Volpe

Snad každý, kdo má rád filmy ví, jak je občas těžké popsat své nejoblíbenější, které jeho lásku k filmu budovaly. Pro mě je takovým filmem právě Vymítač ďábla a důvod k tomu není jen atmosféra, zvolený žánr nebo herecké výkony. Od prvního shlédnutí mě něčím nevýslovně přitahoval. Byl jsem jím fascinován, ale nevěděl jsem proč. Při každém shlédnutí jsem se zaměřil na jinou postavu, ale nedokázal jsem si vybrat, která je důležitější. Kdybych vynechal jednu scénu, nedávala by mi smysl jiná. Proč se film třeba nevěnuje Regan tak, jako všem okolo? Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil o jak komplexní dílo se vlastně jedná. Že ta, pro někoho až nesnesitelně natahovaná délka filmu je velmi funkční a pro finální vymítání nezbytná. To neustálé sledování všech důležitých postav. Než přistoupíme k něčemu tak radikálnímu, jako je zavření dvou kněží do pokoje malé holčičky, musíme přece nejdříve vyřadit všechny reálné možnosti a odůvodnit to i na uvažování postav. Narace nás v tomto ohledu vede výborně. Předkládá nám všechny důležité motivace k tomu, aby jsme pochopili jednání všech postav, ale přitom tak činní nenásilným způsobem. Vymítačova vrstevnatost může být patrná už jen v jeho pojetí hororu, kdy strach nevytváří jen explicitní projevy démona, ale také ztráty jistot a rozklad morálky. Samotné nadpřirozeno tak napomáhá jen efektivněji podat už tak dost dramatickou látku, se kterou by si obyčejný film dosyta vystačil. Poprvé jsem si naplno uvědomil jak musí být těžké vytvořit svět na plátně tak, aby dával smysl. Vymítač ďábla samozřejmě není zdaleka jediným filmem, který takto pracuje. Vůbec bych se nebál třeba v tomto ohledu srovnání s o rok starším Kmotrem, který postupuje do jisté míry podobně jako právě Vymítač ďábla, kdy nás primárně nezajímá co se stane v další scéně, ale fascinuje nás ponořování se stále hlouběji do sledovaného světa. Pravděpodobně proto je Vymítač ďábla jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Protože mě asi nikdy nepřestane fascinovat komplexnost jeho světa, kterou jsem si v rámci filmu naplno uvědomil právě u něj a pokaždé, když ho sleduji, mě dokáže vtáhnout do cinefilní nálady.

Jako ze samého počátku, kdy se film teprve dostával do povědomí lidí. Technika tehdy nedovolovala, aby snímek trval déle jak minutu, a tak promítači sestavovali z krátkometrážních filmů tematické programy a oživovaly je hudbou či nápaditým komentářem. Přesně v tomto duchu vzal Frémaux 108 krátkých filmů z katalogu bratří Lumièrů a vytvořil z nich 11 tematických bloků, ve kterých se (s jeho osobním komentářem a stále stejným hudebním doprovodem) dostaneme od vtipných grotesek, přes komplikovanější inscenace, až k pomyslnému vrcholu představení. Občas je až s podivem, že již tehdy přišli s metodami - především v inscenaci mizanscény - které se standardně začali objevovat ve filmu až mnohem později a řídí se jimi tvůrci dodnes. Lumièři možná nebyli první, kdo přišel s filmem, ale jako první ho dokázali technicky i kvalitativně inovovat tak, že se mohl konečně masově rozšířit do celého světa, a to byl ten pravý první krok dobrodružství kinematografie. Střihový dokument, který by měl vidět snad každý skutečný cinefil.

Asi nikdy mě nepřestanou udivovat lidé, kteří vědomě jdou shlédnout muzikál a pak si stěžují na to, že se tam zpívá. Paraplíčka jsou přitom zajímavý experiment, který zdaleka neodkazuje jen k hollywoodským muzikálům, ale především navazuje na tradici francouzského boulevard theatre - ke které zkrátka patří zpěv, jednoduchý (ale účelný) příběh a výrazná stylizace - a snaží se ji dále rozvíjet (např. dlouhými záběry a nonstop hudbou).