fragre

Jednoho překvapí, jak se dá tak dramatický a romantický příběh natočit nudně. Akce pomálu, a dokonce i tak v knize dramatickou scénu Dantèsova pohřbu do moře lze zde pomalu přehlédnout, jak je nijace natočena. Zato hodně konverzace, jako by šlo o divadlo. To nezachrání ani vcelku velkolepá výprava.

Pěkně dekadentní atmosféra, k tomu pěkně nasnímaná, hudba od mistra mistrů, kvalitní herecké obsazení včetně dobově slavné krásky, která ví jak se mají nosit slušivé kostýmy i jak se má nosit ještě slušivější nahota, a přesto ten film nějak ničím extra nezaujme. Tedy, až na tu božskou Lauru, samozřejmě.

Moc jsem se pobavil u toho, jak si britští tvůrci představovali Československo. Příliš se s ním nepárali a udělali z něj obskurní balkánskou zaostalou zemi, kde obyvatelstvo ještě chodí namnoze v krojích, které občas vypadají jako by jejich tvůrci snad kdysi viděli Prodanou nevěstu, ale pak se inspirovali snad i Tyrolskem. No, ještě že agentka Vlasta je hraná dobovou italskou kráskou, jinak by tohle Československo dopadlo úplně pod psa. Jinak, ani jako parodie na bondovky to není moc zdařilé.

Holubice byla prvním filmem, u kterého jsem pocítil čistou rozkoš z obrazu. Viděl jsem před tím filmy s působivou kamerou a obratnou režií, ale tam jsem většinou byl zaujat dějem (chodil jsem tehdy v pubertě pravda většinou na dobrodružné filmy), takže nějakou krásu obrazu jsem vnímal až v druhé řadě. Viděl jsem před tím už Valérii a týden divů, ale tam zas silně působil eros, který vše zkresluje. Při sledování Holubice jsem nebyl zvědav jak to dopadne ani zde nebyl osten erotického pnutí, zde působil jen obraz ve spojen s hudbou. Hotová nirvána.

Hrdina vypadá jako oběť svých pudů a snad i ctižádosti, když zanedbává svou židovskou novomanželku a dělá ze sebe většinu filmu kašpara, aby obloudil anglosaskou blondýnu z lepší rodiny. Cybil Shepherd se do této role opravdu hodí, vypadá jako ta nejameričtější dívka z reklamy na Coca-Colu. No, ale happy end vlastně tone v trapnosti a prázdnotě.

Tak to je opravdu rarita pro fanoušky západoněmeckých mayovek. Old Surehand, Vinnetou a Old Shatterhand jako neprůstřelní agenti bondovského střihu, kteří musí čelit rejdům mafiánských společností a půvabných žen. Vinnetou dokonce v převleku za italského kněze. Ale vůbec je vidět, že ani herci nebrali tento film zcela vážně, občas zabíhá do parodie. Škoda, že jde o tři povídky, takže naši hrdinové se spolu nesejdou. No, zde není našinec omámen nostalgií, takže může hodnotit i herectví jednotlivých protagonistů. A nezbývá než konstatovat, že jediným hercem z nich je Stewart Granger. Pierre Brice i Lex Barker byli jen vhodní typové. Jo, a objveví se tam i Nšo-či.

Ani nehodlám hodnotit děj tohoto filmu. Jsem diskvalifikován již svým pohlavím, takže to hodnocení děje přenechám spanilomyslným divačkám. Snad z hranic žánru dívčího románku trochu ten film vybočuje tím prostředím nemocnice, kde jsou pohledné hrdinky, jejichž život se jinak točí kol prožívání svých zamilování, konfrontovány s cestou veškerého těla. Ale jako krmivo pro mou nostalgii je to skvělý materiál. Stačí jen ta okouzlující Valérie, která pomalu nezmizí ze záběru. A tehdejší dívčí móda – dlouhé vlasy, krátké sukně, dlouhé nohy – na mne působí dodnes.

Film vypadající jako záznam snu. Stejně přeludný, hypnotický, fungující dle své vlastní logiky. Viděl jsem jej velmi tělesně unaven a trochu obluzen nastupující horečkou, a to je možná nejlepší stav pro sledování tohoto táhlého díla. Nebylo to nakonec o cestě k Smrti?

Elegický chvalozpěv na ruskou ženu. Ani krásnou, ani prudce inteligentní, ale zcela obyčejnou, která trpělivě snáší svůj úděl. I z tohoto krátkého filmu to vypadá, že by se snad Rusko dávno položilo, nebýt obyčejných ruských žen, které zastanou více práce než muži. Přinejmenším v zemědělství, které zde vypadá zcela feminizováno. A nebýt občasné a zastaralé zemědělské techniky, vypadal by zde venkov pozdně brežněvovské éry se svými roubenými chalupami, blátivými cestami a nekonečným rovinatým prostorem jak z Gogolových či Turgeněvových povídek. Depresivní je pak strohé zhodnocení Mariina nedlouhého života ke konci filmu, ke kterému se podivně hodí hudební podkres v podobně odněkud zaznívajícího sentimentálního prastarého italského hitu Mamma.

Vypadalo to zprvu na zajímavý válečný film, který však, jak se blížil k závěru, začal připomínat remake některého z dílů seriálu Čtyři z tanku a pes říznutý Vojínem Ryanem. Závěrečná bitva mi připomněla jeden z příběhů knihy Hrdinové bojující Koreje (Praha, Naše vojsko, 1952), kde osádka pohybu neschopného severokorejskeho tanku chrabře čelí periodickým útokům amerických imperialistů a lisynmanovských zrádců, takže tank je nakonec, samozřejmě po hrdinné smrti osádky, obklopen širokým pásem nepřátelských mrtvol. --- Kdyby tam přidali nějakého toho Šarika, uvažoval bych o hvězdě navíc.