Brejlil

V některých směrech lepší jedničky, ať co se týká akce nebo střihu. I herci pochopili, co se po nich chce, a role si spíš užívají než cokoli jiného. Přesto po velmi nápaditém řešení jaderného patu přichází spíše hluchá druhá půle a místo očekávaného výbušného finále se plíží tetička nuda.

Slepá dívka Nidia je trýzněna svým majitelem a veleknězi Arbaceovi slouží jen k laciné zábavě. Když se jí zastane Glaukus, zamiluje se do něj. Glaukus má ale oči jen pro Jone. Jone chce Arbaceus. Glauka zase Julie. Julie požádá Arbacea o nápoj lásky, který chce dát Glaukovi. Arbaceus nechá místo nápoje lásky vyrobit lektvar šílenství. Jenže Nidia chce taky nápoj lásky a tak ho ukradne a dá ho Glaukovi sama. Glaukus zešílí a Arbaceus tak spáchá vraždu a svede ji na Glauka. Ten je odsouzen k sežrání lvy. Po peripetiiích s vydíráním a dalšími aktivitami slepé Nidie vyjde pravda najevo a mezi lvy skončí Arbaceus. Jenže to už soptí Vesuv a Nidie odvede Glauka a Jone k moři. Zatímco se zachraňují na lodi, Nidie „vidí“, že pro ní není v Glaukově srdci místo a dobrovolně skáče přes palubu. Vděčná Jone pak každoročně nosí k jejímu náhrobku květy. Takhle shrnutý vypadá film jako jihoamerická telenovela. Jediné, co ho zachraňuje před naprostým pádem na dno, je vynikající výprava, občasné fascinující hrátky se světlem (byť jen slunečním) a čekání na výbuch Vesuvu. Ten není nijak velkolepý a ani destrukce Pompejí nepůsobí tak, jak jsem čekal. Scény z cirku, ať úvodní závod nebo čekání na lvy, ty jsou ovšem pěkné. Zajímavý je také egyptský motiv Isidina velekněze, který se projevuje v jeho kostýmu i ve výzdobě jeho zahrady (Sfingy). Naprosto tristní jsou herecké výkony, zvláště Nidia vypadá jak anorektička, posedlá nějakým šílenstvím.

Celkem překvapivě natočený film. Ne že by zde nebyly trikové orgie a nějaká ta bitka, ale film na nich nestojí. Vlastně vůbec nestojí na lidech. Těm se nedaří nic, na co sáhnou, hlavní "hrdina" se protlouká z místa na místo, bez toho, že by nějak mohl události ovlivnit, hlavní "vědec" sice vysvětluje, ale nedokáže poradit. Humoru je pomálu, protože zkáze se smát nelze. Obludy se chovají v rámci svého životního stylu logicky, i když hledat logiku v potvorách, živících se radioaktivitou, nelze. Nejpřekvapivější je právě rozhodnutí skoro nic neukázat. Dvě velkolepé bitky se objeví sotva v televizi a důraz je kladen na komorní scény. Působivá je scéna seskoku mariňáků i scéna na železničním mostě. Bohužel režisérem zvolený způsob vyprávění má i své nedostatky. Tím nejhorším je nedořečenost scén. Co se dělo na letišti v Honolulu nebo na Golden Gate Bridge, to už se nedozvíme.

Pamatuju si, jaké to pro mně bylo zklamání. Ve Dnu nezávislosti ukázal Emmerich, že umí nenáročné prázdninové blockbustery, tady jen bezduše prohání po New Yorku přerostlou ještěrku, která ještě ke všemu vypadá jako odpad z počítačů ILM po Jurských parcích. Několik vtípků to zachránit nedokázalo.

Tato bondovka víceméně určila žánr na dlouho dopředu. Zápletku nelze brát vážně (tedy zamoření Fort Knox bych ještě chápal, ale úvodní spekulace proč Goldfinger pašuje zlato jsou opravdu úchylné), a tak se tvůrci věnovali drobné sebeparodii. Nahá pozlacená dívka se stala ikonou filmu a jistě přitáhla i několik dalších diváků. Fröbeho padouch se stal prototypem některých dalších maniakálních postaviček. Prostě řečeno, tato bondovka je prototyp těch dalších, a protože je první, je i nejčerstvější. "Očekáváte, že promluvím?" - "Ne, pane Bonde. Očekávám, že zemřete."

Vyrovnávání s minulostí po německu. Kam se hrabe Hřebejk a Pelíšky. Celkem absurdní nápad je totažen skoro do dokonalosti. Ach ty časy DDR a Eine Kessel Buntes...

Dokud Septim řádí ve svém známém území, kde úděrně kombinuje psychické a fyzické násilí na zaměstnancích (je kupodivu, že nestávkují) s podlézavostí vůči hostům podniku, je to dobré. Pak ovšem následuje zmatená honička po horách, plná sněhu, vrtulníku a nudy. A právě nuda posílá celek jen do průměru.

Proč jen, proč jen, proč jen je konec čiré fyzikální WTF? Veškerý zážitek z filmu šel do háje. Tedy opravdu ne veškerý, protože prvních asi 20 minut je fantastických a dokonalých a Cuarón se ještě na několika místech "vytasil" s krásnými a nebývalými vizuálními nápady. Ale fyzika dostávala často zabrat, některá místa měla být slzopudná, ale spíše mi vadila a ten konec. OMG! PS. Žádná komunikace s Číňanem, ten člověk byl Inuit (Eskymák pro ty, co tápou). PPS. Po druhém shlédnutí přeci jen pět hvězdiček, ty moje námitky jsou malicherné.

Co to bylo? Co to bylo? Japonské podobenství, japonská moralita nebo japonská blbost? Ach jo, když už bych natáčel takový film, rozhodně by vypadal mnohem hůř, chápejte, více explicitního násilí, více explicitního sexu a tak. Je totiž smutné, když film narazí na hranice podivných japonských cenzurních zákonů. Takže nic, jako horor plný nechutných záběrů to rozhodně nefunguje. A zbytek je v podstatě plochá historka okresního formátu. I když nějaký přesah tam jistě je, jenže bohužel nejsem Japonec, takže mně uniká. No aspoň že se mučitel zřejmě najde a ujasní si, jaká je jeho sexuální orientace.

Válečný film podle osvědčeného mustru. Otec alkoholik, který ve správnou chvíli udělá správnou věc. Láska. "Ne, nebudu nosit zbraň." Těžko na cvičišti, těžko před soudem. První část docela ujde. V pěkných zlatavých odstínech Gibson předvádí sen o nevinné Americe. A pak přijde zlom: chladné barvy a v nich krev, vnitřnosti, exploze, plameny, křik umírajících, záblesky z hlavní. Válku a její hnus Gibson naservíroval naprosto bezohledně. Zvláště scéna, ve které jsou Američané opět sehnáni z útesu, je nervy drásající. A mezi tím náš "prosťáček" zachránil naprosto neuvěřitelným způsobem na 70 lidí. Jenže Gibson si také nemohl odpustit zpomalené záběry, protože "emoce", své oblíbené náboženské motivy, které sice souzní s hrdinou, ale přesto. Naprosto šílená mi přišla hudba. Jako pocta jednomu nečekaně odvážnému muži je film dobrý. A Mel ukázal, že režii má pořád ještě v paži. Snad mu tedy v Hollywoodu odpustí a dostane se k něčemu lepšímu.