problémy a pořád o tom dokola složitě mluvili! Maminka mi říkala, že to jednou budu muset pochopit, protože je to důležitý, nějaká emanicipace. A pak jsem nepochopilo, jestli sou to teda oživlé hračky a nebo lidi, co se jako hračky jen tváří a nebo obojí dohromady nebo každou chvilku něco jiného. Třeba Toy Story, tam měli oživlé hračky taky problémy, protože děti vyrostli a už si s něma nechtěli hrát a oni ty hračky byli z toho smutný. A to se mi líbilo moc a pochopilo jsem to. Tady se mi líbilo, když Ken zpíval. A jejich brusle byli moc hezký. Ale často to byla nuda a zmatek, a tak jsem si vzalo mobil, protože ten mi rozumí a já jemu taky. A líbí se mi, že můj mobil nemá problémy a že je vždycky zábavný. To je lepší než ta Barbie, co vůbec nebyla opravdová Barbie.

plakát

Barry - Série 4 (2023) (série) 

Míchat humor, vraždy, absurditu a lidskost, s tím přišlo jako první snad Pulp Fiction. Je velmi těžké udržet dávkování jednotlivých ingrediencí v rovnováze, a tady se to vymklo kontrole. Opravdu zábavné scénky v poslední sérii bych spočítal na prstech jedné ruky. Zato přibylo nevěrohodné psychologie, především Barryho fanatické křesťanství je trapně prvoplánové, Havranův nepravděpodobný přerod měl být snad vtipný, ale je naopak rozpačitý. Vlastně celá druhá polovina řady to totálně zazdívá a konec tomu nasadí korunu.  V přímém rozporu se zamýšleným vyzněním si říkám - ty brďo, to je najednou námět na solidní drama, kdyby to natočil třeba Scorsese, aspoň by to mělo hlavu a patu :-)