ObycejnaZena

z tisku: Jindřiška Bláhová: Karel, já a ty by neměl zapadnout, Respekt 6.7.2019 Mezi festivalovými filmy se vždy posbírají desítky historek o pohnutých, nebo dokonce dramatických okolnostech jejich vzniku. O projektech, které usnuly, aby se nečekaně staly skutečností díky grantu nebo náhodě. O nenadálých volbách i vyvzdorovaných filmech. Vysoko téhle pomyslné hitparádě se pohybuje snímek Karel, já a ty od Bohdana Karáska. V programu byl zasunutý v lehce obligátní sekci České filmy 2018–2019. Je to ale titul, který by neměl zapadnout, i když mu to reálně hrozí. Nejen proto, že zatím nemá distributora a málokterý se ho s nadšením ujme. Jak s roztomile automatickým defétismem, který podobné projekty doprovází, poznamenal sám Karásek před premiérou: Je to možná poprvé a naposledy, co film uvidí plný sál. Načež si dívka vedle mě zděšeně povzdechla: Panebože, co to bude. Že neodešla, nebo ještě lépe, že ji vyprávění nenechalo odejít, vypovídá mnohé o dostředivé síle snímku, který by bylo snadné odbýt jako takový lepší „domácí film“. Karel, já a ty je konverzační film plynoucí časem a prostory, v nichž do sebe narážejí tři titulní postavy. Mladá žena, která na zkoušku odešla od svého manžela, aby si ujasnila, jestli to má smysl. Její manžel, který ji nechává odejít, a podobně jako ona tápe. A do třetice dávný kamarád, u nějž žena po krátkém pobytu u podezřívavé kamarádky na nějaký čas skončí. Do trojúhelníku, který není milostný, krátce vstoupí i další figury, jež se jejich životů buď dotknou jako tečny, nebo je bolestivě protnou. V pokušení nebo v naději, jež se záhy rozplyne. Pokud bychom trvali na nálepkách, pak Karel, já a ty je technicky experiment. Vznikl totiž částečně díky podpoře pro experimentální projekty, kterou od roku 2013 uděluje Státní fond kinematografie. A sem svůj nápad přihlásil Bohdan Karásek, absolvent oboru scenáristiky na FAMU, jehož vyčnívající scénář Život poupěte léta neúspěšně zkoušel do filmu vyvinout Václav Kadrnka. Bez producenta, sám na sebe. A dostal třísettisícovou podporu. Což je částka, za kterou se spíš vyvíjí scénář celovečerního hraného debutu, než natáčí celý film. Čtyřicetiletý Karásek realizoval snímek i díky souznění s generačně (či jinak) spřízněnými kamarády a kolegy z FAMU a širší filmařské obce, kteří tu hrají (Vít Klusák, Petr Marek, Petra Nesvačilová) a pomáhali mu s produkcí (třeba Eva Pavlíčková). Hlavní role pak ztvárnili Jenovéfa Boková, herec Divadla v Dlouhé Miloslav König a sám autor. Karásek už ve druhé půli 90. let natáčel domácí filmy pod hlavičkou Společnosti pro výrobu krátkých filmů. Dva jeho středometrážní snímky Lucie (2011) a Milostné písně (2013) vznikly stejně jako Karel, já a ty - pod Filmovou společností Alfreda Bouriany, která se profiluje jako vyrábějící „nízkorozpočtové filmy mimo jakoukoliv institucionální podporu shora“. Karásek, který se živí jako noční vrátný v hotelu, je tak výsostným solitérem pohybujícím se na hraně obskurnosti. Pokud bychom ale na nálepkách netrvali, pak je Karel, já a ty jednoduše film, jehož autor hledal cesty, jak v minimalistickém (finančním i formálním modu) sdělit něco, co je svým způsobem monumentální. Se zřejmým nadhledem se vypovídat z existence. Z úzkosti, obav, snů, představ, hrozivých nejistot a stejně hrozivých jistot, které se pojí se vztahy a schopností v nich být, nebo nebýt. Chtít, nebo nechtít. Vytrvat, nebo odejít jinam. Plynoucí, pozorovatelsky zachycené dialogy věrně evokují dlouhé debaty s nejlepšími kamarády i pocit sdílení s vědomím trvající osamělosti. Stejně tak je film spontánně autentický i coby výkroj z přemýšlení člověka tlačeného věkem i okolnostmi do kouta. Člověka, kterému v jeho očích bolestivě ubíhá čas něco „pořádného“ udělat – ve vztazích i v tvorbě. To první komentovat nemůžu, u toho druhého se mu to podařilo.

z tisku: Polanského film o Dreyfusově aféře naplňuje jednu z rolí kinematografie Anna Kopecká / Aktuálně.cz Scénou veřejné degradace francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse začíná nový snímek režiséra Romana Polanského, který se jmenuje J’Accuse (Žaluji!) a právě měl světovou premiéru na Benátském filmovém festivalu. V levém horním rohu obrazu se sice objevuje varování, že všechny postavy zobrazené na plátně jsou skutečné. Jako vždy je i zde ale třeba mít na paměti, že žádný hraný film nemůže, ani nechce být pouhou rekonstrukcí reálných událostí. Šestaosmdesátiletý francouzsko-polský režisér Roman Polanski nevypráví pouze příběh věhlasné Dreyfusovy aféry, která koncem 19. století otřásla francouzskou společností, ale již jen výběrem tématu odkazuje na nově sílící antisemitismus - a v mnohem menší míře, avšak o to kontroverzněji, také na vlastní životní příběh. Zfilmovat případ Alfreda Dreyfuse se Polanski rozhodl ve spolupráci se spisovatelem a scenáristou Robertem Harrisem hned poté, co v roce 2010 dokončili svůj první společný snímek Muž ve stínu. Trvalo devět let, než byli s prací hotovi. Harris v mezičase napsal knihu o Dreyfusově aféře, kterou vydal roku 2014, a Polanski natočil dva další filmy, Boha masakru a Venuši v kožichu, které měly premiéry v Benátkách a Cannes. Původním záměrem bylo vyprávět příběh z pohledu oběti - důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl neprávem označen za německého špiona a následně v ne zcela spravedlivém procesu odsouzen k doživotnímu pobytu v izolaci na Ďáblově ostrově. Jenže většina příběhu a boj za jeho očištění a osvobození, jenž vyvrcholil slavným dopisem Emila Zoly - nadepsaným Žaluji! a adresovaným francouzskému prezidentovi -, se odehrává až v době, kdy je Dreyfus již v izolaci. Harris s Polanskim se, jednoznačně ku prospěchu filmu, tedy rozhodli postavit příběh na postavě plukovníka Picquarta. Ten nejprve stál proti Dreyfusovi, když ale následně objevil důkazy o jeho nevině, začal za Dreyfuse bojovat. Navzdory svému přiznanému antisemitismu, navzdory tomu, že tak nejen ohrozil vlastní vojenskou kariéru, ale dostal se až do vězení. Motivací jeho jednání byla oddanost armádě takové, jakou by měla být, morální síla, víra ve spravedlnost. Film velmi věrně, v osobách i promluvách, sleduje průběh aféry od odsouzení přes nový proces až k vítězství a nakonec Dreyfusově osvobození i očištění. Proces, jenž ve své době dostal Francii téměř na hranici občanské války, odhaluje armádu jako instituci, která nemůže a nechce přiznat pochybení, nehledě na lidské oběti, pravdu nebo spravedlnost. Žaluji! je formou film klasický, konzervativní. Navzdory tomu, že vypráví o soudním procesu, vyznívá méně teatrálně než Polanského dva předchozí tituly. Přesto se v něm pochopitelně více mluví než jedná, ale jestliže divák na žánr jednou přistoupí, nebude se nudit. Režisér tímto snímkem naplňuje jednu z rolí kinematografie: ztvárnit historickou událost tak, aby byla přístupná a pochopitelná i pro dnešní generaci. V oficiálním rozhovoru pro tisk Polanski připomíná nejen současný antisemitismus, ale také paralelu se sociálními sítěmi, které se stávají synonymem prostoru k jednoduchému, rychlému a veřejnému odsouzení na základě neprůkazných tvrzení. Jedním z pozitiv výběru tématu bezpochyby je, že Dreyfusův případ končí pozitivně - osvobozením a očištěním obžalovaného. Picquart ve svém boji za pravdu a spravedlnost vyhrává a aféra nakonec pomůže i jeho kariéře. Polanski ve spolupráci se svým dvorním kameramanem, jedenašedesátiletým Pawlem Edelmanem, utápí scény ve tmě, v pracovnách plných těžkého nábytku, závěsů, dýmu, šlechtěných knírů a uniforem. Plukovník Picquart hraný Jeanem Dujardinem je krásný, důstojný a přesvědčivý. Ideální francouzský důstojník, který se ale rozhodne neuposlechnout rozkazy, jež jdou proti jeho přesvědčení. Picquartova vdaná milenka Pauline do filmu vnáší neortodoxní ženský element v podání charismatické Emmanuelle Seignerové a Louis Garrel zde dokazuje, že dokáže zahrát i proti svému typu zasněného krasavce. Důstojně, vojensky prkenně a záměrně i poněkud nesympaticky trpí jako nevinně odsouzený židovský důstojník Dreyfus. Zařazení Žaluji! do hlavní soutěže Benátského filmového festivalu vzbudilo rozporuplné ohlasy. Prezidentka poroty, argentinská režisérka Lucrecie Martelová, se odmítla zúčastnit galaprojekce s odůvodněním, že nedokáže oddělit umělce od člověka. Polanski se festivalu zúčastnit nemohl, protože je kvůli případu zneužití třináctileté dívky od roku 1978 žádán k vydání do Spojených států a musí se pohybovat pouze na území zemí, které ho vydat odmítají. Za režiséra se poněkud nešťastným způsobem postavil umělecký ředitel festivalu Alberto Barbera, když Polanského přirovnal k malíři Caravaggiovi, který byl jako odsouzený vrah nucen utéct z Říma do Neapole. Ostatně sám Polanski kontroverzi podpořil, když v oficiálním rozhovoru prohlásil, že při natáčení mohl čerpat z mnoha osobních zkušeností se štvanicí a nespravedlivými odsudky. Odkazoval sice k chování médií v kauze jeho zavražděné ženy, herečky Sharon Tateové, zároveň se ale vyjádřil také k relativně čerstvým novým obviněním, které vůči němu byly vzneseny. Rozhovor končí odpovědí na otázku, zda bude proti obviněním bojovat: "Nač? To je jako boj s větrnými mlýny." Režisér tak svůj životní příběh ukazuje v o dost chmurnějších barvách než ten Dreyfusův. Ačkoliv většina médií na benátském festivalu o kontroverzi zevrubně informovala, s jistým uspokojením, že je o čem psát, recenze vyznívají pozitivně. Žaluji! jednoznačně vede celkové hodnocení italských kritiků ve festivalovém deníku a také zahraniční novináři film v podstatě jednohlasně chválí. Jak uvedl Marcos Uzal ve francouzském listu Libération: navzdory poněkud vzrušené festivalové debatě film sám o sobě v žádném případě není sentimentální ani subjektivní a nemůže být vnímán jako Polanského pokus o sebeobhajobu. Přes zjevné kvality díla však lze s jistotou předvídat, že benátská hlavní porota Polanskému jeho prvního Zlatého lva, zdejší hlavní cenu, letos neudělí. Oddělit umělce a člověka v současné společenské situaci zkrátka není možné.