Lokutus

Titulní postava je flákač, rádoby rebel, který se neustále prohání ve své otřískané bugatce ulicemi, má strach z jakýchkoliv závazků a povinností, jeho jediným cílem je zúčastnit se závodu o velkou cenu. Do jeho cíle se však postupně vkrádají různé překážky svatbou počínaje a nepříliš dobrovolným vstupem do armády konče. Film je spíše odlehčený a komediálně laděný.

Většina Kusturicových snímků jsou svým základním pojetím komedie až groteskního typu. Ani Underground není výjimkou a svou absurditou výchozích situací patří až v tomto ohledu k extrémně laděným snímkům. Podobně jako pozdější hollywoodský Blast from the Past je skupinka lidí ukryta v krytu, zatímco nad nimi běží život dál bez sebemenších problémů a jsou v podzemí drženi lží a vypočítavostí jednoho z „nich“. Film je pochopitelně silně metaforicky založen a svou roli hraje i skutečnost, že lidé v podzemí (stále si myslící, že 2. sv. válka ještě neskončila), vylezou z krytu přesně v době rozpadu jugoslávie a bratrovražedného boje.

Nejdříve se představují 3 hlavní postavy mladých přátel, oddaně a stále spolu řádících po ulicích svého města. Později jsou pak jejich cesty rozděleny druhou světovou válkou – jeden se dává k četníkům, další se stává členem odboje a třetí má plnou hlavu starostí, aby díky svému židovskému (?) původu nakonec neskončil v koncentračním táboře. Solidně rozehraný snímek plný kontrastů: především nezávazný a vesele hravý úvod versus brutální scény ustašovského teroru v autobuse hrůzy, který svou mimořádnou brutalitou do celkového okolního ladění snímku příliš dobře nezapadá a působí násilně vtlačen do okolních událostí.

Mimořádně propagandistický a schematický snímek, ztělesňující Tita (Richard Buton) jako oddaného otce vlasti, který je oporou i tomu nejposlednějšímu vojákovi. Tita prezentuje jako mimořádně silnou osobnost, kterou se zdráhá zabrat kamerou přímo, ale situuje ji spíše do podhledů. Mimořádným kladem snímku je (kromě vcelku zdařile natočených bitevních scén) především mimořádně kvalitní hudba Mikise Theodorakise (Řek Zorba), jíž dominuje především silný budovatelský motiv Tita. Film sám je vcelku na velmi dobré řemeslné úrovni a nepokulhává ani za dnes již klasickými snímky jako např. Bitva v Ardenách.

Působivé a decentní drama o spletité cestě umělce za uznáním. Tento snímek by mohl vzniknout prakticky kdekoliv, situovaný do universálního jazyka filmové řeči představuje tradičně, leč mimořádně dobře natočené drama, kterému dominuje Rade Šerbedžija v titulní roli. Ostatní postavy zůstavají v pozadí a nenarušují jeho herecký koncert jenž je jasnou dominantu tohoto snímku.

Burton natočil překrásný film o vztahu otce a syna plný čiré vizuální poetiky, atmosféry, humoru, ale i smutku, jenž však nezklouzává za těžce definovatelné hranice sentimentu. částečně pohádka, částečně rodiné drama plné nejen řady vizuálních nápadů, ale i dalších momentů, které stojí za pozornost - skleněné oko čarodejnice, básník Steve Buscemi a jeho výkon po 12 letech básnění, celé osazenstvo vesnice Spectre, stejně jako v všichni ostatní účastníci životní pouti Williama Blooma - Danny deVitem počínaje, přes siamská dvojčata a obrem konče...

Konečně jsem to viděl - příšernost, nuda, otrava.... NIKDY VIC!!!

Nádherný bohatě strukturovaný snímek, který nepostrádá ucházející herecké výkony, výbornou hudbu, bohatou výpravu a především smysl - tudíž vše, co Nicolaescovi předchozí (a dle množství hodnocení u nás i podstatně známější) Dákové, postrádají. Vznešený příběh slednotitele rumunských kmenů má vše, co by správný historický snímek měl mít a jediné, co mu trochu škodí je rozdělení na dvě - mírně kontrastnější - poloviny, z nichž druhá se soustředí především na bojové a výpravné orgie a nedokáže už diváka natolik zainteresovat jako polovina první. Přesto se však jedná o jeden z vůbec nejzdařilejších rumunských filmů.

Zoufalost nejtěžšího kalibru. Jen jakési demo toho, co Nicolaescu předvedl o nějaký ten rok později v Poslední křížové výpravě. Dákové postrádají výrazný sjednocující prvek a jsou jen čistě ukázkou toho, jaké davové scény si rumuni mohöu dovolit. Historicky s naprostou jistotou mimořádně povrchní a dějiny falšující dílo, které vzbuzuje dnes jen smíchy, výbuchy vzteku a ještě větší nudu.

Mezi ostatními snímky Sergia Nicolaesca jeden z pokusů o psychologické drama. Mladý syn ministra spravedlnosti zabije ze sobě samému neznámého důvodu svojí mladou manželku, následně je poslán do sanatoria,kde se má doktor pokusit určit diagnozu nakolik byl v době svého skutku příčetný a nakolik je tudíž vinen. Postupně se formou flashbacků odkrývají různé skutečnosti a uměle vsunutá odhalení, která však vzbuzují až lehký úsměv. Snímku se však nedá vytknout jistá obrazová kvalita a práce s barvami, které vynikají především ve scénách těsně po vraždě - barevně kontrastující prostory za oknem (sytě modrá) a interiér domu (laděný velmi silně do červena) do níž je laděna podstatná část snímku. Přesto však mimořádně nudný snímek, který se ve snaze o psychologickou hloubku topí ve snaze o maximální věrnost, psychologičnost a šokující odhalení, kterými je závěr prodchnut natolik, že není možné určit, zda se jedná o scény halucinací, či se jedné o dílo léčebných metod a nebo o manipulační snahy ze strany otce... Spolu se snímkem Dákové však poněkud vzniká dojem, že Nicolaescův obrazově i formálně nádherný a skvěle zvládnutý Michal Chrabrý (Poslední křížová výprava) byl dílem pouhé náhody.