krokodlak

Jedná se o podobnou odvážně satirickou sondu do života mladého básníka jako ve známějším Evženovi mezi námi, avšak proti němu je zde přece jen méně humoru a film je občas lehce zdlouhavý, nicméně pořád zůstává životním dílem Kukala i Bezoušky a zaujme též střízlivá kamera F. A. Brabce bez jeho pozdějších nechvalně proslulých manýr. Luťanský mi připadal trochu moc zralý na maturanta věkově i lehce divadelním hraním, ale v průběhu snímku jsem si na něj vcelku zvykl. O dost lépe na mě zapůsobilo obsazení vedlejších rolí, a to zejména dr. Vyskočil jako otec hrdinovy snoubenky, Bošek coby muž exhibující v televizní pouliční anketě, Šmeral v netypické roli hrobníka, nezvykle temperamentní Jakoubková v roli jedné z hrdinových dívek, Kačer ztvárňující soudce řešícího existenciální krizi alkoholem a potulkou, a hlavně Kemr jako excentrický estébák. Dobovou atmosféru adekvátně dokresluje hudba Etc…, na jejichž koncert dokonce hrdina zavítal.

Kdyby takto ambiciozní scénář zfilmoval Jindřich Polák, mohlo z toho klidně být velmi slušné sci-fi, jenže film bohužel natočil zaměnitelný normalizační řemeslník Otakar Fuka. Místo fantaskní poetiky nás bohužel čeká normalizační šeď, typická hlavně pro Fukou často natáčené krimi filmy, s čímž souvisí i dost jednorozměrné herecké pojetí postav, které sklouzává až do nechtěné komedie. Matyášův hlavní hrdina je bohužel příliš v zajetí dobových klaďáckých klišé od sebejistého vystupování po lehký patos, zatímco záporáky poznáme hlavně podle jejich západního původu. Právě politický podtext filmu se v kontextu žánrového díla jeví dost rušivě, ale zas na druhou stranu dobře ilustruje způsob, jakým režim využíval svou proklamovanou podporu dekolonizace, neboť indiánský kmen Boro sice znal zázračný lék a byl obětí utlačování, ale to hlavnímu hrdinovi nezabránilo v tom, aby o jeho příslušnících spasitelsky mluvil jako o ubožácích. Lévi-Strauss ani Leopold Pospíšil holt asi na Barrandově moc v povědomí nebyli.

Všechnu moc imaginaci!!!

Nacionální mytologie v podání jejího předního mága

Vůbec nechápu přirovnání tohoto snímku ke chcípáckým filmům, protože ty se vyznačovaly nemístnou adorací problematických mužských hrdinů, zatímco Holý spíš naopak ukazuje hledání lásky a štěstí ženami, jimž se takoví muži po několik generací připlétali do cesty, a nevnucuje jednoznačné interpretace. Jakkoliv záměrná rezignace na propracovaný scénář občas vede k natahování slabších scén, tak z větší části se taktika ponechání prostoru pro improvizaci perfektně vybraným herečkám (Tomicová, Venclovská, Hofová, Soukupová) rozhodně vyplatila. Kromě autenticity emocí i dialogů bych jako výhodu tohoto přístupu viděl i to, že se tím eliminovalo riziko využívání ženských postav jako pouhých autorových projekčních pláten vlastních idejí či traumat. Aktuální téma ezoteriky je pojato lehce satiricky bez zbytečného shazování či moralizování, ale přestože většina cílového publika asi bude sdílet skepsi dcery Sáry, tak zejména nesporné čarodějné charisma Hofové v kombinaci s uměřeně magickou kamerou Jany Hojdové přece jen vytvoří pocit, jestli na tom všem náhodou opravdu něco léčivého není. Velmi zdařilé jsou taky dvě scény, v nichž Tomicová vede jakési podivné pseudoterapeutické focus groups pro bio produkty s perfektním ženským komparsem, v němž mimo jiné zasvěcené potěší svěží výkony kulturních publicistek Hany Řičicové (doufám, že tímto její herecká dráha nekončí, protože má opravdu sugestivní mimiku) a Jany Patočkové.

Rozhodně nejlepší český hraný film za hodně dlouhou dobu. Arvéd je dokonalou antitezí k současné vlně životopisných a historických filmů, neboť proti jejich převážně oslavnému realismu staví nekompromisní groteskně expresionistickou studii temnoty (dlouho jsem nezažil v českém filmu tak skvělou kameru, je podle mě fakt ostuda, že Dušan Husár nedostal Českého lva), v níž ale lze identifikovat i prvky surrealismu či Nového románu. Skvělá je též syrová elektroakustická hudba Aid Kida a Pjoniho, úspěšně se vyhýbající popisnosti. Neproniknutelnost Arvédovy osobnosti je řešena pojetím celého filmu coby jakési podivné hry, v níž si nemůžeme být vůbec ničím jisti, přičemž v neuvěřitelně strhujícím podání dosud téměř neznámého Michala Kerna (doufám, že bude jeho jedinečný potenciál využíván i nadále) se v hlavní postavě potkávají Kafka, Švejk, S.K. Neumann i Kristián (mystické čtení Oldřicha Nového by určitě ocenil Karel Vachek a závěrečná coververze Jen pro ten dnešní den s charismatickým zpěvem Vladimíra Merty je nádherně ironickou tečkou za celým dílek). Nevzpomínám si, že bych někdy v českém filmu viděl takto adekvátně zpracovanou queer postavu nesklouzávající ke karikatuře ani k okázalé správnosti, přičemž jednou z odvážných myšlenek snímku je Arvédova obhajoba vlastní cesty od Boha k Ďáblu tím, že mu církev dávala najevo, že homosexualita je od Ďábla. Nabízí se srovnání se Šarlatánem, který si (asi hlavně díky problematickému Epsteinově scénáři) nedokázal udržet od léčitele Mikoláška odstup a podal příliš jednoznačný autoritativní výklad historie. Životní výkon předvedl též Saša Rašilov v roli nespoutaného estébáka Plačka, nikdy bych do něj neřekl, že je schopen takové naléhavosti, která až vzbuzuje paralely s výkonem jeho dědečka v podobně vyhraněné Daleké cestě. Navíc si tvůrci pěkně pohráli s jeho někdejším ztvárněním Oldřicha Nového, protože kromě již zmíněných odkazů ke Kristiánovi s ním Plačka pojily potíže s nacisty kvůli smíšenému manželství, a Rašilovův bratr Václav se ve filmu objevuje jako autor jiné Nového populární role z Dívky v modrém a záhadný fašistický mystik Felix de la Cámara. Vynikající výkony ale podávají i ostatní herci, ještě jsem zřejmě neviděl takhle zkroceného a pokorného Plesla, jenž je v roli dominikána Zemka naprostým Arvédovým protipólem. Asi jediná věc, která by šla filmu vytknout je vynechání Arvédova angažmá v Národní obci fašistické ve 30. letech.

Neuvěřitelně účinný reklamní film o undergroundu, který spoustě mladých lidí ukázal cestu do sametového podzemí.

Neuvěřitelně bizarní film je přesvědčivým důkazem toho, že průšvihem normalizace nebyla ani tak komunistická ideologie, jako spíše bezduchý technokratismus. Posedlost prací je tu podprahově podávána jako něco pozitivního, zatímco umění se hlavní hrdina vysmívá. Herci jsou až na pár čestných výjimek (Bořivoj Navrátil, Rudolf Hrušínský ml. nebo Ida Rapaičová) extrémně nesnesitelní, obzvláště Krampol předvádí něco těžce popsatelného. Místo industriální syrovosti hledá režisér v průmyslovém prostředí jakýsi sentiment, o čemž svědčí volba pompézního hudebního doprovodu. Hvězdičku si film zaslouží za slušnou práci kameramana Viktora Růžičky a působivou závěrečnou scénu.

Myslím, že kdyby seriál režíroval Vorlíček nebo Polák, mohlo jít o další z mnoha českých sci-fi a fantasy hitů, jenže Němci chtěli Dudka, takže místo pestrého surrealismu máme tu čest s pseudorealistickou normalizační estetikou, čemuž odpovídá i roztomile otravná Štaidlova hudba. Zejména v prvních dvou dílech bylo to napětí mezi (místy zdlouhavým) scénařem a režií až nesnesitelné, k čemuž přispělo i nejednotné vedení herců (menší část přehrává, převážná část je přiměřeně ironicky civilní a poslední část si nevšimla, že Nemocnice už skončila), od třetího dílu si ovšem vše nějak sedlo a myslím, že Bambinotu se zbytečně křivdí. Hercům doslova kraluje Adamíra v roli lauretánského panovníka Rudolfa III., je opravdu škoda, že nebyl v tomto žánru více využíván.

Jde o snad jediný Večerníček, v němž hlavní postava (dedo Josef v neuvěřitelně směšném podání Julia Pántika) nese výrazné znaky pedofilie a už pro tuto obří uměleckou odvahu, spolu s neodolatelně roztomilými písničkami, nelze dát jiné hodnocení než pět hvězdiček.