asphyxia

Tohleto mě hodně mrzí a určitě je něco špatně ve mně. Film, na který jsem se těšila nejvíc a který mě minul. Sedím v sále se svěšenými koutky, zatímco kadence smíchu v hledišti graduje. "Bav mě," manipuluji plátno očima, zatímco mě spíš irituje. Jak to chce být za každou cenu vtipné - což by bylo, kdyby byl protagonista katalyzátorem absurdních situací mimoděk. Situační komika na mě zde nefunguje, pointy jsou předvídatelné, hrdinovi jeho smolný úděl nevěříme, protože víme, že ví, že má obecenstvo, před kterým a pro které dělá ze sebe šaška. Režisér se navíc dopouští nejneodpustitelnějšího prohřešku na poli komedie, a to je opakování vtipu. Na rozdíl od Příšery z Michiganského jezera, kde chlad cynismu glosoval defaultní posranost existence, tady je to nesnesitelné hravé. Nesnesitelně snaživě. Publikum odpovídalo na tyhle jednohubky servírované až pod nos poslušnými výbuchy smíchu. Ale já jsem těm lidem vlastně trochu záviděla. Jste v situaci, kdy film má veškeré predispozice pro to, aby se vám líbil, dadaismus, nihilismus, cynismus, nekorektnost, morbidnost, hýčkání si svých nedokonalostí a selhání, prasečinky, roztomile zbytečně překomplikovaná plánování, smysl pro nesmysl, celá řada věcí, která definuje váš charakter - a vás naprosto míjí. Já chci od kinematografie víc než jen pozorovat dění na plátně a občas si pro sebe utrousit "jo, dobrej nápad". A komediální žánr má v tomhle ohledu ještě o řád náročnějšího diváka. Takový ten přímočarý humor pro korporáty, který jde ale pořád málo za hranu, je jakoby "nekorektní" a "pankáčskej", ale stále bezpečný, od diváka nevyžaduje intenzivnější vklad, nebudí diskomfort, protože není adresný, každý se s ním snadno identifikuje, protože kdo jsme se v životě neocitl v tragikomické situaci, ze které jsme vyšli jako idioti, známe to přece všichni, ale co už, jednou se tomu zasmějeme. Ztrapnění automaticky neznamená ponížení, slabost je privilegiem člověka.___Jsem možná až nemístně kritická a není to ode mě fér, protože i přesto přese všechno jsou Stovky bobrů pokladnicí nápadů a po vzoru Monty Python si vyloženě lebedí s konstrukcích "sofistikovaných nesmyslů", pro což mám slabost. To, že režisér neulpívá na každém svém geniálním vtipu a opouští jej se stejnou lhostejností, s jakou chrlí nové, je znakem víry v nevyčerpatelnost imaginace, a to si musíme hýčkat.

Můj pornocinefilní život se dělí na období před zhlédnutím Opening Misty Beethoven a po něm. Po něm už mě nahá těla nechávají chladnou. Kde není láska, tam není intimita, kde není intimita, tam není fascinace, kde není fascinace, tam není vášeň, a kde není vášeň, tam se mi nepostaví.

Na tohle bych mohla koukat dokola. Unavená, zjitřená, rezignovaná, sjetá, s kolektivním zážitkem i bez něj. Mám ráda, když něco plně zaměstná moji pozornost a mé smysly a v té intenzivní pohrouženosti mi umožní odpoutat se na malý moment od žité reality. Takhle si odpočinu nejvíc. PS: celý zfetovaný zážitek ještě o řád umocnily neméně vystřelené české titulky v podání Jíry Fostré (FOD).