fragre

Navzdory trudnému námětu filmu nelze neobdivovat jeho krásný černobílý obraz a práci se světlem. Jinak je to opravdu velmi nesovětský film o pomalém a nelehkém k Smrti putování hrdinově. Vzpomínky na dětství míchají se s horečnatými vidinami a s promluvami s Bohem (či svým vnitřním hlasem). Umírající se ztrácí ze zájmu většiny živých, ale ti zase přestávají být namnoze pro umírajícího zajímaví. Kто ты, что ты ?

Tento film je vhodné shlédnout opravdu jen kvůli luzné hlavní hrdince, která nakonec i nejlépe hraje, takže její kreace, kterými při své cestě k mstě ohlupuje přítomné samečky - v rejstříku od nevinné křehké dívky potřebující ochranu po vyzývavou sexy mrchu, a to vždy s nádechem nenormálnosti - jsou přesvědčivé. Bohužel, ostatní herecké výkony nejsou vždy tak přesvědčivě, ale hlavně mne nudila ta zápletka, kde jde o podrazy v lepší společnosti, za kterými stojí chamtivost.

Kdysi dávno viděno v čs. televizi, a letmá vzpomínka zůstala, zvláště na tu úžasně se vlnící půvabnou sestřičku v čekárně u zubaře. I po letech velká zábava, poučená na němých groteskách, která ani nepotřebuje příliš slov, takže film jde absolvovat bez titulků v původním francouzsko-anglickém znění.

U příběhů s Tarzanem je jeden zvyklý na hodně pokleslou romantiku rodokapsového typu, ale ani tu neradno míchat s roztomilostí a humorem (tedy aspoň myslím, že se tvůrci občas o humor pokoušeli). To aspoň literární předloha se tváří smrtelně vážně, takže aspoň v hranicích svého žánru nevypadá trapně. Tento film však trapný je. Polonahý Lex Barker byl nepochybně pro dámské publikum atraktivním zjevem, jakož i aktuální Jane v přiléhavém kostýmku zase magnetem pro publikum pánské, ale víc toho film nabídnout nemůže. Akce jsou nenápadité, divocí domorodci směšní, padouši přihlouplí a ještě se tam poráde potuluje takový "děsně sympatický" hošík, který tento údajně dobrodružný film mění v hloupoučký rodinný film.

Nostalgika ve mne potěší již reálie roku 1969, takový návrat do dětství. Ale i bez nostalgie je to místy velmi vtipný film s několika úsměvnými hláškami. Ano, občas se ten film táhne a ztrácí dech, nicméně Pavlína Filipovská v roli přelétavé svůdnice mne dostala. Rovněž proměna dosavadní kamarádky Olinky v zárodečnou semetriku je přesvědčivá.

Z dětství, kdy jsem tento film povinně shlédl, jsem měla nejasnou vzpomínku, že to bylo ve srovnání s Odvážnou školačkou či Timurem a jeho partou ještě dobré. Ta vzpomínka nelhala, ideologie skoro žádná, k tomu dobrodružný děj v tajze.... Ale nyní po letech jsem jen těžko snášel ty dva hlavní hrdiny, byli prostě tak správně roztomilí a rošťáčtí, že by prošli i v americkém filmu. Herodes, to byl král.

Jediná dobová úlitba je zde jen to, že odbojová skupina je vyslána z Moskvy, ale jinak je to syrové drama, které je na hony vzdáleno jakékoliv šabloně. Karel Veselý-Štainer, jeden z velitelů odbojové skupiny R3, napsal ve svých pamětech (Cestou národního odboje, Praha 1947) jak občas nenáviděl více Čechy, kteří čekali ve frontě před kinem, než Němce. Čechy, kteří se šli bavit, zatímco on se hladový a okupačním aparátem štvaný protloukal Prahou. Tak právě tato situace je zde zachycena až ve vyhrocené podobě. A hlavní hrdinové jsou velice uvěřitelní se svými slabostmi. Na svou dobu překvapivě realistický film, takže jeden odpustí drobné historické nepřesnosti (např. existence ligy proti bolševismu už v r. 1943).

Film natočený zřejmě jen proto, aby se hlavní hvězda Lex Barker mohl promenovat v divokých rvačkách, přestřelkách a honičkách, tedy divokých tehdy, dnes vypadají spíše směšně. Jinak je to nevalná kopie dobových bondovek, kde jen nostalgik ocení, že se zde objeví též staří známí z vinnetouovské série, konkrétně Ralf "Sam Hawkins" Wolters a Eddi "Motýlkář" Arent, ten dokonce v roli místního Q ve službách německé Spolkové zpravodajské služby.

Aškenazyho knihy o Pitrýskovi (t.j. Putování za švestkovou vůní, kterou si pamatuji i jako rozhlasový večerníček na pokračování vyprávěný neodolatelně K. Högrem) a Praštěné pohádky (ilustrované praštěnými kolážemi Miroslava Štěpána) patří k mému dětství. Později v dobách Normalizace jsem jako vzácná prohibita sehnal Dětské etudy (dodnes jsou roztomilé) a Černou bedýnku (která je opravdu humanistická v tom pravém smyslu slova). Tím je dáno, že mám pro autora slabost, takže překousnu i tu kapánek nudnou formu.

Nádherná kamera, nádherná hudba a především strhující výkon Patricie Gozzi, která hraje dívku svého věku patnácti let. Ta je zde, vinou (ne)výchovy otcovy, představena pomalu jako dívčí Mauglí, plachá divoška, která je šťastná může-li běžet příbojem či může-li si hrát své samotářské hry na strmých pobřežních skalách s křičícími racky nad hlavou. Neumí se chovat ve společností, v které propadá panice, neumí zacházet se svými city a pocity. Pak přítomnost mladého muže v domě působí na ní o to intenzivněji a její reakce jsou o to impulzivnější, divočejší a nevypočitatelnější... Ta křehkost smíchaná s divokou plachostí je podaná velmi přesvědčivě.