Vilem_Dojiva

Plíživý přechod z Končalovského polodokumentárního stylu, ve kterém sledujeme vlastně katastrofický film (a divácké potěšení pramení zejména ze sledování samotného procesu řešení situace) do čím dál osobnějšího dramatu, kde se do centra dění dostává jedna samotná postava, přetvářená z vedlejší, rozporuplné, do hlavní, které patří divácké sympatie. S půlí stopáže přichází postupný obrat o 180 stupňů, kdy mizí detailní rozebírání kroků vládních činovníků a najednou se nám odpovědí na dílčí otázky nedostává, rozuzlení jsou záměrně vynechávána a ústřední enigma je odsouváno, nakonec zdánlivě vyřešeno a v posledních minutách převráceno naruby. Totální imerze do temných šedesátých let, kdy se situace měnila lusknutím prstů a moje touha po možnosti udělit šestou hvězdu.

Musím přiznat, byl jsem naprosto unešen. Pokud mě na filmech něco dokáže totálně nadchnout, je to taková ta imerze, která divákovi naznačí, že fikční svět existuje i nad rámec vyprávění (jako například u INTERSTELLAR, TENET, SOURCE CODE, IN TIME a dalších). I tady je vlastně ta ústřední příběhová linka (titulní Cabiria) tak trochu odsouvána do pozadí a divákovi je nabídnuto mnoho dalších drobností, které ten fikční svět krásně vykreslují a dodávají mu plastičnost - zde například nedokončená dějová linie s Archimedem (ačkoliv všichni samozřejmě víme, jak to s ním a Syrakusami dopadne). Zkrátka a dobře, filmy jako CABIRIA dokáží naprosto přesně zasáhnout mé slabé místo pro rozsáhlé fikční světy a proto nemohu hodnotit jinak než 5/5.

Strhující herecký výkon, neuvěřitelná práce s kamerou, parádní soundtrack; skutečně tohle je jeden z těch snímků, které zestárly do krásy a přiznám se, občas u něj slza ukápne.

Vizuálně velmi nápadité a dost povedené. Úžasné kompozice, místy výborná hra s perspektivou a matení diváka v tom, kde je dole a nahoře; zajímavá práce s plány scény, která úplně jednoduše vytváří efekt hlubokého prostoru. Dějová linka je OK, možná poněkud nesoudržná, ale i přes šílenou uspěchanost pořád lze vyčíst motivace postav a zorientovat se, kdo je kdo. Podle všeho je "přehuštěnost" způsobena adaptací hodně dlouhé předlohy do krátké stopáže, což mohlo rozhodně dopadnout mnohem hůř. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to mělo třeba o hodinu víc - fikční svět a subsvět party kamarádů jsou dost zajímavé na to, aby podpořily mnohem rozsáhlejší expozici, která by navíc film jako takový zpřehlednila a možná mu i dodala větší hloubku.

Miluju brambory

Ve skutečnosti je to poslední díl X-Files, ve kterém dojde ke crossoveru s Antonioniho Zvětšeninou

Ačkoliv se jedná o film (relativně) dlouhý a pomalý, ve kterém se nic zásadního nestane, chytrým střídáním několika málo příběhových linek a promyšlenými charaktery postav dosáhli tvůrci neuvěřitelné intenzity působení.

Zatím jedna z nejvíc meta "marvelovek", které jsme měli příležitost vidět (vyjma Deadpoola je na podobné úrovni je pouze Thor: Ragnarok). Přiznávání nesmyslnosti žánrových schémat, která byla ještě před (wow) devíti lety myšlena smrtelně vážně začíná pomalu rozkládat superhrdinský žánr jako takový. Do popředí se dostává (byť zatím jen náznakem) sociální kritika, nádech politického tématu (jakkoliv zatím neobratně zpracovaného) a hlavně fakt, že marvel filmy skutečně přináší větší požitek spíš interakcemi v jádru lidských postav než vykonstruovanými téměř-konci-světa. Těším se na příště!

Absurdně přepálený příklad něčeho, co je v podstatě převrácený magický realismus. Do poměrně střízlivě fungujícího světa opic, který má smysluplné vztahy mezi postavami, které zase mají pochopitelné motivace, atd., vstupují lidé, redukovaní na nejklišovitější hollywoodské stereotypy. Střet těchto dvou skupin často působí, jakoby ani nepatřily do stejného světa. Na jednu stranu tu máme emočně náročný vztah Cézara, jeho syna a Koby a na stranu druhou tu máme lidské vojáky jak z filmů Michaela Baye, komiksově primitivní (a často komiksově zlé) karikatury skutečných postav. To jen posiluje obsazení, které je kromě dvojice Serkis/Oldman tvořeno takřka bez výjimky buď neznámými herci, nebo aktéry minimálně rozporuplných snímků (Jason Clarke). Výsledkem je místy naprosto absurdní campová záležitost (za zmínku stojí scéna s opicí se dvěma kulomety jak jede na koni), která pravděpodobně něco říká o povaze lidí, ale mnohem víc toho říká o množství drog nepochybně spojených s tvorbou scénáře.

Neustále se měnící nenaplňované žánrové vzorce, mělký fikční svět, ve kterém neplyne čas mimo plátno a nerealistické make-believe náhody. To všechno táhne dolů tematicky neskutečně zajímavý film, který je zachráněn snad pouze tím tématem a vývojem hlavní postavy, před katastrofou. Místo ní je to akorát nezvládnutý námět.