AppleCore

Strhující příběh ve vyprázdněných kulisách, zato s neúnavným tempem a smrští informací a faktů valících se na řetězový reakci slovních přestřelek do odzbrojujícího finále. Jenom škoda – u Nolana už tradiční – emocionální odtažitosti, přestože atmosféra je místy neskutečně hutná a tíživá. Každopádně je dobrý vidět, že Nolan dokáže udělat ústupek před svým egem a natočit film, u kterýho divák nemusí přemýšlet nad vrstevnatou strukturou příběhu a skrytými významy, ale nad naléhavostí tématu a jeho dopadu nejen na tehdejší dobu, ale především na současnost, ve který si mocenští idioti vyhrožují atomovkama na denní bázi. Co nezažehlo atmosféru, to zažehlo polický hašteření na staletí dopředu!

Když color grading nedává smysl a každou vteřinu otravuje, dává to divákovi neustálý impulsy k pochybám nad kvalitou filmu, která by tam ale byla, kdyby se Fuqua nesnažil realizovat svoje rádoby umělecký ambice a nedegradoval tak schopnosti Roberta Richardsona. Být to prostě černobílý – což v určitých chvílích jakože je – měl by film najednou všechny potřebný atributy k tomu, aby bavil. Takhle diváka bičuje hnusnej vizuál po ksichtě dvě a čtvrt hodiny!

Jako kdyby Wes vyčerpal všechny svoje nápady. A tak sledujeme změť ještě stále jedinečných záběrů plných symetrie a pastelových barev, ovšem změť vyplněnou groteskními postavičkami, které už zkrátka nemají o čem moc diskutovat a co dělat, protože jejich tvůrce pravděpodobně vyhořel. Posunout se ale asi odmítá, nebo prostě nechce – snad proto, že buď už jednoduše není kam, anebo neví kudy. Asteroid City je tak sice krásně koukatelná hříčka plná detailních obrazů, ale hříčka bez většího smyslu, příběhu, zajímavých charakterů či zábavnýho/originálního děje. Ale pořád lepší recyklát a tvůrčí zoufalství Wese Andersona než další přebujelá digi sračka s lítacíma „lidma“ ve spandexu.

Hargrave se po vzoru svých - teď už slavnějších - kolegů snaží realizovat svoje režijní ambice a zapomíná přitom na svojí minulost kaskadéra a na to, co z prvního dílu dělalo perfektní akční nářez – bezhlavá akce plná bolestných pádů a zásahů. Extraction 2 ukazuje, že jako režisér je pouhým rutinérem, kterej neumí budovat příběh ani emoce, takže ve chvíli, kdy skončí první – téměř půlhodinová – strhující akce, upadá zbytek filmu pod úroveň jedničky, protože se snaží bejt i něco víc než jenom další béčkovej výhul. Prostředí buranský gruzínský mafie navíc není ani zdaleka tak atraktivní jako Bangladéš. Na poli současných akčních fláků je to ale pořád nadstandard a pro mě osobně o level zábavnější než třeba poslední Wick.

Ve světě, kde běžný civil neexistuje a policejní a záchranné složky nejsou třeba, protože nadnárodní gangsterská organizace má všechno v malíku, se nedá budovat napětí, ani příběh, když každá postava z portfolia nájemných vrahů je buď nesympatická nebo nesmrtelná. A tak sledujeme Johna Wicka, kterak se teleportuje napříč zeměkoulí a v každý destinaci se kvůli němu rozpoutá peklo, z něhož vyvázne díky svýmu mithrilovýmu tuxedu, zatímco vražední diletanti okolo padají jak švestky. Padají jak švestky do příšernýho dubstepovýho, rádoby trvďáckýho soundtracku, kterej zabíjí potenciální atmosféru i styl světa, kde se ta nesmyslná jatka konají. V těch bezmála tří hodinách se navíc stihne zrecyklovat celá série asi tak pětkrát, jenom aby na konci zastřelili Wicka pistolí z osmnáctýho století. Ne, nebaví mě to a závidím, že na Sacre Coeur nebyl při východu digitálního slunce jedinej turista!

Nekompromisní kriminálka s tíživou severskou atmosférou, kde se nedá předvídat, co přijde v následující minutě, protože se neřídí klasickými žánrovými klišé, ani zarytými strukturami krimi thrillerů. Tady se všechno děje nahodile, náhle a bez předchozích hintů - tak totiž fungují životy a soukromé světy většiny z nás. To Catch a Killer je áčková liga od člověka, kterej evidentně chápe, v jakym světě žije. Z hlediska dialogů, názoru, vize a scénáře obecně se navíc jedná o jeden z nejlepších filmů žánru za poslední roky! Vlastně ani neumim říct, co mi tam chybí k plný palbě.

Napodobenina libovolný epizody Ricka & Mortyho, kde se tu tam napodobují libovolný komiksovky, oproštěná od kreativity, vtipu i ztřeštěnosti, která by ze samotný premisy nekonečný množiny alternativních realit měla nabízet nekonečný množství zábavy v každý jedný z nich! Akorát by z toho režijní rutinér – ve spolupráci s líným scénáristou a nekreativním týmem designérů – nesměl vyrežírovat extrémně nenápaditej guláš plnej digitálních patvarů, kde nedává smysl ani jinak zdánlivě nesmyslná subatomární úroveň, ve který se hravě můžete utrhnout ze řetězu jak Vin Nafta ve svojí napodobenině libovolný Marvelovky. A tak stejně jako nevyužil svůj potenciál Doktor Strange v multiversu šílenství, nevyužil jej ani Ant-man v quantumánii – lunaparku všednosti a zoufalství, alegorii současnýho Hollywoodu!

Dokud je Lowery svým vlastním pánem a má kreativní kontrolu nad svojí vizí, dokáže diváka odstřelit těžkým a v mnoha směrech jedinečným art-housem (Green Knight, Přízrak). Znova se ale potvrzuje, že takoví tvůrci pod studio Disney prostě nepatří. Peter Pan & Wendy netrpí na současnou snahu točit všechno ultra korektně a diverzně (to je opět problém výhradně primitivů, rasistů a fóbů, kterým to vadí), ten film trpí naopak na snahu vyrežírovat z toho jenom další generický a zoufale neoriginální dětský dobrodružství, bez špetky snahy o osobitost a inovátorství, a to při zachování klasických témat původní předlohy. Orchestrální paskvil jinak výbornýho Harta navíc ani nedokáže budovat napětí nebo atmosféru. Peter Pan & Wendy je prostě klasická sračka, ve který neni jedinej náznak radosti z filmařiny, která vznikla pro vyplnění slotu streamovacích služeb. Bojan Bazelli a jeho vizuální cit je jedinej důvod, proč film nešel do odpadu. Pusťte si radši znova Hooka nebo nedoceněnou Wendy!

Přestože je druhá řada pouhym mostem k mnohem většímu dobrodružství a příběh se omezuje převážně na ZOO, je Sweet Tooth pořád neskutečně zábavná a roztomilá show, která přesně ví, čím je a co chce vyprávět, aniž by si hrála na cokoliv víc. Tentokrát navíc tvůrci přitvrdili v brutalitě, čímž se o píď přiblížili jinak mnohem temnější předloze. Svoje chyby to má, ale to kouzlo a vypravěčství je hravě zadupávají do země. A ještě něco: Sweet Tooth je mnohem víc Last of Us než Last of Us!

Když se topíte ve vlastní virtuální fikci! The Way of the Water působí jako video-herní dokument z cizí planety z pohledu první osoby, která se v úžasu a zcela nekontrolovaně rozhlíží na všechny světový strany, zatímco kolem ní - jakoby nahodile - prožívá tamní flora a fauna nějakej příběh. Dokument je to ale nezajímavej, protože se jedná o fikční svět a ona osoba neví kam koukat a čemu dát přednost. Jako film to pak postrádá pevnější dramaturgickou strukturu, zajímavější herecký uchopení a schopnost vyprávět. Když má Cameron VR na hlavě, chová se jako neposedný dítě, proto skutečně zajímavá témata jen povrchně okoukne, aby je pak nechal rozpustit v tuně patosu a kýče těch hloupých. Hodně filmu škodí i soundtrack – Franglen zdárně kopíruje Hornera, ale jakmile má tvořit vlastní motivy, není z toho nic víc než rutinní orchestrální a zoufale neoriginální paskvil. První AVATAR měl tepající srdce, jehož tlukot vháněl do diváka emoce a drama, tohle je jenom tříhodinový promo video na současný virtuální možnosti, kde se tu a tam děje něco vzdáleně připomínajícího příběh. Škoda, že The Way of the Water vypadá v určitých chvílích vyloženě děsivě. Snad mu někdo uploadne záchranej kruh.