novoten

novoten

Lukáš Novotný

okres Trutnov
Good times never seem so good


405 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 18 35 52 69
    • 25.4.2018  07:37
    Seikai suru Kado (TV seriál) (2017)
    ****

    Spoilery - Ukázkový příklad klamání tělem. Tak dlouho se konverzuje, vysvětluje, politicky vyjednává a diplomaticky vyčkává, že jsem bláhově čekal, že se přesně v takovém duchu dokráčí do konce a s nějakou překvapivou pointou odpluje do vesmírných dálek. Omyl. Poté, co se všichni celou dobu snaží, aby se nejednalo o zaměnitelnou sci-fi žánrovku, přeřadí se v poslední čtvrtině do zaměnitelné sci-fi žánrovky. Vývoj je šmahem zkrácen, zajímavé postavy spadnou do jednoúkolových škatulek a celý příběh zachrání pár příjemně nečekaných point a síla dosavadního vyprávění. Snad kdybych neměl pocit, že se na mě v té poslední hodince vyrojilo tolik událostí, kolik by v jiném počinu stačilo s klidem na celou sezónu, bylo by hodnocení výhrou, takhle je více zklamáním.

    • 18.4.2018  17:31
    Akta X - Série 11 (série) (2018)
    *****

    For so long, I believed. Několikrát jsem četl názor, že nejufňukanějším fandomem jsou Star Wars. "Pravověrní" milovníci staré trilogie označují prequely za moc romantické, jeden sequel za moc stejný, další pak pro změnu za moc jiný - a jsou proto tak trochu k smíchu. Souhlasím s tím, s jedinou výhradou. Ve fňukání jim patří až druhé místo. Profesionálními plačkami jsou totiž ortodoxní příznivci Akt X, kteří si pokračování vykřičeli nejspíš jen proto, aby na něj mohli neustále nadávat. Ať je totiž epizoda jakákoli, zaslouží si smáznout. Jeden se pak dozví, že vtipné epizody příliš často znevažují odkaz seriálu, temné se do současnosti nehodí, mytologické linky dnes už nikoho nezajímají, vzpomínky na staré zápletky otravují nové či zapomnětlivé diváky, moderní kousky působí směšně a stále dokola, ať už se původní nápad povede přetavit v libovolný výsledek. A zcela nepřekvapivě první vlnu kritiky chytil sám Chris Carter. Což o to, přinést zvrat z nejzásadnějších hned při první epizodě, to byl i pro mě slušný oříšek, ale zatracovat hlavního tvůrce s tím, že zničil seriál, bylo na můj vkus trochu moc. Tohle je jeho dílo a ať udělá cokoli, je to jen jeho vývoj, žádné ničení. Nehledě na to, že ránu na solar už jsme od něj dostali nejednou v původních sériích, kdy mě v šoku či slzách nechalo nejedno odhalení. On jen onu hru s divákem dohrává jako jeden z mála tvůrců do absolutního konce a ne každý na to má žaludek. Nic to samozřejmě nemění na tom, že My Struggle je pro oba (v součtu s předchozí sezónou pak všechy čtyři) takto pojmenované díly výmluvný název. Carter s novou mytologií bojuje, každou hlášku či posun potí v krvi a jak svého času dokázal vystřihnout za sezónu hned několik perel, je znát, jak strašně se na ně teď nadře. Snad o to radši je mám a právě finále celého seriálu (?) bych s klidem zařadil mezi nejoblíbenější díly vůbec. Do černého pálí ale i ostatní tvůrci. The Lost Art of Forehead Sweat je dokonale uvědomělou poctou v poťouchlém duchu, kterou docení opravdu jen ti srdcem zainvestovaní, Kitten dává vzpomenout na na Skinnera soustředěné pecky Avatar a Zero Sum. Nothing Lasts Forever zase připomíná devátou sérii, konkrétně moment, kdy se poslední epizodická zápletka (tehdy v případě Sunshine Days) věnovala jedinci, který neustále sleduje televizi a podle ní upravuje svůj okolní svět - a i přes krvavou tvrdost (tedy tu stránku, kterou mám na seriálu rád nejméně) sbírá body ve velkém díky adekvátní péči o hlavní postavy. A konečně téměř odtržená chuťovka s vyloženě trolícím názvem Rm9sbG93ZXJz, která nejvíc dokazuje posun, který seriál za své čtvrtstoletí prodělal. V začátcích totiž i tehdy aktuální případ zlobící techniky Ghost in the Machine působil úsměvně, zatímco dialogů prostý thriller už mrazivost, aktuálnost, černý humor ani nadhled nepostrádá - a zcela mimochodem si levou zadní podává celé slavné Black Mirror. Ze sezóny jako celku ale překvapivě často a překvapivě silně cítím nostalgii. Všichni, kteří mohli psát jednotlivé příspěvky i letos, jsou klidnější, rozvážnější, oproti desítce vědí více, na čem jsou, vědí, co si mohou dovolit, protože pauza tentokrát byla jenom dva roky a ne víc jak dekádu. V první řadě je ale ode všech cítit smíření se s koncem. Dostali šanci, jakou mnoho seriálů nedostává - skončit ještě jednou, poupravit to, co na původním konci třeba podle nich nebylo dotažené. A všechny emoce, které v nich při psaní mohly pracovat, cítím i já, nejen v posledních deseti minutách, které v duchu obří antické tragédie dovádí do konce dějové provázky, které vlály ve větru dvacet let.

    • 17.4.2018  11:24
    Will a Grace - Série 9 (série) (2017)
    *****

    Trochu restart, trochu nečekané pokračování, trochu midquel a k mé velké lítosti ignorace nejen posledních dílů původního seriálu, ale rovnou několika posledních sérií. I proto by si vymodlený revival zasloužil úplně samostatný profil od deváté sezóny dál nebo alespoň podtitul, třeba Lost Episodes (copyright by novoten) nebo Karen's Drunk Dreams (copyright by Tom Riddle). I přes obtíže s přijetím všech průvodních okolností se ale jedná o dokonalou salvu skečů, která se směle může rovnat se zlatým obdobím. Takovouhle chemii všech hlavních herců má jeden seriál ze sta.

    • 16.4.2018  20:31
    Everything Sucks! (TV seriál) (2018)
    ****

    ♪♪ For the life of me I cannot remember what made us think that we were wise and we'd never compromise ♪♪ Chvílemi jsem za tvůrce vážně trpěl. Super nápad, dobře rozehrané postavy, soundtrack na hranici dokonalosti - a stejně to k sobě nějak nepasuje a na jednu vydařenou chvilku připadají dvě nedotažené nebo toporné. Nepomáhá tomu ani fakt, linky dospěláků jsou očividně dopisované na poslední chvíli (a smolně okopírované z libovolné rodinné komedie) a hlavně že hlavní hrdina Luke je až nepříjemně často manipulátor a nevyrovnaný cholerik, střídající záchvaty sebelítosti a vzteku s introspektivními zadumanými momenty. Na dokonalou epizodu se proto čeká a čeká - a pak se v přehrávači zaseknou Ace of Base, všechno během okamžiku zapadne na svoje místo a z Everything Sucks je alespoň na ten zbývající čas bezchybná generační záležitost, která zhmotňuje všechny tužby bravíčkové generace. Je mi proto smutno, že v době, kdy osmdesátkové lásky dostávají ve všech formách takřka bezbřehou (a rozhodně ne nezaslouženou) chválu a zástupy fandů (viz Stranger Things, To nebo Ready Player One), devadesátky se vším všudy nedoprovází ani pořádný hype a jsou zrušeny dřív, než si jich veřejnost stačí pořádně všimnout. Snad má alespoň Peyton Kennedy v roli možná nejuvěřitelnější teenagerky všech dob cestu ke slávě dostatečně našlápnutou.

    • 9.4.2018  08:42
    To (2017)
    ****

    Legendární To je v knižní podobě ságou ság, obšírným vyrovnáním se s dětstvím, křivdami, šikanou a obecně dospíváním. Navíc má v sobě snad všechny žánry, tudíž je pro filmaře tuze lákavé a stejně tak tuze náchylné k tomu si na jeho adaptaci rozbít ústa. Právě dětská část totiž v součtu zabírá tak dvě třetiny příběhu, je vyprávěna pomocí vzpomínek, zkoumání historie, vlastních tužeb a představ a občas i vizí, tedy řečí poněkud nefilmovou. Film ale přesto jako zázrakem ona témata buď naťukne nebo dokonce adekvátně rozvede, a i když se primárně soustředí na nejlákavější středobod dění, samotného Pennywise, šlape všechno jak švýcarské hodinky, až jsem nechtěl věřit, že už se celé pátrání chýlí ke konci. Bohužel se při něm nedostanou pořádně ke slovu všichni členové Klubu smolařů, zejména Mike je jen do počtu a Richie je částečně degradován na pubertální pako (byť i v téhle poloze ho Finn Wolfhard obdařuje nemalou sympatičností). Oproti tomu Jaeden Lieberher jako kdyby "mému" knižnímu Billovi z oka vypadl a dokážu uvěřit, že právě za ním bych se v dětství dokázal vydat kamkoli, třeba i do kanálů, i když bych nedokázal vysvětlit, proč přesně to dělám.

    • 4.4.2018  12:45

    Nutné osekání milionu konkrétních osmdesátkových narážek se ve filmové řeči (i pod vedením samotného autora předlohy Ernesta Clineho) mění v milion prchavých kouzel, pro které si musí každý sáhnout sám a nevyhnutelně tak přemýšlet i nad tím, kolik jich ani pochytit nestačil. A je to dobře, protože slepě následovat kultovní předlohu by byla cesta do pekel. Úkoly jsou proto akčnější, přímočařejší, nevyhnutelně jednodušší a v první řadě snáze nalezené. Vstupy na cestičky k jednotlivým klíčům jsou více o štěstí a intuici, než o encyklopedických znalostech, ale nějaký ten den po zhlédnutí mi i to přestává vadit, jakkoli taková změna bere Parzivalovi jistou nerdovitost. Stejně tak casting Olivie Cooke bere z Art3mis právě onu Arty (vysněná baculka z předlohy zůstala daleko před branami adaptace) a nechává na jejím místě "jenom" holku jménem Samatha, ale vzhledem k jejímu talentu, kterým o něco převyšuje zbylou omladinu, tohle rozhodnutí téměř chápu. A třešnička na dortu? Mark Rylance. Každé pousmání, zvážnění, mrknutí dává v součtu vrcholně dojemnou kombinaci životních zklamání i klukovských snah. Spielberg je tak alespoň ještě jednou za krále. Přeměnu kultovního geekgasmu v láskyplnou oslavu mezilidských vztahů nemohl čekat snad nikdo.

    • 28.3.2018  15:41
    9-1-1 (TV seriál) (2018)
    ****

    1. série - 85% - Aneb jak se zdánlivě nepřekvapující příspěvek do ohraného tématu stal od prvních minut čistokrevnou Murphyovkou. Rozkaz pro hlavního tvůrce zněl prý jasně: Něco jako Nip/Tuck, kde (alespoň zpočátku) nebude nutné vidět za každou cenu každý díl. To by ale byla škoda, protože i když potenciál k růstu do výšin McNamara/Troy zatím i kvůli žánrové "čistotě" nevidím, živoucí postavy a jejich přesní herečtí představitelé přesto nedávají vydechnout. Největší radost mám samozřejmě z Petera Krauseho, který po dvou sezónách v The Catch konečně může hrát i něco víc, než naplnění škatulky. Nově příchozí diváky pak varuji před nápadem pojídat při sledování libovolnou pochutinu. Tasemnice mě právě díky vlastní neprozřetelnosti bude ve snech pronásledovat ještě dlouho.

    • 27.3.2018  22:39
    Altered Carbon (TV seriál) (2018)
    ***

    Snažím se mít rád hlavního hrdinu, respektovat Purefoye v syrové rovině, nebo vnímat Vernona jako vtipného parťáka a ne jako protivně tvrdohlavou a jednorozměrnou výplň. A jde mi to až někdy do osmého dílu, který reprezentuje vše, co mi na seriálu vadí, a kdy to s vyšetřováním, pointováním nebo vzpomínám pomyslně vzdávám a užívám si jen a pouze stoprocentní vizuál (včetně jednoznačné královny Marthy Higaredy), snad nejpropracovanější obrazovou stránku, co jsem kdy v žánru viděl. O to víc lomím rukama pro stokrát viděné zvraty a v první řadě pro nesnesitelnou pózu otevřenosti všemu "zakázanému". Krev, nahota, sex, násilí, mučení, křik - a až na výjimky všechno v tak evidentně prvním plánu, že mi pak nezbyl prostor k tomu, abych tvůrcům ony finálové emoce, byť dost statečně ždímané, uvěřil na déle než pár sekund. Přirozenost se zapomněla někde ve flashbacích. Potenciálu byla hromada, ale výsledná chuť hořkne přílišnou rychlostí.

    • 26.3.2018  23:29

    The Secret Life of the American Teenager. V každé krvavé scéně tíha na hrudi, s postupujícím časem stále více zneklidňující pocit při sledování Andrewa Cunanana a jeho cesty, které nechci (a přesto musím) porozumět a spousta přemítání nad tím, zda je převrácený postup vyprávění ku prospěchu nebo na škodu. Objevování drobných point při zrodu hlavního antagonisty funguje na jedničku, ale vidět dopodrobna rozebírané osudy vedlejších charakterů, které o epizodu dříve/později zemřely, občas smolně zdržuje. V porovnání s OJem je zážitek o poznání osobnější, ať už kvůli pocitu "může se to stát i vám", tak (a to hlavně) díky životnímu výkonu Darrena Crisse. Rest in peace, Teenage Dream.

    • 26.3.2018  23:28

    Málokdo má smysl pro drama jako Ryan Murphy a to, že si takovou složitou nálož vzal pod svá křídla a teď za to sklízí chválu, je pořádné zadostiučinění. Protože si nemá cenu nic nalhávat, proces století to opravdu byl. Od začátku je jasné, že v příběhu, kde většina diváků zná začátek a konec, nebude místo na příběhové šoky. Mýlil jsem se, protože v zoufalém boji odhodlaných žalobců i nelítostně kousajících obhájců se pár překvapivých veletočů skutečně odehraje. Dokud se celé dění nedobere k samotnému soudu, měl jsem s vyprávěním docela problém, protože O.J., byť je to částečný úmysl, působí i díky melodramatickému výkonu Cuby Goodinga více než nesympaticky a jeho hysterické výlevy, kdy si svojí skřípavou fistulí neustále jen stěžuje, jsem téměř protrpěl. Jak ale začne atmosféra houstnout, jde se do úplně jiných otáček a tu nejzásadnější zásluhu na tom mají herci. Tolik dech beroucích výkonů na jednom místě totiž nemá obdoby. Nejvíc mě dostala nepřekvapivě Sarah Paulson, které jsem držel palce při každém klacku pod nohy od protivníků či veřejnosti, hrůzu nahánějící John Travolta nebo Courtney B. Vance v životní roli téměř až krvelačně působícího démona boje za lidská práva Johnnieho Cochrana, který ve svém přesvědčení bohapustě páchá "dobro". Mým největším oblíbencem se ale stal zprvu nenápadný, ale čím dál důležitější Chris Darden. Ta rozpolcenost, kdy se od něj očekává, že nebude na této straně barikády – a když už na ní je, tak označování jeho přítomnosti za čistě rasovou záležitost, to jsou mistrovské chvíle a jsem jedině rád, že právě od Juicova případu stoupá hvězda Sterlinga K. Browna strmě vzhůru.

    • 17.3.2018  14:34

    Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě.

    • 15.3.2018  15:22
    Tomb Raider (2018)
    ****

    Než srovnání s nepovedenými (a s desetiletým odstupem už i řádně směšnými) Angelininými hrátkami si nové pojetí zaslouží podtitul Dobyvatelé ztracené Lary. Těch skoků, hádanek, situací na samé hraně i roztodivných udělátek je tolik, že i pozvolný úvod nebo zkratkovitý rozjezd událostí na ostrově fungují v rámci archeologického dobrodružství na silně podtrženou jedničku. Je až překvapivé, jak velká tíha pak leží na samotné slečně z rodu Croftů, protože Alicia Vikander má ve svém hereckém výrazu takovou sílu, že z emocionálních scén ždímá totální maximum a ty smutnější mě díky ní k mému šoku tlačily skoro k slzám. Nebýt trochu mimo působícího Gogginse, který ze slibného a uvěřitelného slizouna Vogela nedělá nic navíc a na několika místech herecky moc nestačí, byl bych snad doskočil až na nejvyšší hodnocení. Vychytaný scénář se totiž konečně odvažuje nevymýšlet zbytečné veletoče a zkrátka jen adaptovat hru, bez zbytečného holedbání se o vymýšlení vlastní cesty, které vždy vede buď k prohře u fanoušků, u kritiky nebo u pokladen, často pak u všech tří možností. Uthaugova vize má tak nakročeno když ne k nové módě, tak alespoň k sevřené žánrové trilogii.

    • 13.3.2018  23:43
    Annihilation (2018)
    *****

    Snad jen někdo, kdo nikdy o někoho nejbližšího nepřišel, může říct, že flashbacky plné těch nejsilnějších pocitů i nejpalčivějších výčitek, neplnily svou úlohu dokonale, nebo dokonce přecházely v nudu. Právě v nich se Natalie Portman ukazuje jako poklad a nejsprávnější volba pro hlavní roli. Její upřímné slzy nebo soustředěný výraz mě provedly po světě, kterým Garland naťukává všechny očividné či nenápadné zdroje (Příchozí, Vetřelci, Prometheus nebo Fontána), ale nikdy do inspirace nezabředne. Pokaždé z nastalé situace vybruslí originálně a než bys řekl maják, začíná snad i vážně tvořit onu novou klasiku, o které trochu zaskočeně mluvily zahraniční reakce, ať už díky vizuálu, žánrovému záběru nebo pointám. Jediné, co mě mrzí - a tvůrci jsou v tom nevinně - je fakt, že jsme si Annihilation mohli vyzvednout až na Netflixu. Hardyho kamera i neutuchající překvapení z nového světa byly určeny i pro evropské stříbrné plátno.

    • 12.3.2018  12:15
    Stargate Origins (TV seriál) (2018)
    **

    Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.

    • 27.2.2018  16:57

    Nebýt nešťastného scenáristického rozhodnutí, které v samém závěru posílá odkaz všeho netopýřího někam do stoky (a mimo jiné se tak definitivně odklání od už tak dost odlišné předlohy), nechal bych se mou milovanou viktoriánskou atmosférou, byť zde ne zcela vytěženou, dostatečně pohltit. Poslední dvacetiminutovka mi ale dosavadní dojmy šmahem splachuje a celé kouzlo plynových lamp tak až krutě rychle zháší.

    • 24.2.2018  18:41
    Tvář vody (2017)
    ****

    Opatrně jsem očekával mysteriózní pohádku, do které del Toro přisype v lepším případě menší, v horším případě větší množství deprese, hlavního to kata Faunova labyrintu. Jenže všechno je jinak a já dostávám čím dál lepším Richardem Jenkinsem vyprávěnou retro verzi Žbluňk, přístupnou od osmnácti let. Nejkratší sirku si ze zúčastněných hereckých es vytahuje Michael Shannon, který sice svůj tradičně divoce zakaboněný obličej prodává, jak jen může, ale jeho linka ultrazáporného agenta působí kvůli nevydařeným rodinným / manželským scénám poněkud nahluchle. Vnímám, že hlavní prostor dostávají kráska a zvíře, až překvapivě na úkor dovyprávění linek ostatních postav, ale stejně mi je žánrově důkladná podívaná hrozně sympatická. Je totiž vyprávěná bezelstně a upřímně a nesnaží si hrát ani na chvíli na nic, čím není.

    • 21.2.2018  14:26
    Uteč (2017)
    ***

    Celovečerní epizoda Black Mirror, kterou vlna loňského Moonlightu a jemu příbuzných rasových tématik nesmyslně vynesla až k oscarovému klání. Daniel Kaluuya v úloze hlavního hrdiny autenticky prožívá všechny citlivé i hrozivé chvíle a za hlavní roli pro přehlíženou Allison Williams jsem tuze rád, ale je to málo. Zajímavý námět na celý film nevystačí a po všech ohlasech jsem nevyhnutelně očekával základ nového směru nebo alespoň překvapivě vedenou žánrovku. V lehce povrchně působícím podání s jednostrannou pointou se ovšem neskrývá.

    • 16.2.2018  14:34
    The End of the F***ing World (TV seriál) (2017)
    ***

    1. série - 50% - Chtěl bych mít hlavní dvojici rád, ale nejde mi to. Jsou natolik sebestřední a vlastní negací zaměstnaní, že jen všechno ničí, nenávidí, rozbíjejí, všechny pomlouvají nebo jimi opovrhují a když už nic z předešlého, tak se alespoň musí tvářit uraženě. Od zvratu někdy v první třetině z nich směšné masky spadnou a scénáře se sympaticky vrhnou střemhlav vstříc nepředvídatelnosti, ale tomuhle všelijak rozvětvenému (a přitom v jádru zcela jednoduchému) vypravěčskému schématu jsem až do konce neporozuměl. Nemalý počet kladných bodů trochu překvapivě připadá Gemmě Whelan v roli nečekaně uvěřitelné Eunice. Na druhou sérii jsem zvědavý jen kvůli neřešitelné situaci, do které se tvůrci dohnali. Ať teď bude příběh pokračovat kamkoli, veškerá síla, která se v něm podle spokojených diváků nachází, musí být zákonitě rozmělněna, ať se vrhne scénář kamkoli.

    • 15.2.2018  16:25

    K původnímu profilu vtipné výplňovky (svého času s o třídu slabším hodnocením) byly trochu nešťastně vlepeny jak epizody s podtitulem Kako-hen, které tvoří zkrácenou třetí sezónu, tak i finální Shiawase ni Naru. Nejraději bych viděl profily tři, protože náladově by všechny počiny nemohly být rozdílnější, ale nemůžu mít všechno. Paradoxně právě ucelená čtyřdílná exkurze do Tomoeho minulosti, která se může honosit slušnou výpravou, je ze zmíněných pokračování nejslabší. Dovypráví sice klíčovou kapitolu, jejíž příjemně romantická pointa na nás už nějakou dobu mrká, ale až překvapivě často se právě od ústředního trylkujícího slaďáku odklání. Když se Tomoe ve své démonické verzi vilně dere na bezbrannou Nanami a její jedinou reakcí jsou rozpaky nad tím, že jí to v tu chvíli nesluší, jen jsem šokovaně zamrkal, kam že se to tvůrci ve vyobrazení zamilovanosti vydali. Jednalo se naštěstí jen o chvilkové zaváhání, ale mírné rozčarování už mě neopustilo. To u OVA, dějově patřící mezi první a druhou sérii (a tedy i příběhově nejméně důležité), jsem se téměř celou dobu mohl potrhat smíchy a překvapeně ji řadím mezi to nejvtipnější, co se v okolí jedné nenápadné svatyně událo. A konečně finální rozloučení, byť v až krutě krátké stopáži, slouží jako něžné, citlivé a nejen díky tomu i jako tuze dojemné zamávání téhle bláznivé partě. Žánrová střelba do všech směrů možná měla slabší chvilky, ale o to víc jsem si užil ty silnější.

    • 9.2.2018  22:28
    The Mayor (TV seriál) (2017)
    ***

    Po prvních ohlasech, slibujících originální komedii s charismatickým hlavním hrdinou v podání talentované stoupající hvězdy, jsem věřil v jasnou trefu do černého. Ze Starosty se ale po úvodním přešlapování na místě stala hvězda jen na malou chvilku. Oblast humoru se sice našla se slušnou jistotou, ale dějová jednokolejka, kdy většina postav jede stále totožnou komediální notu (T.K. bezelstný naiva, Jermaine vychytralý prospěchář, Dina vymetající všechna černošská sitcomová klišé) mění konec série (kterou navíc stanice ABC bez milosti stáhla z vysílání) v poněkud trpčí zážitek. Nemluvě o chvílích, kdy se z Courtneyho začne stávat rozmazlený fracek. Přesto budu na tuhle jednohubku vzpomínat s úsměvem a nemůže za to nikdy jiný, než neselhávající Lea Michele. Její Val je svou šprťáckou dochvilností a snahou o dokonalost nemálo podobná Rachel Berry z Glee, což mě nemůže než těšit. A byť za celý seriál zazpívá jen jednou, a to navíc na pár vteřin, stejně to s náskokem stačí na pozici jednoznačně nejoblíbenější postavy. A to u počinu, který je primárně založený na chemii ústřední klukovské trojky, nevěstí nic dobrého. Natožpak trvalého.

    • 8.2.2018  20:17
    Tara a její svět (TV seriál) (2009)
    *****

    První pozitivní pocity, které mi Tara přihrála, patřily do oblasti těžké nostalgie. Náramně se mi totiž zastesklo po časech přibližně jednu dekádu zpátky, kdy stanice Showtime zásobovala diváky jednou kvalitní dramedy za druhou a u všech, které jsem zkusil, jsem zůstal přikován až do konce, ať už se kvalita časem rozmělnila jak chtěla. Snad proto tolik nebolí, že právě dílku Diablo Cody dopřála jen tři sezóny. Všechny jsou totiž od začátku do konce nabité vtipem, emocemi a v první řadě dokonalými hereckými výkony. Musím se vlastně smát tomu, že jsem ještě nedávno považoval herecký projev Toni Collette za protivný, protože její Tara, se všemi svými "altery", patří mezi nejlepší podívané, jaké jsem kdy nejen v televizní oblasti viděl. Jednotlivá přepnutí na Bucka, T nebo Alice jsou až dech vyrážejícími přehlídkami nejjemnějších změn obličejových svalů a tím pádem i zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí zábavy. O pozici nejoblíbenější postavy ale soupeřili jiní, ať už emocionální Marshall, nesnesitelná (a přitom zcela neodolatelná) Charmaine i adept na nejlepšího seriálového tátu Max. Přesto jim všem vypálila rybník roztomilá, rozmazlená, dorty rozsedávající a kariérní směr často měnící teenagerka Kate, která otevřela svojí představitelce Brie Larson cestu ke slávě (a o pár let později i k Oscarovi). Gregsonovi jsou zkrátka rodina, se kterou jsem měl pocit, že opravdu žiju, ať už se jednalo o seznámení s nimi v prvním, prohloubení vztahu i zkoumání možností ve druhém, nebo o strach o osud všech zúčastněných ve třetím roce. Už týden po zhlédnutí finále na ně vzpomínám s pohnutím a moc mě mrzí, že i sedm let po odvysílání posledního dílu má parta z Kansasu pořád tak zanedbatelné množství (navíc ještě v průměru až smutně nízko) hodnotících.

    • 6.2.2018  09:49

    Čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi přijde, že je Paradox nápadem, který zkrátka nevyšel. Pokusem, který se původně chtěl zařadit do ambiciózní série, ale někde na půli cesty z tohoto záměru sešlo. Výsledné napojení je pak pro diváka téměř urážkou, protože se tentokrát nedá mluvit o překvapivých pointách, stavění klišé na hlavu nebo naopak prohlubování důvěrně známých žánrových mantinelů. Pozemská linie skáče od ničeho k ničemu a ta vesmírná, hlavní to atrakce, nedosahuje k žádnému z tématických bratříčků (Sunshine, Prometheus, Život) a nejvíc zaujme tím, že Chris O'Dowd opět hraje Chrise O'Dowda, což je stejně tak zarážející jako osvobozující. Cloverfield měl být originální sérií, která staví očekávání na hlavu. Nechápu, že dekádu potom, co mě první díl rozdrtil na dlouhé měsíce dopředu, je její vývoj zoufale bezradný.

    • 31.1.2018  10:57

    Estetikou a důkladností tak famózní, že jenom lituji množství prostoru, které v příběhu dostává Reynoldsovo ego. Nahradit jeho opakované manýry a nejvyšší despotismus bohatším původem Almy nebo Cyril, dokráčela by ona záměrně negradovaná, originální a falešně dramatizovaná přehlídka audiovizuální krásy snad až k nedosažitelnému.

    • 22.1.2018  18:10

    Jemný příběh jednoho léta, který v sobě díky svobodné atmosféře skrývá až překvapivě silnou přidanou hodnotu. Jakkoli mi na začátku přišlo té artovosti na love story snad až moc, od chvíle, kdy začne mezi tóny klavíru vznikat neuchopitelný cit, vodil si mě Guadagnino na udičce bez zaváhání. A jakkoli bude leckterý divák namítat, že na ležérně se převalující příběh jsou dvě hodiny moc, já bych uvítal klidně další dvě. Tak napjatý jsem byl, aby se to tuze křehké pouto nerozbilo.

    • 16.1.2018  14:27
    Lady Bird (2017)
    ****

    Pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, že ten samý snímek, který si v zámoří ukradl srdce 99% recenzentů je v tuzemsku i přes svou nevinnost a bezelstnost s těžkým dechem na hranici nadprůměru. Snad právě tady platí ono otřepané pravidlo, kdy divák, namlsaný americkou šeptandou a stoupajícím množstvím nejprestižnějších cen, čeká život měnící podívanou a dostane - Lady Bird. Malou, vzteklou, bezhlavou, upřímnou. Té když se jeden dostane pod kůži, pochopí, že tohle nemá být žádný měnič životních pohledů, ale pravý opak. Upřímný obraz toho nejprůměrnějšího, nejobyčejnějšího a tím pádem i nejkouzelnějšího dospívání. Těch rodinných i vztahových karambolů, nadějí a skoků do neznáma si každý přece prožil dost a byť se od těch, ve kterých se mlela Christine, ty moje poněkud liší, průvodní nálady jsou takřka totožné. Klidná podívaná, která nemá zapotřebí překonávat žádné laťky.

    • 16.1.2018  14:26

    Dlouho jsem dokázal přehlížet naprostou bezdějovost a soustředil jsem se na herce. Konkrétně pak na Brooklynn Prince, která podává bez přehánění ten nejlepší dětský herecký výkon, jaký jsem kdy viděl. Jenže po čase je těch hlučných dětí, hlučných dospělých, hlučných hádek a vyřvávaných vulgarit moc a většinu druhé poloviny jsem nenápadně trpěl. Motelový komplex navíc skoro neopustíme a divák tak tuší, že bude muset jen a pouze čekat, zda vše povede k malým radostem a větším starostem. Záchranou scénáře je postava Bobbyho, na kterém je i díky překvapivě civilnímu Dafoemu vidět, že svým nájemníkům chce pomoct, ale tuší, že u některých jde jen o házení hrachu na stěnu. Zásadním mínusem je u mě ale fakt, že jsem se většinu času nemohl zbavit myšlenek nad tím, co čeká Moonee v pokročilém věku a jak může při zázemí v podobném prostředí a u podobné mámy dopadnout. I srdce ze zlata se totiž může zkazit a i přes snahu o pozitivní chvilky mi je právě z těchto myšlenek téměř mizerně. Třetí hvězda čistě za Brooklynn, ze které se při troše štěstí může vyklubat pravý poklad.

    • 12.1.2018  10:57

    Snad od páté minuty jsem se nemohl zbavit pocitu, že mělo jít o divadelní hru. To s sebou nese jak ještě větší důraz na dialogy, než je obvyklé, tak i trochu odlišné herecké nálady. Nejlépe si s takovou kombinací poradil Timberlake, který umí jak bezelstně švitořit, tak dávat důraz na dramatickou stránku věci, zatímco Kate je něčím podobným až téměř do samého závěru trochu brzděna. Jim Belushi je pak ztracen úplně a jeho humpolácké vyřvávání občas nepěkně zarazí. Pořád je to ovšem Woody, u kterého jsou herci většinou jen nástrojem nosné myšlenky a ta ani tentokrát nepokulhává. Retro nálada i přes malý prostor funguje perfektně a jak úsměvně vyhrocené, tak smutně upřímné chvilky plní svou úlohu na jedničku. Snad jen kdyby nebylo tak patrné, že jde jen o scenáristickou jednoaktovku, odcházel bych z kina povznesený ještě víc.

    • 11.1.2018  09:47

    Měl jsem s Alexanderem Paynem pokaždé trochu problém. Hlavní hrdinové jeho příběhů totiž hledají smysl života, jeho spásu nebo nový cíl a většinou při tom chodí v nekonečných kruzích a já při sledování často kroutím hlavou nad tím, že se jejich situace vyřeší tak nějak sama od sebe. Zmenšování je pak proto pro mě šokem. Hlavní hrdina totiž svoji neutěšenou situaci pokaždé zkouší aktivně řešit, pomáhá druhým (byť často náhodou nebo nedobrovolně) a vůbec se neustále posouvá dopředu roztodivnými směry. Navíc témat, které Payne s Taylorem sešili dohromady, je taková kupa, že jsem téměř nestíhal přepínat do potřebných rozpoložení a nálad. Ekologie, krize manželství, migrace, přelidnění, sci-fi odbočky, souznění s přírodou, zbohatlíci, samota, slepé uličky budoucnosti. A pokaždé se záplavou detailů. Tenhle příběh má snad všechno a jeho rozporuplné přijetí jasně ukazuje, že je toho pro diváka možná až moc. Já se ale i díky snad desítce známých oblíbených tváří v nejmenších rolích řadím k těm nejspokojenějším.

    • 8.1.2018  11:00
    Dirty Dancing (TV film) (2017)
    ****

    Když se v prvních ohlasech vyrojily zaryté obhajoby původní verze, původní hudby i původního hereckého osazenstva, přišlo mi to až trochu úsměvné, vzhledem k tomu, že obliba originálu je často spojena s jistou blahosklonností, pramenící z toho, že se jedná o milovaný film našich maminek. Úsměv se ovšem začne vytrácet ve chvíli, kdy jsou podobně plamenné řeči doprovázeny urážkami všech účastníků nové verze v čele s Abigail Breslin. Netuším samozřejmě, jestli ostatní komentující dodnes zbožňují Jennifer Grey, ale pro mě to byla právě ona, kdo byl z tehdejšího obsazení nejslabší a která mi zkrátka jako teenagerka ze šedesátek a ošklivé kačátko zároveň, nikdy nepřišla. Abigail oproti tomu je oplácaná, nesmělá, tanečně zprvu nefalšovaně dřevěná a - v mých očích naprosto dokonalá a neodolatelná Baby, ve které právě celou dobu dřímá nesmělá labuť, schopná dokázat všechno, co si jen zamane. Druhý často kritizovaný problém, tedy přidaná linka rodičů, je díky perfektní Debře Messing a přesnému Greenwoodovi uvěřitelná, životná i dojemná. Problém nastává až v osobě Johnnyho. Patrick Swayze byl díky Dirty Dancing legenda, Colt Prattes se sice snaží, ale nevychází mu to snad ani jedenkrát, protože charizma se zkrátka nedostavilo. Občas jsem se navíc zakřenil při předělávkách nejznámějších hitů, jimž moderní verze často vůbec nesluší a v jednom případě i nepěkně zatahají za uši. Přesto pod současné hodnocení jít nemůžu. Nový Hříšňák je totiž pohodová, optimistická a povedená (byť na spoustě míst s originálem prakticky totožná) podívaná a kdo říká, že je nesledovatelná, ten by si měl sundat růžové brýle (a nebo se na ni v některých případech i skutečně podívat).

    • 4.1.2018  13:10
    Him (TV seriál) (2016)
    ***

    Sliboval jsem si od britského přístupu civilnost a jinakost, ale skutečnost zůstala někde jinde. Přiměřeně pomalý rozjezd nikdy nedostojí několikrát slibovanému potenciálu, což v kombinaci s debutujícím Fionnem Whiteheadem, který vyhrocené scény bohužel neuhrává, dělá z Him slušné zklamání. Hlavní hrdina se potácí od jednoho rodinného příslušníka k dalšímu, neustále opakuje, že chce být tím hodným a silným - aby snad při každé příležitosti svým schopnostem podlehl a přičinil se o nějaký ten průšvih. Emocionální momenty, kdy bych o něj měl mít strach, proto vyznívají neustále naprázdno. Jednohubka, která v mysteriózním žánru slušně zaspala.

<< předchozí 1 2 3 4 18 35 52 69
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace