novoten

novoten

Lukáš Novotný

okres Trutnov
Good times never seem so good


403 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 18 35 51 68
    • 15.11.2017  23:17

    Úsvit spravedlnosti trpěl začátečnickými chybami, ale v jeho velkoleposti a až úsměvné touze obsáhnout či zasáhnout jedním filmem celou generaci příběhů jsem mu dokázal mnohé odpustit. Liga si ale ze svého předchůdce nebere žádné ponaučení a naopak je ve všem horší. Zvláštní efekty se buď ztrácí ve tmě nebo působí při finální velebitvě až ostudně nedopečeně, dialogy Clarka a Lois jako kdyby vypadly z nejrozpačitější přesládlé fanfiction a představení Aquamana i Cyborga pomocí shrnujících dialogů ve své překotnosti diváka více zmate, než že by cokoli osvětlilo. Pár Whedonových dolepených hlášek nezakryje fakt, že tahle týmovka působí rozpačitě téměř na všech frontách a nebýt geniálního Ezry Millera a neselhávajícího mesiáše Cavilla, katastrofa by byla dokonána. Když si vzpomenu na výtky vůči záporákům z většiny Marvelovek a pak se podívám na až trapně generický vývoj Steppenwolfa, je mi za tu salvu výtek, které se snese několikaletým snahám DC na hlavu, docela nepříjemně stydno. Tady vede cesta vzhůru už jenom přes sólovky. Samozřejmě za předpokladu, že tímto ona cesta neskončila.

    • 14.11.2017  13:01
    Mistr (2012)
    ****

    Fascinující interakce dvou záštihodných, ale o nic méně obrovských osobností. Anderson opět vypráví v rytmu, který mi svou podstatou nesedí, ale hlavní dvojice v něm odvádí takové penzum práce, že mám sílu výsledných emocí chvílemi problém ustát. Ústřední téma mě totiž nabíjí a zneklidňuje zároveň a z Mistra dělá extrémně intenzivní podívanou, byť jaksi nepříjemným a až cizím způsobem.

    • 6.11.2017  10:54
    Jigsaw (2017)
    ***

    Překvapivý návrat a to nejen ohledně série samotné, ale také co se týče přítomnosti příjemné kvality. Hořká nota, kterou před sedmi lety zahrálo Saw 3D, je zapomenuta, přestože se o restart v žádném případě nejedná. Naopak, nezasvěcení diváci budou tou záplavou respektu vůči dávno mrtvému vrahovi pořádně zmateni. Já si s předchozími díly tehdy prošel od toho lepšího až po to nejmarnější a jsem téměř v šoku z toho, že bych nejnovější (a vzhledem k nevelkým tržbám zase na čas poslední) příspěvek do galerie zvrácených her zařadil v rámci série možná hned za legendami opředenou jedničku. Logické chyby se jako obvykle vymýtit nepodařilo a vzhledem k ošemetnému zapletení se do prapůvodní mytologie samotného Jigsawa to ani nebylo možné. Za onu přehledně vystavěnou i sympaticky matoucí podívanou plnou divákových napjatých nervů přesto opatrné díky.

    • 31.10.2017  13:02
    Wind River (2017)
    ****

    Málo slov o spoustě věcí. V teskném duchu, v překvapivě nekompromisním podání všech zlomových scén a v životním hereckém výkonu Jeremyho Rennera. Tak chlapský a neústupný film, že to jednoho až porazí.

    • 26.10.2017  10:28

    Hromovládce má v mém diváckém srdci svoje pevné místo a jeho první dobrodružství pro mě zůstává jedním z nejlepších zážitků nejen v rámci jednoho vesmíru, ale i v komiksových adaptacích obecně. A zatímco kritická obec má se všemi díly problém, pro mě zůstává Thorova trilogie kvalitativně nejvyrovnanější sérií MCU. Ať už se jí totiž chopil kdokoli a ať už se žánrově rozkračovala od romantiky přes drama až po fantasy, vždycky jsem nad ní žasl. A žasnu i napotřetí, protože nálada opouští dosud vedoucí love story, nebojí se odstraňovat známé postavy a přesto královsky kráčí k nejvyššímu hodnocení. Dýchají z ní totiž veškeré ingredience fantasy žánru, přidává se k nim jednoznačně nejlepší akce v sérii, neuplyne pár minut, abych se nezačal smát a Hemsworth s Hiddlestonem pro svoje charaktery očividně dýchají. Něco mi říká, že je Ragnarok pro klasického Thora koncem, ale o to radši jsem, že se příběh uzavírá takhle triumfálně.

    • 26.10.2017  10:25

    Hlavní cíl, který si před sebe tvůrci vytyčili, jim vyšel jen napůl. Dopředu avizované propojení superhrdinské velkoleposti s obyčejným středoškolským dobrodružstvím totiž naráží na chvíle, kdy jim to vedle sebe příliš nesluší a nejednou do sebe hlasitě narazí. Teenagerovská linka je totiž k té čistě marvelovské (události z Avengers nebo Občanské války se těží snad víc než na dřeň) šita zbytečně horkou jehlou a výsledné dojmy tak překvapivě musí tahat nahoru až sám Tony Stark v nepřekvapivě parádním Downeyho podání. Tom Holland si kostým užívá do poslední hlášky a snaží se být onou moderní verzí Spideyho, ale i když jsem byl po jeho představení optimistou, zatím si mě na svou stranu získává jen velmi opatrně. K pavoukovi má sice podobně blízko jako kdysi Tobey Maguire, ale vzpomínky na Garfielda a vůbec na celého Amazing Spider-mana ve mně zůstávají příliš intenzivní a pozitivní, než abych nový restart přijal za svůj takhle rychle. 70% a naděje, že když se potřetí vstupuje do stejné řeky, nebude se z ní tentokrát zbaběle couvat.

    • 23.10.2017  10:46
    Sněhulák (2017)
    **

    Knižní Sněhulák znamenal jistý předěl, během kterého začala série ve svých napínavých momentech být až nepříjemně sugestivní a vražedné výjevy natolik přesné a děsivé, že se člověk ohlížel doma přes rameno, jestli na něj něco špatného nečeká v koutě. Zároveň se jednalo o do té doby jasně nejfilmovější díl, který skýtal námět na parádní thriller. Potvrdil se ale můj strach, že hlavní průvodce zimním Oslem může v rozpohybované podobě selhat. Harry Hole, hrdina mojí oblíbené kriminální série, má v tomto bodě svého života a kariéry už něco odžito, odtrápeno a odpito. Tohle jeho depresivní podhoubí je nasáklé ztrátami a mizernými obdobími jak v dospělosti, tak v dětství. Film nám dává Harryho, který jenom pije a není jasné, jestli je to kvůli rozchodu s přítelkyní nebo jen kvůli tomu, že zrovna nemá v práci do čeho píchnout. Oba důvody působí dost banálně, takže je dobře, že přichází první sníh a s ním i právě ony vraždy, na které každý, kdo o Nesbøvých knihách někdy slyšel, napjatě čeká. Rozjíždí se tak kolotoč vyšetřování, který ovšem působí až směšně. Hlavní postavy se zeptají na pár otázek, velký čas tráví zkoumáním osob v pozadí pořádání zimních her v Norsku a snaží se rozplést minulost několika anonymně působících charakterů. Problém je, že ona sugestivnost, o které jsem psal, se z adaptace vytratila. Vraždy se buď odehrají mimo obraz, nebo k nim dojde zcela nezajímavě. Linky současné i minulé se pak v závěru nijak neprotnou, naopak (a to je výtka, kterou neodpustím) se trio scénáristů rozhodne jít otevřeně proti předloze, čímž z klíčové vedlejší linky udělá zdržující slepou uličku. Dodnes si navíc pamatuji, jak jsem při čtení několikrát myslel, že identita vraha je mi už už jasná, ale autor mě pokaždé překvapil a dohrál děj tak daleko, že vrahem mohly být tři různé postavy a u všech se pointa zdála podobně jasná a nezpochybnitelná. Film si ale obě dvě chybné teorie vystřílí a se zcela zbytečným předstihem je označí jako mylné, čímž diváka dokonale mate a s odstupem mi tak některé falešné vábničky přijdou téměř jako urážející. Z původního zklamání tak v tuto chvíli nemám daleko ke vzteku a druhou hvězdu z milosti nechávám jen díky tomu, že Charlotte Gainsbourg jako by "mojí" Ráchel z oka vypadla, a ze smutného poznání, že v jiných rukou by Michael Fassbender skutečně mohl být ideálním Harrym. Přesto se modlím, ať se v závěru naznačené nakročení k dějové ještě vyhrocenějšímu Levhartovi neuskuteční.

    • 20.10.2017  20:11
    Death Note (2017)
    ***

    Rozumím všemu předloženému, chápu, proč chce Wingard přiblížit látku americkému publiku a zjednodušit kulisy, proč je Ryuk jednoznačnější (a tím pádem bohužel i téměř nikdy rafinovaný). Jenže s tím vším přichází i nepochopení celého konceptu souboje dvou mozků. Light zůstává vysoce inteligentním Kirou a L pak mistrem dedukce, neustále na stopě svojí oběti. Střetávají se ale ve smutně polopatickém souboji emocionálně přehrocených jedinců, kdy první jmenovaný vesele prozradí svoje tajemství dívce, které nemá jediný důvod věřit a stává se jejím oddaným nepřemýšlejícím podpantoflákem - a druhý jmenovaný se (snad z nedostatku spánku?) postupně mění v impulzivně jednajícího nerváka. Z výsledného počinu je pak příjemně svižný thriller s výborným soundtrackem a famózním vizuálem, ale s legendární značkou Death Note se i z logiky věci rozchází snad v polovině stopáže. A to je pak zle. Netflix měl vzít rozum do hrsti a místo do střídmého filmu jít rovnou do velkolepé minisérie. Tam už by postavám humor, hloubka či smysl nechyběly.

    • 18.10.2017  10:13
    matka! (2017)
    **

    V silnějších chvílích nechybí intenzita Labutě nebo pod kůží napevno zalezlá nepříjemnost a sugestivnost Requiemu. Ať už ale chtěl Aronofsky říct cokoli, veškerá alegorie se ztrácí v neustálé smyčce. Neúspěšná snaha o uchránění vlastního soukromí je po chvíli tak iritující, že jsem s každou novou postavou jen kroutil hlavou s čím dál větším důrazem. Ten způsob, jakým se celá forma v poslední třetině zataví, je ale tak průhledný, zbytečný a (co je nejhorší) líně napsaný, že jsem už jen odškrtával povinná biblická zastavení a byl čím dál rozmrzelejší z toho, jak Jennifer Lawrence hraje naprosto prvotřídně a přitom ve své podstatě naprázdno. Děsí mě, že někdo, kdo dokázal o dekádu dříve rozvést jednoduchý řetězec myšlenek do životního díla jménem Fontána, teď vyplodí nápad, který očividně chce bujet do více rovin, ale on ho nechá plynout v jediné. Noe byl možná zklamání, ale matka! je hranice mezi šlápnutím vedle a ztrátou sama sebe.

    • 17.10.2017  15:42
    Pokoj 104 (TV seriál) (2017)
    ***

    Chvíli trvá, než divák odhadne, kam by seriál přibližně chtěl mířit (a proměnlivá kvalita jednotlivých příspěvků i jejich roztodivné nálady příliš nepomáhají), ale na konci první sezóny bych se snad dokázal na výsledné rozpoložení naladit. Problém ale tkví v (ne)kvalitě většiny epizod, které nepíše Mark Duplass. Zatímco jeho scénáře se většinou dopátrají nějaké emocionální katarze, zbytek dílů přijde s nápadem, který by se sotva dal natáhnout na pět minut, natož až někam k půlhodince, tím spíš, že dedukovat, co tím či oním chtěl autor říci, je s přibývajícími díly čím dál únavnější. Nejlepší / nejoriginálnější zůstávají relativně brzo promrhané pecky Pizza Boy a I Knew You Weren't Dead, zatímco The Knockandoo, Voyeurs nebo Phoenix měly negativní potenciál celý produkt klidně zabít.

    • 16.10.2017  23:15
    Crazy Ex-Girlfriend (TV seriál) (2015)
    *****

    1. série - 90% - I o smutných věcech se dá vyprávět vesele a přestože při trampotách slečny Rebeccy nejednou slzím nad tím, jak beznadějně upřímná, bezhlavá a zoufalá ve svých snahách je, stejně často se vzniklým situacím i nemůžu přestat smát. Byť divák, který dohlédne za první dobrou, tuší za onou muzikálově rozkecanou zábavou jistou občasně vykukující temnotu. Rachel Bloom má ze života odkoukané mnohé, ale právě ty hořkosladké chvíle, kdy člověk miluje, ale milován není, to je její číslo jedna, díky kterému konkurenci bez problémů uniká. Z ostatních postav mě nejvíc překvapil Darryl, který z potenciální vtěrky přerostl do zázračného nahrávače na největší smeče a zároveň si pro sebe krade zcela samostatnou a překvapivě životnou introspekční linku. 2. série - 90% - Nešťastná Rebecca je o pořádný kus lepší než sobecká Rebecca. Milostný trojúhelník a vše kolem něj má sice na svědomí jako vždy skvělé songy, ale až když se daná vztahová situace vyřeší (a že se vyřeší dost překvapivě), začíná ta pravá druhá série, která by bez onoho těžkopádného rozjezdu patřila k vrcholům toho, co jsem kdy viděl. Holčičí síla, kterou hlavní hrdinka sdílí s Paulou, Heather a překvapivě hlavně s Valencií, je totiž nezměrná a ať už se na hostovačku zastaví Brittany Snow nebo nově příchozí šéf Nathaniel, jedná se o řetězce bránici trhajících gagů a geniálních hudebních nápadů.

    • 15.10.2017  14:28
    The Crown (TV seriál) (2016)
    *****

    1. série - 90% - Vzhledem k pompéznosti, vážnosti a chladu, jaký z Buckinghamského paláce občas vyzařuje, jsem se snažil být v hodnocení střízlivý, tváří v tvář právě oné velikosti se ale nelze ubránit. Nechápu, jak se povedlo onen dojem obrovitosti převést takto dokonale, ale díky bezkonkurenční výpravě mám pocit, že něco takto velkolepého jsem snad ještě (minimálně na Netflixu pak určitě) neviděl. Sebemenší dialog v uzavřené chodbě či kanceláři působí jako nejepičtější věc na světě a když se rozburácí emocemi přecpaný soundtrack a Jared Harris s Johnem Lithgowem se rozehrají k životním výkonům, není v hodnocení jiná možnost. Ten poslední krok k páté hvězdě má ale na svém kontě Claire Foy, která se Alžbětou doslova narodila.

    • 14.10.2017  14:38
    The Defenders (TV seriál) (2017)
    ****

    1. série - 85% - Všechno, co jsem měl rád na samostatných seriálech, je tu přítomno téměř rovnou měrou. Mystický boj kolem Daredevila, hrubá síla a neméně hrubé hlášky v Jessičině podání, Luke a jeho smysl pro sociální závažnost a v neposlední řadě Iron Fist, opakovaně všem připomínající, že je - Iron Fist. Právě v přímém porovnání tak chtě nechtě podléhám a byť se mi jeho seriál líbil náramně, ve čtveřici hrdinů je právě Danny tím jasně nejpomalejším, nejvíce zdržujícím a zkrátka nejslabším. Přesto vtipy na jeho účet patří k tomu logicky nejlepšímu. Boj proti Ruce, trable s Elektrou nebo mrazivě charismatická Alexandra si ale jako propletená ústřední linka zasloužily více prostoru. Luke Cage natažením na třináctku epizod trpěl, spousta diváků vyčítala to samé Jessice nebo Iron Fistovi. Defenders naopak trpí nízkým počtem dílů. Nestačím se sice pořádně nadechnout a každý souboj je svátkem, na který se vyplatilo ony dva roky počkat, ale chtěl jsem víc. Víc nezpochybnitelné chemie mezi libovolně vybranou dvojicí ústředních postav a víc interakcí s oblíbenými přihrávači (a že mám tuze rád jak Misty, tak Colleen a obecně nenáviděnou Karen snad nejvíc). Nejnáročnější seriálový crossover obstál sám o sobě, ale budu si přát, ať nás Netflix neošidí a dá nám ještě o třídu hutnější přídavek.

    • 13.10.2017  18:32
    Kami-sama hadžimemašita 2 (TV seriál) (2015)
    ****

    Příběhově sevřenější, charakterově zajímavější a nepřekvapivě i napínavější a dobrodružnější. Díky tomu, že jsem věděl, do čeho jdu, mě už dva upištění prckové nemohli zaskočit, ani občasně nevrlý Tomoe zklamat. Prolínání rozjančených příhod na setkání božstev, dospělejšího výletu k vranám a v neposlední řadě řádně temně vykukující minulosti hlavního sluhy funguje takřka dokonale a posouvá druhou sezónu o chlup nad tu první.

    • 9.10.2017  18:38
    Panství Downton (TV seriál) (2010)
    *****

    Snad protože je mi začátek dvacátého století odjakživa ve filmové či seriálové řeči něčím nevysvětlitelně blízký, snad protože Julian Fellowes dokáže tvořit charaktery tak, že jim od pilotního dílu fandím z plných sil, snad protože můžu některé z nich téměř nenávidět a po příchodu postav nových právě ty staré objevovat v nových rovinách a žasnout nad vývojem jejich charakteru. Snad pro to všechno je tohle velkolepé panství snovým, uplakaným, rozesmátým a zkrátka dokonalým místem, které mi v právě sledované čtvrté sezóně přijde snad nejpřitažlivější seriálovou lokací posledních let. Od nejmenších každodenních starostí po světovou válku. Od hlavy rodu po nejposlednější služku. Láska na první pohled.

    • 6.10.2017  07:30

    K prvnímu dílu si dodnes hledám cestu, protože své nezpochybnitelné myšlenkové výstřely schovával do příliš jednostranného vyprávění. Teď Fancher s Greenem takový koncept staví na hlavu a za každou zdánlivě jednoznačnou scénou či linkou nechávají nenápadně rozehrát nepočítaně filozofických či psychologických motivů. Kolik toho ve mně zarezonovalo i po obyčejné reklamě nebo jednom pohledu do dáli. Nechat diváky takhle dlouho čekat na toho, na koho se podle plakátu stejně v první řadě nedočkavě tetelí, si nemůže dovolit jen tak někdo a překvapuje mě, kolik deprese se v tom čekání skrývá. Rok 2049 má ve Villeneuveho podání ve svých koutech hromadu bolesti, která ale paradoxně probouzí dávno zapomenuté radosti, schované ve vzpomínkách, "které někdo prožil". Z hloubi duše vytrhává nezlomnou touhu žít či existovat a dokazuje, že nový Blade Runner rozhodně není chladný a kdo říká, že ano, ten ho snad ani nevnímal. Gosling se totiž pro role plné ukrývaných pocitů narodil, takže to vnitřní lomcování i stoupající vzdor jsem s ním prožil do poslední kapky. V mém případě tak šlo o intenzivní, díky étericky lehké i dunivě prostupující hudbě extrémně emocionální zážitek, kdy mě příběh v nečekaných chvílích řezal až někam do srdce, kouzlil hořké slzy a jediné, co na něm bylo chladné, byl sníh, déšť a nálada světa, ve kterém se odehrál.

    • 28.9.2017  16:10

    Důkaz, že tvrzení muziky v závěru Book of Circus mělo svůj význam, přechod od cirkusáků k vraždám ale Cielovi a Sebastianovi sluší ještě o něco více. Zpět jsou neopakovatelné interakce s jednotlivými sloužícími, akrobatické kousky, při kterých puká bránice i mysteriózní stránka, která dokonale rozvibruje všechna očekávání, přestože pointa je od jisté chvíle jasná a scénářem až překvapivě podsouvaná. Kuroshitsuji tak stále (a nyní snad tím spíš) zůstává jedním z mých nejoblíbenějších anime vesmírů, do kterého se vracím čím dál raději, přestože jeho úplný konec už byl dávno odvyprávěný.

    • 21.9.2017  08:41

    Méně se brzdí, častěji se přidává do nejvyšších otáček a kadence šílených, úžasných, hrůzu nahánějících nebo jen dokonale efektních nápadů neustává ani na okamžik. Bezbřehá adorace prvního dílu se mě netýká, ale bavil jsem se u něj náramně, možná proto teď dokážu Zlatý kruh postavit hned vedle něj. Taron Egerton navíc herecky dozrál a vedle Marka Stronga nebo dokonce ani vedle Colina Firtha už takřka nezaostává. Opět mi tak vadí jen prapodivnost a až rušivá bláznivost padouchova bondovského plánu. Několikrát jsem si už už říkal, že se stoupá do míst téměř zázračných, než mě modrá vyrážka zase bolestivě usadila na zem.

    • 19.9.2017  10:26
    Tabu (1931)
    ****

    Těsně po zhlédnutí jsem se ošíval, že Tabu to s temnotou, s osudovostí hříchu a s následky porušování zákazů přehnalo, ale právě onen přehrocený závěr mi ne a ne jít z hlavy. Příběhy o lidech, kteří nevyhnutelně budou trpět pro svůj kousek štěstí, mě většinou opatrně rozčilují, tady se ovšem díky upřímným tvářím Anne Chevalier a Matahiho naopak zase jednou trefilo přesně do požadovaného cíle. Murnau byl ve svém němém tvůrčím výrazu zcela odlišný od ostatních a je velká škoda, že veškerý tragický duch vyprávění z Bora Bora předznamenává i jeho brzký osud.

    • 10.9.2017  12:07

    Zářný příklad toho, proč si s podobenstvími moc netykám. Ne snad že by neměla co říct, ale dělají to tak natvrdle, že je mi až stydno. Za ono více než půlstoletí se sice politické klima změnilo, ale divák, který tuší, do čeho jde, si snadno domyslí všechny slavnosti, nálady, čáry, štvanice či zhášení. Právě kvůli této neutuchající hutné polopatické křeči se nedokážu pořádně pousmát či se naopak zděsit při obdivuhodném Klusákově pitvoření. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že právě on je sám voják v poli a zejména výletníci, ať už záměrně či nikoli, jsou svým ochotnickým předříkáváním jednoduše otřesní. S Janem Němcem se tak tímto definitivně a s radostí loučím.

    • 24.8.2017  14:28
    Baby Driver (2017)
    ***

    Snad poprvé jsem se na nějaký Wrightův film opravdu těšil, jenže z téhle jízdy nepřecházejí oči, ale bolí hlava. Nerozumím světu, ve kterém se příběh odehrává a přijde mi odtržený od všech možných realit a dokonce i žánrů. Vedlejší charaktery mění svou podstatu během vteřiny, nálady se nepříjemně třískají a na konci zůstane tolik rozpaků, že průměr zachraňují jen sympatie k některým členům vypečené herecké sestavy. Nejvíc otrávený jsem ale z tolik propagované "muzikálové" stránky filmu. To, že je ve filmu nepřeberné množství songů, které zkrátka jen hrají na pozadí scény a Baby si je často brouká, zkrátka není muzikál. To, že do rytmu občas trefně padne výstřel nebo náraz, je pak fajn nápad, ale omrzí se při druhé scéně. Veškerá hravost tak zůstává až překvapivě křečovitá. 50%

    • 16.8.2017  22:34
    Tarzan na Manhattanu (TV film) (1989)
    ***

    Pro někoho bylo prvním celovečerním setkáním s lordem Greystokem temné zpracování s Christopherem Lambertem, pro ty šťastnější děti pak Disneyho senzační animák. Pro mě to v poměrně brzkém dětství byla televizní adaptace, kde se jako Tarzan z rodu Opů představil jistý Joe Lara, kterého už jsem nikdy později v žádném snímku neviděl. To hovoří samo za sebe o tom, že velkoměstské dobrodružství bylo pro všechny zúčastněné slepou uličkou, ale svého času byla dědečkova ošoupaná videokazeta tajným grálem, o kterém jsem vyprávěl spolužákům a divil se, že nikdo neví, o čem mluvím. Měl jsem sice někde hluboko v hlavě uloženo, že pán džungle by se měl většinu času pohybovat právě v oné džungli místo šplhání po mrakodrapech a že mi do toho obrázku pokusy na zvířatech příliš nezapadají. Navíc třeba vyndávání kulky z těla postřeleného Tarzana mě tehdy přikovalo do gauče téměř v panické hrůze. Ale právě ona zapomenutá VHS, která se mi šťastnou náhodou dostala do ruky po téměř čtvrt století, spustila takovou nostalgii, že bych horší hodnocení nemohl udělit, ani kdyby se jednalo o ten nejhorší brak.

    • 12.8.2017  11:27
    Still Star-Crossed (TV seriál) (2017)
    ***

    Pořád nevím, co si myslet o tom, jak se stanice ABC k dlouho dopředu ohlášenému "pokračování" Romea a Julie postavila. Z původně plánovaného hitu se nakonec stal otloukánek, který byl nejprve odsunut na letní termín, po pár dílech vytlačen na víkend a nakonec skrouhnut na pouhopouhých sedm epizod. Tím pádem si diváky nenašel, ale nutno uznat, že tvůrci vysílacímu zmatku přispívali i zmatkem příběhovým. Chvíli se neděje téměř nic, hlava rodiny Monteků jen cedí výhrůžky, které si nezadají s horší telenovelou, vládce města toporně deklamuje prázdná moudra, jindy se naopak až křečovitě skáče z místa na místo, koketuje se s nadpřirozenem a sympatie postav se změní během pár desítek minut hned několikrát. Přesto jsem si v krásné Veroně našel oblíbené aliance, hlavní hrdince jsem fandil, ať už se chtěla rozhodnout pro kohokoli z obou nápadníků, ale smířlivé hodnocení nakonec dávám jen s přimhouřením všeho, co mám. Otevřený konec totiž naznačuje jen falešné naděje a seriálu je mi silně líto hlavně v těch chvílích, kdy vidím, kolik nepochopitelné špíny se na něj hází. Dobrovolně se navíc přiznávám, že výsledek silně ovlivňuje účast Anthonyho Heada, který si mezi občas opravdu dřevěnými kolegy bez problémů uhrává svoji shakespearovskou třídu, ať už mu scénář zrovna vkládá do úst cokoli.

    • 11.8.2017  15:53
    White Gold (TV seriál) (2017)
    ***

    1. série - 60% - Pilot mě svou svěží formou téměř až zaskočil. Dějem, humorem, hereckou renesancí Eda Westwicka. Tomu jdou oni namyšlení frajírci, kteří až příliš pozdě dohlédnou za svoje činy, přímo dokonale. Jenže zatímco v kůži Chucka Basse jsem ho v dobách Gossip Girl měl tuze rád, protože se jeho špatné stránky daly pochopit, tady je jeho Vincent Swan vážně jen k naštvání. On totiž oním sebejistým blbem být chce, všechno dělá špatně a cítí se (byť pořád v rámci komedie) uražen, že po něm někdo chce daně, věrnost nebo běžnou práci. Všechno jsem to dokázal alespoň trochu odpustit, dokud nebylo opisování od Vlka z Wall Street až příliš. To pak najednou člověk dokáže přesně předvídat, co se stane na začátku i konci příští epizody a v kombinaci s přitroublostí obou Swanových kolegů není z těchto oken Zlato bílé ani žádné jiné.

    • 10.8.2017  14:18

    Kouzlo nového nebo znovuobjeveného je pryč. Vrací se sice slušná řádka starých známých a vzhledem k jejich napěchovaným diářům nechápu, jak se Paul Rudd nebo Elizabeth Banks utrhli k tomu si zase trochu zablbnout, ale jsem za ně hrozně rád. Na spokojenost to ale ani přesto nestačí, jelikož ty nejvděčnější postavičky (pro mě Gene a Eric, protože Meloni a Pine se pro podobné nesmysly odříkávané s kamennou tváří narodili) mají prostoru zbytečně málo a děj se zaměřuje na to horší. Přednost proto nesmyslně dostávají třeba Donna a Yaron, kteří mě k smrti unavovali už minule, překvapivě dobře dopointovaná, ale přespříliš natažená linka s chůvou a zejména pak ústřední prezidentská maškaráda. Showalter a Black si svoje dvojrole užívají každou vteřinou, ale ona nutnost věšet tábornické gagy na nějaký prapodivný dlouhodobý dějový cedník se tentokrát míjí účinkem. Dojmy tak zbytečně hořknou a na rozdíl od prequelu tak tentokrát nemám pocit, že bych se do Firewoodu ještě někdy potřeboval vrátit. Tady je už totiž vyčerpáno.

    • 9.8.2017  14:24
    Šingeki no kjodžin: Season 2 (TV seriál) (2017)
    *****

    I kdyby se jen zůstalo stát na jednom místě, prázdně se tlachalo a občas se libovolná jednotka střetla s libovolným titánem, měli by tvůrci úspěch zaručen. Ti ale nevsadili ani na bezhlavou akci, ani na natahování zápletky a místo toho veškerá očekávání staví na hlavu. Nechávají do děje vstoupit nové postavy, bez okolků kolem nich staví základy pro očividně velkolepé budoucí příběhy a právě ve chvíli, kdy už je toho dialogového napětí příliš, přijde scéna souboje, která vyrazí všem dech a opět tak dokáže, že tenhle Útok má na svou konkurenci pěkných pár pater náskok. V kombinaci s velmi střídmým kořením v podobě alespoň drobných mytologických novinek je z druhé série událost, na kterou se vyplatilo ony čtyři roky čekat.

    • 8.8.2017  13:28
    GLOW (TV seriál) (2017)
    ****

    1. série - 75% - Jen těžko věřit tomu, jak je při vší svojí naondulovanosti a neonové ozářenosti GLOW přirozený, životný a silný tak jako odhodlání hlavní hrdinky. Právě díky elánu Alison Brie a chladně fascinujícímu charizmatu Betty Gilpin utíká celá wrestlingově-televizní snaha téměř sama a i přes absenci zapamatovatelných momentů funguje jako překvapivě pozitivní seriálový společník i ve chvílích, které pozitivní rozhodně nejsou. Snad jen kdyby mi všechny (byť nenásilně podané) vztahové a rodinné zvraty nedocházely tak dlouho dopředu (u mě, diváka, který se rád nechá překvapovat téměř jakoukoli pointou, věc vskutku nevídaná), užil bych si Gorgeous Ladies ještě víc.

    • 7.8.2017  12:31
    13 Reasons Why (TV seriál) (2017)
    ****

    1. série - 75% - Stejně intenzivně, jako jsem se na seriál těšil, jsem s ním nakonec i bojoval. Ne snad že by mě nebavil, středoškolské prostředí můžu vidět ve sto a jedné podobě. Ale snad právě proto, že jsem toho v teen žánru viděl hodně, mě překvapilo, jak v první polovině málokdy tne do tématu intenzivně a přesně. V kombinací s Clayovou neuvěřitelnou zdrženlivostí nebo téměř až zabržděností, kdy kazety poslouchá snad výhradně po pětiminutových útržcích, neustále někam padá či něco rozbíjí, jsem občas ve vzteku či rozpacích schovával hlavu v dlaních. Jenže druhá polovina je dramatičtější a v mnoha ohledech i vyloženě nekompromisní a ani týden po zhlédnutí poslední epizody nedokážu některé scény dostat z hlavy. To platí jak o těch finálových a předfinálových, u kterých je jednomu nehezky úzko, ale snad ještě mnohem víc o jedné konkrétní, která v mých očích má největší šanci ukázat sílu celé látky. Právě při představě toho, co mohlo být, při vizi šťastného konce pro ústřední pár, která se nikdy nevyplní. Tam se ve mně spolu s několika soukromými slzami něco zlomilo a došlo mi, že i když mám se Třinácti důvody jeden obří problém, z hlavy mi Hannah s Clayem nikdy nevymizí. Oním problémem je bohužel samotný koncept kazet, promyšleného vyprávění a nenápadného obvinění všech přítomných s jednou logicky vysvětlenou výjimkou. Některá hovada si samozřejmě pocit doživotní viny zaslouží plným dílem, ale s faktem, že se někteří zúčastnění projevili víceméně pouze jako průměrní, do sebe zahledění puberťáci, se vyrovnávám velmi těžko. Právě oni budou muset překonat na páskách výtku o tom, že se stačilo jedinkrát rozhodnout jinak a všechno mohlo být v pořádku. Možná mohlo, ale nikdo, ani hlavní postava, si nezaslouží vynášet takové soudy. Herecky jsou i ty zdánlivě malicherné situace podány dokonale (a ne, žádná situace není malicherná, když se na vás valí jeden malý zářez za druhým tak nepříjemně, že každý kradmý pohled od spolužáka berete chtě nechtě jako osobní útok) a Katherine Langford si zaslouží všechna myslitelná ocenění, jak dokázala sebemenší brnknutí emocí rozehrát k dokonalosti. Ale když Hannah na konci odchází ze školy a na pásce zní výčitka, že ji nikdo nechce zastavit, mrazí mě v zádech při představě, co může podobná scéna způsobit divákům a divačkám, kteří se právě nachází v nějaké hodně nešťastné životní epizodě. Technicky se téhle kolekci dá máloco vypnout, ale hodnotově nad ní kroutím hlavou doteď.

    • 30.7.2017  19:41

    Patřičně fyzický zážitek se všemi Ritchieho trademarky. Nechybí divoké konverzačky s nestíhatelnou kadencí, nechybí Londýn, nechybí kamarád Beckham. Do samého konce jsem se ale nemohl rozhodnout, jestli takovým sympatickým divočinám trochu neškodí fakt, že jsou nasoukané na klasický příběh, který tradiční body potkává občas velmi ledabyle, občas odvážně a nápaditě, ale občas právě nevyhnutelně klasicky. Nejrazantněji se to děje při přímém porovnání Artuše, který si v Hunnamově sebejistém podání nechává rozbít ústa, nejde pro drzé slovo daleko a relativně často na svůj úděl remcá, a Vortigerna, archetypálního fantasy zlosyna s touhou po moci. Přesto mám z Legendy velkou radost, protože moji oblíbenou látku zpracovává po svém a s rytířskou ctí se dobírá konci, ze kterého by se v nějakém alternativním vesmíru pokračovalo vstříc excelentní sáze. Nám zůstane alespoň poctivý a statečný záblesk.

    • 25.7.2017  10:44
    Dunkerk (2017)
    ****

    Dramaticky podle očekávání soustředěně vygradované, životností osobního zážitku na hraně dokonalosti a zařezávajícím hudebním doprovodem až fyzicky vyčerpávající. Nolan je už více než dekádu ve formě, jakou mu všichni ostatní mohou jen závidět a snad jen kvůli sevřenosti válečného žánru, který nepovoluje scénáři odbočky kamkoli jinam, bude v mých očích Dunkirk za jeho předešlými veledíly o krok zaostávat.

<< předchozí 1 2 3 4 18 35 51 68
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace