evapetra

Malé velké rodinné drama si bere na mušku soužití více generací. Jde tady i o střet americké kultury s čínskou, která je zvyklá na společný život dospělých dětí se starými rodiči v jedné domácnosti. Oba manželé i  dědeček dělají  co mohou, ale je pro ně obtížné, si vzájemně porozumět  Každý z těch tří měl v něčem pravdu, a neměla jsem problém, nalézt pochopení  a sympatie pro každého z nich. S tím, jak nakonec svoji situaci vyřešili, jsem byla spokojena, akorát ta akce dědeček versus bojová přesila v restauraci mi přišla poněkud přehnaná Jako by se režisér obával, že rodinné drama samotné nebude divákům stačit.

Ten film mi padl do noty. Doslova, protože i včetně doprovodné hudby. Připadalo mi, že vše se tam sešlo tak akorát. Výborní herci, nápadité dialogy, střídání úsměvných momentů s až mrazivými okamžiky náhlých zvratů. Až do konce jsem si nebyla jistá, kam vlastně celé to cenzorovo počínání směřuje, kam až dojde.V závěru jsem byla překvapená, jakých emocí jsou pro mě zdánlivě neemotivní Asiaté schopni. Jasně, byla to filmová či divadelní nadsázka, ale vše působilo nanejvýš  přirozeně. Nevím, jestli by mě bavila ta stokrát předělávaná divadelní komedie, jestli by mi zrovna její typ humoru sedl. Každopádně, na neustále se chechtajícího cenzora, čtoucího výsledný scénář, byl moc příjemný pohled.

Komedie, absurdní drama i politická satira v jednom. Alespoň ve filmu, a z pohledů Evropanů, kteří ho natočili, je možné, se předsudkům, pověrám a vzájemné nenávisti vysmát. A trochu si i snít  o  mírovém vyřešení. Rybář i jeho žena byli takoví sympaťáci, že jim nešlo nefandit a prase, v kůži beránčí, nemělo chybu.

Pozoruhodný film o nevyhnutelném střetu dvou světů. Bílých  dobyvatelů  australského kontinentu s původními obyvateli. Jsou to světy příliš rozdílné na to, aby mohly najít nějakou společnou řeč. Bylo pro mě hodně zajímavé ty pokusy o domluvu sledovat, ať už probíhaly uprostřed australské pouštní krajiny, při návštěvě domorodců v centru moderní civilizace, či v soudní síni. Tu návštěvu města jako by se mi podařilo vnímat očima Australců, cítila jsem z ní odlidštění, neklid a chaos. A zase při zdlouhavých záběry písečných plání jsem pociťovala klid, namísto nudy, který by se mohla nabízet. To se tvůrcům povedlo. Úplně jsem ale neporozuměla tomu, k čemu nakonec dospěl geolog Lance. No, třeba si to chtěl jenom zkusit.

Teskná atmosféra povedená, ponurý sklepní byt, psychopaticky ulítlá žena, ovšem příběh mě neoslovil, nevěřila jsem mu ani v nejmenším.

Zpočátku jsem měla pocit, že to bude spíš taková socialistická moralitka o braní či nebrání úplatků, kterou třeba brát poněkud s nadhledem, ale docela brzy jsem si uvědomila, že jsem se dost mýlila. Vlastně šlo o dost hluboký ponor do myšlení a uvažování různých lidí, především tedy těch dvou mladých mužů, v hlavních rolích. Jako by už nebylo dost, že se člověk drží morálních zásad, z drsné pointy, mimo jiné, vyplývá, že dobrý doktor musí být i vynikající psycholog. Mají to ti zdravotníci těžké.

Asi to není nejvhodnější přirovnání, ale vzpomněla jsem si při sledování seriálu na lovce krokodýlů Steva Irwina. Ten se taky dokázal mazlit s živočichy, ke kterým by se většina lidí bála přiblížit, natož si na ně sáhnout. Jiří Markovič měl výjimečný dar, schopnost vcítit se do druhého člověka, bez předsudků, bez soudu. Přízeň vyslýchaných a jejich spolupráci si získával určitě taky svým klidem, jistotou a absencí strachu nebo alespoň schopností nedat ten strach najevo. Seriál se ohromě povedl, celé to působí, bez ohledu na absurdnost mnohých situací, velmi autenticky a přirozeně.

Jedinou výtku mám k délce, stačily tři díly, jak už tady zmiňují další komentátoři. První část mě hodně chytla, druhá pak poněkud ztrácela dech a zase poslední díl, v soudní síni, byl přímo famózní. Střídavě mnou lomcovala naděje, střídavě jsem ji ztrácela a zmocňovaly se mě pochybnosti. Je dobře, že tvůrci natočili seriál na téma takovéhoto sporu a připomněli úsilí těch, co jim šlo o nadšení a dobro věci. Alespoň neupadnou tak úplně v zapomnění a třeba se z jejich chyb a omylů dokáže poučit někdo další.

To nebyla pouhá žárlivost, spíš pozvolné šílenství a rozpad osobnosti. Luděk Munzar všechny ty polohy bravurně zvládal. Scéna na poště s mladíkem, čtoucím dopis, a potom závěrečná rozprava s „amantem“, to byly opravdu mrazivé okamžiky.Na rozdíl od knihy končí film tak nějak do vytracena, divák si pak může představovat ledacos.

Zpočátku to vypadalo na jednu z dalších obdobných kriminálek. Že si člověk hned může představit, jak asi bude probíhat vyšetřování, kam asi sklouzne vztah mezi vyšetřovatelem a paní domu a tak dále.Lavardin si ale počínal při své práci přece jenom jinak, než jsem čekala, a hlavně jeho konečné vyřešení případu mě hodně překvapilo. A překvapení a originalitu mám ráda, proto hodnotím jako nadprůměr.