Faustka

Slovy zdravotní sestry Toničky z Básníků: „Musíš Karle, musíš!“ Karel Gott byl výjimečný zpěvák s nezaměnitelným hlasem a svému kumštu i publiku dával srdce. A i když jsem nebyla mistrova skalní fanynka, tak jeho písničky mě provázely celým mým dětstvím. A nejen mě, Goťáka poslouchali i moji rodiče. Tento zdařilý dokument mě dojal a mimochodem, podle mě není zbytečně moc o Ivaně, jak zdejší uživatelé tvrdí. V prvé řadě je o Karlovi Gottovi, osobnosti která se narodí jen jednou za několik generací. Tušila jsem, že bez slz se to neobejde a neobešlo.

Lanthimosovi Chudáčci jsou abstraktní kaleidoskop hýřivých barev započatých střídmostí černobílého úvodu, fantaskní hravostí a bohatou nabídkou roztomile pitoreskních zvířecích monster. Bella, dcera geniálního vědce Dr. Baxtera, je ten nejdokonalejší experiment a doktor ji neskonale miluje. Bella mě uchvátila svou rozpustilostí (návštěva u otce v laboratoři a cvrnkání do penisu mrtvého muže ležícího na pitevním stole), živočišností a touhou poznávat tajemství velkého světa, rozkoš vlastního těla, sexualitu a vášeň. Film, který je natolik jiný, že jsem mu naprosto podlehla.

Epizoda Tvar vody má kromě smutného odchodu otce komisaře Montalbana a poměrně delikátní kriminální zápletky i mnoho hlubokých myšlenek. Třeba tu, kterou vyprávěla vdova Luparell. „Když jsem byla malá jezdili jsme na prázdniny a já tam měla kamaráda, venkovského kluka. A jednou a bylo mi asi tak deset jsem ho viděla jak na okraj studny postavil misku, hrnek a hranatou plechovku a všechno to naplnil vodou, pak na to koukal. Zeptala jsem se ho co to dělá. A on mi odpověděl otázkou. Jaký má voda tvar? Ale voda nemá tvar řekla jsem mu se smíchem. Dostane takový tvar jaký jí dáme.“

Velmi sugestivní a smutné. Anthony Hopkins opět dokázal, že je pan herec. Něco podobného zažívám právě teď se svým tatínkem, který se nám v posledních měsících také začal vzdalovat, pečuji o něj jak dokážu nejlépe, ovšem je to náročné, hlavně po psychické stránce. Průběh a záludnost nemoci film vystihl dokonale.

A že se Vlastu Burianovi od huby skutečně prášilo. Tato osmdesát let stará komedie stále šlape naplno a vtipnými scénami jen srší. Ženské postavy sice nedostaly tolik prostoru, ovšem herečtí kolegové se tady doslova vyřádili. Kromě již zmíněného Buriana také Oldřich Nový, Jaroslav Marvan a nezapomenutelný Čeněk Šlégl jako hrabě Kocharowski, po jeho vstupu do už tak  zamotaného děje mi tekly slzy smíchu. Takhle jsem se už dlouho nenařechtala. „Tedy dobře, vyřízeno, k dennímu pořádku.“ 

Když už apokalypsu zrovna při zasloužené dovolené (tomu říkám pech), tak takovouhle, s bazénem a růžovými plameňáky. A praktickou ukázkou 100+1 důvodů, proč si nikdy nepořizovat elektromobil Tesla… Bum! Tak už 100+2 důvodů, hezky na hromadě. Na rozdíl od jiných mám Julii Roberts ráda a čím je starší, tím je lepší. Reklamní agentku s vypěstovaným odporem k lidem jsem jí věřila. Jsem sice hororová fanynka, ale podobné zhroucení světa bych zažít nechtěla. Film byl hodně sugestivní. A teď jsi jdu pustit poslední díl Přátel. Pro jistotu.

Až bolestně věrohodné. Ohavně slizký Geremia se mi dostal pod kůži i do snů (a to není nic příjemného). Natolik mě Rodinný přítel zasáhl.

Po delší době horor, který jsem si užila naplno a bez výhrad. Mě ta červená bavlnka táhnoucí se mezi stromy do labyrintu neznáma moc bavila. Taky proto, že jsem se na chvíli zase mohla stát tou malou zvídavou holkou, která teprve začíná poznávat, co jí svět okolo nabízí. A nejenom to dobré, i nebezpečí je někdy třeba ochutnat. Lesem mě provázel psychopat s řezbářským dlátem a zamrzlou dětskou dušičkou, který miluje pohádky a rád je převádí do praxe. Ten byl!

Vše podstatné mám u Jeana od Floretty, takže jen krátce. Musím vyzdvihnou český dabing obou dílů, skutečně velmi povedený. Jinak kdo četl knižní předlohu tak ví. Osudy všech protagonistů se naplnily a Manon došla po právu zadostiučinění. Filmům není co vytknout, naprostá spokojenost.

Režisér Claude Berri mě nejprve uchvátil svým filmem, abych poté mohla poznat i knižní předlohu Marcela Pagnola a toto setkání se pro mě stalo osudovým. Poetickou výrazovost románu, kterou jsem si tak zamilovala dokázal režisér převést do živých obrazů okouzlujícího kraje Provence přesně jak ji vytvořil sám autor. Krásný a zároveň drsný kout země, kde pro člověka, který se zde nenarodil je všechno mnohem těžší. Obdivuji Jeanovo odhodlání bojovat s přírodou i nepřízní osudu. Gérard Depardieu tady bezesporu podal jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů a ani Yves Montand a Daniel Auteuil nezaostávají. Právě proto je tento snímek tak niterný a bolestný. Lidská chamtivost, závist a nepřejícnost má navrch před touhou žít s otevřeným srdcem, pracovitostí a dobrotou a věřit, že ostatní vám oplatí stejně. A nakonec ho zklamal i Bůh, který mu neseslal tolik potřebný déšť a zoufalý Jean volal k nebesům: „Já jsem hrbatý, copak to nevíš? Už jsem dost poznamenaný!“