Vojtino

WTFriedkin?

Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic.

Poezie všední noci.

Je smutné sledovat, jak se dá z výšin spadnout na takovéhle dno. Už dlouho jsem neviděl nic po všech směrech tak konstantě špatného. Za alegoričnost se dá jistě schovat mnohé, bohužel pro Szumowskou však ne to, že nic ve scénáři nedává smysl.

Poměrně zábavná, úchylná dekadentní jízda, která ve skutečnosti není tak prázdná a hloupá, jak se na první pohled může zdát. Partička mladistvých hovad opouští během vánočních svátků (téma „Boží přítomnosti“ jako kontrastující výchozí bod) pulsující Paříž a přijíždí na venkov. Ten jako by svým klidem vybízel ke kontemplaci a sebereflexi, čehož však hlavní postavy nejsou schopny, a proto jim musí být nastaveno zrcadlo skrze velmi intenzivní setkání s místní zdegenerovanou buranskou komunitou (degenerace jako důsledek hříchů), v níž se jejich zkaženost zhmotňuje a stává se antagonistickou silou.

Pane Enšpígle, být omezenec a stavět to na odiv ve stupidním komentáři, to by mě hanba fackovala...

Tak strašně málo, tak strašně moc...

Jestli si osmnáctiletý režisér Balda Narušitelem splnil sen, tak prosím, podle mého názoru se však nejedná o správnou cestu. Poměr výkon/věk totiž nelze brát v potaz od momentu, kdy je počin nasazen do běžné distribuce a chce se za něj standardní vstupné. Balda je v určitém smyslu nadaným tvůrcem a jednou z něj něco může být, před sebou má však ještě hodně velký kus práce. Narušitel má k plnohodnotnému filmu stále dost daleko.

Samozřejmě není nic snazšího než tomuto výtvoru napálit odpad, který by byl z mnoha důvodů zasloužený – kór když je k ohodnocení zde na databázi divák v každé epizodě vyzýván. Ale! Pokud odhlédnu od produktu samotného (jakkoliv nekvalitního) a začnu ho vnímat v širších souvislostech, zjišťuji, že se jedná o unikátní a fascinující autorské (ve smyslu auterské teorie) dílo zrcadlící vidění světa jednoho konkrétního člověka, jenž nás tak (nevědomky) vybízí k rozšiřování naší vlastní obecné divácké, ale především lidské zkušenosti. Přihlédneme-li navíc k nulové (minusové) filmařské invenci, která by vyobrazovaný fikční svět jakkoliv posouvala mimo náš svět reálný, můžeme dílo chápat jako autorovu vlastní sdílenou realitu. Pavel Dorotka, jako tvůrce, žije v sebeklamu, postrádá sebemenší náznak sebereflexe a jeho narcismus z něj čiší na kilometry daleko; kdo kromě Historek sleduje i jeho chování na sociálních sítích, jistě ví, o čem mluvím. A právě v tomto ohledu je pro mě seriál díky tomu, že (prý) popisuje jeho skutečný život, jakýmsi ryzím tvarem. Pro toto vnímání světa skrz "pozměněné vědomí" jsem každou epizodou v určitém smyslu obohacován, aniž bych se jí nutně musel vysmívat.

Fulci byl určitým způsobem geniální tvůrce, prokázat to byl však schopen jen v několika svých hororech, s kterými jako by překročil žánr (nebo naopak pronikl až do jeho středu? – např.), a dal tak vzniknout specifické hrůzyplné poezii. Takováto "objektivní" filmařina nebyla nic pro něj. Za co je fanoušky milován, zde pochopitelně rozpoutat nemohl, a jako kvalitní režisér-řemeslník, schopný zvládnout jakoukoliv látku, se nikdy neukázal.