Faustka

Slovy zdravotní sestry Toničky z Básníků: „Musíš Karle, musíš!“ Karel Gott byl výjimečný zpěvák s nezaměnitelným hlasem a svému kumštu i publiku dával srdce. A i když jsem nebyla mistrova skalní fanynka, tak jeho písničky mě provázely celým mým dětstvím. A nejen mě, Goťáka poslouchali i moji rodiče. Tento zdařilý dokument mě dojal a mimochodem, podle mě není zbytečně moc o Ivaně, jak zdejší uživatelé tvrdí. V prvé řadě je o Karlovi Gottovi, osobnosti která se narodí jen jednou za několik generací. Tušila jsem, že bez slz se to neobejde a neobešlo.

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil.

Silný a přímočarý snímek o těžkém odchodu vážně nemocných pacientů. Tim Roth podal skvělý výkon. Ošetřovatel David je obětavý, pečující, empatický. Ovšem i on má své problémy, protože příbuzní klienta o kterého se stará si jeho svědomité konání můžou vysvětlovat i jinak. Závěr je poměrně rychlý, nečekaný a hlavně varující. Některá neuvážená rozhodnutí je lépe si rozmyslet.

Lanthimosovi Chudáčci jsou abstraktní kaleidoskop hýřivých barev započatých střídmostí černobílého úvodu, fantaskní hravostí a bohatou nabídkou roztomile pitoreskních zvířecích monster. Bella, dcera geniálního vědce Dr. Baxtera, je ten nejdokonalejší experiment a doktor ji neskonale miluje. Bella mě uchvátila svou rozpustilostí (návštěva u otce v laboratoři a cvrnkání do penisu mrtvého muže ležícího na pitevním stole), živočišností a touhou poznávat tajemství velkého světa, rozkoš vlastního těla, sexualitu a vášeň. Film, který je natolik jiný, že jsem mu naprosto podlehla.

Epizoda Tvar vody má kromě smutného odchodu otce komisaře Montalbana a poměrně delikátní kriminální zápletky i mnoho hlubokých myšlenek. Třeba tu, kterou vyprávěla vdova Luparell. „Když jsem byla malá jezdili jsme na prázdniny a já tam měla kamaráda, venkovského kluka. A jednou a bylo mi asi tak deset jsem ho viděla jak na okraj studny postavil misku, hrnek a hranatou plechovku a všechno to naplnil vodou, pak na to koukal. Zeptala jsem se ho co to dělá. A on mi odpověděl otázkou. Jaký má voda tvar? Ale voda nemá tvar řekla jsem mu se smíchem. Dostane takový tvar jaký jí dáme.“

O případu West Memphis Three jsem až doposud neslyšela. A tato poutavě vykreslená kauza mě utvrdila v tom, o čem jsem už dávno přesvědčená. Amerika je plná buranů a sektářských pomatenců a proto mě vůbec nepřekvapilo jak porota rozhodla. Zpečetila neblahý osud tří mladíků pouze na základě nevěrohodných svědectví, bez prokazatelných důkazů a to jen proto, že se odlišovali od tuctového průměru místních obyvatel. Námět i zpracování je zajímavé a film Ďáblův uzel určitě stojí za zhlédnutí.

Seriál se skvěle rozjíždí a každá další epizoda přináší nové postřehy na vážné téma odlehčenou formou. Nejvtipnější je ovšem Pavel Řezníček, jehož láska k dlaždicím a Tour de France nemá hranic.

Mnohem raději mám Belmonda v akčních rolích, než jeho nudné deklamování filosofických plků. Celý film se bohužel jen nehorázně žvaní, páchá se zlo a vydává se to za umění. Godarda prostě nikdy nepochopím.

Písničky účinkujícím zpěvačkám typově sedly, ty pro ně byly dobře zvolené. A vystoupení Báry Hrzánové pro mě bylo milým překvapením, velmi procítěně a pěkně zazpívané. Ovšem výtku bych měla. Jak už tady zmiňuje uživatelka natykarb, šaty Denisy Nesvačilové by se hodily do zcela jiného pořadu, jako pocta slavné zpěvačce byl tento outfit opravdu nevhodně zvolen. Jinak vcelku příjemný vzpomínkový koncert na paní Hanku.

Hodně vznětlivé italské vztahové drama, vyhrocené scény mezi manželskými páry, milenci a přáteli jsou na denním pořádku. Emocemi nepolevujících sto třicet devět minut mě vtáhlo a neměla jsem problém ten divoký temperament party přátel ustát. Jsou tam vtipné scény, např, když chce podvedený Marco vzít na svou ženu zbraň a vyhrožuje, že zabije nevěrnou manželku, milence, co právě sedí u piana a nakonec i sebe. Po pár prášcích na uklidnění, které mu podá jeden z kámošů mu to alespoň na chvíli začne být jedno. I smutné momenty, bolestný konec nešťastného Paola zasáhl i mě. A nespokojený Alberto, který zjišťuje, že mu život v rodné Itálii nic nepřináší a posléze odletí do Brazílie. Je typické, že jsou lidé stále s něčím nespokojeni a pro každého ta vytoužená změna může znamenat něco jiného. Je to zvláštní, moje touha je právě Itálie.