MaxipesFik

První třetina filmu je až neuvěřitelně dobrá. Rafinovaná hra s tajemstvím a jeho důmyslným odhalováním, elegance, s jakou režisér charakterizuje postavy, vizuální, akustické a verbální žonglování s detaily a jejich symbolickými významy - dech beroucí! Když se však zhruba od poloviny snímku příběh dá do pohybu a epická stránka nabere vrchu, film paradoxně ztratí svoje napětí a stane se obyčejnějším. Závěrečná katarze mi potom nevyzněla natolik přesvědčivě jako entrée. Vytvořit originální filmový jazyk funkční a poutavý, to je nesmírně těžké. Dokázat však pomocí tohoto jazyka vygradovat film až k úplnému závěru, to je ještě mnohem těžší. Přesto (nebo i právě proto) SMEKÁM KLOBOUK! 90%

Velký film, který dělají velikým malé věci.

Takový Jacques Tati po orientálsku. Nejen náladou, ale i vizuálně.

Kdo by odolal té záplavě mládí, nejčistší britské angličtině Mrs. Appleyard a Beethovenovi?

Jak uvařit film pro teenagery: vezmi mladého outsidera nebo outsiderku, který(á) se nějak vymyká z průměru a tím si způsobuje problémy; přidej několik dospělých (eventuelně rodičů), co si myslí, že snědli veškerou moudrost, ale při tom jsou to nevýslovní tupci - ideální jsou k tom účelu učitelé. Nesmíš zapomenout na přátele a nepřátele (přátele hodně cool, nepřátelé zlejší než ďábel!). Potom - pomalu, aby se nepřipálila - přihoď lásku (dle libosti možno okořenit i trochou sexu). Důkladně zamíchej a na mírném ohni směs povař, až se nepochopení změní v respekt, nepřátelé dostanou na frak, láska překoná všechny potíže a mezi generacemi zavládne porozumění. Zatlač slzu a podávej s dobře zapamatovatelnými hláškami a stylovou muzikou. ____Čím se film vymyká z uvedeného schématu: Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují; gradace příběhu _____Čím ztrácí body: ploché nepřesvědčivé herectví ústřední dvojice; vysvětlováním, co je možné si domýšlet.

Veliký objev!

U skutečně dobrých filmů zapomenete na čas.

Obsahově a emocionálně nejsilnější válečný film, který jsem viděl. Po stránce formy mistrně vybroušené dílo. Lehce mi vadí jen ideologické zkreslení, bez kterého by se ovšem v té době točit nedalo. Němci jsou vykresleni jako pološílené vraždící bestie. Ve scéně vypálení vesnice jednají s brutalitou, jež je spíš bestiálně chaotická než zvráceně racionální - vypálit vesnici včetně genocidy obyvatel by se dalo zorganizovat mnohem rychleji, efektivněji a s menšími náklady, na to byly nacisté mistři. Ale což, možná že na ně působilo to východní klima, dva roky na východní frontě taky udělají své... Naproti tomu rudí partyzáni jsou přes drobný organizační chaos zásadoví se spravedlivým srdcem pravého bolševika, i pro nacistické vrahy mají připravenu milosrdnou smrt kulkou, byť by se trochu mučeníčka přímo nabízelo (nebo alespoň ohýnek).

Naservírovat "cokoliv", že to divák zbaští i s navijákem, to dokáže jenom mistr.

Ingmar Bergmann se nikdy ve svých filmech nevyhýbá náročným tématům. Tady se mi ale zdá, že si naložil náklad, který se mu cestou trousí po zemi a v cíli ho vítáme nikoliv s triumfálním údivem (jako obvykle), ale s drobnými rozpaky. Přes přepjatou atmosféru je to dílo hodné pozornosti. Skvělí herci (jako vždy), báječná kamera Svena Nynquista (jako vždy).